Metaverse rozostřuje hranice, může být nebezpečný, říká Kateřina Havrlant

Adéla Vopěnková
Adéla Vopěnková | 13. 12. 2022 | 1 komentář | 10 183
Finmaggooglemetaversumrozhovortechnologieumění

Je jednou z mála Češek, které to dotáhly až do kalifornské centrály Googlu. Spolupracovala s největšími mozky z technologií. Kateřina Havrlant jela na 500 procent a přezdívali jí „Fearless Leader“. Jaké je z toho vyskočit, po letech se vrátit do Prahy a vstoupit do úplně jiné řeky?

Metaverse rozostřuje hranice, může být nebezpečný, říká Kateřina Havrlant

Bývalá manažerka Googlu a dnes sběratelka umění Kateřina Havrlant.

Zdroj: Alexander Dobrovodský

Před patnácti lety nastoupila Kateřina Havrlant do Googlu, kde působila na vysokých regionálních a globálních pozicích ve Velké Británii, ve Spojených státech a ve Švýcarsku. „V prostředí mužů se cítím dobře, ale když jsem přišla do Ameriky, nějakou chvíli mi trvalo, než jsem s kolegy našla společnou řeč a přestala mít pocit, že jsem pro ně jen hloupá blondýna, co dělá marketing,“ popisuje v rozhovoru pro nové číslo časopisu Finmag.

V roce 2015 pak vkročila na úplně jiné území: s manželem Jakubem Havrlantem (český investor, zakladatel, CEO a jediný akcionář společnosti Rockaway Capital) založili sbírku Havrlant Art Collection, kterou postupně financují ze svých soukromých peněz. Proč v ní podporují hlavně umělce pod 40 let? A proč v ní mají zastoupený i videoart? Nejen o tom vypráví pro Finmag.

První dílo si kdysi pořídilo mě. Jakub mi hned zkraje našeho vztahu věnoval obraz namalovaný podle mojí fotografie.

Kateřina Havrlant (1979)

Kateřina HavrlantAlexander Dobrovodský

Sběratelka umění, mecenáška a investorka s více než dvacetiletou zkušeností v oblasti technologií a produktového marketingu. Už během studií pracovala v technologických firmách na Novém Zélandu a v Izraeli. Vedla týmy vývojářů a produktových manažerů ve společnosti Atlas.cz.

V roce 2007 nastoupila do Googlu, kde působila na vysokých regionálních a globálních pozicích ve Velké Británii, v USA a ve Švýcarsku. Na starosti měla například lokalizaci vyhledávače Google, spuštění prohlížeče Chrome v Evropě, mobilní služby pro Android telefony pro všechny rozvojové země nebo téma digitální transformace, umělé inteligence a udržitelnosti pro Evropu, Střední východ a Afriku. Vloni nastoupila jako partnerka do nově vzniklého Rockaway Ventures Fund.

V roce 2015 založili s Jakubem Havrlantem sbírku Havrlant Art Collection, kterou postupně financují ze svých soukromých peněz. Coby mecenáška Kateřina Havrlant dlouhodobě podporuje nejen mladé umělce, ale i kulturní projekty, mezi které patří filmový festival Marienbad, Prague Art Week a přispívá Nadaci Terezy Maxové dětem. Rovněž pomáhá ženám v rozvojových zemích nastartovat jejich byznys.

Nedávno jste s mužem veřejnosti představili svou sbírku umění, Havrlant Art Collection. Co vás, manažerku ze světa technologií, která většinu času trávila v letadlech a na telekonferencích, přivedlo k nápadu začít obcházet ateliéry mladých umělců?

Iniciační událostí pro mě bylo osobní setkání s Medou Mládkovou. Potkaly jsme se v roce 2012, když jsem pracovala v Londýně a spouštěl se projekt Google Arts & Culture. Jedním z prvních českých muzeí, které souhlasilo s kompletním nasnímáním své sbírky, bylo Museum Kampa. Byla jsem v šoku. Meda Mládková, dáma, které bylo v té době přes devadesát, neváhala, sedla na letadlo a dorazila do Londýna na akci technologické společnosti.

Přitom digitální transformace a nové technologie byly před deseti lety teprve v začátcích. Ona prohlásila, že to je zásadní věc, protože tenhle projekt demokratizuje přístup k umění. Měla jsem možnost s ní strávit nějaký čas a diskutovaly jsme o moderních technologiích, ale taky o tom, jak nahlížet na umění. Setkání s ní pro mě bylo velkou inspirací a nakopnutím.

