Fotbal mi dal chuť něco dokázat, říká Gecov. Teď rozjíždí miliardový byznys

Marcel Gecov se vypracoval do Premier League. Kopal za Slavii, anglický Fulham či belgický Gent. V rozhovoru pro Finmag prozrazuje, že fotbalistou byl vlastně náhodou – jednoduše proto, že ho rodiče jako šestiletého kluka přivedli na stadion. Sport mu pomohl vypořádat se s drobnou šikanou a získat status.

Jenže ještě před třicítkou se dostal do fáze, kdy začal uvažovat, zda mu běhání po hřišti přináší štěstí. A dal se na podnikání. Z původně designového studia postupně vybudoval developerskou skupinu, která spravuje nemovitosti za 1,3 miliardy korun. Se společníky založil značku luxusního ložního prádla, koupil polikliniku v centru Prahy a rozjíždí fyzioterapeutickou kliniku v Holešovicích.

Už jako malý jsem po tréninku šel do kůlny a začal jsem si vyřezávat, bavily mě manuální práce.

Rozhovor s vámi se strašně špatně začíná. Děláte toho tolik, že člověk neví, co popsat dřív.

No, mám toho teď trochu víc, to je pravda.

Marcel Gecov (35)

David Turecký

• Bývalý fotbalový záložník. Hrál mimo jiné za Slavii, anglický Fulham či belgický Gent. Ve 28 letech ale úspěšně rozjetou kariéru ukončil a vrhl se na byznys. Z původně designového studia Delicode vybudoval developerskou firmu, která nyní spravuje nemovitosti za 1,3 miliardy korun.
• Se dvěma partnery rozjel v roce 2020 značku luxusního ložního prádla Lejaan. S tou mají velké plány, loni koupili novou halu, zdvojnásobili tržby na více než 60 milionů a plánují růst do zahraničí.
• Vedle toho vlastní podíl i v čistírně prádla We Hate Ironing a s bývalými sportovními parťáky rozjíždí projekt profesionální fyzioterapeutické kliniky v pražských Holešovicích.

Zkusme to od začátku. Jak se z fotbalisty, který kopal i Premier League, stane úspěšný podnikatel, který obchoduje s nemovitostmi, vyrábí povlečení nebo spoluvlastní čistírnu prádla?

Já jsem sice byl fotbalista, ale vždy jsem uvažoval o tom, co dělat dalšího. Nebylo to tak, že jsem byl jen na stadionu a žil jenom fotbalem. Už jako malý jsem po tréninku šel do kůlny a začal jsem si vyřezávat, bavily mě manuální práce. Měl jsem představu, že bych měl třeba renovační dílnu na auta. Pořád jsem ve volném čase něco vymýšlel. Teď fotbal není a teď se jdu bavit.

Ještě během aktivní kariéry jste prý rozjížděl různé byznysové projekty.

Tomu bych ale snad ani neříkal byznys. Balili jsme například s bývalou přítelkyní dárky. V obchodních domech v Praze jsem viděl, že mají pulty, kam se vejde jedna až dvě holky a mají tam obrovské fronty. A uvědomil jsem si, že v Liberci, kde jsem tenkrát hrál, nic takového není. Byl to trochu punk. Šel jsem prostě do obchoďáku, ani jsem nevěděl, koho se zeptat, a v deset večer jsem tam jezdil s aku vrtačkou montovat stánek. A otevřel jsem to s pěti holkami.

A ještě jste pronajímal auta.

Já měl auta vždycky rád, ale neměl jsem na ně tehdy peníze. V české lize vyděláváte 70, možná 100 tisíc. Do té doby, než uděláte velkou smlouvu, na maserati nebo porsche prostě nemáte. Tak jsem vymýšlel, jak to udělám. V té době jsem znal spoustu kluků, kteří hráli v zahraničí a když se sem vraceli, chtěli něco pěkného. Řekl jsem si, že koupím tahle auta na úvěr a nebudou-li půjčená, budu v nich jezdit já. Když jsem ve 22 letech přijel na trénink v maserati, všichni na mě zírali.

Jak přišel ten zlom, kdy jste se v 28 letech, tedy ještě poměrně mladý, rozhodl s fotbalem skončit a dát se plně na podnikání?

