Prachy, moc a zase prachy. Dezinformační cirkus má žně

Znáte tuhle historku? Nemoc covid-19 rozšiřují vysílače sítě 5G. Nebo tuhle? Něčí známý si chtěl nechat udělat test, že ale byla dlouhá fronta, vzdal to a šel domů. Pak mu přišel pozitivní výsledek. Taky ne? Tak tuhle určitě! Kamarádka kamaráda se testovat nechala. Doma jí pak přítel vytáhl z nosu čip. Nebo dokonce minivysílačku na sledování pohybu, se zahnutým háčkem, aby udržela se v nosohltanu nebo rovnou mozku. Mašinerie internetového lhaní se rozjela naplno. Fake news, tedy vylhané zprávy s cílem vyvolat emoce, strach nebo hněv, nás zaplavily. Poutají pozornost čtenářů, posluchačů či diváků. Ovlivňují jejich smýšlení a často je i podněcují k akci. Vzpomeňme na nedávný útok na Kapitol vyvolaný nejen ničím nepotvrzeným, ale i mnohokrát vyvraceným tvrzením Donalda Trumpa o „ukradených volbách“. Reálné činy vyvolané vymyšlenými zprávami ale nejsou výjimečné ani u nás. Dost možná máte ve svém okolí rodiče, kteří nenechali dítě naočkovat proti libovolné nemoci. Báli se, že vakcína vyvolá autismus. Takové zprávy žijí roky a šíří se (nejen) po internetu. Ač bylo už nesčetněkrát dokázáno, že to není pravda.

Fake news aneb magická síla emocí

Nedávná studie Massachusettského technologického instututu (MIT - Massachusetts Institute of Technology) dokazuje, že každá dezinformace je o 600 procent (!) úspěšnější než ekvivalentní pravdivá informace. „S tím se pereme,“ uvedla nedávno Alexandra Alvarová, spisovatelka a publicistka zabývající se fenoménem sociálních sítí, fake news, propagandou a dezinformacemi.

„Nepravdivé zprávy s cílem zmanipulovat a tím ovlivnit, případně okrást, člověka, jsou problémem masivního měřítka,“ říká i Iain Bundred, někdejší mluvčí britského premiéra a později vysoký manažer PR agentury Ogilvy mimo jiné pro Evropu včetně té střední. Na výzkum a odhalování dezinformací se specializuje, aby svým klientům dokázal v boji s nimi fundovaně poradit.

Víc než dvě třetiny Čechů podle něj věří, že se s fake news na internetu setkávají. Otázka ale je, jestli je dokážou poznat. K informacím, které potvrzují naše vidění světa, nebýváme kritičtí a máme tendenci je sdílet s ostatními. „Když si teď sednu k počítači, udělám to také. A to se problematikou zabývám,“ usmívá se Bundred.

„Začínáme být jako populace úplně zmatení. Vybíráme si informace ne podle toho, kdo má jakou kompetenci a kde ta pravda pravděpodobně leží, ale podle toho, jak velkou emocionální silou nás to praští,“ dodává Alvarová.

Mimo je proto i představa, že na často až nápadně průhledné nepravdy naletí jen někdo příliš mladý, příliš starý, nebo příliš nevzdělaný. „Zranitelnou skupinou jsou lidé mezi třiceti a čtyřiceti lety, z velkých měst. Jsou zvyklí brouzdat na internetu a sdílet,“ vysvětluje Bundred. „A ještě něco: oslovují stejně tak vysoké manažery jako lidi bez zaměstnání. Cíl může být každý, kdo konverzuje online.“

Živnou půdou (nejen) politika

Mnohdy mají fake news politický (pod)tón. V českém prostředí se mluví především o protlačování zájmů Číny a Ruska. Ty ostatně ve svých výročních zprávách pravidelně zmiňuje i česká Bezpečnostní informační služba, podle které jsou takové aktivity zřejmé a organizované a stavějí konkrétní téma do žádaného úhlu pohledu.

Ostřelovaný Vystrčil

Zdroj: Shutterstock

Příkladem nevydařeného pokusu o šíření fake news je nedávná snaha očernit předsedu českého Senátu Miloše Vystrčila. Podle francouzského serveru Opinion Internationale (Mezinárodní názor) za svou loňskou široce sledovanou cestu na Tchaj-wan dostal úplatek v přepočtu 90 milionů korun. Web odkazuje na zdroje z sociálních sítí, mimo jiné na twitterový účet založený v říjnu 2020 s nulovým počtem sledujících.

