Roman Zeman

V roce 1904 formuloval Max Weber svou tezi, že rozdělení evropské hospodářské dominance a bohatství mezi bohatým severem a chudým jihem je do velké míry dáno protestantskou etikou a liberálním pojetím úroku. Tenkrát to pravda být mohla, dnes už ne.

„Jest to nejprve lichva se životními potřebami, kterou vláda jest odhodlána se vší bezohledností stíhati jako nejtěžší zločin proti lidu a státu,“ hřímal Karel Kramář v projevu před Národním shromážděním dne 9. 1. 1919, kterým přednášel Programové prohlášení první československé vlády.

Stát nutí finanční instituce, aby mu půjčovaly peníze. Nakonec to odnesou drobní klienti. Názorným příkladem je český systém penzijního připojištění – kdy fondy investují úspory pojištěnců převážně do státních dluhopisů a výnosy jsou mizerné. Ale mají vůbec na vybranou?

Srozumitelné produkty, průhledné poplatky a konec vykořisťování prostých spotřebitelů nenasytnými finančními predátory – to slibuje nový zákon o pojišťovnictví, MiFID, nová evropská směrnice o spotřebitelských úvěrech a plánovaný jednotný evropský trh úvěrů na bydlení. Kéž by to bylo tak jednoduché!

Jak je možné, že používané modely ratingových agentur neposkytly včasnou informaci o rizicích a hrozbách z pojišťovaných dluhopisů? Selhali jednotlivci, nebo systém?

O tom, zda fond vydělá nebo prodělá, rozhoduje účetní zařazení pořízených dluhopisů.