K dodržování tří R by místo výhrůžek pomohla dvě VZ. Vzdělání a vzory

Dodržování právní normy můžeme chápat buď jako vyjádření souhlasu s právní kodifikací nějaké společenské dohody, nebo jako vynucení nějakého jednání pod hrozbou sankcí, vysvětluje právnička Iveta Bartošová v diplomové práci o efektivitě práva. Z pohledu vynucování jsou k dodržení zákona zapotřebí tři věci: člověk musí znát příslušný předpis, „cena“ za jeho porušení musí být vyšší než motivace se daného skutku dopustit – a taky ji člověk musí brát v úvahu ve chvíli, kdy se o daném skutku rozhoduje.

Špatné vysvědčení pro školy

Proč nám to u koronaviru moc nefunguje, je zjevné. Návštěvy a sešlosti v soukromí se těžko odhalují, takže by ani drakonické tresty po vynásobení pravděpodobností potrestání příliš velkou cenu neznamenaly. Nařízení navíc reagují na konkrétní situaci, takže se neustále mění – a jejich výklad konkrétním lidem není jasný. Anebo se lidé tváří, že jim jasný není, aby překročení nařízení obhájili před sebou i před okolím. Zákazy shromažďování větších skupin tak třeba někteří lektoři porušovali s odůvodněním, že se (z jejich strany) jedná o výkon povolání. Po uzavření provozoven se zase někteří konzultanti nebo fotografové rozhodli své služby nabízet venku, na procházce, jako by naopak šlo o rekreaci… Jenže člověk při svém rozhodování pokaždé nenásobí potenciální zisky a ztráty příslušnými pravděpodobnostmi, to by se unásobil k smrti: místo toho se spoléhá na výpočetně jednodušší opakování zažitých vzorců a napodobování okolí.

Nizozemská analýza dodržování protivirových opatření ukázala, že sankce hrají minimální roli, daleko víc jde o vzdělání, morálku a sebekontrolu. Místo silových opatření bychom potřebovali důvěru v představitele státu, abychom se jejich rozhodnutí podrobovali dobrovolně, s vědomím, že je to zapotřebí. Veřejnost chce zabránit šíření viru a vládní pokyny jejímu společnému snažení dávají formální řád – tak by to mělo fungovat.

Prvotní předpoklad je obecná gramotnost: schopnost pochopit, jak nás epidemie ohrožuje a čím tomu můžeme bránit. Zahraniční studie poměrně nepřekvapivě ukazují, že lidé s nižšími výsledky v testech analytického myšlení, mediální gramotnosti nebo porozumění přírodním vědám na úrovni základní školy častěji v souvislosti s virem věří omylům a konspiracím. Ve Spojených státech fungoval zákaz vycházení líp v bohatších regionech a neochota chránit se před pandemií souviselas popíráním existence globálního oteplování. Dohromady to znamená jediné: část populace zřejmě není schopná pochopit, co se děje. A může za to chudoba a negramotnost – což nám sice s virem akutně nepomůže, ale za řešení to stojí: potřebujeme slušné školy i mimo Prahu.

Ani ti, kteří jsou schopní epidemiologická rizika pochopit, se ale ochranným pokynům nemusí podrobit automaticky. Potřebují mít motivaci něco reálně udělat. Analýzy osobnostních proměnných, které sehrávají při ochraně obyvatel před nákazou podstatnou roli, zdůrazňují vliv empatie nebo altruismu. Další studie pak ukazují, že opatření méně dodržují lidé s vysokou impulzivitou, neuroticismem nebo antisociálními sklony: s těmi rysy, jimiž se v populárních filmech vyznačují „psychopati“. Není důvod považovat Čechy za méně altruistické nebo „psychopatičtější“ než jiné národy, takže problémy s českým rozmachem epidemie vyplývají spíš ze situačních příčin.

Zdroj: Shutterstock

Co nosíte vy?

Nic, je to všecko výmyslNic, nikam nechodímDoma šitou rouškuJednorázovkyNanorouškuRespirátorPlynovou maskuSmůlu

Hlasovat

(Ne)rouška jako postoj

Pro dobrovolné dodržování nařízení je zásadní, aby pokyny spíš formalizovaly existující společenskou shodu, než se stavěly proti ní, upozorňuje Bartošová. A taky ochota lidí s minoritními názory podřídit se opatřením, které společnost jako celek považuje za vhodná – čemuž pomáhá respekt k autoritám, které pokyny vydávají. „Důvěra občanů ve stát, jeho instituce a právo, se zdá být zcela zásadní při formování jejich kladného, aktivního, spolupracujícího postoje k nim; zprostředkovává přijetí jejich rozhodnutí i v dlouhodobém horizontu, včetně situací, kdy jde rozhodnutí autorit proti přáním těch, jimž je určeno,“ shrnuje.

