Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Opatření končí, nic už nehrozí

Vojtěch Pišl | 28. 4. 2020 | Vstoupit do diskuze – 18 komentářů

Apokalyptické scénáře se nekonají, takže nehrozí nic. A máme přece každý roušku! Dnešní pocit bezpečí je stejně falešný, jako byla falešná počáteční panika.

Opatření končí, nic už nehrozí

Zdroj: Shutterstock

Evoluce nás vybavila skvělými reakcemi na bezprostřední hrozby. Před došlápnutím na zmiji stihneme uskočit ve zlomku vteřiny; díky „zkratkám“ v mozku dokonce ještě dřív, než vůbec zraková centra zpracují podněty z očí (a zjistí, že had je ve skutečnosti zapomenutý kus hadice). Reálná ohrožení si navíc výjimečně dobře zapamatujeme, protože stresové hormony v daném okamžiku vybičují paměť k nejlepším výkonům, zatímco s odstupem několika desítek až stovek minut naopak zapamatovávání utlumí, aby se podněty, které k ohrožení vedly, stihly v mozku dobře „usadit“.

Stresové mechanismy potřebujeme i dneska: sice nás neohrožuje divá zvěř, ale uskočit před autem nebo zastavit pohyb nohy došlapávající na otevřený kanál se hodí i ve městě. Většina hrozeb v moderní společnosti je ovšem spíš pravděpodobnostní povahy: dojde na ně zřídkakdy, ale když už, uskočit nestačí. A na počet pravděpodobností se naše strachová reakce nehodí.

Strach – a s ním spojený biologický stres – nám zatemňuje mysl: tlumí činnost nervových center potřebných pro racionální uvažování a místo toho stimuluje oblasti zodpovědné za automatizované, impulzivní reakce. Neúměrně silná vzpomínka na okolnosti, které bezprostředně předcházely nějaké hrozbě, navíc převálcuje i zbylé známky zdravého rozumu – a tak se bojíme výšek, psů, pavouků nebo koronaviru. Výsledkem jsou iracionální a nebezpečná rozhodnutí.

Jeleni – teroristi 1:1

Útok na Světové obchodní centrum stál téměř tři tisíce životů. Jenže takové číslo počítá jen úmrtí, která bylo možné do medializovaných tabulek zařadit hned a jednoznačně, na základě přímé a přímočaré souvislosti. Mezi další oběti ale patří třeba lidé, kteří se po útocích báli létat – a zahynuli na silnici. Anebo ti, kterým kvůli zrušeným letům nic jiného než cesta vozem nezbylo. Úmrtí při dopravních nehodách po září 2001 přitom přibylo citelně. Po opravení údajů o další faktory, které ovlivňují počet lidí na silnicích, jako počasí, nezaměstnanost nebo cena ropy, stál jen ve Spojených státech nárůst dopravních nehod kvůli teroristickým útokům řádově vysoké stovky nebo nízké tisíce životů.

Bezprostředně po útocích samozřejmě nebylo možné odhadnout, jaká můžou být rizika letecké dopravy v dalších dnech. Jenže vzestup ježdění po silnicích trval aspoň rok – a minimálně ze zpětného pohledu byl chybnou, méně bezpečnou volbou. Lidé, kteří trpěli za volanty svých aut, aby se uchránili rizika leteckého neštěstí, se vystavovali zásadně vyšší hrozbě nehody v autě. Jejich pocit bezpečí byl falešný – a byl důsledkem fixace na jedno, navíc zanedbatelné riziko, které zastínilo daleko reálnější hrozby. A zdaleka nešlo jen o auta.

Počet úmrtí na koronavirus se moc neliší od počtu obětí nehod. Ty ale nevedou k zastavení provozu: volíme racionální opatření, která nám umožní snížit rizika. Jezdíme s pásy a airbagy.

„Počet Američanů zabitých mezinárodním terorismem od roku 1960 (kdy je ministerstvo zahraničí začalo počítat) je i při započtení jedenáctého září zhruba stejný jako počet Američanů zabitých ve stejném období úderem blesku, nehodou způsobenou jelenem nebo silnou alergickou reakcí na arašídy,“ upozorňuje slavný politolog John Mueller. Pravděpodobnost úmrtí při (jednom) letu se po útocích samozřejmě statisticky zvýšila: roku 2004 odpovídala riziku ujetí 18 kilometrů autem. Jedenácté září by muselo nastat každý měsíc, aby se nebezpečí letecké a silniční dopravy srovnala. Takové riziko přitom logicky neodpovídá vynaložené pozornosti, panice a nákladům.

A právě na tuto neúměru Mueller poukazuje: závažnost hrozby terorismu nevyplývá z útoků samotných, ale z naší reakce na ně. „Politická řešení terorismu by se měla víc soustředit na snižování strachu a úzkosti tak levně, jak jen to je možné, než na objektivní snižování už tak omezeného nebezpečí, které terorismus ve skutečnosti představuje,“ shrnuje pak související akademickou studii.

Sto padesát tisíc, když přestanete kouřit

Když pak přehnaná panika vyvolaná terorismem pomine, může ji vystřídat pocit falešného bezpečí, jehož podstatou je vytěsnění všech dalších problémů. Stejné je to i u virové nákazy. Virus se samozřejmě od terorismu liší: není skupinou zlounů, ale docela neutrálním shlukem molekul, který obývá Zemi stejně jako my a všechny další organismy. Naší reakci na něj ovšem chybí diskuze o stejných tématech, na která upozorňoval už Mueller v souvislosti s terorismem:

  • Co jsme ochotní investovat do malého snížení už tak nízkého rizika?
  • Co jsme ochotni zaplatit za opatření, jejichž primárním cílem je uklidnit veřejnost spíš než ovlivnit skutečná rizika?
  • Jak můžou oblasti, jejichž posílení přináší nesrovnatelně vyšší užitek – třeba zlepšení veřejného zdravotnictví – získat pozornost, kterou si zasluhují?

Nejtlustší Finmag

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

3d král

„Hlavně doufám, že se při každé následující pandemii nebude znovu řešit, jestli Průša tiskne štíty,“ říká podnikatel, jehož 3D tiskárny zná celý svět. A tak jsme se radši ptali, jestli se budou tisknout domy a k čemu je 3D tisk cukrářům. Jenže… Tiskne už Josef Průša štíty?

Vyhnala nás karanténa

Téma: outdoor. Analyzujeme čísla z tuzemské turistiky, probíráme novodobé vychytávky od hodinek po jídlo, co se vaří bez ohýnku, a mrknem na historii vychytávek, které už nám přijdou všední. Kde bychom byli bez přehazovačky? Pod kopcem!

A další

Jakub Jetmar ochutnává v prostějovském pivovaru Axiom.Monika Veselíková slyší krávu růst. Je to japonské plemeno wagjú z farmy v Dolní Sloupnici. Gabriel Pleska se léčí kameny. Martin Vlnas jede Tour de France. Vojta Dobeš popisuje, jak kartou dokoupíte koně pod kapotu auta, ve kterém právě sedíte.


Podobně jako Mueller srovnával útok na Světové obchodní centrum s automobilovou dopravou, můžeme koronavirus srovnat třeba s kouřením: to podle WHO ročně zabije asi sedm milionů lidí – tedy třicetkrát víc, než kolik jich ke konci dubna podlehlo celosvětové pandemii. A skutečný rozdíl bude ještě vyšší, protože zatímco data o kouření můžou být nadhodnocená, údaje o obětech viru jsou zásadně nafouklé tím, že započítávají úmrtí každého evidovaného nakaženého, aniž se zabývaly otázkou, do jaké míry se na smrti podílela virová nákaza. A ještě vyšší bude poměr i v Česku, kde se podíl kouření na úmrtnosti odhaduje na 17–19 procent.

Kdybychom tedy místo hašení následků protivirových opatření investovali stamiliardy do odvykání kouření na populační úrovni (každý ze dvou milionů kuřáků by mohl jen z veřejných rozpočtů za letošek dostat motivačních sto padesát tisíc), zachránili bychom nesrovnatelně víc lidí. Pochopitelně se nejedná o vážně míněný nápad, ale o představu, o jak obrovských dopadech diskutujeme, aniž bychom se zabývali efektivitou nabízených řešení. Srovnání nabízí i britská chřipková epidemie ze zimy 2014/2015: meziroční nárůst úmrtí byl tehdy vyšší než počet obětí letošního koronaviru ke konci dubna (že se jedná o nárůst, je poměrně zásadní: obětí chřipky totiž muselo být výrazně víc, protože část pacientů by v daném časovém období zemřela i bez viru).

Divadlo

V zahraničí probíhá diskuze o tom, že kdyby na koronavirus existoval lék, který by v přepočtu na zachráněný život stál stejně jako ochranná opatření, úřady a pojišťovny by ho nepřijaly – zdravotnictví by si ho nemohlo dovolit. V praxi tak státy za bezpečí před koronavirem utrácejí víc, než kolik jsou ochotné utratit třeba za záchranu onkologických pacientů. U nás se diskuze nevede: místo toho se chováme, jako bychom chtěli všechno, co máme, investovat do dobrého pocitu.

Vláda se chlubí, že prý vítězíme v jakési válce, ale co do virové nákazy na tom jsme hůř než v okamžik vyhlášení nouzového stavu. Nakažených obyvatel je v Česku podle oficiálních dat čtyřicetkrát víc (4662 k 26. dubnu × 116 k 12. březnu; březnová data nejspíš byla podhodnocená, ale nejspíš ne řádově víc než ta dnešní.) Máme sice lepší počasí, které šíření koronavirů nesvědčí, a DIY roušky s neznámou účinností, nicméně kdyby obojí snížilo riziko na čtvrtinu, pořád jsme na tom hůř než v březnu.

Za dva měsíce krátkozrakých opatření jsme vyčerpali rezervy: soukromé i státní, duševní i materiální. Kromě dluhů se nám nahromadily i povinnosti a plány, které nebudeme odkládat donekonečna: lékařská vyšetření, návštěva zubaře, svatba, oprava výfuku nebo příprava dřeva na zimu. Stovky miliard i čas na přípravu a vytvoření plánu ochrany nemocných lidí, které virus ohrožuje, jsme utratili za bezpečnostní divadlo, které uklidnilo, ale nepomohlo.

Prso
Zdroj: Shutterstock

Ke kafi Kašpárkův výběr

Chytré čtení na víkend

Dobré čtení má oproti sebelepší buchtě jednu výhodu. Nevadí, že se do něj před vámi zakousl někdo jiný. Každý týden šéfredaktor Finmag.cz Michal Kašpárek ochutná metráky textů. A každý pátek vám e-mailem pošle přehled těch nejlepších. Pokud tedy budete chtít a přihlásíte se k odběru našeho pravidelného newsletteru. 

Čtení na víkend

Současný pocit bezpečí je ovšem stejně falešný, jako byla falešná počáteční panika. Vyplývá z kontrastu s dřívějšími apokalyptickými scénáři a v Česku také z všudypřítomných roušek, které se mnohým lidem zdají nabízet větší ochranu, než jakou kdy kdo skutečně doložil. A falešný pocit bezpečí škodí: třeba v Mexiku, kde plošné postřiky proti komárům přenášejícím horečku dengue vyvolávají představu, že proti onemocnění ochrání. Zahrady pak hostí víc zárodků nebezpečného hmyzu, protože jejich majitelé opomíjejí důležitější ochranná opatření.

Jsme tam, kde jsme byli

Mezi hlavní omyly, kterých se lidé dopouštějí ve vztahu k událostem, jako je pandemie, patří krátkozrakost a špatné docenění exponenciálního růstu, komentuje chování lidí profesor Howard Kunreuther, který zkoumá lidské rozhodování o málo pravděpodobných rizicích. Neschopnost vlády odolat prvnímu omylu vedla k vyčerpání rezerv v době, kdy to nebylo zapotřebí. Druhý omyl pak může způsobit problémy, pokud budeme předpokládat, že si současné počty nově nakažených automaticky zachováme i po zrušení ochranných opatření, a nebudeme opatrní. A zveličit je může ještě třetí chyba našich úvah: že lidé v neznámých situacích kopírují chování ostatních, takže jednají všichni stejně.

Počet úmrtí lidí nakažených virem se příliš neliší od běžného počtu obětí dopravních nehod. Ty přitom nevedou k zastavení provozu: místo toho volíme racionální opatření, která nám umožní snížit rizika, aniž by nás to zásadně omezovalo, takže jezdíme s pásy a airbagy. Racionální ochranu přitom budeme potřebovat právě teď, když „provoz“ zvýší potřeba zařídit všechno, co jsme v poslední době zanedbávali.

Dojem, že se situace zlepšila, protože stát uvolňuje přemrštěné zákazy, je mylný. Politické řešení selhalo: nepřišlo s udržitelnými opatřeními, která by společnosti pomohla dlouhodobě. Není důvod předpokládat, že by na koronavirus ročně zemřelo víc Čechů, než kolik jich zabije cirhóza prochlastaných jater, takže nepřichází žádná apokalypsa a neměli bychom zapomínat na jiné problémy: třeba že vláda povolila rozprašování jedů po polích nebo že v chudších krajích selhává vzdělávání. Líp už ale bylo.

Vojtěch Pišl

Vojtěch Pišl

Vojtěch Pišl píše a překládá o vědách, jejichž název má aspoň deset slabik, zejména pokud se točí kolem mozku, myšlení, psychologie, neurověd, medicíny… nejraději má psychoneuroimunologii. Ve volném čase pobíhá se psem po... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 18 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Damn Right | 28. 4. 2020 09:19

Moc dekuji. Vystizne. Pravdive. Potesilo.

+122
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Richard Fuld | 28. 4. 2020 12:00

Naopak. Ten článek je velmi hloupý, nepravdivý a nepotěšil. Spíše vyděsil, že mohou existovat i lidé, kteří jinak působí inteligentně, vypotit takové kardinální pitomosti.

-16
+
-

Doporučujeme