V čem konkrétně vás ovlivnila?

Ptala jsem se jí třeba, co má smysl sbírat. „Mladé umění, má drahá. Tihle umělci se potřebují zviditelnit a tvoje znalost internetu jim může pomoct,“ odpověděla s tím, že i ona vybudovala sbírku tak, že zprostředkovávala a zviditelňovala umělce a pomáhala jim. A já si uvědomila, že díky technologiím lze pomoc ještě zintenzivnit.

Které dílo jste si pořídila jako první?

První dílo si kdysi pořídilo mě. Jakub mi hned zkraje našeho vztahu věnoval obraz namalovaný podle mojí fotografie. Tehdy mě samozřejmě vůbec nenapadlo, že se jednou pustíme do budování nějaké sbírky. To rozhodnutí muselo nejdřív uzrát, o to víc jsem sbírání propadla.

Kurátor Ján Gajdušek nám na začátku připravil portfolia umělců a dal tipy na ateliéry, kam bychom se měli jít podívat. Jako prvního nám doporučil Tomáše Predku. Návštěva u něj byla neuvěřitelný zážitek. S mužem jsme byli tehdy rozlítaní. Jakub řešil svůj byznys a já pracovala v Googlu v Londýně. A najednou jsme se ocitli ve světě, kde se všechno zastavilo, panoval tam neuvěřitelný klid. Tomáš nám vysvětloval, co je inspirací pro jeho tvorbu a jak je pro něj těžké se zviditelnit. On, talentovaný malíř a absolvent AVU, se živil jako řidič rozvážkové služby. „To je můj hlavní job,“ říkal. Koupili jsme od něj tři obrazy, pak jsme šli na oběd a postupně se z nás stali přátelé.

Kateřina Havrlant v novém vydání Finmagu

Alexander Dobrovodský
Další fotky v galerii (5)

Havrlant Art Collection je v českém kontextu ojedinělá – všechna díla jsou přístupná online. Co tím sledujete?

V současném zrychleném světě je tolik věcí a podnětů, že je těžké si vybrat. Když dojde na obrazy, které si lidé kupují domů, často to končí reprodukcemi z Ikey. Pokud chcete něco kvalitního, čemu zároveň poroste hodnota, stojí to práci a spoustu času. Proto jsme chtěli vytvořit sbírku, která bude inspirací pro všechny, kdo mají zájem o současné umění, a usnadní jim orientaci.

Od začátku ji stavíme s využitím technologií, tak aby fungovala jako bezbariérová online galerie. Každý si tu může prohlédnout dílo do detailu. Zároveň tím, doufám, můžeme pomoci mladým umělcům, aby byli vidět, také proto jim pomáháme s propagací sbírky a jejich děl na sociálních sítích. Vedlejším efektem je, že ve spoustě případů se nám skutečně povedlo nákupem děl podpořit umělce, kteří se následně prosadili.

Metaverse je sen, kterému je tak lehké propadnout. Je snadné v něm utratit neuvěřitelné množství peněz za něco, co není skutečné.

Přistupujete k umění jako k investici?

Ze začátku, když jsme nakupovali v Česku, kde jsme vyhledávali především rané studentské práce, byl rozpočet nízký. Jak se ale sbírka začala zvětšovat, narostlo to. Dnes už se pohybujeme kolem investice dvou milionů korun ročně.

Pokud bych uvažovala jako pragmatická investorka, nakupovala bych asi zavedené autory jako Milana Grygara nebo Zdeňka Sýkoru, které mám taky moc ráda. Ale to by nemělo nic společného se strategií Havrlant Art Collection – jejím cílem je podporovat umění tvůrců pod čtyřicet let. Samozřejmě to neplatí absolutně, protože i oni stárnou, vyvíjejí se a my se snažíme od každého mít průřez jeho či její tvorbou. Pokud se daná díla zhodnotí, je to bonus.

Metaverse
rafapress / Shutterstock.com

Metaverse je skutečný, ale i sakra drahý. Jak Zuckeberg topí miliardy ve virtuálnu

Metaverse bude revolucí v učení, v poznávání nových věcí a zážitků, ale také místem k socializaci a k práci, věří společnost Meta (dřív Facebook). Že má od projektu velká očekávání, dokládají obrovské náklady na jeho realizaci. Co je to vlastně metaverse a jaká je jeho realita? A nepůjde nakonec o velké fiasko?

Ve sbírce máte zastoupen taky videoart, což není úplně běžný sběratelský artikl.