Jenže vláda do důvěry občanů hází vidle. Její členové sami nařízená opatření ignorují a zneužívají toho, že pozornost veřejnosti je upnutá k pandemii, k prosazování vlastních mocenských a finančních zájmů, třeba budování říčního kanálu nebo přesměrování evropských dotací premiérovi  a dalším miliardářům. Česku tak nejen chybí vzory, které bychom mohli následovat – navíc máme motivaci ta nařízení ignorovat cíleně a záměrně. Třeba nenošení roušek pak vůbec nemusí vyjadřovat vztah k samotnému koronaviru – ale demonstraci nějakého politicko-společenského postoje. Zdraví populace se stává rukojmím v boji mezi špatnou vládou a občany, kteří ji nechtějí poslouchat. Pokud ze současné situace viníme Babiše a Hamáčky, může nás těšit, že se veřejnost v covidu pěkně vykoupe a třeba se o jejich neschopnosti ujistí tak důkladně, že v příštích volbách nepomohou úplatky důchodcům ani Prchalovy slogany.

Sebekázeň a morálku, které by mohly většinu společnosti vést k solidaritě s možnými obětmi a k tomu, aby zůstala doma, podkopávají i špatně zdůvodňovaná či zdůvodnitelná opatření. Máme otevřená květinářství, ve vlacích průvodčí podrobně studují bůhvíjaké kartičky, v hromadné dopravě (minimálně některých) měst chodí revizoři – a pracovny soukromých psychologů a psychoterapeutů mají v extrémně náročné době zůstat zavřené. Připadalo by vám „morální“ spíš vyhovět klientovi, který trpí šílenými úzkostmi, nebo dodržet nařízení? Solidarita se společností jako celkem je náročnější než solidarita s konkrétním člověkem, navíc nás minimálně od Sherlocka Holmese všechna literatura a kinematografie přesvědčuje, že hrdinství není poslechnout a počkat, ale překračovat meze, jednat na vlastní pěst a doufat, že to celé dobře dopadne. Podobným rozhodnutím přitom čelíme všichni, ve vztahu ke svým rodinám, přátelům, klientům nebo zaměstnavatelům a nakonec i svým vlastním zájmům. Většina z nás se aspoň trochu snaží – jenže zoufale málo, ledabyle, jen tak pro formu.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

---

Koupit Finmag

Unaveni strašením

Vzory a odpovědi přitom nenabízejí ani zpravodajská média. Novináři, místo aby přinášeli kritické analýzy postavené na datech a expertních svědectvích, moralizují, čímž ztrácí kredit části veřejnosti, která pak zpravodajství chápe spíš jako zaujatou argumentaci konkrétního názorového tábora než objektivní informace. A namísto rozhovorů s odborníky, kteří by mohli prezentovat odborný konsenzus a vysvětlovat, co a proč je zapotřebí, dávají prostor komukoli, kdo projeví přání něco sdělit.

Vyhraněné postoje bez dialogu s druhou stranou lidi typicky utvrzují ve stávajících názorech. Tragikomickým příkladem budiž proslavený duel Flégra a Šmuclera: Šmuclerova bezzubá obhajoba ekonomických zájmů šla každému, kdo se obává šíření viru, jedním uchem dovnitř a druhým ven. Flégrovu hysterickému odkazování ke křivkám „strmějším než exponenciála“ chybělo jakékoli poselství pro ty, kdo ta nařízení nechtějí: třeba vysvětlení, že ta apokalypsa nenastane právě proto, že jí dokážeme předejít. Že ty exponenciály jsou jen model a v reálném světě nebudou trvat dlouho právě díky nám, díky opatření, která dčív nebo pozdějí zavedeme jako jednotlivci nebo jako společnost. A že dost ušetříme, když to uděláme hned. Anebo ekonomická argumentace: ztrátám se nevyhneme, ani kdybychom se rozhodli dát viru zelenou, protože bychom se tím odřízli od zbytku světa.

Sociální psychologie dávno ví, že opakování slabých argumentů posluchače přesvědčuje v jejich neprospěch. Slabý argument přitom nemusí být mylný: stačí, aby se nesetkal s argumentací toho, koho chceme přesvědčit. A pokud slabě argumentuje profesor biologického oboru, je efekt o to silnější, že vystupuje s autoritou své profese – a taky podkopává důvěru v expertizu akademiků vůbec. V září možná emotivní, „vystrašující“ argumentace pomohla brát koronavirus vážně, když ne veřejnosti, tak aspoň vládě, kterou zajímaly víc volby. Ale dneska už jednoznačně škodí, protože nemá koho přesvědčit. Zato podstatnou část lidí štve natolik, že společně s panikou odmítají i racionální mírěnéní rizika.

„Už mě to prostě celé sere,“ vysvětlil mi svůj postoj k epidemiologickým nařízením kamarád, který je ignoruje. Právě k takovému postoji zbytečné mediální šarvátky přispívají. Navíc odvádějí pozornost od argumentů, které jsou pro konkrétního člověka relevantní. Lidé, kterých jsem se vyptával, co si o restriktivních opatření myslí, byli často otrávení a těšili se, až se všichni promoříme. Takového člověka nepřesvědčí ani padesát exponenciál, ale poukaz na kapacitu nemocnic, které by bylo nutné ono promořování přizpůsobit. Lidé argumentující sestřenicí, která covid prožila jako rýmičku, potřebují srozumitelné vysvětlení, že v průběhu onemocnění jsou mezi lidmi rozdíly. Něco jako Prymulova videa na webu vlády. Od ministra-neministra to fungovat nemůže, ale kdyby podobný formát nabízel někdo kompetentní na vhodném místě, mohli bychom být trochu jinde. 

Část populace se ptá, jestli roušky nemůžou svým nositelům škodit. Jestli neublíží socializaci malých dětí nebo třeba štěňat. Jestli nám nepřímé dopady restrikcí na sociální život neškodí víc než šíření viru. Jestli by nebylo lepší, kdyby padla vláda. Odborníkům na dané oblasti možná odpovědi připadají jasné, když ale kvůli tomu shodí otázky ze stolu bez patřičné argumentace, nechávají tazatele dosadit si na místo odpovědi náhodný blábol z Parlamentních listů.

Že se proti šíření epidemie potřebujeme bránit, je zřejmé – otázkou zůstává jak, abychom tomu neobětovali víc, než nám dává smysl. A v tom nám řeči o „prvních liniích“ a fantazírování o mrazácích v ulicích brání úplně stejně jako konspirační teorie „popíračů koronaviru“. Dokud bude někdo v mainstreamových médiích tvrdit, že jsme ve válce a že pomřeme, zákonitě bude někdo jiný namítat, že se nic neděje – a protože ve válce nejsme, bude taky působit důvěryhodně, i kdyby mluvil úplně s cesty.

Covid a statistika

Podklady Shutterstock, koláž Pleska

Nevíte, co si vybrat z protichůdných vyjádření, která o viru pronášejí kapacity i „kapacity“? Nedokážete se vyznat v horách dat? Nevěříte, že vůbec nějaká relevantní data jsou? Zkusíme vám pomoct najít směr. A kdyby ne směr, kterým jít, tak aspoň ten, kterým se rozhodně nevydávat.

Věřím jen citátům, které jsem sám zfalšoval

 

Kecky místo expertů

Obyvatelé východní Ukrajiny mi vyprávěli, že v roce 2014 věděli ze zpráv, že se v okolí válčí, že se ruská armádní technika blíží – ale když jim tanky dojely před dům, byli iracionálně překvapení. Na rozdíl od nich si dnešní hrozby nemůžeme prohlédnout ani v televizi, takže působí poněkud absurdně i bez zveličování. Některým lidem strach nahnaly: psychoterapeuti zmiňují klienty, kteří se bojí smrti důsledkem nákazy natolik, že se bojí dojít si pro rohlíky. Jenže do reálné ochrany proti viru na populační úrovni se strach přenáší jen málo, ukazují data o počtu kontaktů průměrných obyvatel.

Když si někdo po pár pivech sedne za volant, víc než smrti se bojí policie – protože je reálnější, představitelnější. Proto nefungují kampaně, které řidiče straší vidinou krvavých autonehod, nebo protidrogové programy zaměřené na zveličování problému drog ve společnosti nebo prezentování těch nejhorších důsledků. Pár úzkostných lidí možná dostane intenzivní strach, že v parku šlápnou na jehlu a skončí jako děti ze stanice ZOO – ale pro většinu z nás taková hrozba zůstane na úrovni abstraktního rizika, jaká si v běžném životě nepřipouštíme.

Většina z nás se přizpůsobuje buď z ohledu k ostatním, nebo pod hrozbou trestu – a to jen liknavě, protože potrestat nelze všechny a na dobrovolné sebezapření jsme moc hloupí nebo zhrzelí. Silné zastoupení popíračů covidu v Česku reflektuje úroveň naší gramotnosti a svědčí o špatném fungování školství v posledních dekádách. Neochota společnosti se přizpůsobit vyplývá z nedůvěryhodnosti představitelů, kteří opatření zavádějí, a nechuti k sebeomezování v situaci, kdy ta nařízení ignorují téměř všichni, od Prymuly po souseda z paneláku. A ze zaplavení médií balastem. Jak třeba může mainstreamová televize poskytnout prostor léčiteli, který šíří bludy a veřejnosti vysvětluje, že navzdory nařízení nenosí ve své „ordinaci“ roušku? Omluvou není, že se jedná o partnera v debatě s odborníkem – už jeho samotná přítomnost totiž naznačuje, že má k tématu co sdělit. Jako kdyby naproti zástupci židovského památníku posadili neonacistu.

Rostoucí počty nakažených jsou příliš abstraktní, takže samy o sobě znamenají jen málo. Na jaře nás přehnané restrikce naučily považovat ochranu za zbytečnou a pesimismus za omyl. A dneska nám chybějí důvěryhodné autority, akademické i politické, které by vysvětlily, že šíření viru zastavit skutečně potřebujeme. Autority, které by se vůbec byly ochotné něčím smysluplně zabývat, ne jen vršit (potřebné sice, ale špatně vyargumentované) restrikce a unáhlená mediální prohlášení. Nedodržování hygienických opatření je největší problém současného Česka – a místo komplexních a široce medializovaných expertních analýz se o něm dočítáte v drobné subjektivní úvaze.