Na snahy šířit tento text, nesplňující základní žurnalistické zásady (chybí vyjádření tchajwanské strany i samotného Vystrčila), v Česku upozornil deník Aktuálně.cz. Jen do jeho redakce dorazil e-mailový tip hned dvakrát, a to od švýcarské konzultační společnosti napojené na Čínu. Když deník naopak informoval o tom, že je to propaganda, zjistil, že z čínského internetu je přístup k této verzi pravdy zablokovaný.

Třeba Ruská federace má mít celou dezinformační strategii. „Aby zmátla lidi a podryla veřejnou důvěru ve vládu, a tedy nastolila chaos v západních demokraciích,“ rozebírá vliv dezinformací František Vrabel, zakladatel společnosti Semantic Visions. Ta mimo jiné analyzuje světové zprávy a dlouhodobě na více či méně skryté zájmy země upozorňuje. Vrabelova firma ve své studii nedávno například rozebírala, jak úspěšně se nehledě na hranice pohybují dezinformace s tématem koronaviru.

Ostatně politika zdaleka není jedinou a ani největší příčinou vzniku fake news. „Když se tam přimotá pulzní stroj na odstranění parazitů, 5G, chemtrails a všechno, co nás straší něčím, co je denně okolo nás, je to výborný byznys,“ říká Jindřich Karásek, odborník společnosti Trend Micro, který původ falešných zpráv pracovně i soukromě sleduje.

A to do takových detailů, že třeba nedávno odhalil skupinu tureckých internetových podvodníků, kteří na darknetu nabízeli stovky identit využitelných pro manipulování sociálních sítí. Včetně šíření fake news.

E-shop s lidmi

Bylo to jako e-shop. Jeho zboží byly především „nízké formy identit“, tedy profily, které nejsou příliš propracované a mají celkem malý dosah. To znamená, že zprávy od nich vidí jen pár lidí. Šmelilo se tu s nimi v přepočtu za pár desítek až stovek korun za jeden účet.

Ale pak jsou tu takzvané vysokoprofilové účty. Mají historii, sledující a související účty přátel a rodiny. Jsou propracovanější, vzácnější, a tedy i dražší. Mnohé jsou skutečné, jen ukradené. Celebritu koupíte za několik stovek eur, tedy několik tisíc až desítek tisíc korun. Ty mají v takové internetové samoobsluze popisky „high profile Instagram account“ či „100% real, hundreds of followers“. Pro účel propagandy jich stačí desítky.

A ano, byly tu i české účty modelek, hostesek, fotografů a moderátorů. V podstatě kohokoli slavnějšího. České účty prý mají dobrou cenu. „Kvůli populistům a metodám, které používají, aby získali voliče, je velká poptávka v sociálním trafficu propagujícím Rusko a Putina, nenávist k migrantům a témata okolo Kanálu Dunaj-Odra-Labe, dostavbě Dukovan, 5G a tendru pro Huawei,“ nastiňuje Karásek.

Účty si můžete koupit v balíčku, který většinou obsahuje mix nově založených nízkých identit a ceněných kradených účtů, jak tuto nabídku našel i Karásek. A s nimi si děláte, co chcete.

Propaganda s kašpárkem

Nebo si pořídíte službu. Konkrétní počet kliků nebo palců u postů třeba zvolené skupiny po nějakou dobu. V digitální samoobsluze si najmete dělníka, který účty řídí. Jejich jménem sdílí hoaxy, propagandu, fake news nebo třeba škodlivé odkazy, které schovávají trojské koně. Co se týče rozšiřování vaší myšlenky, profily můžou otáčet diskuze na sociálních sítích kýženým směrem. Nebo stačí klikat a tím generovat pozornost.

Konkrétně v Česku se podle Martina Kožíška z organizace CZ.NIC prodávají hlavně zavedené skupiny nebo účty. A hned říká příklad: třeba facebooková skupina Černý humor, kde se s novým administrátorem rozjede "clickbaitové zpravodajství" s ohromujícími titulky.

„Cílem je pod nějakým zajímavým titulkem dostat lidi na neznámý web, který slibuje obsah, který jinde neseženete. Místo toho se ale proklikáte hromadou reklamy, ze které má provozovatel příjem. Můžete se tak setkat s titulky Exkluzivní fotky mrtvého Karla Gotta nebo Celý záznam teroristického útoku a podobně,“ říká Kožíšek.

