Tomáš Prouza

Tomáš Prouza: Nezaměstnanost – strach, nebo neschopnost vlády?

Před rokem zveřejnil britský výzkumný ústav National Institute of Economic and Social Research zajímavou analýzu. Srovnával v ní vývoj ekonomiky během „velké krize“ třicátých let s vývojem po krizi roku 2008. Výsledek rozhodně nebyl pro dnešní politiky lichotivý – Británie, Španělsko i Itálie vykazovaly ve třicátých letech mnohem rychlejší oživení než po současné krizi.

Nápady obou prezidentských kandidátů na to, koho by navrhli do vedení České národní banky, ukazují na zoufalou personální vyprahlost české veřejné služby a neprůhlednost personální politiky.

Moc jsem si přál, aby první letošní komentář mohl vyznít optimisticky. Jenže při ohlédnutí za posledními dny opravdu není kde brát.

Podle Financial Times jsme důvěryhodní, ekonomické výsledky máme nad průměrem, ovšem politicky jsme na tom hůř než většina zemí Evropské unie. Ekonomický deník sestavoval žebříček unijních ministrů financí. A nám to – skrze osobu strážce státní kasy – může pomoci udělat si obrázek, jak Česko vnímají „venku.“

Nejvtipnějším oznámením minulého týdne bylo premiérovo odvolání boje proti švarcsystému. Nejsmutnějším pak přiznání ministerstva financí, že návrh státního rozpočtu stál na uměle nafouknutých číslech.

Nedávný novinový rozhovor s guvernérem České národní banky Miroslavem Singerem byl velmi zvláštní. Týkal se především českého hospodářství a guvernér se v něm snažil čtenáře přesvědčit, že špatně už bylo. Optimismus ale pro většinu lidí na místě rozhodně není.

Proč tolik evropských zemí, včetně naší, vsadilo na strategii škrtů za každou cenu, které jen zvyšují chudobu a rozdělují společnost na ty u moci a na zbytek? Zapomněli jsme asi, co takové rozdělení může vyvolat.

„Nedávné dny poskytly tolik materiálu, že vybrat nejlepší politickou frašku minulého týdne je naprosto nemožné. Bohužel,“ říká Tomáš Prouza a navrhuje tři horké kandidáty. Pochopitelně můžete hlasovat pro svého favorita – nebo nominovat dalšího!

Když nebudeme hodní, dopadneme jako to zlobivé Řecko, které zas neplní podmínky, uložené mezinárodními institucemi. Tak se u nás strašívá. Tomáš Prouza ve svém komentáři připomíná, že v průšvihu jsou i státy, které se podmínky snaží poslušně plnit. Jen jim to vůbec nepomáhá, naopak. Ale o tom je asi třeba mlčet!

Heslům o boji proti korupci a rozpočtové odpovědnosti této vlády již nikdo nevěří. A premiér se poslední dobou chová tak, jako by v jeho osobním erbu bylo vepsáno heslo Republiku si rozvracet nedám.

Minulý týden ministerstvo financí konečně přiznalo to, co všichni už dávno vědí – ekonomika zpomaluje a HDP letos dokonce klesne o půl procenta. Tedy minimálně o půl procenta, pesimističtější předpověď by totiž asi ministerským úředníkům neprošla.

Podle klasických pravidel mají pravicové strany podporovat růst ekonomiky, podnikání, dodržování zákonů a osobní odpovědnost. Česká pravice místo toho čím dál tím víc ekonomiku škrtí, nemluvě o výsměchu právu.

Když před dvěma týdny vláda schválila návrh zákona o předdůchodech, dostalo se jí až neobvyklé pochvaly z mnoha stran. To by měla být pro vládu příjemná změna – jenže pochvaly skončí v okamžiku, kdy se nad navrženým systémem někdo pořádně zamyslí.

Silná slova a silácká gesta následovaná – podprůměrným výkonem a ostudou. U českých fotbalistů jsme na to zvyklí, problém ale je, pokud si stejnou metodu osvojí česká vláda při hře o to nejdůležitější, co máme – pozici České republiky v Evropě.

V Evropě se debatuje o možné bankovní krizi na jihu Unie a všichni přemýšlejí nad tím, jak nastartovat růst. Česko strká hlavu do oprátky kvůli evropským dotacím a utkvělé snaze řídit se číslem, které nic neznamená.

Po mnoha letech nečinnosti by nová právní úprava mohla omezit největší zvěrstva úvěrových žraloků – a také uchránit některé lidi před jejich vlastní nevzdělaností.

Stavební spoření mělo důvěru klientů. Teď má – padáka. Je strategickou chybou ministerstva financí, že se nepokusilo udělat z populárního produktu spojence pro svůj největší boj: penzijní reformu.

Na internetu se čím dál častěji dají najít informace, které dávají lidem šanci hodnotit práci svých zastupitelů. Využijeme tvrdá data k tomu, abychom žádali tvrdou práci? Záleží jen na nás.

Rolí Ústavního soudu je být poslední pojistkou toho, že se lidem skutečně dostane spravedlnosti a že soudy budou skutečně místem nalézání spravedlnosti, a ne místem formalistického razítkování pochybných požadavků silné lobby.

Chytrý stát podporuje věci, které fungují, a zbytečně neriskuje. Jen my opět musíme jít cestou pokusů a doufat, že omylů bude jen pár.