Paradox zaměstnanosti. Krize nekrize, kvalitní zaměstnanci v Česku došli

Od čtvrtého čtvrtletí 2019, tedy doby před covidem, do prvního čtvrtletí 2023 jsme zaznamenali nejhlubší hospodářský pokles v rámci EU. Kromě Česka poklesla také ekonomika Španělska a Německa, ovšem v menší míře. Žádný důvod k oslavám.

Nezaměstnanost v Česku se přesto drží na úrovni pouhých 2,6 procenta. Podobným číslem (2,8 %) se může pyšnit Polsko, avšak v podmínkách dynamicky rostoucí ekonomiky. V Česku lze tedy hovořit o nedostatku pracovních sil v podmínkách, které nejsou nepodobné recesi.

Proč tomu tak je, by byla zajímavá otázka: snad jde o doklad nízké produktivity, možná je to díky státnímu sektoru odčerpávajícímu pracovní sílu ze sektoru soukromého, třeba je to jen doklad nízké produktivity na zaměstnance. Věnujme se však nyní otázce, jak soukromý sektor tuto situaci řeší.

Nespolehlivost, nedostatek kvalifikace a stále vyšší mzdové nároky jsou největšími problémy rodinných firem.

Zaměstnanec = ohrožený druh

Asociace malých a středních podniků provedla nedávno průzkum na toto téma mezi českými rodinnými firmami. Mezi hlavní zjištění patří následující body:

• Přes dvě pětiny rodinných firem se potýkaají s nedostatkem zaměstnanců, především řemeslníků, opravářů a technických pracovníků.
• Největší bariérou při hledání zaměstnanců je nedostatek kvalitní pracovní síly, dále příliš vysoké mzdové nároky uchazečů (rodinná firma zřídkakdy může uchazeče přeplatit jako velká korporace).
• Přesto rodinné firmy řeší tento problém zvyšováním mezd a nabízením nástupního bonusu.
• Mezi další nabízené výhody patří flexibilní pracovní doba a školení.
• Nespolehlivost, nedostatek kvalifikace a stále vyšší mzdové nároky jsou největšími problémy rodinných firem.
• Nejdůležitějšími vlastnostmi jsou spolehlivost, produktivita, zájem o práci.

Zastavme se u té spolehlivosti. Tu podle zmíněného průzkumu uvádí jako důležitou vlastnost zaměstnance 74 procent rodinných firem.

A teď realita v podobě ilustrativního příběhu. Asistent jedné malé firmy (slušně placený, půl úvazku, téměř nepřetržitě na home office, zkrátka samé výhody a sociální jistoty) dostal instrukci, aby zařídil pracovní snídani pro zhruba třicet klientů. Obdržel údaje o místu a čase, dostal kontakt na zařízení, kde se snídaně měla odehrávat. Vše se slušnou časovou rezervou.

Večer před snídaní vyšlo najevo, že sice zajistil projektor a správné umístění židlí a stolů, opomněl však k snídani objednat jídlo. (Nesmějte se, to se skutečně stalo.) Pouze díky nadstandardním kontaktům majitelky firmy s ředitelem onoho zařízení (přestože ten byl právě na dovolené) se v neděli večer, den před snídaní, podařilo odvrátit marketingovou katastrofu.

Na dotaz, co tomu říká, asistent odpověděl: „No, nakonec to dopadlo dobře, ne?“ Vzápětí po propuštění (co asi jiného byste čekali, že?) nyní už bývalý asistent pronesl cosi pichlavého o mikromanagementu a majitelku firmy přestal zdravit.

Dvě pětiny rodinných firem v ČR zaměstnává zahraniční pracovníky, 68 procent rodinných firem zaměstnává osoby nad 55 let.

Můj zaměstnanec, můj pán?

Podobných, byť možná méně zábavných příběhů, by majitelé malých firem mohli dát dohromady celou řadu. Je problém najít člověka, který je schopný napsat jednoduchý obchodní dopis, aniž by se dopustil kritických chyb ve vyjmenovaných slovech, shodě podmětu s přísudkem, interpunkci a psaní velkých písmen.

