Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis 

Po rozhazování v krizi přijdou „solidární“ daně. Vystrčilův exces ukázal tvrdou realitu

Petr Fischer
Petr Fischer | 3. 3. 2021 | 65 komentářů | 43 026
coviddaněkoronavirusnázorsolidární daňstátní rozpočet

Řekl to špatně, ale neměl vlastně pravdu? Předseda Senátu Miloš Vystrčil volá v čase vrcholící covidové pandemie po větší sociální solidaritě. Ať už je jeho nápad jakkoli nepovedený, připravuje nás na neodvratitelnou budoucnost.

Po rozhazování v krizi přijdou „solidární“ daně. Vystrčilův exces ukázal tvrdou realitu

Zdroj: Shutterstock

Nápad, že by lidé na home office měli sdílet část příjmů s těmi, kteří kvůli uzávěře nemůžou pracovat, nebyl z nejlepších. Místopředseda ODS se za něj také obratem omluvil. Svou šílenou ideu však nahradil jiným nápadem: navrhuje zmrazení platů státních zaměstnanců, případě převedení jejich části potřebným.

Krajní situace vyžaduje krajní řešení, to každý pochopí. Proč ale právě politik ODS, strany, která sama sebe považuje za prakticky jedinou opravdovou pravicovou v Česku, navrhuje tak nesystémové řešení mimo zákonitosti trhu, jakému by zakladatel ODS Václav Klaus říkal „sociální inženýrství“? I během koronavirové krize, tak jako rétoricky ostatně vždy, přece ODS prosazovala plošná řešení. Tedy podporu všem.

To se nakonec nejvíc promítlo ve zrušení superhrubé mzdy, která však pomůže jen čtyřem milionům zaměstnanců, zejména těm bohatším, zatímco milion samostatně výdělečně činných lidí musí vzít zavděk mírným zvýšením odečitatelných daňových paušálů. Možná by k solidarizaci mělo dojít už někde tady, ale o tom až někdy příště.

Víc peněz všem

ODS pomohla k nebývale radikálnímu snížení daní, které přijde státní rozpočet na téměř devadesát miliard korun každý rok, a je hrdá na to, že nechala lidem víc peněz. K čemu tedy ještě něco jako solidární daň ve vybraných oblastech, kterou de facto navrhuje předseda Senátu?

Uvolnit s velkou slávou a krásnou pravicovou vyřídilkou daňová pouta a vzápětí je zase – jen někomu – nasazovat, to nedává příliš smysl. Předseda Vystrčil se buď vyděsil toho, že po snížení daní má stát najednou mnohem méně prostředků na krizové pomocné balíčky, anebo vůbec nerozumí ekonomické politice své vlastní strany. Pravda bude zřejmě v průniku obojího.

Byrokracie
Zdroj: Shutterstock

Na rok, dva... nebo osm...

Spojení „solidární daň“ má v Česku pachuť. Ta poslední, sedmiprocentní, byla zavedena v roce 2012 (s účinností od ledna 2013) jako součást boje s hospodářskou krizí. Měla se platit tři roky, nakonec s námi byla osm let, než ji loni zrušili. I když ne tak úplně. Solidární daň znamenala proti normální dani z příjmů navíc ještě sedmiprocentní zdanění příjmů nad čtyřnásobek průměrné měsíční mzdy (v roce 2013 to bylo zhruba 105 tisíc korun, loni skoro 140 tisíc). Loňský daňový balíček má ale pro lidi s vysokými mzdami nebo platy také něco zvláštního: příjmy nad čtyřnásobek průměrné hrubé mzdy se nebudou danit standardními 15 procenty ale sazbou 23 procent. Co si politici vymyslí, až se necháme všichni bodnout a ekonomika se zotaví (což ukazují zkušenosti ze zemí, které už to mají za sebou), na to si musíme počkat. Milé to ale asi nebude.

Z lidského hlediska je samozřejmě Vystrčilova aktivita pochopitelná a správná, cítí to tak jistě skoro všichni. Pomoc lidem, kteří kvůli antivirovým opatřením státu nemůžou vydělávat, je nutná.

Čistá pomoc

Může se tak ovšem dít jenom dvojím způsobem. Za prvé přímou pomocí občanů, tedy charitativní činností, kterou pravice a s ní i ODS vždy propagovala jako učebnicově nejčistější sociální koncept, protože vychází z komunitní blízkosti a vztahu člověk k člověku. Problém je, že ani ODS ani jiná konzervativní strana v Česku tuhle přirozenou koncepci nerozvíjela, přestože například u KDU-ČSL by se to vzhledem ke křesťanským zdrojům její práce dalo čekat (o křesťanství dost hovořili i politici TOP 09, křesťanské vztahy k bližnímu se ale do jejich sociální politiky moc nepromítly).

Čeští konzervativci, tehdy ještě více liberálně-konzervativní politici, vždy oceňovali dobrovolnost pomoci vycházející ze soucitu srdce, z lidské empatie, která drží společnost pohromadě. Čeští občané tuto vlastnost pravidelně osvědčují v úspěšných humanitárních sbírkách.

