Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis 

Diskuze: How Asia Works: Jak vypiplat tygra

Přihlášení do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Pokud v zaostalé agrární zemi, svázané centrálním plánováním, zdecimované výstředními nápady velkého kormidelníka a rozvrácené kulturní revolucí zavedete soukromé vlastnictví, a na jejich poměry nebývalé ekonomické svobody, dá se očekávat, že se uvolní ohromný zadržený potenciál a země bude bouřlivě růst. Není na tom nic zvláště zázračného. Stav lidských práv či dokonce kvalita demokracie s tím samozřejmě nemá příliš společného. To, co je rozhodující, jsou ekonomické svobody.
Autor by mohl podpořit svůj argument, pokud by fundamentálně doložil, že Indonésie, Malajsie, Thajsko či Filipíny měly ve sledovaném období větší rozsah ekonomických svobod a menší regulaci než Korea, Čína a Japonsko. Já si o tom dovoluji pochybovat. A aby to nebylo tak jednoduché, musel by se vypořádat například i s otázkou, proč je Malajsie téměř dvakrát bohatší než Čína. Skutečnost, že Singapur a Hong Kong autor „ze své úvahy hned na začátku vyřazuje“ nasazuje korunu věrohodnosti celé argumentace.
Pár poznámek k čínskému modelu:
Člověk, který je přesvědčený, že čínský model „pozvednul úroveň víc než miliardy lidí za jedinou generaci“ by se měl na chvíli oprostit od makroekonomických statistických čísel, zvednout zadek a jet se podívat za hranice Pekingu, Shanghaje či Shenzenu do rurální oblastí, a prověřit si, jak se tam lidem žije (před velkým předolympijským úklidem stačilo vzdálit se třeba i 200m od hotelu v Pekingu a člověk se ocitl ve středověku). Možná by zjistil, že ono pozvednutí úrovně se týká 200-300 milionů lidí a zbylá miliarda v tom slouží jako bezedná surovinová základna pro ono pozvednutí. Tito lidé přicházejí do měst na východě, zhusta načerno, pracují v otřesných podmínkách, uženou si nemoc z povolání či pracovní úraz a jsou staženi z oběhu, samozřejmě bez jakéhokoliv sociálního zabezpečení. Jsou spotřebováváni v procesu výroby. (Nutno říci, že podobnému klamu o miliardě podléhají nejen zpitomělí politici z parlamentních delegací, kterým jsou prezentovány vyspělé průmyslové clustery na východě Číny, ale i firmy, které blouzní o jakémsi mytologickém „miliardovém trhu“).
Čínská story je prostě více než cokoliv jiného, story o nízkých nákladech. Čínská ekonomika je sice silně regulovaná, ale na druhou stranu, sociální systém Číny je kapitalističtější než v USA.
Představte si, že uspoříte tyto náklady, které nese běžná Západní ekonomika:
• Podpory v nezaměstnanosti
• Závazky a regulace z pracovně-právního zákonodárství
• Penzijní systém
• Zdravotnictví
• Bezpečnost a ochrana zdraví při práci
• Náhrady pracovních úrazů a nemocí z povolání
• Ochrana životního prostředí
• IP rights
Čínská firma také například ušetří spousty nákladů a prodlev při rozšiřování výroby. Složité vyjednávání a odkupování pozemků? Ale kdeže. Podnikatel se domluví s místní vládou, a najme si kriminální gang, který rolníky z půdy prostě přes noc vyžene. Takovéto pohodlné a flexibilní podnikání mu možňuje politický systém i kultura země.
Otázkou je, zda tento typ prosperity by měl být naším cílem a proč. A pokud ano, zda jsme na něj kulturně připraveni.

Nahlásit
+3
+
-

Pokud v zaostalé agrární zemi, svázané centrálním plánováním, zdecimované výstředními nápady velkého kormidelníka a rozvrácené kulturní revolucí zavedete soukromé vlastnictví, a na jejich poměry nebývalé ekonomické svobody, dá se očekávat, že se uvolní ohromný zadržený potenciál a země bude bouřlivě růst. Není na tom nic zvláště zázračného. Stav lidských práv či dokonce kvalita demokracie s tím samozřejmě nemá příliš společného. To, co je rozhodující, jsou ekonomické svobody.
Autor by mohl podpořit svůj argument, pokud by fundamentálně doložil, že Indonésie, Malajsie, Thajsko či Filipíny měly ve sledovaném období větší rozsah ekonomických svobod a menší regulaci než Korea, Čína a Japonsko. Já si o tom dovoluji pochybovat. A aby to nebylo tak jednoduché, musel by se vypořádat například i s otázkou, proč je Malajsie téměř dvakrát bohatší než Čína. Skutečnost, že Singapur a Hong Kong autor „ze své úvahy hned na začátku vyřazuje“ nasazuje korunu věrohodnosti celé argumentace.
Pár poznámek k čínskému modelu:
Člověk, který je přesvědčený, že čínský model „pozvednul úroveň víc než miliardy lidí za jedinou generaci“ by se měl na chvíli oprostit od makroekonomických statistických čísel, zvednout zadek a jet se podívat za hranice Pekingu, Shanghaje či Shenzenu do rurální oblastí, a prověřit si, jak se tam lidem žije (před velkým předolympijským úklidem stačilo vzdálit se třeba i 200m od hotelu v Pekingu a člověk se ocitl ve středověku). Možná by zjistil, že ono pozvednutí úrovně se týká 200-300 milionů lidí a zbylá miliarda v tom slouží jako bezedná surovinová základna pro ono pozvednutí. Tito lidé přicházejí do měst na východě, zhusta načerno, pracují v otřesných podmínkách, uženou si nemoc z povolání či pracovní úraz a jsou staženi z oběhu, samozřejmě bez jakéhokoliv sociálního zabezpečení. Jsou spotřebováváni v procesu výroby. (Nutno říci, že podobnému klamu o miliardě podléhají nejen zpitomělí politici z parlamentních delegací, kterým jsou prezentovány vyspělé průmyslové clustery na východě Číny, ale i firmy, které blouzní o jakémsi mytologickém „miliardovém trhu“).
Čínská story je prostě více než cokoliv jiného, story o nízkých nákladech. Čínská ekonomika je sice silně regulovaná, ale na druhou stranu, sociální systém Číny je kapitalističtější než v USA.
Představte si, že uspoříte tyto náklady, které nese běžná Západní ekonomika:
• Podpory v nezaměstnanosti
• Závazky a regulace z pracovně-právního zákonodárství
• Penzijní systém
• Zdravotnictví
• Bezpečnost a ochrana zdraví při práci
• Náhrady pracovních úrazů a nemocí z povolání
• Ochrana životního prostředí
• IP rights
Čínská firma také například ušetří spousty nákladů a prodlev při rozšiřování výroby. Složité vyjednávání a odkupování pozemků? Ale kdeže. Podnikatel se domluví s místní vládou, a najme si kriminální gang, který rolníky z půdy prostě přes noc vyžene. Takovéto pohodlné a flexibilní podnikání mu možňuje politický systém i kultura země.
Otázkou je, zda tento typ prosperity by měl být naším cílem a proč. A pokud ano, zda jsme na něj kulturně připraveni.

Nahlásit

+3
+
-

Když už tedy víme, že o výkonnosti ekonomik nerozhodují ani klima, ani „národní mentalita“, ale podoba společenských institucí, pak bude hračkou replikovat asijské ekonomické zázraky v muslimském světě či subsaharské Africe. Už se těším na africké ekonomické tygry.

Nahlásit

0
+
-

Ach jo. Podle mne to je slátanina. Alespoň tedy to co z toho vyvozuje pan Kašpárek.

Podstatná je ekonomická svoboda. To je na příkladu Číny jasně patrné. A je to jasně patrné i na příkladu naší země. I na příkladu Švédska, jak ukazuje dnešní překlad článku z mises.org.

Hlavní chybou, které se zřejmě pan Kašpárek dopouští a kterou zaznamenávám velmi často v diskusích o volném trhu a ekonomické svobodě s lidmi, kteří si nejsou tak úplně jisti, jestli ji podporují nebo raději ne, je argumentace ad absurdum.

Tito lidé jsou zřejmě přesvědčeni, že aby ekonomické svoboda fungovala, musí být absolutní. Jedině tak lze vysvětlit ten názor, že za asijským úspěchem stojí spíše dirigismus než svoboda.

Ale vývoj šel opačně - od absolutního dirigismu, centrálního řízení a 53% lidí žijících v bídě a o hladu přes částečné uvolnění a nynějších 8% lidí žijících v chudobě.

Z toho lze vyvodit, že pokud by trh byl volnější a ekonomické svobody více, mohla by být Čína ještě úspěšnější.

Ekonomické svoboda není binární veličina - 0 nebo 1. Ekonomické svobody je někde více a někde méně. Ale všude a vždy v dějinách byla nositelem růstu bohatství a pokroku.

Kdežto centralizace a dirigismus byl naopak vždy nositelem úpadku a chudoby.

Nahlásit

0
+
-