To opravdu není. Pro většinu sběratelů to vůbec není atraktivní. Je to pro ně nejen náročné k pochopení, ale zároveň panují i obavy z technologie, protože videoart není hmotný, jeho místo je často někde v cloudu. Panuje proto obava, že ho někdo ukradne, zkopíruje. Chápu, že pro lidi, kteří nemají technologické myšlení, to může být odrazující. I mně trvalo několik let, než jsem videoartu přišla na chuť.

Co mě fascinuje a zároveň trochu děsí, je umění v metaversu (počítačem generované virtuální 3D prostředí přístupné přes internet, které obsahuje a propojuje nejrůznější virtuální světy, pozn. red.). Tenhle svět umí pohltit, protože vytváří překrásný vesmír, ve kterém všechno lze. Můžete v něm mít a nakupovat NFTs (nezaměnitelné tokeny, pozn. red.) – domy, umění, módu, cokoliv vás napadne.

Překvapuje mě, že to říkáte vy, která se sama dvacet let pohybujete v technologiích. Z čeho konkrétně máte obavu?

Metaverse je sen, kterému je tak lehké propadnout. Rozostřuje hranice, což může být potenciálně nebezpečné. Je tak snadné v něm utratit neuvěřitelné množství peněz za něco, co není skutečné. A týká se to i času, který na rozdíl od peněz už nikdy nenahradíte. Viděla jsem třeba virtuální alternaci globálního Fashion Weeku: Dior boty za tisíce dolarů se tam okamžitě prodaly. Jak to? Protože je to hra, která umožňuje odpoutat se od fyzického světa. Dává možnost zažít to, co byste normálně nedokázali, patřit tam, kam byste chtěli.

Já osobně mám velké obavy, když sleduji svoji dceru a mladou generaci, která je objektivně mnohem křehčí než všechny předešlé. Podle průzkumů má až 70 procent mladých lidí dnes psychické problémy. O mladých lidech se opakovaně hovoří jakožto o fluidních jedincích co do jejich dovedností a profilace. Na rozdíl od dřívějších ročníků cítí jako povinnost obsáhnout co nejširší záběr. To ve výsledku přináší zahlcení a strašlivou frustraci, kterou je těžké vybalancovat.

Svět sociálních médií a metaverse je přitom realitou, ve které se dnes každodenně pohybují už malé děti. Čím jsem starší, tím víc jsem přesvědčená, že u technologií nejde nechat věci jen tak běžet, ale že je potřeba zabývat se taky etikou. Jen tak může být efekt technologií pozitivní, ne negativní.

My na Západě jsme rozmazlení, a když vidíte, jak různí lidé po světě žijí, upraví vám to hodnoty.

Patnáct let jste řídila globální marketing Googlu v různých zemích, i na rozvojových trzích. V téhle misi přece šlo primárně o šíření produktů Googlu po světě?

Ano, ale produktový marketing může mít i jinou, přidanou hodnotu než „pouhé“ zvyšování obratu či hodnoty značky. Když jsem do Googlu nastoupila, měla jsem na starosti zlepšení a rozšíření vyhledávání a lokalizaci všech našich služeb v Česku a dalších zemích, kde Google lidé moc neznali. Osobně jsem se vždycky snažila pochopit a nastavit produkty tak, aby byly přínosem pro danou komunitu, aby z ní daná společnost mohla těžit.

Když jsem působila v Londýně, měli jsme v týmu 150 vývojářů, kteří se snažili vytvořit produkty a služby pro rozvojové země tak, aby to reflektovalo místní potřeby. To bylo velké dobrodružství. Byly mezi nimi obrovské trhy subsaharské Afriky, Indie, Brazílie nebo Mexika, které byly v roce 2010 v rané fázi. Když marketujete produkty, jde o šíření určité značky, ale současně to může mít pozitivní dopad pro celou společnost. Proto jsme například pracovali na tom, aby se rozšiřoval přístup jednotlivců k internetu. Snažili jsme se tlačit na operátory, aby snížili ceny internetu nebo rozšiřovali dosah wifi připojení.

Kateřina Havrlant v novém vydání Finmagu

Alexander Dobrovodský
Další fotky v galerii (5)

Pro Google jste pracovala v Londýně, na centrále v Kalifornii, potom v Curychu. Co vám patnáct let u této společnosti dalo?

Ta místa, která jste zmínila, jsou nepochybně velmi zajímavá. Pracovně jsem ale strávila taky hodně času tam, kam bych se možná jindy nepodívala. Naučilo mě to pokoře vůči jiným kulturám, což považuju za velkou školu.

Třeba v Nigérii nebo Keni jsem často byla jediná bílá holka na ulici. Jaký je to pocit, lze těžko popsat slovy, člověk to musí zažít. My na Západě jsme rozmazlení, a když vidíte, jak různí lidé po světě žijí, upraví vám to hodnoty. Dojde vám, co je v životě důležité. V Indii nás Nelson Mattos (bývalý viceprezident pro produkt a vývoj v Googlu, pozn. red.) bral do slumů, kde jsme viděli, že i chudí a nevzdělaní lidé, kteří neměli na jídlo a základní věci, používali mobilní telefony. Ptali jsme se, na co jim mobily jsou, za co je kupují, jak to nabíjejí. A zjistili jsme, že možnost přístupu k informacím, možnost mít přehled, co se děje ve světě, je pro ně forma statusu. Zároveň to posouvalo hranice vzdělávání.

Možnost používat technologie znamená konkurenční výhodu a ne všichni mají rovný přístup k informacím. Viděla jsem, jaký efekt má, když jim ho umožníte: výsledkem je růst. V subsaharské Africe jsme například strávili spoustu času s místními lidmi a zemědělci, kteří říkali: „My tady pěstujeme pšenici nebo kukuřici a potřebujeme internet, protože chceme vědět, jak jinde řeší problémy, kterým tu čelíme i my.“ Takže kupodivu to mělo i tenhle pozitivní dopad na každodenní život i v rurálních oblastech.

Na Západě se spíš než s nedostatkem informací potýkáme s tím, že jich je příliš. Řešíme, jak se v nich orientovat, jak je vybírat, jak se bránit fake news.

Zajímavé je, že tohle před patnácti lety nebylo zdaleka takové téma. Přišlo až se sdílením, se sociálními sítěmi. Inovativní přístup k informacím přinesl Instagram. S jedním z jeho spoluzakladatelů, Kevinem Systromem, jsem se potkala v Googlu. V té době jsme se přátelili a pamatuju si na některé z našich debat, kdy mi vysvětloval, jak moc důležitá je vizualita zobrazování našeho života. Vyhledávač Google byl do té doby hlavně o textu, což pro něj byla nuda. Kevin tvrdil, že část lidí chce být vidět, část jsou voyeuři a zbytek obojí. Služby jako Instagram a YouTube přinesly obrovskou revoluci nejenom ve formátech, ale hlavně ve vnímání informací.

(…)

To opravdu není všechno. V rozhovoru v tištěném Finmagu se dál dočtete třeba o tom, jak Kateřina Havrlant spouštěla YouTube v Česku, proč odešla z Googlu, nebo proč se ve světě technologií stále prosazuje víc mužů než žen.

Kam dál? Rozhovory na Finmagu:

ZIMNÍ FINMAG JE TADY. NA CO SE TĚŠIT?

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

„Najednou jsem měla pocit, že jsem už někdo jiný, že jsem ztratila sama sebe,“ přiznala Adéle Vopěnkové sběratelka umění Kateřina Havrlant, když spolu mluvily o jejím odchodu z Googlu.

FIN. Dominik Stroukal tvrdí, že se máme připravit na investiční žně • V kanceláři partnera ZDR Investments • Václav Podzimek: Do čeho investovat v roce 2023 • Robert Vlach o pravidlech růstu freelancerů • Roste cena děl po smrti jejich autorů? • Podle Petra Beny z Alzy dochází k pomalé evoluci kapitalismu

MAG. Nejlepší soukromá gymnázia v Česku • Mladé sítě pryč nepustí a staří žijí v digitálních ghettech, říká marketér Tomáš Jindříšek • Kokain, VHS i Flexaret spojuje jedno: Nejsou a nebudou • Na skialpech od čtyř dubů jezdí nejen beskydští fajnšmekři • Americký pickup RAM 1500. Dává smysl i na opačné straně oceánu?

Autor článku

Adéla Vopěnková

Adéla Vopěnková

Šéfredaktorka papírového Finmagu. Jako novinářka se věnuje byznysu, zejména rodinným firmám a financím. Coby redaktorka byla u startu českého Forbesu, předtím pracovala v Hospodářských novinách, psala pro Reportér, Deník N a další. Je absolventkou FSV UK a studovala na Greenwich University v Londýně. Začínala jako reportérka anglického Czech Business Weekly a přeložila několik knih. Edituje Magnus Magazín.