V zajetí technostresu. Hranice mezi prací a soukromím nesmazává jen pandemie

Jsi doma, nebo v práci? Otázka, která v pandemické době přestává mít smysl. Záleží na tom, o čem se budeme bavit, odpovídám někdy, přičemž mi dochází, že je to naprosto irelevantní. Jsem v práci jako doma.

Hranice mezi prací a osobním životem, dříve přesně vymezená a dokonce časově i prostorově oddělená (do práce se musí jít, nebo jet), už nemá žádný význam. Novým životním standardem je permanentní schizofrenie. A to mentálnímu zdraví nemusí úplně prospívat.

Podle Evropského institutu veřejné správy (EIPA) přinesla rozšířenější práce z domova velká pozitiva: lidé jsou výkonnější, udělají rychleji více práce, jenže jim chybí tvůrčí interaktivita. Frustrující je i nedostatek osobního společenského kontaktu.

A co vadí opravdu nejvíc, je prolínání rodinných provozních a osobních starostí do pracovního života.

Koronavirová nákaza, která zahnala lidi domů pracovat, jen umocnila sílu trendu, který se vyvíjí už delší dobu.

Umocnění trendu

Na první pohled je fajn si v „pracovní době“ odskočit na brusle nebo si jít zaběhat. Co už moc fajn není, je, když na trati musíte vyřídit dvě zakázky a přemýšlet o tom, že za patnáct minut máte další zásadní poradu, kde se po vás chtějí nápady a pružná mysl. Relaxační efekt sportu se tím prudce snižuje, jakkoliv by se mohlo zdát, že fyzická práce na tvarování těla a na vyplavování hormonů štěstí běží paralelně k lepšímu psychickému životu.

Mazání hranice mezi osobním a pracovním, mezi soukromým a veřejným, nepřinesla až pandemická krize. Koronavirová nákaza, která zahnala lidi domů pracovat, jen umocnila sílu trendu, který se vyvíjí už delší dobu.

Intenzita a vysoká míra práce z domova, k nimž se přidal i pobyt dětí v domácích učebnách distančního vzdělávání, starý problém výrazně zvětšil. Rodin s ponorkovou nemocí přibylo. Lidí, které rozmazaná hranice mezi prací a běžným domácím životem a starostí o děti přivádí k šílenství, je stále víc. Přitom důraz na multi-taskingovou výkonnost, kdy jsme schopni přepínat z jednoho úkolu do druhého a fakticky ve vteřině měnit svou identitu z velmi soukromého do mimořádně oficiálního modu, není vůbec nic nového.

Člověk je mnohovrstevnatá bytost někdy připomínající matrjošku. Protože v každém já je mnoho dalších jiných já. Ale příliš rychlé přepínání z jednoho do druhého a znovu do dalšího, přičemž se vyžaduje, aby celek pořád nějak držel pohromadě, je tak energeticky, manažersky a psychologicky náročné, že je skoro nemožné držet a nerozpadnout se. A to se ještě žádá virtuální sdílení, opět v mnoha různých modech a hlavně – neustále.

Prostupující šílenství

Asi nikoho neudiví, že v tak prudce rostoucím tlaku se počet lidí s psychickými problémy podle statistik během pandemie zvětšil až o třetinu. Česko v tom není žádnou výjimkou. Větší netolerovanou psychickou zátěž hlásí i obě sousední německy mluvící země.

Jednou z příčin tohoto nárůstu je právě rozmazaná hranice mezi domovem a světem tam venku. Mezi prací a volným časem, který si lze určovat jen velmi iluzorně. Aktivní utváření vlastní identity v prostředí, které v každé vteřině tlačí na identitární štěpení, je stále obtížnější.

V takto psychicky narušované a nafetované společnosti musí dříve nebo později dojít k vážnému masovému kolapsu.

Není tak divu, že se naše civilizace výkonu, které se říká meritokracie, pohybuje v koridoru lemovaném dvěma druhy podpůrných látek. Na jedné straně stimulanty, které dokážou nabudit organismus schopný pak udržet vysokou výkonnost celé dny, na straně druhé tlumícími a klidnícími preparáty, rozmazávajícími deprese a úzkostné stavy.

Ty vyvolává právě onen permanentní identitární stres umocňovaný v čase pandemických uzávěr, ale i zvýšený technostres. Technostres, tvrdí studie, které shromáždila EIPA, je momentálně tím nejčastějším spouštěčem osobních i rodinných krizí.

Ale i tady platí, že dnes je pouze víc vidět to, co už se dávno rozběhlo. A že společnosti pozdní moderny lze také charakterizovat jako společnosti na práškách, v nichž závislost na medikamentech umožňují funkční přetrvávání drolících se identit.

Funkčnost ale není totéž, co psychosomatické zdraví, proto je třeba rostoucí duševní napětí ve společnosti během zdlouhavé pandemické uzávěry brát i jako vážné varování. Varování, že tu tiká časovaná bomba, protože v takto psychicky narušované a nafetované společnosti musí dřív nebo později dojít k vážnému masovému kolapsu.

S radostí do práce

Ale zpět k práci doma, která ulehčuje i stresuje zároveň. Život na rozmazané hranici mezi prací a soukromým životem a volným časem přináší i humorné momenty, ať už jsou to různá faux pas před kamerou, intimita, kterou kolegové a šéfové nikdy neměli vidět nebo více či méně roztomilá bezprostřednost, s jakou děti narušují porady i školní vyučování.

Pozoruhodné je i převrácení hodnotového vnímání, k němuž během nuceného pobytu v domácích třídách a kancelářích dochází. Odchod do práce, jindy chápaný jako nepříjemná povinnost a stereotyp, se tak mnohdy velmi překvapivě stává radostným uvolněním z pout domácího vězení. Už dlouho se tolik lidí netěšilo do práce jako na smilování…

Nové způsoby práce (New Way of Working), které umožňuje digitalizace a virtualizace práce obecně, se budou dál rozvíjet i po konci pandemie. Tedy pokud nějaký konec vůbec nastane a hranice normality nezůstane dál rozmazaná. Jejich možnosti a dynamika ještě nebyly úplně využity, zkušenost pandemického home officu ale už dnes jasně radí: udržovat místo, virtuální i fyzické, kam práce nikdy nesmí, je první cesta z pracovní závislosti, k níž pracovně-osobní multi tasking bez hranic vede.

Provokativně, až nedějinně řečeno: Nejsme tím, co děláme, ale tím, kým jsme, když nepracujeme a na první pohled neděláme nic. Hlavní je přece vydržet sami se sebou. A tady žádné prášky nepomůžou.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag