Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis  

Češi a práce? Za nesmyslný plat a nejlíp za rohem, shodují se podnikatelky

Michal Hron
Michal Hron | 26. 9. 2022 | 7 komentářů | 74 575
byrokracielidské zdrojementoringmódapodnikáníPodnikavé Česko

Tyhle dvě podnikatelky snad nemohou být odlišnější, a přesto se krásně doplnily. Ivana Rosová by se dala nazvat renesančním člověkem, ženou mnoha profesí a zkušeností. Jitka Jarošová se naopak našla v oboru HR, kterého se už notnou řádku let urputně drží. Právě proto ale potřebovala „nakopnout“.

Češi a práce? Za nesmyslný plat a nejlíp za rohem, shodují se podnikatelky

Jitka Jarošová (vlevo) a Ivana Rosová při rozhovoru pro Finmag.cz

Zdroj: Michal Hron, Finmag.cz

Dubaj, Maroko, Španělsko, Francie, Slovensko, Česko… IT, mentoring, móda. Aktuálně na ředitelském postu v IT společnosti, zakladatelka a majitelka vlastní módní značky, aktivní v oblasti HR. Při pohledu na životopis Ivany Rosové jedni uznale pokyvují hlavou, druzí ho rovnou odsoudí jako nepřehledný chaos.

Měnit během své aktivní kariéry obory je přitom (nejen) podle téhle podnikatelky v zahraničí benefit. „Protože jsem pracovala v různých funkcích, v různých sektorech, pro různé typy firem, každé nové firmě přinesu okruh všeho možného a ne jen tu jednu věc. V zahraničí je to normální, berou to jako přidanou hodnotu. Tady mi ale rovnou řeknou, že můj životopis je velmi chaotický,“ hodnotí hlavní rozdíly Rosová.

DoToho! by Opero

Platforma DoToho! vznikla před víc než rokem s cílem oživit byznys malých a středních podniků a v reakci na to, že v ČR neexistoval program k jejich dlouhodobějšímu rozvoji. V projektu se spojují přední tuzemští podnikatelé, manažeři a další experti, kteří pomáhají firmám, jež potřebují udělat změny. Jedná se o nezištnou formu podpory podnikání: zdarma je díky partnerům v čele s hlavním městem Prahou.

Program vznikl z iniciativy pražského byznysového centra Opero, za nímž stojí bývalý manažer poradenských firem a investor Pavel Přikryl s jedním z nejúspěšnějších tuzemských podnikatelů Pavlem Bouškou (VAFO), a Pražského inovačního institutu v čele s Bobem Kartousem. Hlásit se do něj mohou malé a střední podniky s obratem od tří do 300 milionů korun.

DoToho! má za sebou úspěšně již dva první běhy, které byly zaměřené na Prahu a pomohly s oživením byznysu celkem 220 podnikatelům. Nyní platforma, která nabízí služby zdarma, zahajuje dlouhodobé působení v rámci celé ČR. Pro letošní rok je cíl napomoci s restartem a oživením byznysu 300 malých a středních firem.

Kromě několika oborů za svou kariéru vystřídala i různé země. Až urputně si šla si za svým snem vystudovat módu, což se jí nakonec podařilo až v Dubaji. S tou má ostatně spojenu hlavní část kariéry. Po návratu do Česka se začala módě pod vlastní značkou naplno věnovat, i když uznává, že uspět v segmentu ženské byznysové módy rozhodně není snadné.

Ty hlavní zkušenosti si ovšem Rosová nese právě z oblasti lidských zdrojů – HR. I proto ji podnikatelská platforma Opero propojila v rámci svého mentoringového programu DoToho! s brněnskou podnikatelkou Jitkou Jarošovou, majitelkou personálně-poradenské společnosti Trescon Executive Search. Jarošová naopak ve firmě působí už od roku 2009 a v roce 2018 ji coby jednatelka převzala. A od té doby – jak sama říká – řídila firmu v zaběhlých kolejích bez dalšího rozvoje.

„Například jsem se bála, že když přijmu další zaměstnance, nebo když udělám to či ono, budeme v minusu a firmu neuživím. Protože i když jsme stabilní firma, máme zakázky, klienty, zisk, chyběla mi odvaha udělat krok dál, kterou mi Ivana dodala,“ říká dnes Jarošová.

Kromě vlastních podnikatelských zkušeností se ale rozhovor stočí i k samotnému českému pracovnímu trhu. Jak na něj dopadla migrační vlna z Ukrajiny? Proč je stále na trhu málo lidí? A jaký je rozdíl mezi českým zaměstnancem a tím v zahraničí?

Přinášíme další díl ze série textů mapujících život českých živnostníků.

Po příchodu do Česka mi chyběly informace: vůbec jsem nevěděla, jak si založit firmu, jaký typ firmy můžu mít, všechny úřady byly roztroušené...

Jak se vám v Česku podniká? Je zdejší prostředí přívětivé, nebo naopak?

Ivana: Je to tak padesát na padesát, ale rozhodně to není jednoduché místo pro podnikání. Když člověk slyší třeba o Estonsku či Lotyšsku, je tu stále strašně moc zbytečné byrokracie a takové eurofondy se málokdy dostanou k opravdovému podnikateli.

Jitka: Pravda. Mám zkušenosti s využitím dotací z evropských fondů z neziskového sektoru, které jsem chtěla využít i v podnikání, ale skoro nic pro nás nebylo; jednak kvůli tomu, že spadáme pod služby a ne nějakou výrobu, a pak když už bychom se do nějaké výzvy přece jen vešli, jsou tam tak obrovské finance, které zase nepotřebujeme.

Jitka Jarošová

Jitka Jarošová, Trescon
Se souhlasem Jitky Jarošové

Práci s lidmi má v krvi, vystudovala zdravotně-sociální fakultu na Ostravské univerzitě a v oboru sociální práce pokračovala na Katolické univerzitě Eichstätt. Svou kariéru začínala jako jednatelka neziskové společnosti Agapo, jejímž cílem je podporovat pracovní uplatnění lidí se zdravotním nebo sociálním znevýhodněním v Brně a okolí. Jako HR manažerka poté přesídlila do firmy Flaga, od roku 2009 pak působila jako HR konzultantka ve společnosti Consent Consulting Czech, předchůdci dnešního Tresconu. Tuhle firmu od roku 2018 společně s partnerkou vede z pozice jednatelky. Bydlí v Brně, je vdaná a má dvě děti. Od programu DoToho! si slibovala především pomoc s dalším rozvojem a strategií firmy.

Jak hodnotíte daňovou zátěž v Česku?

Jitka: Pro podnikatele to jednoduché není, ale vzhledem ke státnímu rozpočtu a potřebám si myslím, že je důležitá nějaká společenská odpovědnost. Určitě se dají nějaké věci zlepšit, ale vzhledem k tomu, jaké máme za sebou období...

Ivana: Je to takový evropský průměr, mohly by být i vyšší. Otázkou spíš je, jak jsou vybrané peníze dál využité...

Najdete nějakou jednu konkrétní věc, kterou byste na podnikatelském prostředí v Česku nejraději změnily?

Ivana: Mně po příchodu do Česka chyběly především informace: vůbec jsem nevěděla, jak si založit firmu, jaký typ firmy můžu mít, všechny úřady byly roztroušené, různé formuláře… Na webech úřadů pak byla spousta informací, ale to podstatné nikde. Oproti Emirátům, kde tehdy nebyl ani sociální systém, žádné daně, žádná byrokracie, to byl obrovský kontrast.

No a pak eurofondy. Sleduju různé výzvy, ale v módě není podpora téměř vůbec žádná. Je to sektor, který tady nikoho nezajímá, což je velká škoda, protože Česká republika bývala módní gigant. Dnes je to ale všechno o technologiích a podobně. Nemluvě o tom, že na rozdíl od IT sektoru je téměř nemožné najít pro módní značku investora. A velké investiční společnosti, které by do toho i šly, zas zajímají až firmy od určitého obratu.

Kdybych to tedy shrnula: člověk v Česku nějak rozjede podnikání, ale když ho chce posunout, tu druhou vlnu už v méně zajímavých oborech chytne horko těžko.

Jitka: Určitě větší digitalizace, lepší propojení úřadů, obecně štíhlejší stát. A strašně ráda bych viděla víc platforem na podporu menších firem, jako je DoToho!, to obrovsky pomáhá. Co se samotného založení společnosti týká ale nemohu soudit, protože jsem odkupovala firmu, ve které jsem už devět let pracovala. Neprošla jsem si tedy žádnými úvodními potížemi. Stále ale platí, že byrokracie je moc a přetrvávají překážky v čerpání fondů.

Ivana Rosová

Ivana Rosová
Se souhlasem Ivany Rosové

Dalo by se říct renesanční člověk. Jejím snem bylo vždy pracovat v módním byznysu, kariérně se však nejvíc pohybovala v oblasti rozvoje podnikání (business development) či HR. Zkušnosti sbírala napříč obory i zeměmi, největší část kariéry strávila v Dubaji, kde nakonec na ESMOD French Fashion University módu i vystudovala. Je nositelkou titulu MBA z Hult International Business School. Od roku 2015 působí jako HR konzultant, současně založila vlastní módní značku zaměřenou na dámskou byznysovou módu Ivana Rosová Fashion Group. Bohaté pracovní zkušenosti získala také v Maroku, Španělsku, Francii a dalších zemích. Pochází ze Slovenska, mluví několika světovými jazyky, má syna, a aktuálně bydlí mezi Prahou a Bratislavou. Své zkušenosti ráda předává dál, mentoringu se aktivně věnuje několik let.

Otázka, zda cítíte od státu dostatečnou podporu, je tedy asi zbytečná...?

Ivana: Absolutně necítím. Naopak jsme často ještě penalizovaní, třeba při žádosti o hypotéku. Tady jsou podnikatelé, firmy, znevýhodněni. A jako matka samoživitelka pak u bank úplně degraduju: budu platit vyšší úroky a ještě k tomu získám o hodně nižší hypotéku, než bych původně mohla. Nemluvě potom o důchodech, které na podnikatele čekají.

Podnikat v Česku tedy znamená, že se člověk o sebe musí kompletně postarat sám?

Ivana: Rozhodně. Podnikání v Česku znamená jít do obrovského rizika. Člověka to musí bavit, musí toužit po nezávislosti, po růstu. Má tam sice volnost, ale jde do něčeho velmi nejistého, neurčitého, protože stát ho nepodporuje tak jako klasického zaměstnance.

Jitka: I já si nějaké limity podnikání samozřejmě uvědomuju, ale jelikož jsem od ukončení studia vysoké školy začala naplno pracovat a brzy jsem přebírala vedení, navíc v neziskovém sektoru, jsem zvyklá si všechno vybojovat, vypracovat, něco si odepřít. Děda měl navíc statek a celá moje rodina je na tvrdou práci zvyklá. Moc se nad tím tedy nezamýšlím, spíš si říkám, že to záleží čistě na mně, na lidech kolem mě. Žádnou státní podporu tedy ani nečekám.

Nejsem byznysmen, jsem spíš srdcař, a mým snem je, abychom měli nějaký další produkt. Pozvánka do programu mi tedy přišla vhod.

Co vás k podnikání přivedlo? Byla to pro vás cesta od počátku?

Ivana: Pocházím z podnikatelské rodiny, protože moji rodiče podnikali už za totality. Tam jsem poprvé viděla tu nezávislost, stejně jako moji bratři. Ti začali podnikat hned po střední škole a pádu železné opony. Já naopak odjela do zahraničí učit se jazyky, udělat si nějaké školy a začala jsem pracovat v korporátech. Svým podnikáním v módě jsem si pak chtěla už jen splnit sen, abych toho – jak se říká – na smrtelné posteli snad nelitovala.

Jitka: Fakticky jsem nikdy netoužila po tom být podnikatel. Kdekoliv jsem ale pracovala, vždycky jsem byla hodně nezávislá. Už díky tomu, že jsem vybudovala fungující neziskovou organizaci, která funguje doteď a lidem se znevýhodněním pomáhá hledat práci v běžném pracovním prostředí, jsem okusila, co to nezávislost, ale taky vlastní odpovědnost, znamená. Když mi tedy majitel firmy, pro kterou jsem už devět let pracovala, nabídl možnost jejího odkupu, protože sám chtěl jít do důchodu, moc jsem neváhala. V tu chvíli jsem se rozhodla pro podnikatelskou dráhu, protože firmě i celé metodice, kterou využívá, věřím.

Po vzoru Emirátů

Estonsko či Lotyšsko, které v rozhovoru zazněly jako vzor nízké byrokracie, nejsou jediné „digitální“ země. Ivana Rosová dává za příklad i Dubaj, kde léta působila a která zavedla takzvané „free zones“. „Byla to tam nutnost, protože v počátcích – byla jsem tam od roku 2001, takže jsem zažila ještě starou Dubaj – to fungovalo tak, že každá firma musela mít svého sponzora – občana Emirátů. Byla za tím byrokracie a hlavně podmínka, že padesát procent zisku půjde za oním sponzorem, který tak nemusel vůbec pracovat. Protože se tam ale začalo etablovat mnoho zahraničních firem, brzy tihle lidé došli. Proto museli začít vytvářet free zones, kde tato pravidla neplatila,“ vysvětluje Rosová.

Dnes je těchhle ekonomických zón v Dubaji přes třicet. „Vznikat začaly téměř na cokoli: například vzdělávací město Knowledge Park, kde si všechny zahraniční školy vytvářely pobočky, je tam Healthcare City pro různé zdravotnické organizace, kliniky… V těchto zónách si lidé mohou velmi snadno a ryze elektronicky založit firmy nebo pobočky,“ dodává Rosová s tím, že inspirovat by se v tom mohlo i Česko.

Co vás přimělo jít do programu DoToho?

Jitka: Naše firma má pětadvacetiletou historii a od roku 1997 běžela jakýmsi samospádem, nebyl tam žádný další rozvoj. Poté, co jsem ji v roce 2018 s partnerkou koupila, proběhly nějaké interní změny, ale partnerka odešla na mateřskou dovolenou a já cítila, že bych ráda firmu posunula, rozvinula a zprofesionalizovala. Nejsem ale byznysmen, jsem spíš srdcař, a mým snem je, abychom měli nějaký další produkt. Pozvánka do programu mi tedy přišla vhod.

Ivana: Mě napřímo oslovili lidé z Opera. Slyšeli mě na jedné konferenci, kde jsem zmiňovala nejen korporáty, ale i malé podnikatele. To je asi zaujalo, takže jsme si pak domluvili oblasti, kde bych uměla jiným podnikatelům pomoct. Před Jitkou tam byl ještě jiný pán, kterého jsem mentorovala, Jitka je už druhá.

Jak těžké je si Jitko přiznat, že potřebujete s podnikáním pomoct?

Jitka: Pro mě to těžké nebylo, já jsem po tom dlouho toužila. Už v době, kdy jsem budovala neziskovku, mi chyběl někdo, kdo by mě vedl. Vždycky jsem si na to musela nějak přijít sama a hrozně moc jsem chtěla propojit s někým, od koho bych se mohla učit nebo kdo by mě mohl posunout dál. A to teď nemyslím profesní know-how, které mám, ale především v těch byznysových věcech, profesionalizaci procesů a podobně.

V čem konkrétně vám tedy Ivana pomohla?

Jitka: Ivana mě především pomohla nakopnout, znovu najít drive, dodala mi odvahu udělat klíčový krok. Například jsem se bála, že když přijmu další zaměstnance, nebo když udělám to či ono, budeme v minusu a firmu neuživím. Protože i když jsme stabilní firma, máme zakázky, klienty, zisk, chyběla mi odvaha, kterou mi Ivana dodala.

Ivana: Já bych to nenazvala pomoc. Tady spíš šlo o to poradit, v tom je dost velký rozdíl. Jitka umí samostatně fungovat, podnikat, jen potřebovala dát nové idey a případně se dozvědět, jak se to řídí v jiných firmách. A jelikož mám s náborem lidí zkušenosti z mnoha stran, troufala jsem si poradit. Jitka potřebovala hlavně ujistit, že to, co dělá, je správně. Byly to spíš takové diskuse o strategiích a podobně, ale Jitka si hodně udělala sama. Byla v tom poctivá.

Podnikání je vždycky o odvaze, vzpomíná na rané devadesátky miliardář Dědek

Spousta lidí si myslí, že na začátku devadesátých let bylo velmi snadné začít podnikat. Pohledem podnikatele, mecenáše a majoritního vlastníka skupiny Jablotron Dalibora Dědka se ale mýlí. „Kdo tehdy podnikal, bylo na něj koukáno spíš jako na lumpa, zloděje,“ říká v podcastu Offline Štěpána Křečka.

Teď jste na tom Jitko jak?

Jitka: První dva kvartály jsme obratově rostli o 59 procent, ale ten třetí jsme naopak minus padesát. Vidím, jak se trh aktuálně zastavuje, ale mám rozpracovanou strategii a i když tento rok asi nebude úplně pozitivní, protože jsme se rozhodli investovat, už se toho nebojím. Říkám si, že máme rezervu a věřím, že to dobře dopadne.

Ivano, viděla jste na první dobrou něco, co bylo třeba řešit okamžitě?

Ivana: Jitka například neměla naživo problém s networkingem, ale oslovování nových firem přes e-mail jí moc nešlo. Další věc: zamýšlet se, jaké další služby by mohla nabízet. Na tom jsme spolu také pracovali, dávala jsem jí tipy na různé webináře a další možnosti, kde se může vzdělávat, protože mě to samu baví a mám s tím hodně zkušeností.

Jitka: Portfolio zatím rozšířené nemáme, ale Ivana byla skvělé mentorka i v tom, že mi právě hodně věcí doporučovala, abych využila – protože program DoToho! není jen o tom jednom mentorovi, ale máte tam k dispozici spoustu expertů, které můžete oslovit. A já jich oslovila asi dvanáct; s každým máte hodinu a bavíte se o obchodě, strategii, vývoji nových produktů…

Co jste se od nich naučila?

Jitka: Třeba že přidaná hodnota šéfa není v denní operativě, ale v tom zajistit stabilitu firmy a další rozvoj. A že ve firmě, která má víc než pět zaměstnanců, je potřeba už role rozdělovat, delegovat. Dělám teď víc strategii a fakturaci a podobné věci jsem předala kolegyni.

Lidé se stali vůči firmám chtíc-nechtíc loajálnějšími. Momentálně je tak velmi těžké někoho odněkud vytáhnout a přesunout jinam.

Jak na vaše podnikání dopadl covid? Musely jste v době pandemie „zavřít krám“?

Ivana: V momentě, kdy všichni sedí doma za počítačem, samozřejmě segment dámského byznys oblečení úplně padl. Do toho mi nějací piráti z Filipín zablokovali e-shop, platební bránu, newsletter, takže i kdybych chtěla prodávat, nemohla jsem. Velmi rychle jsem se ale probudila a i díky tehdejším výzvám jsem se dostala na seznam firem, které dokážou vyrábět roušky. Nejdřív tam chodily individuální poptávky od lidí ze zdravotnictví, z domovů pro seniory a podobně, a já šila 24/7, dokud bylo z čeho. Po první vlně pak začaly přicházet velké poptávky, kdy velké firmy potřebovaly roušky pro své zaměstnance v obchodech. To už jsem sama nedělala, ale podpořila tím firmu, kterou mám nasmlouvanou na své kolekce. Jim to přišlo vhod, protože také přišli o zakázky.

