Překvapivý byznys, na kterém vydělává i Microsoft. Biouhel prospívá nejen půdě

Biouhel je drobnozrnná zuhelnatělá biomasa, jejíž použití v zemědělství má dlouhou tradici. Podle archeologických nálezů se v Jižní Americe používal už před několika tisíci let. A jako bohatý zdroj živin je pro zemědělce zajímavý i dnes, kdy jsou půdy v tradičních zemědělských oblastech často vysáty letitým intenzivním zemědělstvím a stávají se jen médiem pro hnojiva.

Účinnost biouhlu stoupá, když se smíchá s kompostem. Takto lze zušlechtit i nekvalitní půdu, která byla poškozena erozí či znečištěním. Efekt tohoto zušlechtění je navíc dlouhodobý.

Spolehlivým zdrojem uhlíkových kompenzací je také biouhel. Nárok na kompenzaci musí posvětit některé z autorizovaných těles.

Kde jsou ty peníze?

Z pohledu klimatologů je na biouhlu zajímavá jeho schopnost udržet uhlík. U elektráren na biomasu je uhlíková bilance neutrální, jelikož jejím spálením se do ovzduší uvolní stejné množství uhlíku, jaké předtím biomasa z atmosféry odebrala a využila ke svému růstu.

Jak se biouhel vyrábí?

Shutterstock

Tradiční postup získávání biouhlu by si málokdo spojil s ochranou klimatu. Stejně jako k výrobě dřevěného uhlí se k jeho tvorbě dřív využívaly milíře. V případě dřevěného uhlí jde o zapálenou hranici kusového dříví pokrytou hlínou, která zamezuje přístupu vzduchu, což brání hoření. Uvnitř milíře je vysoká teplota a dřevo karbonizuje.

Při výrobě biouhlu se postupovalo stejně, ale místo kusového dřeva se karbonizovala jakákoli biomasa. Nevýhodou tohoto postupu je nízká účinnost, protože část materiálu se spálí na popel, a také nepříliš přesvědčivá environmentální bilance kvůli znečištění ovzduší.

Dnes se k výrobě biouhlu využívá metoda zvaná pyrolýza. Ta se uskutečňuje v zařízeních, jež jsou hi-tech obdobou někdejších milířů. Pyrolytické reaktory či kotle mají vzduchotěsné komory, v nichž dochází za vysokých teplot k přímému tepelnému rozkladu biomasy. Vedle samotného biouhlu při procesu vzniká kapalný kondenzát a směs hořlavých plynů, které mají své další energetické využití.

Pokud se však z biomasy vyrobí biouhel, vypustí se maximálně (v závislosti na průběhu pyrolytického procesu) polovina uhlíku obsaženého v biomase, zatímco druhá se stane vysoce stabilní a zůstane v biouhlu „uvězněna“ na stovky let.

A jsme u monetizace. Právě tato schopnost odbourávání uhlíku z atmosféry a jeho ukládání do půdy udělala z biouhlu a firem schopných jej vyrábět novou štiku na trhu s emisními povolenkami.

Jak to funguje? Velcí emitenti skleníkových plynů si koupí nebo zdarma obdrží (podle pravidel platných v místě jejich působnosti) emisní povolenky, které jim umožňují vypouštět do ovzduší odpovídající množství tun CO₂ či jeho ekvivalentu. Pokud nejsou schopné udržet objem emisí na uzdě, musejí v aukcích dokupovat další povolenky, nebo „se vykoupit“ bohulibým projektem, za nějž nabydou uhlíkovou kompenzaci (offset). To je svého druhu povolenka, která vznikne na základě prokazatelného odstranění jedné tuny skleníkového plynu z atmosféry.

Typickým takovým projektem bývá výstavba větrné elektrárny či výsadba lesa. Spolehlivým zdrojem uhlíkových kompenzací je ale také biouhel. Nárok na kompenzaci musí posvětit některé z autorizovaných těles, které vystaví adekvátní certifikát. Jakmile se tak stane, může firma nabídnout své uhlíkové offsety na trhu. Jedna kompenzace má stejnou hodnotu jako jedna povolenka, tedy jednu tunu CO₂.

Klimatické odpustky nakupují velcí hráči globálního byznysu včetně Microsoftu či finanční společnosti JP Morgan.

Giganti biouhel rádi

Na tomto ekonomickém modelu je postaveno fungování řady firem. Jednou z nich je kalifornská společnost Pacific Biochar. Jak uvedl web deníku The Wall Street Journal (WSJ), kšefty této firmy dlouho vázly – biouhel prodávaný za 600 dolarů (13 200 korun) za tunu nešel příliš na odbyt. Když ale firma vstoupila v roce 2020 na trh s uhlíkovými kompenzacemi, mohla z jejich prodeje dotovat snížení ceny vlastního produktu a byznys se rozeběhl.

Milan Sommer / Shutterstock.com

Účty za elektřinu ovlivňuje kvazitrh. Jak fungují emisní povolenky?