Cena za zavedenou stránku se liší. Obvykle jsou to nižší tisíce korun, ale vyšplhá se i k řádu desítek tisíc. Konkrétně české organizované skupiny, které by vyloženě řídily rozšiřování fake news, buď vůbec neexistují, nebo jsou dobře skryté. Kožíšek říká, že na žádnou nenarazil. Problém ale je, že jde velmi snadno působit celosvětově. Nakupovat influencery odkudkoli.

11 milionů za 70 tisíc

Když analytici Trend Micro mapovali rozšiřování nepravdivých zpráv, hodně času strávili na čínském internetu. Ten je specifický, částečně uzavřený vůči světu. A to nejen cenzurou, ale i jazykem. Existují na něm místní ekvivalenty Facebooku a jiných sociálních sítí a obchodování s dušemi na nich je celkem běžné.

Agentury, které nabízejí vytváření obsahu na míru, tu mají poněkud širší zaměření než obsahové agentury na Západě. Tvrdí, že dokážou manipulovat zprávami na internetu, výsledky průzkumů nebo přimět i významné influencery ke sdílení vybraných zpráv. Vezměte už jejich názvy: jméno jedné třeba obsahuje slovní spojení „články ve stylu zpravodajství“, jiná se prezentuje jako „Boryou, systém ovlivňující veřejné mínění“.

Procesy jsou nalinkované. Boryou umí zveřejňovat manuálně nebo automaticky rychlostí sto postů za minutu na zhruba třech tisícovkách webových stránek, včetně sociálních sítí. Administrátoři rozdělují úkoly, operátoři je vykonávají a firemní software sleduje, jak úspěšně. Zákazník si může zkontrolovat ukazatele výkonnosti v přehledných grafech a tabulkách: počet příspěvků, kliků, odpovědí, časovou osu a míru pozitivních a negativních komentářů. Podpora je tu pro ně 24/7, reporty dostávají na míru.

Pro porovnání: cena sdílení jedné zprávy čínskou celebritou na tamní chatovací službě se skoro 11 miliony odběrateli (tedy stejně jako má Česká republika) je zhruba 70 tisíc korun.

Pak jsou tu agentury monitorující veřejné mínění, které řeší sociální sítě, fóra, blogy i mikroblogovací systémy. Firmy obvykle nabízejí ovlivňování anket, během pár hodin dostanete svůj názor do popředí díky třeba i tisícovkám virtuálních hlasů.

A tak jde pokračovat dál: nejdostupnější jsou služby nabízející roboty, které budou sledovat vaše účty, retweetovat zprávy nebo videa. Ty vyjdou třeba jen na pár desítek korun, reální uživatelé obvykle na několik tisíc.

Zapojeno, klikáme

Pokud jde o provoz, je to vlastně celkem levná záležitost. Představte si obří naklápěcí stůl s desítkami telefonů vyrovnanými v řádcích. Jeden vedle druhého, všechny rozsvícené. Nad nimi se pohybuje jeden člověk, který pravidelně kliká na displej každého z nich. Nebo police táhnoucí se po uměle vytvořených stěnách, jen tak hluboké na to, aby se na ně daly položit telefony stále zapojené do elektrické sítě a šlo je snadno obsluhovat. A jinou místnost, dlouhý stůl s jedinou klávesnicí, zato tolika monitory, kolik se jich vedle sebe jen vejde.

Tohle jsou klikací farmy. Byznys, který umí vydělat i těm nejspodnějším pěšákům obrovského internetového byznysu. Díky stálému zapojení do elektřiny a metrům kabelů to trochu připomíná filmové záběry lidí napojených do Matrixu. Jen ty lidi chybějí. Stačí mobily.

Farmy můžou běžet i na desetitisících zařízeních. Služby se prodávají podle kapacity serverů. Třeba třicet, padesát, nebo sto telefonů. Ten nejvýkonnější vyjde kupující názorů na něco přes 300 tisíc korun.

