Vlad Ender

V posledních několika dnech jsme na dluhopisových trzích mohli vidět něco, co by před několika lety vypadalo jako směšná iluze: na dražbě krátkodobých dluhopisů prodala německá a britská vláda své dluhopisy se záporným výnosem. Ano, čtete správně – investoři dostanou od vlád zpátky míň, než jim půjčili.

Minule jsem řekl, že Evropa se pokouší z finančních bažin vytáhnout na vlastních kšandách. A jméno těch šlí že zní euroval. Evropský summit minulý týden „úspěšně zachránil euro“ – alespoň pokud se podíváte na víc než pětiprocentní rally na světových burzách. Pořídila si snad Evropa místo šlí jeřáb? Nebo jsou to jen kšandy 2.0?

A ten o tom, jak se Evropa vytáhla z finanční bažiny za vlastní šle, znáte? Že ne? A slyšeli jste někdy o Evropském fondu finanční stability (EFSF) neboli eurovalu? Je to dost pravděpodobné, zvlášť po minulém týdnu. Euroval jsou zkrátka kšandy, za které se chce Unie vytáhnout z vlastního bahna.

„Dejte mi pevný bod a já pohnu Zemí,“ pravil prý kdysi ve starověku Archimédés. Nikdo mu ovšem pevný bod ve vesmíru nedal, a tak nemohl prokázat, jestli by páka – jejíž princip popsal a vysvětlil – na hýbání světem opravdu stačila. Světem investování však páka hýbe spolehlivě.

Tak nám snížili rating Spojených států. Jestli je to tak důležitá zpráva jako ta od paní Müllerové o Ferdinandovi, ještě uvidíme. Tím se ale v článku zabývat nechci. Zajímá mě, jaký dopad bude mít tento krok na ratingové agentury – a jestli pod nimi Standard & Poor’s definitivně nepodřízla větev.

To je něco, co člověk celkem často slyší, speciálně pokud poslouchá například amerického libertariána, bojovníka za zrušení daní a většiny státních úřadů, Rona Paula. Sám nejsem fanouškem regulace, přesto si myslím, že je čas se za nějakou regulaci postavit.

Nad pohádkovou zemí se začínají stahovat mračna a na jejích hranicích se houfují shortové, kteří mají za to, že to všecko stojí na hliněných nohách a že to nemůže dlouho vydržet. A taky že ne! Více v posledním dílu našeho seriálu o příčinách ekonomické krize.

Všichni jsou spokojení a šťastní, a pokud neumřeli, žijí až dodnes. Tak končil minulý, čtvrtý, díl našeho seriálu, ve kterém po výrobě zlata došlo na další z odvěkých lidských snů: na perpetuum mobile. Ještě ale té spokojenosti a štěstí nebylo dost: a bylo třeba přidat.

V minulých dílech našeho seriálu o příčinách Krize s největším „K“ v dějinách jste se dozvěděli, jak z hypoték udělat dluhopisy, jak ze špatně prodejných dluhopisů udělat tři malé do školky, z nichž jeden bude prodejný zatraceně dobře, jak se zbavit povinnosti jistit se kapitálem, zkrátka jak z ničeho vyrábět zlato. A to pořád ještě nic nevíte.

V minulých dílech jste se dozvěděli, jak udělat z hypoték dluhopisy. A potom jste byli svědky zázraku v podání Lewise Ranieriho, který tak trochu proměňoval vodu na peníze, ale hlavně rozhýbal trh s hypotečními dluhopisy.

Pátrání po příčinách krize pokračuje. V minulém díle jste se dozvěděli, jak vláda Spojených států pomáhala bankám, aby mohly dát hypotéky ještě více Američanům, protože každý Američan si přece zaslouží vlastní dům. A přišla první kouzla: výroba dluhopisů z hypoték.

Člověk tíhne k jednoduchým vysvětlením. Úvěrová krize z roku 2008 to dokonale ilustruje: jedni říkají, že ji způsobila nízká úroková sazba Fedu, druzí vidí příčinu v přebytku úspor v Číně, jiní v přemíře regulace, v nedostatku regulace, v tom, že lidé přicházejí o práci, jiní jednoduše vystačí s tím, že za všechno můžou nenasytní bankéři, a další si najdou ještě něco jiného.

Od malička je nám vštěpováno, že bychom se měli vzdělávat, aneb jak říkal jistý pán, učit se, učit se, učit se. Udělejte si univerzitu, změní to váš život!

Spořivý sever a zhýralý jih – to je obraz, který se většinou lidem vybaví, když přijde řeč na současnou krizi v Řecku a na jeho „záchranu“ Německem. Na první pohled je to jasné – Řekové si užívali levné peníze, ničím nestrádali a do důchodu odcházeli brzy. Na druhé straně barikády pak stojí pracující a spořiví Němci. Morální poučení je tedy zjevné – všichni bychom se měli chovat jako Němci. Jenže ono to není možné…

Mám pro vás špatnou zprávu. Dnes večer mezi pátou a šestou hodinou postihne Česko recese, proti které je celkový pokles ekonomiky za poslední dva roky procházkou růžovým sadem. Výroba klesne o desítky procent. Předtím, než emigrujete, mám pro vás také dobrou zprávu: zítra ráno nás čeká boom, při kterém výroba o desítky procent opět vzroste.

V těchto dnech se zejména v souvislosti s Řeckem často mluví o tom, jaký problém působí vazba na Euro. Totiž že znemožňuje devalvaci, údajný ozdravný nástroj. Jako příklad oněch ozdravných účinků se uvádí Velká Británie, která za světové hospodářské krize v první polovině 20. století jako první opustila zlatý standard a která krizi nejspíše také díky tomuto kroku přežila lépe než zbytek světa. Je ale devalvace opravdu tak účinná, jak je prezentována?

Přestože je hospoda (čti pub) jednou z britských kulturních institucí, je zatraceně těžké britskou hospodu přesně definovat. Může to být místo, kde se „jen“ točí pivo a většině štamgastů byste se raději vyhnuli, ale také podnik, který vypadá jako špičková restaurace s hvězdičkami od Michelina.

Bydlím v hrabství Suffolk, ale pracuji v Londýně, a tak každý den strávím téměř tři hodiny dojížděním. Mám to asi deset minut na zastávku, hodinu vlakem a dalších deset minut chůze do práce. Když jsem ještě žil v Londýně, trvala mi každá cesta 45 minut až hodinu. A to jsem bydlel desetkrát blíž.

Když v Čechách řeknu, že žiju v Británii, dostane se mi odpovědi: „Ty se máš!“ Všichni si vytváříme úsudek o něčem na základě vlastních zkušeností: z informací v televizi a tisku, z doslechu. Pokud tedy člověk v dané zemi alespoň nějakou dobu nežil, má většinou poměrně zkreslené představy. V následujících článcích bych vám rád přiblížil radosti a strasti každodenního života ve Velké Británii tak, jak je vidím já.

„Investujte do našeho hvězdného fondu, který měl výnosy vyšší než trh v každém z posledních pěti let!“ V podobném duchu se mohou vést reklamy na investiční nebo penzijní fondy - každý fond, který může, se rád chválí vysokými výnosy. Podobně média dávají více prostoru úspěšným investorům.

Fondy, akcie, dluhopisy, měny, komodity... Výběr, do čeho investovat, je velký a každý investor se může rozhodnout podle toho, kolik času chce investování věnovat. Někteří investoři znají také pojem „deriváty“, ale většinou si je lidé spojují s velkými firmami – bankami či hedgeovými fondy – a nikoliv se soukromými investory.