Češi dávají na charitu, ne že ne. Otázkou ale je, jestli dobrovolná solidarita sbírkového typu může vyřešit systémový problém daný nařízením vlády, tedy opět systémově. Všichni asi přirozeně cítí, že to nemá velkou logiku, natožpak v kontextu české konzervativní politiky.

Daně na ně

Druhá cesta je legislativní opatření státu, tedy nějaká forma zvýšení daní, posílení sociálních systémů vyššími výběry či zavedení solidární daně. Tu známe už z doby povodní, z doby poslední hospodářské krize a ve světě například v podobě solidární daně mezi východními a západními zeměmi ve znovusjednoceném Německu (daň po 30 letech postupně končí).

Anketa

Jak solidární byste byli?

Principem je přijetí přechodné daně, která má pomoci státu vyrovnávat sociální nerovnosti vyjevené krizí. Případně rychle odstraňovat následky přírodní katastrofy, zejména pak v hlavních veřejných službách, jako jsou zdravotnictví, školství a sociální služby.

Vzhledem k tomu, že ministerstvo zdravotnictví tvrdí, že covidová krize je přírodní katastrofa svého druhu, byla by taková daň vhodná. Přičemž by z ní byli osvobozeni ti, kteří nemůžou v době krize pracovat. Žádný takový návrh, kupodivu, během rok dlouhé krize nepadl. Šlo se důsledně opačným směrem, cestou rozhazování deficitních peněz státu na všechny strany a snižováním daní.

Dokonce ani když se projednávaly daňové změny, ani všechny ty astronomické deficity a daňové díry do rozpočtu (který, jak zřejmě věří všichni politici zleva doprava, se sám od sebe zalepí, jakmile se ekonomika zase rozjede naplno) nepadlo o potřebné daňové solidaritě a přetvoření systému přerozdělování státních peněz ani slovo.

Dezinformace, koronavirus

Jsme připraveni

Zmatené návrhy Miloše Vystrčila, kterého omlouvá snad jen viditelná ekonomická neznalost, debatu na toto téma asi nerozjedou. Politici, zřejmě s výjimkou předsedy Senátu, ani takovou diskuzi o spoluodpovědnosti každého občana a sociálně spravedlivé politice státu před volbami nechtějí.

Není divu. V zemi, kde ochota občanů solidarizovat se prostřednictvím odvodů státu, který je v čase pandemie zklamal, nebude velká, by to mohlo být bráno skoro jako provokace. Po volbách ale bude snad už jiná vláda a doufejme i jiné, méně hysterické naladění společnosti.

Dnes poněkud úsměvné návrhy předsedy Vystrčila se v nové situaci můžou stát základem jednání o potřebných nástrojích, jak snížit schodky a rychle odstranit sociální a finanční následky pandemie. A bude-li u moci ODS, jak si jistě představuje i Miloš Vystrčil, bude to mít velmi pikantní nádech.

Dávat dohromady strukturálně předlužený rozpočet (jen nižší daně a vyšší náklady na zdravotnictví, to je minus 150 miliard každý rok apod.) nepůjde škrtáním výdajů. Nepůjde to bez zvyšování daní (i zavedení přechodné daně je zvýšení daní), které byly předtím stejnými lidmi s velkou pompou sníženy.

Díky panu Vystrčilovi, že to sobě, své straně i nám všem tak pěkně dopředu připomněl.

Zbrusu nový Finmag

Finmag prosinec 2021Zdroj: Finmag

Kdo čte, nekrade. „Ta firma stála a padala na Harrym Potterovi,“ vzpomínají Silke a Jaroslav Horákovi, jak kupovali nakladatelství dětské knihy Albatros. Pak z něj udělali miliardový nakladatelský dům.

FIN. Fake it till you make it. Jak lžou startupeři na lovu investic • Zuri. Žádný rozjezd: letadlo Michala Illicha letí přímo vzhůru • Viceguvernér ČNB Marek Mora o evropské bankovní unii a bankovní suverenitě • Koupit místo iPoda akcie Applu, jste v balíku. Jenže…

MAG. Jakub Žofčák píše, jak Alexej Pažitnov nevydělal na Tetrisu. Programoval totiž v pracovní době • Markéta Hronová s Ondřejem Štefflem o čtvrtisícileté školní setrvačnosti • Constantin Kinský z investičního bankéře hospodářem, který sází duby

Autor článku

Petr Fischer

Petr Fischer

Analytik týdeníku Euro. Český novinář, scenárista, moderátor a filozof. Po absolvování Filozofické fakulty Univerzity Karlovy pracoval v řadě redakcí, mimo jiné v Lidových novinách, Hospodářských novinách, BBC či České televizi. Byl šéfredaktorem Českého rozhlasu – Vltava. Za svou práci byl oceněn Cenou Rudolfa Medka a Cenou Ferdinanda Peroutky.