Velká data, velký problém. Pandemie není olympiáda, abychom se poměřovali

„Ukažte data, která dokazují, že…“ Věta, která se během pandemie nemoci covid-19 objevuje denně. A to nesčetněkrát.

Data chtějí vědci, aby věděli, jak zabírají nové léky a vakcíny. Data žádají informatici a sociologové, aby mohli ukázat dopady pandemie a projektovat chování lidí v nejbližší budoucnosti. Data o nákaze a místech jejího šíření vyžadují majitelé restaurací i drobných obchodů, kterým vláda kvůli ochraně populace před šířením viru více méně zavřela živnost. Ukažte data, že opatření fungují, volá opozice pokaždé, když vláda dorazí do parlamentu a žádá prodloužení nouzového stavu.

Dat je najednou všude nadbytek, takže je těžké se v nich vyznat. Jen málokdo také ví, která data a jak si vzít, jak data vykládat, abychom je nepřekrucovali či neposouvali do souvislostí, v nichž mluvit nemají. Data jsou najednou tvrdá i měkká, důvěryhodná i zavádějící.

Covidových dat je nadbytek a většině lidí chybí kritické nástroje, jak s tímto nadbytkem relevantně pracovat.

Hledá se autorita

I vědci se přou o to, co data znamenají. Covid-19 není výjimkou. Běžný vědecký spor o to, co vlastně konkrétní data říkají a co z nich lze vyvodit, který je kvůli porozumění sevřen rámcem vědecky uznaných postupů a metodologických pravidel, se v covidové realitě proměňuje ve válku politicky zabarvených intepretací. A to nejen ve smyslu stranickém, ale rovnou obecně politickém.

Společnosti potřebují nejen data, ale především jejich smysluplný výklad. Pokud možno jediný správný. Ale ten věda z principu není schopna dodat. Spor o interpretace, tak tvůrčí a inspirativní ve vědeckém prostředí, je najednou skoro destruktivní ve společnostech, které hledají cestu z pandemie.

Covidových dat je nadbytek a většině lidí chybí kritické nástroje, jak s tímto nadbytkem relevantně pracovat. Je to podobné jako s nadbytkem informací: informační přemíra je zahlcující, lidsky zcela nezvladatelná. Musíme proto volit, co si vezmeme, a co ne, přičemž jsme zvyklí spoléhat se na nějakou autoritu – vědeckou, mediální, politickou, osobní.

Umělý svět

Mezi autoritu patří už i strojově pracující automaty „umělých inteligencí“. Ty dokážou nejen shromáždit a porovnat miliony či miliardy ukazatelů, ale umí je na zadání také relevantně vyhodnotit. Plní tak roli filtru, který převádí složitou skutečnost do souboru logicky provázaných dat.

Stávají se něčím jako předběžnou psychoterapií či sémiotickým rozborem. Tak jako například ve Freudově psychoanalýze či v běžném jazyce, který používáme, je nadbytek významu běžnou zkušeností. Životu pak pomáhá významová redukce, která je nejen jedinou obranou před šílenstvím, ale která také umožňuje pochopení. Třeba i na základě principu hry.

S nadbytkem významů a smyslu lidé neumějí dlouhodobě nakládat. Komplexita, ve které dnes žijeme, proto není prožívána jako osvobozující otevírání možností prožívání světa, ale jako dusivá a úzkostná zkušenost. Na vině je mimo jiných souvislostí až religiózní vztah k datům, což znovu potvrdila covidová pandemie, reprezentující postmoderní posedlost detailní péčí o tělesné zdraví.

Včetně mezinárodního srovnávání a poměřování, jako by pandemie byla nějaká olympiáda v počtu nakažených, mrtvých a podobně.

Zrodil se dataismus

Jenže jak se ukazuje, všechno se do dat zachytit a vyprojektovat do budoucna nedá. O šíření viru vyšla už řada studii. Zhruba víme, jak se chová ve školních třídách, jak v restauracích, na koncertě, v tanečním klubu. Vědci lidem pak sdělili tu nejhroznější pravdu: že nejčastěji se nakazíme doma!

Dá se ale podle takových dat nastavovat epidemiologická opatření ve společnosti? Nejlepší obranou před šířením viru by v takovém případě byla totální izolace jednoho každého z nás. Čili život přísně oddělených jedinců. To by ale nikdo jistě vážně nežádal. Přesto se na základě podobně relevantních důvěryhodných dat spousta lidí dovolává otevření restaurací, kin, tělocvičen a tak dále.

Dataismus, tedy posedlost mocí dat, které vytvářejí více či méně dokonalou projekci reality, se velmi často mění v dadaismus. Veselou hříčku, která v konkrétním osobním či skupinovém zájmu vylučuje reálný svět.

Detailní data o přesném chování viru buď neexistují, anebo když už nějaké náznaky dat jsou, aplikace jejich potenciální doslovnosti by vedla k absurdním krokům.

Epidemiologové, podobně jako naprostá většina lidí ve svém pseudovědecky řízeném životě, dnes jednají v modu přibližnosti, protože k žádné vědecky podložené doslovnosti dojít nelze. Navrhují proto omezovat sociální kontakty a pohyb obecně, protože detailní data o přesném chování viru v mikroprostředích buď neexistují (a nikdy ani existovat nebudou), anebo když už nějaké náznaky dat jsou, aplikace jejich potenciální doslovnosti by vedla k absurdním krokům.

Neumíme být ve všem jako virus…

Svázaná čísla

Data potřebují teoretický a interpretační rámec, sama o sobě užitečná být neumějí. Jestli covidová pandemie přinesla něco pozitivního, pak právě prozření, že ani do budoucnosti se demokratická politická společenství nesmějí jen tak spoléhat na datově-analytické automaty. Že potřebují možná více než kdy jindy rozumné a empatické politické představy a vize.

Je to hezky vidět na politickém vývoji v Americe. Donald Trump ztratil volby kvůli své katastrofální anticovidové politice, vyrůstající z antivědecké tuposti; Joe Biden by zase rád dělal politiku jako vědecky řízený výrobní program předpřipravených progresivních polotovarů.

Živá společenství by asi nejšťastněji pobývala někde mezi, na střední vlně krajních extrémů (což není totéž co uprostřed). Covid taková „ideální“ strategie asi definitivně nevyžene, ale umožní lidem a společnosti žít i přežít.

I když – data na to ještě nejsou.