Čeká nás další lockdown? Už teď krvácíme, varují experti

5. 11. 2021

17 179

I když se odcházející vláda nad slovem lockdown křižuje, faktem zůstává, že uzavření ekonomiky nebo její částí Česku za současného scénáře vývoje reálně hrozí. Situace zkrátka není dobrá. Může si ale česká ekonomika další uzavření vůbec dovolit? Ptali jsme se lidí nejpovolanějších.

Čeká nás další lockdown? Už teď krvácíme, varují experti

V pravidelné anketě Očima expertů jsme se na hrozbu takzvaného lockdownu, tedy částečného či úplného uzavření ekonomiky, zaměřili zcela záměrně. Česko se blíží k rizikovému scénáři, rapidně roste počet nově diagnostikovaných, ale i hospitalizovaných. Plní se nemocnice a na řadě míst už hlásí, že pro nedostatek personálu musí odkládat neakutní péči.

Právě zaplněnost nemocnic patří vedle reprodukčního čísla (kolik lidí v průměru nakazí jeden infikovaný člověk) mezi hlavní indikátory postupující epidemie. A je jedním z nejdůležitějších faktorů při rozhodování úřadů (především hygieny) o nutných opatřeních, o nichž následně rozhoduje vláda. Nárůst nových případů jasně naznačuje, ža nějaká přijít musí.

Už příští týden reálně hrozí nárůst statistik až k 15 tisícům nově nakažených lidí. Srazit to sice můžou některá už zavedená opatření jako výzva k opětovnému zavedení home-office, povinnost nosit respirátory i na pracovištích nebo omezení platnosti negativních testů, minulost nás ale poučila, že takovéto scénáře k lockdownům vždy vedou. Ostatně, Česko má za sebou už tři: v březnu a říjnu loňského roku a znovu v březnu toho letošního.

Současná i budoucí vláda se svorně zaklínají, že lockdown (nejméně do vyhlášení nouzového stavu) nehrozí. Odborníci uklidňují, že díky promořenosti a proočkovanosti (která je ovšem v Česku v porovnání s dalšími státy stále nízká, viz graf výše) bude průběh nastupující vlny epidemie i přes vysoká čísla jiný.

Uzavírat ekonomiku navíc už nikdo nechce, protože jsou s tím spojeny obrovské náklady. Schodek státního rozpočtu už teď dosáhl 335 miliard korun a ekonomika navíc neroste tak, jak se očekávalo. Její tahouni, ke kterým v Česku patří především autoprůmysl, se stále potýkají s problémy v dodavatelských řetězcích a pro nedostatek čipů musí opakovaně omezovat či přerušovat výrobu.

Při znalosti všech těchto souvislostí tak jasně vytane otázka: Může si česká ekonomika další lockdowny vůbec dovolit?

Náklady na lockdown se v České republice pohybují řádově v miliardách korun denně v závislosti na rozsahu přijatých restriktivních opatření, počtu dnů trvání, rozsahu dotčených odvětví a podobně. Uzavření ekonomiky je proto z mého pohledu krajním řešením, které už v této fázi pandemie rozhodně nepodporuji. Primárním úkolem zůstává proočkovat maximální počet obyvatel a důrazně dbát na dodržování dílčích omezení společenského života a hygienických pravidel.

Připomínám, že česká ekonomika je v dobré kondici a na další výzvy spojené s pandemií jsme připraveni. Podle poslední zprávy Eurostatu máme šesté nejnižší zadlužení v Evropské unii, dlouhodobě nejnižší míru nezaměstnanosti a stejně tak nejnižší míru chudoby z celé EU. Podle naší poslední predikce přesáhne růst české ekonomiky příští rok 4 %.

Dovolit si můžeme leccos, otázka ale je, kdo to zaplatí. Zčásti to zaplatíme ve vyšších cenách a pokrácením úspor, zčásti vyššími daněmi a horšími či dražšími státními službami. Nárůstem nerovnosti. Narazíme na dluhovou brzdu a budeme ji možná i muset zahodit a ztratit kredibilitu věřitelů.

Kus nákladů bude i nefinanční v podobě sílícího extremismu a populismu, což se propíše nejen do voleb, ale také do prostých vztahů mezi lidmi. Obrovským nákladem jsou ztracené výnosy ze vzdělávání. Schodek státního rozpočtu je proti tomu všemu jen drobnost. Jako bohatá společnost to přežijeme, což ale neznamená, že to není tragédie.

Dovolím si i nepopulární poznámku, že to nastupující vládě trochu i vyhovuje. Sice by možná teď v další vlně byla zase zpátky ráda v opozici, ale když nebude, alespoň se nesplnění předvolebních slibů dá dopsat na účet pandemie. Ten účet už je stejně tak tučný, že se to v něm ztratí.

Bohužel, další uzavírání je nevyhnutelné. I kdyby nebylo vynucené shora, firmy se pozavírají samy. Zeptejte se ve svém okolí, kolik lidí očekává další lockdown. Limitně se to blíží stu procent. Všichni už s tím počítáme, nikoho to nepřekvapí, jen bude vypadat komicky ten předvolební billboard, že další lockdown už nikdy nebude.

Hned na úvod připomenu, že počet nadúmrtí se nám přes opakované uzávěry nepodařilo výrazně snížit, ekonomika přišla jen na přidané hodnotě o téměř 400 miliard korun, na tržbách až o bilion korun. A země se extrémně zadlužila. Další lockdowny by tak byly právem považovány za skutečné selhání.

Proč? Zaprvé, na rozdíl od první koronavirové vlny už máme mnoho zkušeností s tím, jak virus funguje. Měli bychom tedy umět mnohé předvídat a zasahovat preventivně, než se nákaza opět vymkne kontrole. Zadruhé, máme k dispozici účinnou, i když zdaleka ne stoprocentní zbraň proti covidu: očkování. Je teď na čelních představitelích státu, aby napnuli všechny síly a dostupné prostředky, aby k němu přesvědčili nejohroženější skupiny obyvatel. Očkovat mladé je sice fajn, ale kritická je právě proočkovanost starší a zdravotně oslabené populace, u které je výrazně vyšší riziko těžšího průběhu nemoci a následně tlaku na kapacity ve zdravotnictví.

V první i ve druhé vlně jsme přenesli celospolečenské a ekonomické náklady ochrany před covidem na celou společnost. Děti nemohly do škol a mezi své vrstevníky, starší lidé byli izolováni, ekonomiku jsme zavírali, firmám zavírali provozovny... Se současnou znalostí viru a zkušeností s ním není důvod to vše opakovat a prožívat znovu. Jen každý z nás si musí vzít svou část celospolečenské zodpovědnosti k srdci a vše, co je možné, udělat pro ochranu sebe a svého okolí.

Z pohledu podnikatelů si další lockdown v tuto chvíli neumím představit. Firmy i společnost obecně byly navíc v posledních měsících opakovaně ze strany vlády utvrzováni v důležitosti očkování, které mělo právě nejpřísnějším restrikcím zabránit. Jakkoliv proočkovanost v České republice není tak vysoká, jak bychom si přáli, a čísla nakažených rostou, není zavírání ekonomiky na místě.

Krom ekonomického hlediska je problémem i to, že by stát dalším lockdownem výrazně snížil motivaci k vakcinaci těch, kteří zatím váhají. Ve firmách nebo například restauracích navíc platí efektivní režimová opatření. Podnikatelé jsou rozumní a schopní epidemická pravidla zajistit, a to ve vlastním zájmu. Další několikatýdenní uzávěru by v mnoha případech nepřežili.

S příchodem podzimu je navíc nárůst případů respiračních chorob včetně covidu-19 přirozený, svou roli sehrál také návrat lidí z letních dovolených a dětí a studentů do škol. Opatření by se měla dělat selektivně a v regionech, kde je situace nejhorší. Samozřejmě pak musíme chránit nejzranitelnější populaci – seniory a chronicky nemocné.

Důležitá je každopádně osobní odpovědnost každého jednotlivce. Bohužel stále častěji vídám lidi ve vnitřních prostorách se špatně nasazeným respirátorem nebo úplně bez něho. Osobní odpovědnost každého z nás je přitom nejlepší zbraní proti covidu-19 a restrikcí ze strany státu. Bez ukázněnosti a rozumu pandemii nikdy úplně neporazíme.

Ačkoliv to vypadá, že problémy dodavatelských řetězců způsobil covid, není to tak docela pravda. Globální logistika byla už před vypuknutím pandemie za hranicemi své kapacity. Podniky si zvykly nahrazovat skladování a předběžnou opatrnost průběžným zásobováním, a to i u klíčových vstupů. Staly se tak dobrovolně rukojmími svých dodavatelů a covid jen odhalil křehkost tohoto systému.

S lockdowny je to trochu jiné. První vlna byla nečekaná, ale už několik měsíců před ní se mluvilo o ochlazování ekonomiky. Životaschopné podniky měly rezervy, ze kterých čerpaly. Bohužel, kombinace přeregulovaného pracovního trhu a plošných podpůrných programů vyplácených s velkou prodlevou zafixovala část trhu ve stavu před covidem a znemožnila adaptaci na novou realitu.