Vykrylo to standardní příjmy?

Ivana: Ano, ale jen do chvíle, kdy se textilní roušky zakázaly. Naskytla se mi ale možnost vrátit se do HR formou nějakého consultingu, takže jsem si rychle založila živnost v tomhle oborou a díky známostem z Českomoravské asociace podnikatelek a manažerek jsem získala firmy, které potřebovaly s HR managementem pomoct. To se dalo dělat i na dálku.

Jitko, na váš obor dopadl covid jak?

Jitka: My jsme po celou dobu covidu zakázky měli, a to i oproti kolegům ve Slovinsku, Rakousku, Slovensku – ti všichni stáli, propouštěli. Na druhou stranu je na našem trhu už léta tak nízká nezaměstnanost, že se musí lidé aktivně hledat, oslovovat, a tady ten dopad byl znát: lidé v té době nebyli ochotni měnit práci. Všichni se báli nejistoty, změny a docházeli nám kandidáti. Přesto jsme rostli, v roce 2021 jsme měli asi o pět procent vyšší obrat.

Nejsem žádná krejčová

Ponožky v sandálech
Shutterstock

Taky vás to napadlo? Česko, země ponožek v sandálech… Jak se tady asi v módě podniká? „Velmi těžko. Sice je tu nějakých deset milionů lidí, ale stále je to malý trh. A moje zaměření je navíc jen jeho úzký výsek,“ přiznává Rosová. To by podle ní sice nemusel být zas takový problém, protože aspoň přesně ví, na koho cílí, problém ale spočívá jinde: v ceně. „Žen-manažerek, ředitelek a podnikatelek je tu dost, ale když postavíte vedle sebe kostým ode mě a třeba od Chanelu, vezmou si radši ten, protože na to zkrátka mají,“ vysvětluje.

Často prý také slýchala, že by měla zlevnit. „Na začátku jsem měla ceny i třikrát vyšší, i tak byly stále nižší než u zahraničních značek. Problém ale je, že se lidé nevyznají v materiálech, v tom kde a jak je to udělané, že je to originál. Působí tu také mnoho rádoby návrhářů, u kterých si lidé zvykli nechávat si šít oblečení. Slovo návrhář je tu pak pomalu synonymem krejčové. Já ale nejsem krejčová. Já ty věci navrhuji, dávám je šít velké dílně, buduji značku.“

Víc mě to postihlo v soukromém životě, protože mám dvě děti: dopoledne jsem učila, ve tři hodiny jsem se někam uklidila a pracovala do tří do rána, abych uživila zaměstnance. Chtěla jsem, abychom to všechno zvládli, aby nikdo z těch sedmi lidí nepřišel o práci.

Oblast HR tedy covid přežila vcelku bez větších záchvěvů, ale co Ukrajina? Přivedla tahle migrační vlna do Česka kvalitní zaměstnance?

Jitka: Bohužel ne. Ukázal to i veletrh práce, který jsme pomáhali po začátku války organizovat. Vnímali jsme ho tehdy jako příležitost, jak pomoct lidem, kteří sem přicházejí, i zaměstnavatelům, kteří hledají kvalifikovanou sílu. Akce se sice povedla – bylo tam šedesát firem a kolem téměř dvou tisíc uchazečů – ale i když se potvrdilo, že tu většina z příchozích lidí chce zůstat, kamenem úrazu byly jazyky.

O tom už jsem něco slyšel. Skutečně Ukrajinci neumějí alespoň trochu anglicky?

Jitka: Osmdesát procent z nich neumí žádný jazyk, jen velmi málo anglicky. Ti se pak uchytí třeba v IT ve velkých korporátech, ale ti specialisti jako lidé s elektrotechnickým vzděláním, stavebním vzděláním, tak ti sem nepřicházejí. A ti, co už přijdou, se zas nedají využít v oborech, které vystudovali: je za tím hrozná byrokracie v mezinárodním uznání vzdělání.

Znamená to, že třeba doktoři z Ukrajiny tady jen velmi těžko nacházejí uplatnění?

Jitka: Přesně tak. Pomáhala jsem například jedné paní z Kyjeva, která tam měla vlastní baletní školu, ale tady se prokazovala ofoceným diplomem. Jenže to jí nestačí. Musela se v létě na Ukrajinu vrátit, aby tady mohla tu práci vůbec dělat. Vrátit se do toho pekla pro papíry.

Turbulentní doba...

Jitka: Práce v HR je aktuálně asi nejtěžší za dobu, co to dělám. Celé to navázalo na covid; inflace, válka na Ukrajině a další. To ještě víc snižuje ochotu lidí měnit zaměstnání a počet kandidátů na trhu rapidně klesá: k mání už nejsou jen ti zmínění specialisti, ale třeba ani asistentky. Na druhou stranu si myslím, že to zlepšilo pracovní prostředí; ze spousty pohovorů vidíme, že si lidé začali svého zaměstnání víc vážit. Sice už neobsadíme lehce nová místa, ale zvýšila se loajalita zaměstnanců ke stávajícímu zaměstnavateli. A to je – myslím – fajn.

Ivana: To můžu potvrdit i z náboru v oblasti IT, kterému se věnuji. Lidé se stali vůči firmám chtíc-nechtíc loajálnějšími. Momentálně je tak velmi těžké někoho odněkud vytáhnout a přesunout jinam.

Na jednu stranu tedy přicházejí noví lidé, ale současně se trh zastavil, protože stávající zaměstnanci nejsou ochotní měnit práci?

Jitka: Je to tak, zájem měnit práci opadl asi o třicet procent.

Ivana: Navíc u těch ajťáků, jejichž příchod všichni čekali… Namísto toho se ti, kteří byli na východě země, jen přesunuli na západ. Zařídili si tam přechodné ubytování a dál pracovali na dálku. Pokud měli internet a práce jim stále chodila, vůbec neměli zájem překračovat hranici. Takže přicházely především matky s dětmi a s velmi chabou znalostí jazyka, kterým bylo těžké vůbec vysvětlit, co mají dělat.

Inflace a růst cen taky obrovsky zvýšila požadavky zaměstnanců na mzdy, a to až na samou hranici únosnosti firem.

Jitko, vy v Tresconu pracujete prakticky od roku 2009. Jak se od té doby proměnil pracovní trh?

Jitka: Velmi. Když jsem ve firmě začínala, hledali jsme lidi tak, že jsme dávali inzerát do tištěné Mladé fronty a kandidáti poslali svůj životopis. Pak nastala doba, kdy jsme aktivně hledali kandidáty naopak my. Dobře ve své době fungovala online inzerce, kdy nám na jeden inzerát přišlo třeba i sto kandidátů a my pak celý den vybírali z šesti sedmi nejlepších. Dneska je ale kandidátů obecně málo a museli jsme klienty učit, že nelze čekat na tři vhodné uchazeče a z nich pak vybírat, ale pokud najdeme jednoho kvalitního, je třeba rychle jednat. Změnil se tedy způsob hledání, rychlost, ale i kvalita – bohužel dnes volní lidé na trhu práce nejsou na takové úrovni jako dřív, protože je jich mnohem méně

Stále tedy pomáhají sociální sítě typu LinkedIn, nebo máme tenhle vrchol za sebou?

Jitka: Dneska je online všechno, hledá se hlavně na sociálních sítích, ale ta míra reakcí je velmi nízká. Nejlíp zase funguje starý dobrý headhunting, přímé kontaktování kandidátů telefonicky. LinkedIn nám hodně fungoval dávno před covidem, kdy se to v Česku ještě moc nepoužívalo. Dnes už jsou z toho lidi spíš otrávení, přehlceni nabídkami práce, a každá další na ně působí spíš jako spam.

Jan Coufal a Dominik Peršl
Michal Hron

Bikero byl megaprůšvih, říká o začátcích Coufal. Zkušenosti předává dál

Na jedné straně zkušený podnikatelský matador, který dokázal covid přetavit v růst (nejen) svého byznysu, na straně druhé začínající mladý podnikatel s vizí, ale těžkými covidovými překážkami. Jak se dokáže taková na první pohled nesourodá dvojice obohatit? Michal Hron a první ze série textů mapujících život českých živnostníků.

Ivana: Já LinkedIn používala už v době, kdy přicházel na trh. V tom roce 2010 či 2011 jsem byla myslím třetí, která s ním za firmu v Emirátech podepsala smlouvu o náboru přes jejich síť. Pracovní trh tam byl ale úplně jiný, lidé dokonce očekávali, že je takto kontaktujete.

Jak se změnily požadavky na flexibilitu pracovních úvazků, pracovní dobu a podobně?

Jitka: Lidé dneska chtějí home office, je to až skoro povinnost. Inflace a růst cen taky obrovsky zvýšila požadavky zaměstnanců na mzdy, a to až na samou hranici únosnosti firem. Chápu, že se zvyšují náklady na život, na druhou stranu jsou požadavky některých tak vysoké, že to firmy dlouhodobě nemůžou utáhnout. Některé je už dnes ani neakceptují.

A v čem Češi-zaměstnanci oproti zahraničí ztrácejí?

Ivana: Chtějí práci vedle domu. Nejlíp jet na kole, anebo dojít pěšky. A u ajťáků můžeme jít do extrému: měla jsem i takové požadavky, že to musí být jen na určité trati metra, anebo nám jeden člověk odešel po jediném dni proto, že nad ním byla klimatizace. V zahraničí jsou naopak víc zvyklí, že když člověk dostane dobrou práci, stěhuje se za ní s celou rodinou.

Když bych to měla srovnat obecně, myslím, že v Česku jsme nejen z pohledu vývoje pracovního trhu, ale ve všem – ať už je to móda, nebo HR – oproti světu tak deset let pozadu.

Jitka: Ono to není jen u ajťáků, nedávno nám například kandidáti odmítli jezdit do centra Prahy, protože bydleli na okraji. A co se mezinárodního srovnání týče, zrovna v HR sektoru si myslím, že jsme minimálně v těch negativních trendech napřed. Loni jsme na poradě v rámci celosvětové sítě Executive Search poradců, které jsme součástí, říkali, že lidi nejsou ochotni přijet za námi na pohovor, že musíme jezdit za nimi, a teprve teď v létě to samé zaznívalo od Angličanů, Holanďanů… Stejně tak zvyšující se nároky na mzdy. V tom jsme napřed.

Ta pozitivní fluktuace, flexibilita, touha po změně práce… To tu tedy chybí?

Ivana: Ano. Například můj první klient v Česku řešil problém, že lidé jsou demotivovaní. Že chodí do práce jenom od deváté do páté a tím to hasne. Přitom to byli vývojáři, programátoři PC her, tvůrci umělé inteligence… Dalo by se říct práce snů. V zahraničí – a v Emirátech zvlášť – jsem se s tím nikdy nesetkala. Tam se lidé těšili z toho, co dělali, vymýšleli nové věci. Klienty proto učím, že v určitých pozicích je dobré hledat lidi s podnikatelským duchem. Takové, kteří si firmu od začátku vezmou za svou, budují, baví je to. Když takové naberete, porostete. Když tam ale budete mít jen lidi „od deváté do páté“, půjde to ke dnu.

Jitka: To potvrzuji. Když dneska máme někoho přesvědčit ke změně práce, nikdy to neděláme skrze vyšší mzdu či takové a makové benefity. Dokonce často i kandidáty, kteří se o mzdu zajímají na prvním místě, rovnou odmítáme. Snažíme se najít přesah, to, že tam vidí něco zajímavého, vidí nějaký další rozvoj, motivaci. Pak ten člověk funguje úplně jinak a je perspektiva, že bude i loajální zaměstnanec

Z vlastní zkušenosti ale vím, že je v Česku častá změna zaměstnání spíš na škodu. Přesto ale vnímám, že změna oboru začíná být trendem.

Ivana: Ano, ono je to tady zatím takové piánko: lidé začnou pracovat v nějaké firmě a zůstanou tam deset či dvacet let. Mladá generace to docela mění, odchází třeba už po roce s tím, že se už všechno naučili. To ale taky není dobré. V zahraničí je ale normální, že by měl člověk během své kariéry měnit nejen firmy, ale i sektory. Berou to jako přidanou hodnotu.

Jitka: Na druhou stranu my hodně pracujeme pro německé, rakouské firmy, většina klientů jsou menší, střední firmy, rodinné firmy. A tam zas je často požadavek, aby ten člověk vydržel ve firmě aspoň těch deset, dvacet let. Poptávka i po takových lidech tedy stále je.

Co dnes trápí malé a střední podniky?

Téměř dvě třetiny malých a středních firem v Česku očekávají v důsledku dopadů války na Ukrajině a rostoucí inflace v letošním roce propad svých příjmů. Největší část z nich – necelých třicet procent – odhaduje pokles příjmů na mezi 10 a 25 procenty. Pětina firem pak čeká víc než čtvrtinový pokles tržeb. Vyplývá to z průzkumu platformy na podporu podnikání DoToho!, za kterou stojí pražské podnikatelské centrum Opero a Pražský inovační institut. Kompletní výsledky průzkumu agentury IPSOS mezi 300 zástupci segmentu si můžete prohlédnout v galerii.

Co trápí české podnikatele? PrůzkumOpero
Další fotky v galerii (6)

Jak Ivano vnímají v Česku váš rozmanitý životopis?

Ivana: Mají ho za chaotický, protože jsem pracovala v různých funkcích, v různých sektorech, pro různé typy firem. Já to ale beru tak, že každé nové firmě přinesu okruh všeho možného a ne jen tu jednu věc. V Česku to ale funguje tak, že třeba HR manažer v automotive průmyslu musí navždy zůstat nejen HR manažerem, ale také v daném sektoru trhu. A to je strašné...

Jitka: ...což ale hodně vychází ze samotných požadavků zaměstnavatelů: často hledáme člověka nejen se zkušenostmi z té dané pozice, ale z daného sektoru a ideálně i podsektoru. Tedy – jak já říkám – takového, který pracoval přesně s těmi šroubky jako ten před ním.

Ani firmy v tom tedy nejsou zrovna flexibilní?

Jitka: Občas se takové najdou, třeba teď mně jeden klient – rakouská firma činná v potravinářství – potvrdila, že vzali pána z úplně jiného segmentu trhu a že vidí, jaký nadhled ten člověk má. Vidí pak třeba věci, které oni už ne, nemá takovou tu provozní slepotu. Setkáváme se s tím ale jen minimálně.

Mnoho lidí nejde do podnikání právě proto, že i když chtějí svobodu, bojí se risku: že přijdou o všechno, o stabilní práci...

Jakou největší chybu jste za svou podnikatelskou kariéru udělaly?

Ivana: Podcenila jsem vlastní zdraví. Léta jsem spala jen pár hodin, nic mě netrápilo, ale jen co jsem přijela do České republiky, hned na začátku podnikání jsem po tři a půl roku bojovala s nemocemi typu zápal plic a podobně. Nedošlo mi, že když po letech změním kontinent, že se něco takového může stát. Ten výpadek a ztráty byly samozřejmě obrovské.

Druhou věc, co jsem maximálně podcenila – a to i přesto, že jsem si dělala MBA, abych věděla, jak firmu řídit, jak vše se vším souvisí – byl marketing a sales. Řekla jsem si, že to přece nějak půjde. No nešlo...

Jitka: Mám to podobné. Jsem praktik, nerada čtu návody a i když i klientům radíme, že budování značky je důležité, že mladí jdou po „cool“ firmách, u nás jsem to zanedbala. Značku jsme si nebudovali, naopak jsem se tomu přímo bránila. Přesně se mně ale vrátilo, co radím klientům: že v době, kdy lidé nejsou, a my nemáme známé jméno, každý půjde pracovat do nějaké vyhlášenější firmy. A s tím souvisí samozřejmě i ten sales jako u Ivany.

Co byste poradily lidem, kteří teprve o podnikání přemýšlejí?

Jitka: Aby se dobře připravili a nepodcenili ani takové ty à la poučky a metody typu byznys plán, analýza konkurence a podobně. Aby se připravili na to, že je to full-time job. A hlavně aby do toho šli, neztráceli čas. To nejdůležitější je pak motivace a srdce.

Ivana: Nad to, co říká Jitka, je potřeba připravit se riskovat. Mnoho lidí nejde do podnikání právě proto, že i když chtějí svobodu, bojí se risku: že přijdou o všechno, o stabilní práci a podobně. A asi taky poslouchat intuici, protože když to člověk nechá volně plynout, někdy to pomůže mnohem víc, než něco někde tlačit na sílu.

Šly byste do toho samy znova, kdybyste si mohly vybrat?

Jitka: Ano. Současně je ale třeba si přiznat, že člověk musí trošku zapřít nějaké své pohodlí. Spousta lidí za podnikáním vidí jen tu svobodu, ale už ne to, co je za tím. Sama pracuju každý večer, naštěstí jsem ale sova.

Ivana: Absolutně. Navíc stále přemýšlím nad novými byznysy, mám stále plno plánů.

Našly jste mezi sebou nějakou synergii? Chcete spolupracovat dál, nebo to pro vás tímhle končí?

Jitka: Původně jsme se tak domluvily, ale pak jsem se tak rozběhla, že už nebyl důvod. Spolupracujeme teď ale na té bázi, že jsme členky jedné asociace.

Ivana: Přesně tak. I po programu jsme se párkrát sešly, protože se Jitka stala stejně jako já členkou Českomoravské asociace podnikatelek a manažerek, kde působím v roli viceprezidentky.

Kam dál? Byznysové příběhy na Finmagu:

PODZIMNÍ FINMAG JE TADY. NA CO SE MŮŽETE TĚŠIT?

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

„Jsme dostupný luxus a lidé chtějí nějakou radost. Když už nemohou hýřit, tak aspoň budou mít na stole dobré pití,“ řekl Jiřímu Nádobovi šéf Mattoni 1873 Alessandro Pasquale.

FIN V kanceláři šéfa Impact Hubu • Jakub Žofčák o byznysových souvislostech etikety • Robert Vlach o rozdílu mezi freelancery a zaměstnanci • Elonova obrana „čisté“ Tesly střílí vedle. • Mnohé firmy čekají problémy spojené s insolvencí a možná i trestní odpovědností. Jak se mají chovat?

MAG Tomáš Eckschlager a Lukáš Drásta zrekonstruovali bývalý klášter a vybudovali atypický domov pro seniory • Klára Moldová oživila historickou školu T. G. Masaryka • New York: hlavní město světa, nebo samozvaný král sebestředných sociopatů? • Conversky nosí hvězdy popkultury, to je ale až jejich druhý život

Autor článku

Michal Hron

Michal Hron

Šéfredaktor webu Finmag.cz. Novinář s dlouholetou praxí z největších českých médií, milovník moderních technologií i přístupů, ale i čisté nedotčené přírody. Po krachu vydavatelství Mladá fronta přešel do Finmagu z týdeníku Euro, předtím vedl sdruženou domácí redakci Hospodářských novin, Aktuálně.cz a iHNed.cz a působil jako editor zpravodajství na portálech iDnes.cz a Novinky.cz.