Poprvé mě to napadlo v Belgii. To byla asi moje největší sportovní chyba, kdy jsem si vynutil odchod z anglického Fulhamu. Tam jsem toho tolik neodehrál a šel jsem do Gentu. Tak strašně jsem tam dřel, ale stejně jsem nehrál a nešlo to zlomit. Řešil jsem to s rodiči a ti to nechápali. To mi bylo tak 23 nebo 24 let. Ještě jsem se přes to přenesl. Pak jsem udělal štaci ve Slavii, Rumunsku a Polsku a tam jsem si uvědomil, že už to fakt nepůjde. Byl jsem pořád mladý a říkal jsem si, proč to sakra ještě prodlužovat. Ve Vratislavi jsem proto šel za prezidentem klubu, oznámil jsem mu, že končím, sedl jsem do auta a jel domů.

Vrhl jste se rovnou do developmentu?

Nějakou dobu to trvalo. Když jsem působil v Anglii, chtěl jsem si splnit sen takovým tím klučičím bytem v centru Prahy. A úplně naivně, jako jsem dělal ty dárky, jsem si řekl, že najdu architekta, se kterým ten byt uděláme. A jelikož jsem tušil, že se to ostatním bude líbit, architektovi jsem nabídl, že si spolu založíme studio a že přijdou další klienti a budeme jim dělat byty. Totální kravina, že jo. Ale ono to tak do puntíku nakonec bylo. Řešil jsem to nejdřív z Belgie, pak jsem se vrátil do Slavie a byl jsem v Čechách.

Až v sedmadvaceti jsem se dostal do fáze, že už pro mě ten status nebyl tak důležitý a bylo pro mě důležitější osobní štěstí.

Takže jste jel z Polska už do rozjetého byznysu?

To moc ne, ono to vůbec na začátku nevydělávalo. V Polsku mi každý měsíc přistály na účtu pěkné peníze a s tím byl konec. Navíc jsem s prezidentem klubu musel podepsat smlouvu, že když nastoupím do jiného klubu, zaplatím jim milion eur. Nevěřil mi, že chci s fotbalem seknout.

Prisma Institut

Z fotbalu vyhořel, teď má posilovnu. Sázíme na osobní přístup, říká Pokorný

Během pár let se dostal do francouzské ligy a reprezentace, ale pak přišel zlom. V kariéře ale i pro psychiku do té doby úspěšného sportovce. Přidala se zranění a tak z toho byl na konci roku 2021 překvapivý konec s fotbalem. Lukáš Pokorný nelituje, založil fitness centrum, kde radí i profesionálům.

Nemrzelo vás to nakonec?

Ne. Někdy si říkám, že jsem hrál fotbal náhodou. Že mě rodiče přivedli na stadion a já se do toho zakousl. Kdybych nebyl tak zarputilý, asi bych fotbal nikdy nehrál.

Vy někdy fakt zníte, že vás ten fotbal moc nebavil. Jak jste se k němu vůbec dostal?

V první řadě je potřeba říct, že to, jestli se stanete vrcholovým sportovcem, si nevybíráte vy, ale vaši rodiče. Vám je šest let a v tom věku si asi těžko řeknete, hele, já budu jednou hrát fotbal v Anglii. To je vždy ambice rodičů. Tak to bylo i u nás. Naši mi chtěli dát maximum, něco, co oni nedostali. A pro ně ta cesta byla sport, a ne škola. Sami vysokou školu neměli a cítili, že to je něco, kde mi nemohli pomoct.

Neštvalo vás někdy, že jste dělal fotbal místo školy?

Ne, vůbec. Necítil jsem to tak. V mém případě mi fotbal navíc pomohl přežít ty nejhorší roky mého dětství a puberty. Měl jsem problém s drobnou šikanou, dostával jsem sežrat, že jsem zrzavý a pihatý.

To jsou zrzavé vlasy takovým cílem?

Jste na ráně. To se s vámi táhne až do dospělosti. I když jsem v osmadvaceti letech u rohu někomu stoupl na nohu, tak to bylo hned: Ty hnusnej pihoune zrzatej, co na mě šlapeš? Jste prostě jiný. A protože mi fotbal šel, dal mi sílu se přes to přenést. Byl jsem ten úspěšný dorostenec, který šel jako velmi mladý do áčka. Díky fotbalu jsem si mohl už v sedmnácti koupit od táty auto, které jsem si upravil, abych v osmnácti přijel do školy vytuněnou fabií. To byl možná druhák, do třeťáku jsem už nenastoupil.

Daniel Hamerník

Opustila korporát, prorazila s e-shopem. Splněný sen, říká bývalá manažerka

Sedmnáct let stoupala rodilá Slovenka Andrea Podstrelencová v kariérním žebříčku v mezinárodních korporacích. Chtěla ale víc, a tak vyměnila kostýmky za cyklodresy a rozjela podnikání v e-commerce. Inspiraci pro sortiment e-shopu Holokolo, které působí i v Česku, hledala u babičky, Dioru i Chanelu.

Vytuněná fábie?

Bylo to šílené. V kufru jsem měl takový subwoofer, že se mi tam nevešla ani taška na fotbal. Tomu autu se klepala i zrcátka, když jsem to pustil. Bylo to tehdy asi moderní, nevím. Celý interiér jsem si udělal v červeném semiši. Když se o tom teď bavím, trochu se za to stydím, ale tehdy jsem na to byl strašně pyšný. A na škole to sklidilo úspěch.

Takže vám fotbal dal nějaký status.

Dal mi chuť něco dokázat. Vždy jsem byl hodně zarputilý, a když jsem se do něčeho zakousl, byl jsem přesvědčený, že to dám. Takhle jsem se zakousl i do fotbalu. Ale ne proto, že bych to celé tak strašně miloval, ale protože jsem to v tu chvíli vnímal jako nejsnazší cestu něco dokázat. A ono to tak taky bylo. Každé dva roky jsem udělal nějaký velký posun. Šel jsem z céčka dorostu do áčka Slavie. Přeskočil jsem prakticky čtyři kategorie. Vešel jsem do šatny, všem říkal dobrý den a byl totálně vykulený.

Až v sedmadvaceti jsem se dostal do fáze, že už pro mě ten status nebyl tak důležitý a bylo pro mě důležitější osobní štěstí. Já vždy žil pro ty dvě hodiny na hřišti, to ostatní jsem nesnášel. Nechtěl jsem být jen jeden z dvaceti, neměl jsem rád, když mi někdo pořád říkal, v kolik se mám jít nasnídat. Když jsem nasadil kopačky a začal zápas a nedejbože když jsem dal gól, to se nedá srovnat s ničím, co jsem kdy v životě zažil. To, jak se cítíte těch dvacet vteřin, když se řítíte k divákům, je nepopsatelné. Teď neprodám činžák a neběhám po ulici a neukazuji si na záda anebo nedělám na dlaždicích skluzy po břiše a nestrhávám ze sebe košili.

Orientujeme se na nemovitosti, které mají přidanou hodnotu. Nekupujeme obyčejné věci.

Jaký byl tedy přechod do reálného byznysu?

Nejdřív jsem to dělal na dálku ještě u fotbalu. Idea byla taková, že podobný „klučičí byt“ v centru Prahy jako ten můj budou chtít i další. Prvním klukům jsem ale nakonec musel najít i ten byt. Oni mi řekli super, ty máš studio, ale to je až krok dva. Začal jsem se tak vlastně dostávat i k realitám, začal jsem si budovat síť makléřů, kteří uměli mimo trh zprostředkovat prodej bytu v centru Prahy. Udělal jsem jich takhle myslím devět nebo deset. Široká, Pařížská, Dlouhá…

Jak důležitá pro rozjezd byla vaše sportovní historie?

Ze začátku byli klienty jen sportovci a moji kamarádi. První byt byl pro Mária Holka, který hrál za Spartu. Potom jsem jeden dělal i fotbalistům Václavu Kadlecovi, Bořkovi Dočkalovi, tomu jsem udělal ještě dům, poté přišel Martin Fenin, hokejista Radim Vrbata… Takhle to bylo první tři roky.

Takže pro vás byl vlastně fotbal stěžejní i u byznysu.

Rozhodně. Bez kontaktů bych to nerozjel. Byli to kluci, kteří byli úspěšní, ale věřili mi. Celé jsme to stavěli na důvěře. Asi by mi nevěřili, kdyby neviděli, že takové blbosti jsem vymýšlel odmala. Viděli, že ta balicí služba fungovala a že jsem to sešrouboval sám, a tak dále. Kdybych ty kluky neměl, bylo by to asi mnohem složitější a zdlouhavé. Já v té době ani nevěděl, jak se dělají smlouvy. Neměli jsme pořádně ani kanceláře.

Michal Hron, Finmag.cz

Vindyšova továrna ožila díky patriotům. Chceme být inspirací, říkají podnikatelé

Že je tahle prodejna jiná, si mnozí všimnou už při vstupu. Namísto reklamní tabule se slevami narazí na cedulku vyzývající na vyčkání příchodu obsluhy. Ski a Bike Centrum Radotín na osobním přístupu staví už 35 let. Své úspěchy navíc vrací obci i sportovní komunitě. „Chtěli jsme udělat něco jiného,“ vysvětluje sázku na multifunkční areál spolumajitelka firmy Kateřina Princová.

Z architektonického studia jste ale nakonec postavili developerskou skupinu. Jak?

Asi je dobré říct, že pro mě je hodně důležitá svoboda. A ta tady trochu chyběla. Byl to samý kompromis. Vy ten byt cítíte nějak, ale na druhé straně je klient, který má jiný vkus a navíc má ještě manželku, která to chce udělat zase úplně jinak. Máte určitý rozpočet a ten může dělat rozdíl mezi tím, co je super a co je jen dobré.

I když jsme dělali drahé domy, třeba vilu za sto milionů, měl jsem pořád pocit, že trochu taháme za kratší konec. Proto jsme z toho přešli na developerskou činnost, kde to uděláte od A do Z. Existujeme osm let, čtyři roky jsme se to učili a teď už myslím víme jak na to. Máme dobrý tým, naučili jsme se dělat několik věcí najednou a spravujeme portfolio za zhruba 1,3 miliardy korun. A to je na nás tak akorát. Samozřejmě to není všechno z našich peněz, jsou tam i úvěry a nějaká ekvita převážně od kamarádů, kteří věří tomu, co dělám.

Mluvíte v plurálu. Kdo jsou vaši partneři? Stále ten samý architekt?

Bohužel ne, s tím jsme se rozešli. Posledních osm let dělám s kolegou Jaroslavem Šustou. Potkali jsme se na jeho projektu v Troji, kdy jsem mu pomohl navrhnout vily, které tam připravoval. A pak jsme pokračovali spolu. Je to pro mě vzor chytrosti, řeší čísla a právní věci, je to vystudovaný právník. 

Koupili jste i zámek Kounice ve středních Čechách, s nímž máte velké plány...

Není to myslím o tolik větší cíl než jiné věci, které máme na stole. Ale je to trochu jiný druh podnikání. Bude tam jedna budova s apartmány se zahradou, v další chystáme hotelové pokoje, velkou eventovou halu, uprostřed toho všeho samostatnou budovu s wellness. Pak je tam budova, která bude sloužit jako bistro s bazénem. A nakonec samostatný zámek s lepší restaurací a asi 15 hektarů pozemků, nějaké rybníky, kousek lesa… Část těch apartmánů pouštíme mezi naše kamarády, šest jsme jich prodali a s tím zbytkem trochu čekáme, kde budou ceny, jak se vyvine stavebnictví a celý trh.

Když už jsme u toho, nedělá vám starosti současná situace na trhu? Nemůže se stát, že některý projekt prostě neprodáte?

Vůbec se toho nebojím. Orientujeme se na nemovitosti, které mají přidanou hodnotu. Nekupujeme obyčejné věci. Dobré věci zůstanou dobré vždycky. Během covidu udělalo Airbnb ze špatných bytů v suterénu či v prvním patře vlastně cenově dobré nemovitosti. A to je pryč.

(...)

Co se v rozhovoru ještě dozvíte? Třeba to, jaké projekty Marcel Gecov chystá, jak se mu pracuje s otcem, nebo to, jak těžké je rozjet novou kliniku. Kompletní rozhovor najdete v aktuálním čísle tištěného Finmagu.

Máte tip na podobně zajímavý či neotřelý byznysový příběh? Pošlete nám ho a my se na něj rádi podíváme! A třeba vám ho brzy naservírujeme podobně jako tento.

Finmag.cz

Kam dál? Podnikavé Česko na Finmagu:

• Delikatesy má v krvi, Česko zásobuje lanýži. Stojí i 180 tisíc za kilo, říká Hrubá
• Obří změna pro tisíce firem. NIS2 je větší než GDPR, varují experti
• Technologický smažák? Ne, tvoříme stroje s osobností, říkají šéfové startupu
• Maluje pohledy, rozdává radost. Učitelka z Ústí vyměnila profesi za podnikání
• „Jsme Češi, očuráme všechno.“ Firmy marně strkají před ESG hlavu do písku

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag