Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis 

Diskuze: Válka umění. Přestupte k profíkům a přemožte svůj KOPR

Přihlášení do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Tento článek byl prvním, který jsem na Finmagu četl, a od té doby čtu Finmag i Kašpárka. S vyzněním jeho článků souhlasím jen vyjímečně, ale tak nějak si představuji práci, kterou má odvádět novinář. Po téměř třech letech se mi podařilo zakoupit a přečíst tuto knihu, zde vychválenou (alespoň ve srovnání s letošními recenzemi) do nebe.
Musel jsem si znova přečíst i recenzi - a i zde s Kašpárkem nesouhlasím. Kniha plná skoků od jednoho k druhému - nejdřív se Pressfield snaží pomocí cca jednoho souvětí (= jedné kapitoly) na stránku vystihnout své vnitřní démony, kteří mu brání v rozvoji/úspěchu, ale píše to celé v jakési du/er formě, jako by bylo jisté, že ostatní jsou na tom stejně (Freudův vzorec Jsem úchyl => všichni jsou úchylové). Najednou se místo čtyřádkových kapitol ocitáte v několikastránkové psychotropní Pressfieldově představě o tom, jak vesmír a společnost fungují. Až se vám začne stýskat po jeho předcházejících přecejen alespoň logických soudech o vaší duši. Ke konci se kniha zvrhne v totální psychedelické blábolení, které lze těžko přečíst celé, ale hned poté následuje povedená část, kde autor vybízí čtenáře, aby se nepodbízeli společnosti, aby byli svoji, aby byli srdcaři. To by myslím byla taková pěkná tečka za tím naším příběhem... jenže! Pressfield přidává dalších pár stránek úvah a vnucuje čtenářům, kteří na vodníky, hejkaly a další pohádkovou havěť nevěří, své vnitřní blouznivé představy o zdrojích uměleckých i jiných hodnot v tomto světě. To je zejména v konfrontaci s autorovou snahou nasadit své výplody "na kopýtko" neuměleckých aktivit (zhubněte, začněte podnikat apod.) relativně nebezpečné.
Dodávám ještě, že kniha má otřesnou předmluvu, která začíná ve smyslu "Když jsem dostal za úkol napsat tuto předmluvu..."
Sečteno a podtženo, kniha je příjemně krátká, napsaná bohatým jazykem (někdy snad až zbytečně) a relativně "čitelně", se spoustou zajímavých postřehů. Tím ale pozitiva končí. Forma není jasná nebo je špatná, v knize se špatně orientuje (nenajdete zpětně odstavec, který se Vám líbil), obecné závěry jsou příliš obecné a autorova subjektivita duchovní a psychotropní je vydávána za objektivní popis každodenní reality. Románová forma by tomu slušela víc.
Zavidím Kašpárkovi, že ho dokázala tolik inspirovat. Jeho "11 věcí" považuju ale za mnohokrát lepší počtení.

Nahlásit
+2
+
-

Tento článek byl prvním, který jsem na Finmagu četl, a od té doby čtu Finmag i Kašpárka. S vyzněním jeho článků souhlasím jen vyjímečně, ale tak nějak si představuji práci, kterou má odvádět novinář. Po téměř třech letech se mi podařilo zakoupit a přečíst tuto knihu, zde vychválenou (alespoň ve srovnání s letošními recenzemi) do nebe.
Musel jsem si znova přečíst i recenzi - a i zde s Kašpárkem nesouhlasím. Kniha plná skoků od jednoho k druhému - nejdřív se Pressfield snaží pomocí cca jednoho souvětí (= jedné kapitoly) na stránku vystihnout své vnitřní démony, kteří mu brání v rozvoji/úspěchu, ale píše to celé v jakési du/er formě, jako by bylo jisté, že ostatní jsou na tom stejně (Freudův vzorec Jsem úchyl => všichni jsou úchylové). Najednou se místo čtyřádkových kapitol ocitáte v několikastránkové psychotropní Pressfieldově představě o tom, jak vesmír a společnost fungují. Až se vám začne stýskat po jeho předcházejících přecejen alespoň logických soudech o vaší duši. Ke konci se kniha zvrhne v totální psychedelické blábolení, které lze těžko přečíst celé, ale hned poté následuje povedená část, kde autor vybízí čtenáře, aby se nepodbízeli společnosti, aby byli svoji, aby byli srdcaři. To by myslím byla taková pěkná tečka za tím naším příběhem... jenže! Pressfield přidává dalších pár stránek úvah a vnucuje čtenářům, kteří na vodníky, hejkaly a další pohádkovou havěť nevěří, své vnitřní blouznivé představy o zdrojích uměleckých i jiných hodnot v tomto světě. To je zejména v konfrontaci s autorovou snahou nasadit své výplody "na kopýtko" neuměleckých aktivit (zhubněte, začněte podnikat apod.) relativně nebezpečné.
Dodávám ještě, že kniha má otřesnou předmluvu, která začíná ve smyslu "Když jsem dostal za úkol napsat tuto předmluvu..."
Sečteno a podtženo, kniha je příjemně krátká, napsaná bohatým jazykem (někdy snad až zbytečně) a relativně "čitelně", se spoustou zajímavých postřehů. Tím ale pozitiva končí. Forma není jasná nebo je špatná, v knize se špatně orientuje (nenajdete zpětně odstavec, který se Vám líbil), obecné závěry jsou příliš obecné a autorova subjektivita duchovní a psychotropní je vydávána za objektivní popis každodenní reality. Románová forma by tomu slušela víc.
Zavidím Kašpárkovi, že ho dokázala tolik inspirovat. Jeho "11 věcí" považuju ale za mnohokrát lepší počtení.

Nahlásit

+2
+
-