Je to totiž tak: falešné zprávy mají extrémně široké publikum. Stojí na oblíbenosti a ochotě sdílet. Oblíbenost u ostatních se dá snadno zjistit, ostatně na tom sociální sítě jako takové stojí. Na první pohled ji hlásají počty palců, lajků, retweetů nebo třeba srdíček; vyberte si podle sítě, kterou preferujete. Čím víc pozornosti – třeba právě z klikací farmy – informace získá, tím viditelnější ji algoritmy sociálních sítí i webových vyhledávačů dělají pro ostatní. A čím víc pozornosti si už získala, tím spíš jí zase věnujeme pozornost my.

Je to lavina. Když už si to tolik lidí myslí, aby zprávu podpořilo, něco na tom asi bude, že? A tak se můžou prosadit i na první pohled okrajové, nebo dokonce nesmyslné zprávy. I když se tedy začne na pár desítkách kliků, výsledkem je pozornost obrovského množství lidí. „Často se mi stalo, že jsem narazil na víc falešných profilů. Lidi, kteří tím chtěli bránit vlastní postoje, vzájemně si chválili komentáře. Tedy jeden člověk si sám pomocí dvou profilů chválil názory. Když ostatní vidí, že s tím někdo souhlasí, tak už souhlasí snáze,“ říká Karásek. „Je to jeden z nejefektivnějších prostředků, jak veřejné mínění ovlivnit.“

Domácký blog s masivní podporou

Mnohdy se takovým fake news připisují výsledky amerických prezidentských voleb z roku 2016. Jen v posledních týdnech odborníci zpravodajské televize CNN vypátrali původ více než stovky webových stránek s falešným obsahem až do Makedonie. Všechny favorizovaly Donalda Trumpa. Přesvědčení jejich tvůrců nebylo důležité. Stačilo, že memy, provokativními titulky, polopravdami nebo úplnými nepravdami vydělaly víc, než někteří v Makedonii vydělají za celý život. Tedy v přepočtu skoro 60 tisíc korun denně.

Marný boj

Zdroj: Shutterstock

Fenomén dezinformací a fake news, těžící a kypící zejména na nejpopulárnějších sociálních sítích, donutil reagovat i jejich majitele. Facebook (pod nějž spadá i Instagram) či Twitter se tak snaží usnadnit si boj se lživými texty a propagandou pomocí umělé inteligence, která by nevhodný obsah sama odstraňovala. A i když se takový software mnohdy mýlí, šiřitelům fake news nepochybně komplikuje život. Dokazují to způsoby, jakými se mu snaží vyhnout.

„Často vidím, že místo odkazů sdílejí texty, nebo dokonce screenshoty a na nich třeba domalovanou červenou čárou nějaké vzorce. To proto, aby Facebook nedokázal automaticky text přečíst. Nebo začali často používat ‚pseudonymy‘ pro covid, 5G a podobně,“ říká Karásek. Změna přitom nemusí být velká, stačí třeba „covid“ nahradit „c0vid“. Co lidské oko přijme jako jasné sdělení, umělá inteligence zas tak snadno neodhalí. Zatím.

Peníze jsou jednoznačným hybatelem pro většinu lidí, kteří se byznysu dezinformací a fake news věnují. Nejjednodušší způsob je reklama: zprávy vás donutí kouknout na web s hromadou reklamních sdělení, za kterou vlastník inkasuje peníze. Pár korun za každý klik se u zajímavých témat rychle nasčítá, dokáže koupit byt nebo zaplatit celá studia. Takoví operátoři stránek můžou mít zaměstnance, paradoxně třeba i Američany.

O tom, jak moc to funguje, svědčí třeba fakt, že web s falešnými zprávami Infowars.com má srovnatelnou návštěvnost s weby velkých amerických časopisů, jako je Economist nebo Newsweek. Aby weby vyvolaly dojem relativně tajného, tedy v očích čtenářů zasvěceného předávání důležitých informací, vypadají přitom mnohdy jako primitivní blogy. „Občas najdu stránku, která se tak tváři. Ale má kvůli provozu vlastní CDN server, tedy takový, aby zvládla silný provoz,” zmiňuje Karásek.

Velké peníze může přinést, nebo taky naopak odvést, i jediný (oblíbený) tweet. Hned několikrát nezávisle na sobě se stalo, že si zákazníci stěžovali na chování různých aerolinek na Twitteru s velkou pozorností dalších uživatelů. Výsledek? Několikaprocentní pokles akcií na burze. A zatímco sociální sítě ubezpečují, že proti fake news aktivně bojují, při jejich množství by mohly zaměstnávat armády lidí, a stejně by to nestačilo.