Šily se roušky, pekl se chleba, hrály hry. Jak deskovky dobyly české obýváky

Kořeny novodobých evropských deskových her sahají na přelom 70. a 80. let do západního Německa. Německo (dnes už sjednocené) ostatně pořád zůstává zdaleka největším evropským trhem. Tehdy se evropské hry odklonily od her, jaké se hrají v Americe (někdy se jim hanlivě říká ameritrash), a vznikl žánr euroher.

Jejich specifika nejlíp pochopíme, když si přečteme, jak o nich píšou Američané. Všímají si hlavně relativní nekonfliktnosti a snížení vlivu náhody. Celkově mají eurohry jemnější motivy (stavění, farmaření, budování ekonomiky…) a propracovanější mechanismy a eliminace hráčů probíhá až na konci, takže jsou to hry celkově inkluzivnější.

Prostě pravý opak třeba Monopolů, které končí v lepším případě převrhnutým stolem a křikem, v horším případě voláním policie a rozpadem rodiny.

Za českou vášeň pro hraní deskovek může Německo, které sem deskoherní mánii importuje už od začátku 90. let.

Hravé české ručičky

Oficiální data v Česku nejsou dostupná, tak jsme vyzpovídali Pavla Prachaře, manažera výroby a propagace společnosti Mindok, jednoho z největších českých herních vydavatelství, a Josefa Olta z prodejny a e-shopu Svět her.

Za českou vášeň pro hraní deskovek může nejvíc asi zmíněné Německo, které sem deskoherní mánii importuje už od začátku 90. let. Podle Pavla Prachaře je český hráč tomu německému velmi podobný – máme společné kulturní kořeny a vyhovují nám podobné herní mechaniky a žánry. To ale nevysvětluje všechno – rozmachu deskovek v Česku podle Josefa Olta pomohla i tradice hraní Dračího doupěte a obliba sci-fi a fantasy vůbec (od komiksů v ABC po časopisy Ikarie a Doupě), ale i typicky české fanatické chataření a zahrádkaření.

Daniel Hamerník

Daniel Hamerník

Další obrázky v galerii (10)

Trvalo ovšem zhruba dvacet let, než se deskovky vymanily ze škatulky „zábava malých dětí a fantasy nerdů“. Dnes si podle průzkumu Nielsen Admosphere deskovku zahrají alespoň jednou ročně dvě třetiny Čechů (desetina dokonce jednou týdně) a jejich trh se pohybuje v řádech stovek milionů korun.

Že se v Česku berou deskové hry vážně, dokazuje velký počet specializovaných obchodů a e-shopů, ale i heren (třeba Svět deskových her v Praze 10). A také to, že máme mistra světa v Carcassonne Martina Mojžíše a deskoherní superstar Vláďu (Vlaadu) Chvátila. Jeho veleúspěšná hra Krycí jména získala v roce 2016 ocenění Spiel des Jahres a prodává se po celém světě po milionech.

Šily se roušky, pekl se chleba, hrály hry. Nebýt plné nemocnice, skoro idylka.

Hraní za času pandemie

Opravdový game changer (doslova) byla ale pandemie covidu.

Deskovky se staly jedním z „vítězů pandemie“. Jde o vítanou offline aktivitu s dětmi nebo partnerem. Jak řekla pro The Guardian hvězda Star Treku a tvář youtubového deskoherního kanálu Table Top Will Wheaton: „Je to lidská přirozenost být spolu a komunikovat spolu. U jednoho stolu se s lidmi propojíte – je to niterně lidská věc.“ Šily se roušky, pekl se chleba, hrály hry. Nebýt plné nemocnice, skoro idylka.

A deskovky si našly nové trhy. V poměrně saturovaném Česku reportuje Pavel Prachař růst tržeb Mindoku „jen“ o zhruba deset až dvacet procent, deskovkám ale naplno propadlo Polsko (které v deskohraní dohnalo Česko) nebo třeba Francie, kde byl potenciál ke zvýšení prodejů i o sto procent.

Lockdowny sice nahrávaly prodejům rodinných a partnerských her, strádali ale hardcore hráči komplikovaných několikahodinových strategií. Právě ti, kteří jsou schopni utratit klidně vyšší tisícikoruny za jednu krabici. Zkoušelo se všechno – hraní přes webkamery, specializované webové platformy, někteří vydavatelé dokonce narychlo vyvinuli oficiální aplikace.

