Českomoravská Covid-Daněk. Spor o zavírání fabrik ukázal, jak moc vězíme v minulosti

Tato vyhraněná a emotivní argumentace, ke které se uchylují přívrženci krátkodobého uzavření průmyslových provozů, je formou citového vydírání. Odpovídá to ale tomu, že nejde o nějakou názorovou či politickou hru – v sázce jsou lidské životy. Covidový spor o továrny, které jsou, jak vidno, srdcem české společnosti i v 21. století, ale odhalil mnohem víc než jistou necitlivost a bezohlednost průmyslníků. Především se v plné síle vyjevil tovární charakter českého politického myšlení, který nakonec manipuluje celou společností a přetváří ji k obrazu svému.

Pravice či levice, prezident či premiér, šéfové parlamentu, poslanci, korporátní lobbisté, ti všichni potvrzovali dominanci průmyslu nad společností. Ani Piráti, jejichž krásné marketingové heslo Mozkovny, ne montovny v minulosti oslovilo řadu lidí, si nedovolili tovární modlu zpochybnit. Továrny v Česku tvoří podstatně víc přidané hodnoty, než je v rozvinutých zemích zvykem a na průmyslu je pořád dost závislé. Bez průmyslu snadno splaskne i to všechno nafouknuté bohatství minulých let, které rostlo z technických dodávek do vyspělejších zemí. Možná to není úplně dobře, ale je to tak.

S továrnou na věčné časy

Je to dlouhá česká tradice, vlastně jediná nepřerušená, která sahá až do doby Rakouska-Uherska a drží se přes první republiku, protektorát a komunistické období až do současnosti. Proto zřejmě i tak široké souhlasné nasazení pro zájmy průmyslu v době pandemie. Tradice ale potřebuje rozvíjet, víc než v zachování rozsahu provozu spočívá v předávání a proměně know-how. V dědictví průmyslové inteligence a zručnosti, která drží krok s časem. Tento proces v Česku ale povážlivě drhne, na což si stěžují i bossové průmyslových svazů, přestože k opaku sami přispívají jen málo, když volají po návratu do minulosti přeplněných učňáků. Řemeslo už nemá zlaté dno, protože fabriky potřebují víc levné lidské náhrady dosud nenakoupených robotů než šikovné a zvídavé zaměstnance postindustriální doby. V době průmyslu 4.0 se dál pohybujeme v rámci továrního rozvržení mysli 19. století. Myšlení mechanického stroje v době inteligentních virtuálních systémů… Sekat cokoliv jako Baťa cvičky, toť oč tu běží.

Otáčející se kola, pohánějící fabriku, jsou dál dominantní metaforou ekonomiky. Říká se, že „kola ekonomiky se nesmí zastavit, musí se točit dál“, přitom jde dávno o toky energií a kapitálů všeho druhu, ne primárně o stroj, nýbrž o cirkulaci. České politické myšlení centrálnost továrního provozu nikdy nezpochybňovalo, naopak se mu ve svých rozhodováních přizpůsobovalo. Zeman, Klaus či Babiš jako dominantní figury minulých let, ti všichni jsou produktem minulého továrního světa. Premiér Babiš je dokonce přímo továrník (podnikatel starého střihu, provozující tradiční fabriky, s tradiční centralizovanou hierarchií, sázející na papírové pavouky a dotace od eráru), což je z pohledu vládnutí v pozdně moderní době přímo viditelný regres, jakkoliv předchozí vláda rigidních ekonomů také nemířila nikdy do budoucnosti a chránila továrnu coby věčnou přítomnost.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag

Sypejte makat, nevděčníci

Továrníkovo chápání světa se odráží i v tom, jak rozumí společnosti. Ta je tu od toho, aby sloužila továrně, ne aby továrna sloužila společnosti. Otřepaný slogan Řídit stát jako firmu je ve skutečnosti míněn Řídit stát jako fabriku, což je vlastní nejen premiérovi, ale i prezidentovi. Premiér to už mnohokrát přiznal, když sám sebe dával za vzor jako zaměstnavatele, který dával práci 35 tisícům lidí. Nedávno se svěřil s tím, že u nikoho, koho přijímal, ho nezajímalo, zda má maturitu. Jistě, v drůbežárně či v pekárně nebo v běžných chemických provozech nepotřebujete žádné široce vzdělané intelektuály. Stačí makat, v tom je podstata práce, za kterou mají být ještě všichni vděční. To zdůrazňuje nejen Babiš, ale i jeho lidé. Například bývalý ministr financí, Ivan Pilný, který se už od Babiše politicky oddělil, to skoro doslova řekl v médiích. Lidé by měli být vděční, že od továrníka a dalších podnikatelů dostávají práci, a měli by makat, kdy on potřebuje, a ne pořád žádat další a další celostátní volno.

Zdroj: Shutterstock

Maturity letos...

udělat co nejpoctivějiudělit úředně se známkami podle průměruodložit na červenec až zářízrušit a zapomenout na ně navždy

Hlasovat

Továrna projektuje zaměstnance jako součástku stroje, jemuž slouží. Jí se přizpůsobují i všechny další systémy, včetně vzdělání a rodiny, a nakonec i celého státu, jak se ukázalo v krizové chvíli pandemie. Stát je tu potom od toho, aby připravil lidi na produkci továren a jejich doplňků, kde si každý najde své odpovídající součástkové místo, o to se továrník prostě postará. Moderní korporativismus má, zdá se, pořád stejný půdorys sociální fabriky. Tato prastará představa společnosti jako továrny už ale ve vyspělých zemích dávno nefunguje. Udržovat ji při životě a brzdit tak proměnu české society, to je stejně velký zločin, jako neschopnost spravovat stát a účinně bránit životy jeho občanů.

Česko se potřebuje zbavit tovární struktury mysli, aby mohlo obstát v síťovém světě globální rizikové společnosti. Jen tak také přežije jediná stále ještě živá tradice – technická imaginace a zručnost.