Další kola uzávěr už přinesla nemalé problémy i jinak zdravým podnikům a podpora byla jistě na místě. Přežily však i takzvané zombie firmy, které by za normálních okolností v krizi zkrachovaly a uvolnily pracovníky a prostor schopnějším konkurentům. Stále tak neproběhl přirozený pokles ekonomiky, jehož důsledkem je za normálních okolností krátkodobý růst nezaměstnanosti, následný rozvoj inovativních odvětví a krach podniků, které se nedokážou přizpůsobit novým poměrům. K tomu dříve nebo později musí dojít. A čím později, tím bolestivější to bude.

Otázkou tedy není, jestli si česká ekonomika může dovolit další lockdown, ale jestli si může dovolit dlouhodobou manipulaci s ekonomickým cyklem a podporu chybných manažerských rozhodnutí.

Bohužel platí, že ekonomické důsledky epidemie mohou mít fatálnější důsledky než epidemie samotná. V posledních týdnech vidíme, co tyto lockdowny reálně znamenají, takže odpověď je celkem zřejmá. Nelze navíc jednoduše oddělit lockdowny v České republice a v ostatním světě, protože i ty naší ekonomiku dříve či později ovlivní (viz situace ve Škoda Auto).

Jakékoli omezení výroby nebo služeb v Česku znamená na jedné straně snížení ekonomického výkonu, na straně druhé snahu státu o kompenzaci ztrát podniků a zaměstnanců. Tedy naléváním produkcí nekrytých peněz do ekonomiky. To vede učebnicově k narušení ekonomické rovnováhy: ke snížení agregátní nabídky a zvýšení agregátní poptávky.

Důsledkem nemůže být nic jiného než růst cenové hladiny, tedy inflace. A logicky i deficity veřejných rozpočtů, tedy růst zadlužení státu. Inflace i zadlužení se pak v následujících obdobích budeme jen obtížně zbavovat, proto není možné tento stav ještě víc prohlubovat. Nelze ani dál živit zhoubný pocit ve společnosti, že to za nás vláda zařídí.

Úkolem jakékoli další vlády je tedy omezovat ekonomický život co nejméně a hledat způsoby řešení epidemie s minimálními dopady na produkci zboží a služeb.

Nemůže. A proč? Výše státního dluhu vzrostla do takové výše, že ji budou umořovat ještě naše děti a možná i vnuci. Další kompenzace ze strany státu tudíž nepřipadají v úvahu.

Firmy se po jarním otevření zmátořily a zahojily si finanční rány, ale růst HDP klesá. Celkově je na trhu cítit nervozita: firmy oddalují větší investice a soustředí se spíše na to, aby co nejvíc využily potenciál Vánoc a navýšily dostatečně tržby tak, aby pokryly větší náklady způsobené zdražováním zdrojů, hlavně ze strany energií. Menší živnostníci, kteří přežili, už během lockdownů vyčerpali podstatnou část svých rezerv a nevím, zda by ustáli další vlnu zavírání.

I když je tedy proočkovanost okolo padesáti procent, což není ani velké, ale ani malé číslo, musíme to zvládnout bez lockdownů. Celkově naše ekonomika ještě nemá vyřešeny následky předchozích covidových vln a v tuto chvíli by znovuuzavření konkrétních oborů mělo dalekosáhlejší negativní následky než minule.

Česko si další lockdowny dovolit může. Stále jsme šestou nejméně zadluženou zemí v Evropské unii. Problém by to tedy nebyl ani tak finanční, jako spíše z hlediska další zameškané osobní školní docházky dětí. Tam vznikají dlouhodobě největší ekonomické a celospolečenské náklady.

Proto pokud na lockdowny dojde, měly by být zacílenější než ty dosavadní, zejména právě s ohledem na děti školou povinné.

Zkusme se ale hlavně už opravdu naučit s covidem žít. Vždyť kdo chtěl, je naočkovaný, a čelí tak už celkem zvládnutelným covidovým rizikům. Plošné uzavírky by i proto neměly nastat. Riziko přetížení nemocnic je totiž, doufejme, notně nižší než loni nebo než na jaře.

Musíme být zkrátka schopni převzít zodpovědnost za své životy a musíme na sebe vzít třeba i více rizika, ať už jako očkovaní, či a zejména jako neočkovaní.

Děti nemohou být celoživotními oběťmi našeho strachu či neochoty čelit riziku a nutnosti převzít více zodpovědnosti za vlastní život.

Ohodnoťte článek

Sdílejte

Diskutujte (4)

Vstoupit do diskuze

Michal Hron

Šéfredaktor webu Finmag.cz. Novinář s dlouholetou praxí z největších českých médií, milovník moderních technologií i přístupů, ale i čisté nedotčené přírody. Po krachu vydavatelství Mladá fronta přešel... Více

Další články autora