Jak je to pak asi s řemeslníky nebo opraváři? Podle výzkumu Asociace malých a středních podniků ČR (AMSP) jsou právě oni nejčastěji hledanými zaměstnanci. A spolehlivost je v jejich případě nejmenším problémem. Vyskytují se případy, kdy řemeslník přijde, něco naměří a zapíše, a pak už ho nikdo nikdy nevidí. V horším případě nejprve zinkasuje zálohu.

Anebo naopak, nanosí nářadí a materiál a pak se propadne do hlubin zapomnění. (V jednom případě „zapomněl“ u zákazníka dokonce traktor.)

AMSP.cz

Pokud jde o „bílé límečky“, zdá se, že české školství udělalo za poslední desetiletí nebo dvě ohromný pokrok v pěstování sebevědomí žáků a studentů, což bohužel bylo kompenzováno poklesem jejich schopností a hlavně snahy o sebezdokonalení.

Není proto překvapující, že malé firmy se uchylují k zahraničním pracovníkům, případně k zaměstnancům staršího středního věku či dokonce k seniorům. Dvě pětiny rodinných firem v ČR zaměstnávají zahraniční pracovníky, 68 procent rodinných firem zaměstnává osoby nad 55 let. Tři čtvrtiny firem nezaměstnávají lidi v důchodovém věku (nejčastěji na DPČ nebo DPP).

Nedostatek pracovních sil vede firmy k tomu, že jsou ochotny slevit z požadavků na vzdělání. (AMSP to komentuje slovy: Ukazuje se, že vzdělání, tedy diplom, ne vždy zaručuje, že zaměstnanec bude skutečně kvalitní a spolehlivý. K čemu je vzdělaný ale nespolehlivý a neochotný pracovník?) Pouze 14 procent rodinných firem považuje vzdělání za „rozhodně důležité“, dalších 42 procent za „spíše důležité“.

Větší důraz na praxi oproti vzdělání klade dokonce 86 procent firem. Spolupráci se školami uvádí polovina firem, z čehož v polovině případů jde o sponzorství. Dále exkurze a přednášky, stáže a praxe však jen v 18 procentech případů.

Spolehlivost je klíčová kvalifikace. Mnohem důležitější než kurz asertivního chování.

Otázka za milion

Co vyplývá z těchto čísel, případně anekdotických příběhů? Za prvé, spolehlivost je klíčová kvalifikace. Mnohem důležitější než kurz asertivního chování. Neexistuje nic, co by mohlo nahradit spolehlivost. Filmová hvězda formátu Marilyn Monroe si snad může dovolit jisté výstřelky, ale všechno má své meze.

Za druhé, relativně malá důležitost vzdělání možná vypovídá o tom, že jeho kvalita má prostor pro zlepšení (abychom to vyjádřili oblíbeným manažerským eufemismem, když nechceme napsat, že většina českých škol nestojí za nic).

Co s tím dělat, je otázka za milion. Pro začátek bychom mohli ambiciózním mladíkům a slečnám poradit jednu prostou věc: procvičte si obchodní korespondenci, včetně takových opomíjených detailů jako jsou vyjmenovaná slova, shoda podmětu s přísudkem, interpunkce a psaní velkých písmen. Opravdu se to vyplatí.

A mimochodem, raději nepřestávejte nikoho zdravit.

Autor je bývalý člen Národní ekonomické rady vlády, nyní působí v čele investičních fondů Algorithmic SICAV.

Kam dál? Ekonom Pavel Kohout na Finmagu:

• Pumpují nás pumpaři? Proč benzin zdražuje rychle, ale zlevňuje pomalu
• Na důchody v Česku nespoléhejte, to si radši založte vlastní penzijní fond
• Stroj versus lidské zvíře. Proč se nemusíme bát umělé inteligence
• Chaos, amatérismus a ignoranství. Nová bankovní krize se zapíše do učebnic
• Chceš volit? Zaplať daně! Ďáblův advokát radí, jak zalátat rozpočet

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag