Tomáš Hajzler

Nakladatelství Peoplecomm vydalo zatím tři knížky. Recenze dvou z nich jste si na Finmagu mohli přečíst (jednu Michal Kašpárek recenzoval z originálu, ještě před českým vydáním). Dnes nabízíme text Tomáše Hajzlera, který za nakladatelstvím stojí. Dozvíte se z něj, proč si jejich knížky nekoupíte v běžném knihkupectví: Někdo by se na nich totiž napapal víc, než se nakladateli zdá fér. Tak se pustil do pokusu, jestli by to nešlo trochu víc fér.

Adolf Eichmann, Obersturmbannführer SS, nechvalně proslul během druhé světové války jako hlavní architekt holokaustu. V roce 1945 se tajemně vypařil. Teprve za patnáct let ho izraelský Mosad vypátral v Argentině. V roce 1962 byl obviněn a odsouzen k trestu smrti. Při své obhajobě údajně mluvil o tom, že plnil rozkazy a že v nacistických vyhlazovacích táborech pouze pracoval. Nejenom Eichmann, i jiní zaměstnanci koncentračních táborů tvrdili, že se necítí vinni smrtí jiných lidí, protože pouze chodili do práce.

Dnes a denně na sobě zástupy lidí ve firmách pociťují efekt vysoce návykové chemické látky. Když jí mají nedostatek, zažívají frustraci, strach a potíže s učením. Při dostatku se dostavují pocity štěstí, radosti a hrdosti.

Sedím v Alitalii na lince z Milána do New Yorku. Je začátek ledna 2010. Jen pár dní potom, co se Nigerijec Umar Farouk Abdulmutallab pokusil odpálit letadlo společnosti Northwest cestou z Amsterdamu do Detroitu. Všichni mě tenkrát varovali, že „bezpečnostní opatření“ po tomhle pokusu výrazně přitvrdí. A taky že jo!

Proč má většina náboženských a filozofických tradic svou danou sadu chování, kterého je třeba se vyvarovat? Důvodů je asi víc. Hlavním smyslem ale nejspíš bylo a bude upozornit na scestí, na něž nás mohou dovést čtyři „stvůry“, které v každém z nás přežívají - ego, závist, chamtivost a ambice. Výzkumy moderní psychologie potvrzují, co věděli už dávní filozofové a co (řekl bych) tuší většina z nás. Existují zákoutí lidské duše, která jsou temnější než nejtemnější noc.

Přijel jsem na tři dny do Paříže. Nikdy jsem tam nebyl, a tak jsem chtěl vidět všechna ta známá místa - Eiffelovku, Louvre, Notre-Dame, Latinskou čtvrť, Defense, Champs-Elysées nebo Lucemburské zahrady.

Bylo nás deset dospělých a sedm dětí. Všemu předcházela dokonalá příprava. Rodiče zasílali e-mailem seznam „dobrých skutků a hříchů“, děti pilovaly písničky a říkanky, čert s Mikulášem nakupovali sladkosti a připravovali kostýmy.

Bylo to někdy na konci října. Seděl jsem na večírku, kde se živě rozebírala tzv. „kauza Kuřim“. Ještě teď se mi zvedá žaludek, když si na ty debaty vzpomenu. Překvapilo mě, s jakou záští hodnotila většina lidí něco, o čem prakticky nic nevěděli. Jen pár vět, které si vybavuji: „Věšel bych je!“ „Já bych je mučil.“ „Takové svině si nezaslouží nic než trest smrti.“ „Já bych je střílel.“

Kamarád mi vyprávěl příhodu, která se stala u nich na vesnici. Pojednává o odpadcích, ale ve své podstatě o motivaci. Všiml si totiž, že při pravidelném svozu odpadu má většina obyvatel kromě plné popelnice i hromádku (někdy i pořádnou hromadu) na zemi. Udivilo ho, že sousedčinu hromádku popeláři společně s popelnicí odvážejí, zatímco v jeho případě pouze vysypou popelnici. Rozhodl se to tedy blíže prozkoumat.

Termín „krysí závodění“ vznikl tak, že si někdo všiml podobnosti života moderního městského člověka a krysy běhající (prakticky non-stop) dokola na kolotoči.

Máme za sebou miliony let evoluce, po dobu které jsme žili v menších skupinách. Stačí si přečíst jakoukoli antropologickou studii lovců sběračů z Papuy-Nové Guiney, Amazonie nebo pralesů střední Afriky a člověku dojde, že život mimo tlupu znamenal jistou smrt.

Můj kamarád Milan - šéf střední firmy si myslí, že zaměstnanci ze své podstaty kradou, a proto je třeba jim při odchodu z práce prohlížet tašky.

S trochou pokory a sebereflexe si není možné nevšimnout, že firmy fungují na naprosto stejném principu jako věznice. Podle míry trestu odebírá věznice určitou míru svobody - práva se sám rozhodnout.

Šel jsem do Hypernovy koupit sušák na prádlo. Měli celkem sympatický za 1390,- (po slevě). Nad kasami svítil nápis: „Žádné velké fronty, když jste ve frontě 4, otevíráme pro vás druhou kasu“. To mě potěšilo, protože na mě venku čekala rodina. Po chvíli hledání jsem však nechytil lepší než dvanácté místo u jedné z několika málo otevřených kas.