Přesto se přechod deskovek do onlinu nekoná. Bezprostřední atmosféru u stolu, solidní dřevěné figurky a velké krabice prostě nahradit nejde. Už vůbec pak nejde nahradit jejich sběratelský a spekulativní potenciál. A jak zmiňuje Josef Olt ze Světa her, ani rozbalená a ohraná hra na hodnotě příliš netratí.

Z crowdfudingu deskovek se stal adrenalinový sport. Musíte mít fantastickou prezentaci a neprůstřelný finanční plán.

Vydej si sám

Nástup mainstreamové popularity deskových her úzce souvisí s komunitním financováním přes servery typu Kickstarter. Stačí uvést jedno číslo – hra Frosthaven (pokračování úspěšného RPG titulu Gloomhaven) vybrala na Kickstarteru třináct milionů dolarů. To je zhruba 300 milionů korun.

Nejlepší z nejlepších

Antonio Batinic / Shutterstock.com

Deskoherním Oscarem je prestižní německá cena Spiel des Jahres (Hra roku), udělovaná od roku 1979. Porota složená z herních žurnalistů každoročně vybírá ze všech titulů vydaných za rok pět nejlepších, které nominuje do souboje o hlavní cenu. Posuzuje se myšlenka hry, design, provedení, ale i pochopitelnost pravidel. Vítěz nedostává finanční odměnu, ale logo ceny na obalu hry mu ji fakticky zajišťuje. Oceněné hry se takřka okamžitě stávají herními klasikami, patří mezi ně třeba Osadníci z Katanu (1995), Carcassonne (2001), Dixit (2010) nebo Krycí jména (2016) Vladimíra Chvátila.

Podle serveru Polygon vybrali fanoušci na Kickstarteru na deskové hry jen za rok 2020 celkem 233 milionů dolarů (téměř 5,5 miliardy korun). A ani český Startovač není pozadu, z deseti nejúspěšnějších kampaní všech dob jsou tři na deskovky a všechny překročily milion korun.

Ke standardním způsobům vývoje her tak přibyl nový model. Fanoušci se můžou přímo podílet na tvorbě hry a na jejím obsahu a jednoduše hlasovat peněženkami. Navíc kickstarterovat deskovku je mnohem snazší než třeba film nebo počítačovou hru, není potřeba takový počáteční kapitál – bourají se tak bariéry vstupu do odvětví. Zmíněný Frosthaven má už teď přes 83 tisíc fanoušků, kteří do hry v předprodeji investovali. S takovými čísly je poměrně snadné přesvědčit investora, který nechá hru vyrobit a distribuovat.

Jak ale shodně upozorňují Pavel Prachař i Josef Olt, z crowdfudingu deskovek se stal adrenalinový sport. Je potřeba mít fantastickou prezentaci, neprůstřelný finanční plán a především být připravený na tvrdou konkurenci – na trendu už totiž jedou i velká vydavatelství a financují tak svoje projekty také.

Před pár měsíci si na crowdfundingu strašidelně vylámalo zuby české vydavatelství Diea Games s ambiciózní hrou Euthia. Po sérii úspěšných kampaní dostihla vydavatelství dokonalá bouře – nástup covidu, vyšší náklady na dopravu a materiál a posledním hřebíkem byla válka na Ukrajině. Ale připočtěme také možná ne vždy šťastná rozhodnutí autorů, zejména co se týče cenotvorby.

Výsledkem bylo nejen zrušení hry Euthia, ale krach celého vydavatelství. Nepomohlo ani půl milionu eur (přes 12 milionů korun) vybraných během poslední kampaně. Celý projekt se však koncem června dočkal resuscitace, když pomohlo vydavatelství Steamforged Games.

Hraní her je součást naší kultury prakticky od jejího vzniku – zjevně tedy uspokojuje jakousi základní lidskou potřebu.

Levnější válka

Ovšem nebavme se pořád jenom o penězích – pro nás ekonomy je důležité to, co se děje za těmi penězi.

Fascinující na hraní deskových her nejsou ani tak hry, ale hraní samotné. Jedním z největších společenských problémů vůbec je koordinace lidských aktivit. Jak zařídit, aby lidé fungovali v rámci společnosti, aby dodržovali vzájemně prospěšná pravidla, a ideálně, aby se u toho nepozabíjeli?

Historie lidstva je z pohledu ekonomů jeden velký experiment, který se pokouší o řešení pomocí psaných pravidel, nepsaných pravidel, zvyků, zákonů, ústav, trestů, odměn… Úspěšnost každé historické epochy úzce souvisí s tím, jak se tehdejší společnosti tenhle problém dařilo řešit.

Daniel Hamerník

Daniel Hamerník

Další obrázky v galerii (10)

Z tohoto hlediska je doslova malý zázrak, že si za pár set korun koupíme krabici, z níž vytáhneme pravidla, se kterými všichni souhlasíme, a dobrovolně vstoupíme do konfliktu. Po jeho skončení všichni hráči přijmou výsledek, poražený uzná vítěze, a nejenže to nekončí fyzickým násilím (tedy s výjimkou Monopolů), ale jsme dokonce ochotní to někdy příště zopakovat. Proč?

Hraní (nejen deskových) her je součást naší kultury prakticky od jejího vzniku – zjevně tedy uspokojuje jakousi základní lidskou potřebu. Dětem hry zábavnou formou simulujou konflikty, se kterými se můžou setkat v budoucnosti. Dospělým pomáhají trénovat adaptaci na nová pravidla v rámci různých skupin, ve kterých se budou pohybovat. Existuje i teorie, která považuje hru za mnohem levnější a míň krvavou imitaci války (tenhle účel podle mnohých vědců plní kolektivní sporty).

Prospěch z hraní her signalizuje i fakt, že nepotřebujeme rozhodčího jako třetí osobu. Ekonomicky řečeno: užitek ze hry převyšuje náklady na monitorování dodržování pravidel, takže si prostě vystačíme sami. Samozřejmě s výjimkou soutěží a turnajů, kde do hry vstupují i jiné motivace. Mimochodem, tato pravidla jsou nám vštěpována od mala – „když budeš podvádět, nebude si s tebou nikdo hrát“ – a jejich dodržování ukazuje, že lidé upřednostňují dlouhodobý užitek z hraní před krátkodobým užitkem z výhry pomocí podvádění.

Hra je jako magický kruh. Když do něj člověk vkročí, stává se někým jiným.

I pro dospělé

Je tedy vlastně nesmysl mluvit o deskových hrách jako o úplně novém trendu. Deskové a jiné hry jsou s námi tisíce let, jenom jsme na to možná na chvíli zapomněli.

The New York Times v článku z roku 2020 vystihly podstatu her možná úplně nejlíp. Hra je jako magický kruh. Když do něj člověk vkročí, stává se někým jiným, hradním stavitelem, tajným agentem, šerifem na Divokém západě nebo jenom dítětem, co jde skákat panáka. Tento svět má vlastní pravidla a člověku je v něm dovoleno cokoliv – objevovat, blafovat, riskovat, vyhrávat nebo prohrávat. Než vystoupí z kruhu a dá hru zpátky do krabice, změní se jeho svět.

Může se to zdát jako dětská (nebo spíš dětinská) aktivita, ale opak je pravdou. A právě v tom možná spočívá největší přidaná hodnota moderních deskových her – zprostředkování tohohle zážitku i dospělým lidem. Je to nesmírně terapeutická činnost a je trestuhodné si ji odpírat v dnešní chaotické době drahých hypoték a oprav Barrandovského mostu. Tak se přestaňte stydět a pozvěte kadeřnici na partii Carcassonne.

Líbilo? I tenhle skvost najdete v aktuálním tištěném Finmagu. A není tam zdaleka sám! Dobře propečený dvouměsíčník plný zajímavého čtení vám vystačí na dlouho. Hooodně dlouho... Tak na to myslete, až zas půjdete kolem trafiky.

Kam dál? Jakub Žofčák na Finmagu:

• Je to honička být jednička: jak dostat Michelinskou hvězdu a nezbláznit se
• Fascinující příběh hry Tetris. Jak vznikly návykové padající kostičky?
• Ostrý byznys plný bolesti. Znáte nejpálivější papričku světa?
• Tajné zbraně IKEA. Co stojí za úspěchem nábytkářské jedničky?
• Víte, kdo vám rozbil pračku? „Kurvítko“ v tom není samo

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag