Diskuze: Proč a jak volíme: Kam to celé spěje

Jan Daniel|24. 10. 2013 12:38

Podle mého názoru je naděje v tom, dostat mase obyčejných lidí do hlav, že antagonismy mezi kapitalisty a proletáři, kterými jsou krmeni, jsou dávno překonány. Ve společnosti, která přerozděluje polovinu HDP, je základním antagonismem rozpor mezi makers a takers. Mezi lidmi, kteří hodnoty vytváří a mezi parazity přisátými na státní finance (politická třída, firmy a mafie napojené na veřejné rozpočty, státní byrokracie, neziskovky, nemakačenkové a spol.).
Dělící čára přitom nevede výhradně (i když převážně ano) na úrovni příjmy ze soukromého sektoru/ze státního rozpočtu. Například takový učitel si musí uvědomit, že jeho přirozeným spojencem není státní byrokrat či člověk dojící granty. To jsou naopak jeho přirození konkurenti, protože odsávají peníze, které by mohly jít na platy učitelů. Jeho přirozeným spojencem je ten, kdo produkuje hodnoty a zároveň chce, aby jeho děti dostaly slušné vzdělání namísto toho, aby dotoval kdejaký šlendrián a tunel.

Jan Daniel|24. 10. 2013 11:12

Velmi dobrá analýza s řadou inspirativních myšlenek. Pokud jde o prognózu – doplnil bych, že se dá očekávat daňová genocida středních tříd, s tím, jak ekonomika bude stagnovat a celý hampejz nebude ufinancovatelný.
Já sám v poslední době pozoruji v politice tyto zcela zásadní trendy:
Ideologie a politické programy jsou v praktické politice irelevantní a fungují jen jako jakási fasáda celého cirkusu. Procento získaných hlasů a počet mandátů pro jednotlivé strany (programy/ideologie) rovněž nic neznamenají. Blízkost volebních programů a velikost parlamentní většiny vítězné koalice pak neříká naprosto nic o stabilitě vlády a její schopnosti přežít celé volební období. To, co skutečně rozhoduje, je totiž stabilita ekonomických zájmů v pozadí. Ekonomickým zájmům v pozadí jsou nějaké programy ukradené, to je jen zábava pro prostý lid. Mají jediný bod programu – rouru na rozpočet. A protože diversifikace rizika je základem každého správného investování, jednotlivé ekonomické mafie mají své lidi napříč politickými stranami.
Vezměme 2 příklady: volební koalice z roku 1992 a 2010.
Když jste ráno po volbách roku 1992 poskládali strany a počty jejich mandátů na pomyslnou politickou osu zleva doprava, mohli jste si vsadit, že vznikne koalice ODS, ODA a KDU-ČSL přesně podle her, které se hrají na hodinách politologie a to i s počtem vládních křesel pro jednotlivé strany. A mohli jste si vsadit, že koalice o 105 poslancích bude téměř nesestřelitelná. Hoši se budou sice hádat, ale programově jsou si podobní, uzavřou kompromisy a nic horšího nehrozí.
Když jste se probudili ráno po volbách roku 2010, měli jsme potenciálně nejstabilnější vládní koalici v dějinách ČR vůbec. Strany s velmi blízkými volebními programy (včechny jsem je četl a byl jsem až překvapen mírou shody) měli neuvěřitelnou většinu se 117 mandáty. Co ale bylo nestabilní, byly ekonomické zájmy v pozadí, které politiku dokonale ovládly. Johna odstřelili, když začal vrtat do smlouvy pošty s ČSOB, Bártu po tom, co začal vrtat do dálničních penězovodů. Zatímco v démonizovaných 90.letech bylo možno koupit jednotlivého poslance (pokud byl od Republikánů a nepodepsal Sládkovi bianco směnku), dnes si koupí rovnou půlku strany. A pokud se proti tomu budete chtít bránit, poženou vás k soudu a budou vás vláčet tiskem jako Bártu. Musel jsem se pak upřímně zasmát, když zbytek koalice později rozmetaly stejné postupy, které byly předtím použity na Bártu (a ještě před ním na Čunka) – kdo s čím zachází...