Ceny emisních povolenek vyletěly za necelých pět let o dvanáctinásobek. Pro ekonomy je to fascinující experiment, který dokazuje, že trh – byť uměle vytvořený – funguje. Přečtěte si analýzu Dominika Stroukala.

Přesto jsou offsety stále hlavním zdrojem jejích příjmů. Před oněmi třemi lety prodával Pacific Biochar jeden offset za zhruba 150 dolarů (3300 korun), aktuálně cena jí nabízené kompenzace na obchodní platformě Carbonfuture dosahuje 238 dolarů (5250 korun). Klimatické odpustky od ní nakupují velcí hráči globálního byznysu včetně Microsoftu či finanční společnosti JP Morgan, jimž imponuje prokazatelný environmentální přínos biouhlu, na rozdíl od některých jiných aktivit s diskutabilním dopadem.

„Tady máte jistotu skutečně odstraněného uhlíku. Proto jsou firmy ochotny zaplatit za kompenzace vzešlé z biouhlu několikrát víc než za tradiční offsety,“ cituje deník WSJ šéfa divize provozní udržitelnosti JP Morgan Briana DiMarina.

Společnost Pacific Biochar produkuje biouhel v elektrárnách na biomasu, s jejichž provozovateli se dohodne na modifikaci procesu tak, aby vznikl biouhel. Jak přiznává její zakladatel a výkonný šéf Josiah Hunt, na prodeji samotného biouhlu zbohatnout moc nešlo. „Dokud byl jediným naším zdrojem potenciálního příjmu prodej biouhlu, za moc to nestálo,“ řekl WSJ. Teprve zavedení kompenzací a celospolečenské odhodlání postavit se klimatickým změnám podle něj udělaly z biouhlu dobrý byznys. Hunt očekává, že letos firma dosáhne tržeb v řádu milionů dolarů, přičemž většina vzejde z prodeje uhlíkových kompenzací.

Že jde o udržitelný byznys model, si už ozkoušelo vícero firem. Nejvýrazněji pak společnost Wakefield Biochar, která vznikla teprve v roce 2014. Před několika lety získala zakázku na likvidaci dřevního odpadu obří papírenské firmy Georgia-Pacific. Z něj vyrábí biouhel a se 17 tisíci tunami uhlíku odstraněnými z atmosféry je premiantem oboru. Mezi její „klienty“, kteří nakupují uhlíkové offsety, je například zajišťovací gigant Swiss Re.

Pokud jde o trh s biouhlem i kompenzacemi, chybí nezávislý orgán, který by stanovil standardy a dohlížel na jejich dodržování.

Není vše jen růžové

Produkce biouhlu patří k nejefektivnějším způsobům zachytávání uhlíku. I klimatický panel OSN ji spolu se zalesňováním považuje za snadnou a vhodnou cestu k odbourávání skleníkových plynů. V porovnání s jinými technikami odstraňování uhlíku se však biouhlu věnuje jen zlomek finančních prostředků a pozornosti. Spojené státy v současné době produkují zhruba 100 tisíc tun biouhlu ročně, zatímco celkový roční objem emisí skleníkových plynů dosahuje asi šesti miliard tun.

Přesto není v souvislosti s biouhlem na místě propadat jen bezmeznému nadšení. Jeho skutečný vliv na životní prostředí ještě bude předmětem řady studií. Už nyní se ví, že doba, po kterou zůstane uhlík vázán v biouhlu, se může lišit v závislosti na půdních a mikrobiálních podmínkách a může být kratší, než se obecně očekává. Pokud jde o trh s biouhlem i kompenzacemi, chybí nezávislý orgán, který by stanovil standardy a dohlížel na jejich dodržování.

Další věcí je výroba biouhlu. Do jeho celkové energetické bilance je třeba zahrnout nemalé náklady na zařízení k jeho výrobě a spotřebu s výrobou spojenou, ale také to, odkud energie použitá při výrobě biouhlu pochází či z jaké vzdálenosti se sváží biomasa.

Na opačné straně je třeba zohlednit velký zemědělský přínos biouhlu, který pomáhá výnosům rostlinné výroby a rapidně snižuje potřebu hnojiv, která jsou klimatickým strašákem jak kvůli energetické náročnosti jejich výroby, tak kvůli škodlivosti jejich pronikání do vod. Regenerativní efekt biouhlu pro půdy se často popisuje jako nevyčíslitelný.

Nakonec to všechno jistě někdo spočítá a vystaví biouhlu jeho klimatický účet. Snad se do té doby nevyrojí zástupy amatérských výrobců biouhlu v milířích. Stačí letošní renesance uhlí v kamnech českých domácností.

Kam dál? Petr Třešňák na Finmagu:

• Tichý bojkot elektromobility: německé firmy zůstávají u dieselu
• Opomíjený rozměr války: Putina dráždí ukrajinské plynové ambice
• Špindíra s extrémními zisky. Využije námořní doprava šanci zezelenat?
• Klinickou smrt střídají nové turbulence. Co dusí letecký byznys?
• Odmítači jádra a my druzí. Jak taxonomie štěpí Evropu