Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopisNadílka

Krize jako příležitost. A další nesmysly

Karolína Kašparová
Karolína Kašparová | 29. 4. 2020 | 11 komentářů | 14 047

Řeči o tom, že máme dnešní situaci využít ve svůj prospěch, brát ji jako výzvu, nový kariérní impulz a podobně, se úplně míjejí s realitou života většiny z nás.

Krize jako příležitost. A další nesmysly

Zdroj: Shutterstock

Od příchodu pandemie a zavádění karantén se ve světě píše o jejich dopadu na psychiku. Duševní zdraví se přes noc stalo mainstreamovým tématem. Když teď slovinský filozof Slavoj Žižek (o pandemii dokonce stihl narychlo napsat už i knihu) v jednom ze svých sloupků psal, že koronavirus způsobí krizi zdravotní, ekonomickou i krizi duševního zdraví, třetí položka nikoho moc nepřekvapila.

Lidé, kteří se vztahem pandemie, protiopatření a psýché zabývají odborně, mají z čeho čerpat. Máme tu třeba válečné veterány, kteří se podílejí na programech pomoci zdravotníkům v první linii. Čerpá se z dat o SARS z roku 2003. Při odhadech síly dopadů i promýšlení pomoci a prevence pomáhají lidé, kteří zkoumají vliv přírodních katastrof nebo akcí „masových střelců“ na lidskou psychiku. Existují také předběžná data z Číny, o kterých psal v Česku například iRozhlas.

Česká média tedy nezaostávají a tématům spojeným s izolací a duševním zdravím nebo patologickým chováním – jako je třeba domácí násilí – věnují. K dispozici je i nouzová pomoc. Web O koronaviru nabízí odborníky zdrojované články o pandemii, včetně dopadů na duševní zdraví. Ten uvádí i odkazy, kam se pro pomoc obrátit dál – od různorodých podpůrných skupin až po online konzultaci zdarma s odborníkem. Speciální pomoc existuje pro staré lidi, kteří jsou nejvíc ohroženi nejen virem, ale i izolací.

Mobil & debil
Zdroj: Shutterstock

Terapeuappka

Že lidé pomoc vyhledávají, zaznamenala i americká média – jak píše Vox, drasticky se zvednul počet lidí, kteří používají terapeutické aplikace. Fungují na dálku a jsou levnější než klasická terapie. Může to vypadat jako cesta hodná následování, jenže spousta těch aplikací sdílí osobní data uživatelů s jinými firmami a zákazníci si stěžují i na další věcí – podvodné taktiky u placení, na to, že poskytnuté služby vůbec neodpovídají ani nízké ceně (údajně nízké – ve skutečnosti může jít i o stovky dolarů za měsíc), nebo třeba i na to, že „terapeut“ na druhé straně reaguje jen emotikony a vyprázdněnými motivačními citáty.

Vliv izolace

Spousta „duševních problémů“ má vliv i na zdraví fyzické. Nejvíc se mluví o samotě – Ezra Klein na Voxu píše, že sociální izolace zvyšuje pravděpodobnost rozvoje demence (o 50 %), mrtvice (o 29 %), ba že zvyšuje i pravděpodobnost úmrtí na rakovinu (o 25 %). Nejde ale jen o izolaci. Také strach z krize – zdravotní a/nebo ekonomické – nebo jejich důsledky, vyvolávají úzkost a paniku. Americký psychiatr Joshua Morganstein v článku pro The Washington Post ovšem říká, že právě tato slova nerad používá, vzbuzují prý pocit, že jde o nevhodnou či nepřiměřenou reakci. Říkat ale lidem, kteří se naprosto oprávněně cítí ohroženi, ať uvažují racionálně, tvrdí Morganstein, je prý naprosto neúčinné.

Byť krize může některé lidi „utužit“, častěji spíš můžeme čekat problémy. Předběžná data ukazují, že velká část lidí, kteří prošli jednotkou intenzivní péče a vyléčili se, má příznaky depresí a posttraumatické stresové poruchy. Samozřejmě ani zdaleka se neobjevují jen u těch, kteří prodělali virus, během krizí tohoto typu se zkrátka tato onemocnění projevují v mnohem vyšší míře. A stav těch, kteří jimi už trpí, se může ještě zhoršit.

Duševní zdraví: Do it yourself

Pokud máte to privilegium, že jste zůstali sedět doma a nemusíte se bát o střechu nad hlavou a dostatek jídla, najdete na internetu nepřeberné množství tipů, jak situaci psychicky zvládnout. Když jsem v Londýně nastoupila na home office, začaly mi chodit nejen maily, na kterého HR pracovníka se mám obrátit, když na mě přijde úzkost, ale i spousta doporučení. Třeba že máme každých patnáct minut vykouknout z okna, jednou denně vylézt na vzduch nebo každý den ráno obléknout jako do práce. Ještěže nemáme povinnost si při pracovních hovorech zapínat kameru.

Vytvořit si a dodržovat rituály skutečně pomáhá, jak psychice samotné, tak pokud chcete něco dělat – ať už pracovního, nebo jen tak pro sebe. Jiná častá rada zní zařídit si společenský kontakt: fyzická izolace přece nemusí nutně znamenat izolaci společenskou. Pravda, ve „virtuální hospodě“ si ve víc než pěti lidech nepopovídáte jako ve skutečnosti, ale zkušenost přeskakujících obrazovek a náhodných výkřiků, kdy se zrovna strefíte do stejného okamžiku jako někdo jiný, může být poměrně příjemná.

Začíná se ozývat i často opomíjená skupina – introverti a lidé, kteří trpí společenskými úzkostmi – s tím, že to vlastně není tak špatné. Heike Fallerová ve svém článku pro Die Zeit popisuje, jak se konečně mohla přestat stýkat s lidmi, které dřív vídala jen z pocitu polopracovní či společenské povinnosti. Konečně odpadly všechny ty akce, kam se vám nikdy nechce a ze kterých máte nervy, ale u kterých byste se cítili provinile nejít na ně.

160 STRAN FINMAGU

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

Devadesátky zlatý, budoucnost nejistá. Rozhovor Petra Fischera s Radovanem Vávrou a Dominikem Stroukalem. Dva ekonomové. dvě generace, dva pohledy na devadesátá léta i roky budoucí

MAG. Téma čísla: knihy • Radim Kopáč a kniha za časů korony • Jak Knihobot recykluje miliony knížek • Metoda zettelkasten: jak nikdy nezapomenout, co jste četli • Mistr, Markétka a Audioteka: audioknižní jednička natáčí velké dramatizace • Jakub Žofčák a nerozumná investice – 20 let od zfilmování Pána prstenů • Tři hrsti tipů

FIN. Jiří Hovorka s šéfem pražské burzy: proč se na ni českým firmám nechce? • To se vám vrátí! Mockrát. Dominik Stroukal o magii ekonomických multiplikátorů • Kdo chce bitcoin bít Josef Tětek o lidech, co to neradi krypto


Dokonalí

Monica Torresová na Huffington Post píše o tzv. guilt-productivity – produktivitě z pocitu viny. Na Twitteru si přečtete, že Shakespeare napsal Krále Leara v karanténě. Instagram je zahlcený fotkami perfektních lidí, kteří pečou rustikální chleby, každý den sdílejí statistiky z běhání, třicet šál, které upletli, a tři knihy, které přečetli. Pokud jste rádi, že vůbec vylezete z postele, odpracujete svých osm hodin, uklidíte nebo se staráte o dítě nebo někoho dospělého, můžete si snadno přivodit stav permanentní provinilosti, že svůj čas nevyužíváte dost dobře.

Nic proti činorodým, jenže influenceři a PR články nám až příliš sugerují, že tohle by měla být norma. Většina lidí sice chápe, že ta dokonalost bývá falešná nebo přehnaná, přesto ale může vyvolat pocit úzkosti. Víc se pod tlak dostávají ženy, které se statisticky mnohem víc starají o domácnost, děti a jiné členy rodiny, což teď může být nesmírně náročné už samo o sobě.

Americký novinář Nick Martin v článku pro New Republic přiznává, že mu napsání textu trvalo o hodinu déle než běžně. Při psaní přemýšlí, jestli je postaráno o jeho prarodiče, jestli má sám pro sebe doma dost jídla a jak ho v našponovaných službách bude příští dva týdny shánět. Starosti – vážné věci, které člověk běžně neřeší – naprosto přirozeně člověka v produktivitě brzdí.

Snížená schopnost soustředit se není projev slabosti, kterou vyřešíte patnáctiminutovým cvičením mindfulness, ale něco naprosto přirozeného. Snaha převrátit současnou velmi vážnou situaci v příležitost pro seberozvoj a kariérní boost je krutě mimo realitu životů většiny lidí. Seberozvoj samozřejmě může být skvělá věc, ale nelze do něj někoho natlačit skrz pocit viny.

Deprese a chudoba

Kulturní kritik a filozof Mark Fisher ve své známé knize Kapitalistický realismus viní současnou psychiatrii z toho, že duševní nemoci vnímá jako něco nevyhnutelného (stejně jako například počasí) a řeší je především jako problém chemických nerovnováh v těle, přičemž zároveň ignoruje politický kontext duševního zdraví. Podle Fishera souvisí to, co i mnozí odborníci nazývají „krizí duševního zdraví“ u mladých lidí v Británii posledních desetiletí, se zhoršující se ekonomickou situací.

Pokud za antidepresivum označíme všechno, co zabraňuje depresi, byla by jím důstojně nastavená minimální mzda. Nebo garance, že pokud teď přijdete o práci, nepřijdete o střechu nad hlavou.

Krize tento vztah vždycky odhalí naplno – například po té v roce 2008 následovalo zhruba deset tisíc sebevražd, které odborníci přičítají ztrátě sociálních jistot. Spousta lidí bude traumatizovaná samotnou nemocí, nicméně těch, na kterých se podepíše ona ekonomické krize, bude daleko víc.

Antidepresivum cinká

Novinář Johann Hari, který na základě rozhovorů s neurovědci, biology a společenskými vědci napsal knihu o vztahu (především) depresí a ekonomické nejistoty, v rozhovoru pro Vox tvrdí, že právě tato nejistota vede ke zhoršenému duševnímu zdraví. Tipy, jak si zachovat chladnou hlavu v době pandemie, můžou jistě mnohým lidem krátkodobě pomoct, ale nepředstavují řešení systémové – v radách jako „meditujte“ či „nesledujte tolik zprávy“ je podle něj jakýsi „krutý optimismus“, zvlášť ve chvíli, kdy člověk neví, jestli bude mít z čeho zaplatit nájem.

Podle Hariho úzkosti a deprese vznikají také ve chvíli, kdy nejsou naplněny základní lidské potřeby. Tyto reakce jsou tedy zvláště v situaci vyhrocené nejistoty naprosto přirozené. Jeho názor bude jistě v českém kontextu znít neuvěřitelně radikálně, nicméně Hari tvrdí, že pokud za „antidepresiva“ označíme všechno, co zabraňuje depresi, byla by takovým antidepresivem také důstojně nastavená minimální mzda. Nebo garance státu, že pokud teď přijdete o práci, nepřijdete o střechu nad hlavou.

Pokud přemýšlíme, co teď dělat, a máme to štěstí, že vůbec máme čas a kapacitu něco dělat, Hari navrhuje, že bychom měli odhlédnout od veškerých v zásadě sebestředných tipů „jak vylepšit sám sebe“, ale spíš obrátit svou pozornost k druhým. To nám podle něj – a nakonec to říká i Žižek – pomůže získat pocit, že můžeme se situací něco dělat. V kontaktu s druhými a s jejich problémy narážíme na problémy systémové – a můžeme pracovat na tom, aby se svět změnil.

Autor článku

Karolína Kašparová

Karolína Kašparová

Studuje moderní britskou a americkou literaturu na University College London. S novinařinou začala v roce 2016 v redakci The Student Times, které pak rok vedla jako šéfredaktorka. Snaží se vystupovat ze své názorové komfortní zóny.