Muzikant, realiťák i Pivoňka v mokřadu. Prokop Svoboda v novém Finmagu

Jako spousta spolužáků četl na gymplu Hrabala a Bondyho, vymetal pajzly a snil, jak se stane rockovou hvězdou. Málem se mu to podařilo, v devadesátkách zpíval v úspěšné kapele. Po pár letech mu ale došla trpělivost, sebral koženou bundu a vydal se dělat „něco pořádného“.

Nastoupil do hudebního vydavatelství a z něj brzo přeskočil do reklamy. Takže se dnes může chlubit, že dostal od vizionáře slavného energy drinku školení, jak správně intonovat slogan Red Bull verleiht Flügel.

Prokop Svoboda, majitel realitky Svoboda & Williams, to dodnes ovládá bezvadně. Do reklamy naskočil v době, kdy zažívala milionové časy, jeho ale nebavilo prodávat reklamy, které nefungovaly, klientům v oblecích. Raději se vrhl na rozvážení piva do večerek.

„Chtěl jsem vlastní byznys, ne být kolečko v korporátu,“ říká s tím, že si nade všechny peníze a luxus cení svobody a možnosti žít podle svého. Taky proto se potkáváme ve Slavonicích, jihočeském městečku, které dřív proslavili členové divadla Sklep.

Divadlu Prokop Svoboda nepropadl, ve Slavonicích ho místní znají jako pana Pivoňku – svérázného hoteliéra, který se po okolí prohání ve starém olivovém mercedesu, v jehož kufru si vozí holínky. Protože co kdyby?

Když jsem byl malý, moje rodina si myslela, že ze mě bude přírodovědec nebo zvěrolékař. Neustále jsem někde něco zkoumal...

Jedna věc je koupit dům na jednom z nejhezčích náměstí, druhá pustit se do provozování hotelu v rozpadající se budově. Jak se to stane obchodníkovi s luxusními realitami?

Projížděl jsem Slavonicemi na kole a stavil se u kamarádky, která tady bydlí. Povídám: „Máte to tu pěkný, hned bych tu zůstal.“ A ona na to: „Můžeš, támhleten barák je na prodej.“ Představte si, že za tenhle raně renesanční skvost chtěli cenu jako za 2+kk v Praze! Tak jsem to koupil. Začal jsem sem jezdit s rodinou, stal se z toho takový rodinný podnik. Po koroně jsem chtěl, aby si hotel začal vydělávat na provoz, a začal se víc angažovat v místní komunitě. Občas se něco povede, občas si místní říkají: „No jo, zase ti Pivoňkovi.“

Prokop Svoboda

Herbert Slavík

Ročník 1973. Vystupoval s kapelami Hyena Family, Higher than This, Ultraphonics nebo Sklenik. Stále má hudební projekt Lab on Fire. Živil se jako manipulační dělník v Národní galerii, překladatel nekonečných seriálů nebo redaktor. Později pracoval pro PolyGram a reklamky Černák Christie Landberg a Ledoborec. Byl překupníkem piva a v roce 1999 se stal realitním makléřem a pak spoluzakladatelem a partnerem firmy Executive Housing Specialists. Jejím nástupcem je Svoboda & Williams, realitka se specializací na luxusní byty, prodej a pronájem rezidenčních i komerčních nemovitostí. V posledním fiskálním roce měla obrat 244 milionů korun a stovku zaměstnanců. Spoluzakladatelku Marion Williamsovou vyplatil před pěti lety. K realitám si Svoboda přidal ještě hotel a mokřady. Má tři syny a ženu Veroniku.

Dřív se to tu jmenovalo hotel Arkáda, jak jste přišel na Pivoňku?

Přezdívku Proki Pivoňka jsem si kdysi vymyslel pro Facebook, když po mně šla jedna žárlivá přítelkyně. Přišlo mi, že sem se ten název hodí. Zrovna plánujeme rekonstrukci, domlouvám se na ní se studiem Olgoj Chorchoj. Pokud se to povede, bude z Pivoňky nejlepší kytka náměstí.

Hotel je jen jeden zájem, který vás nutí trávit část měsíce ve Slavonicích. Prý jste tu investoval taky do mokřadu. Proboha, proč?

Nevím, jestli je to tím, že se mi narodil další syn, nebo spíš tím, že mi za rok bude padesát, ale vzpomněl jsem si po mnoha letech na svoji dětskou vášeň. Když jsem byl malý, moje rodina si myslela, že ze mě bude přírodovědec nebo zvěrolékař. Neustále jsem někde něco zkoumal, studoval, nosil domů žáby, čolky, zmije, užovky. Znal jsem atlas ptáků nazpaměť. Babička mi ho musela číst furt dokola.

Takže domů zas nosíte žáby a čolky?

Už je nechávám venku. Za tím účelem jsem koupil pozemek nad Maříží u Slavonic, komplex mokřadních luk a bobřího mokřadu. Setkávají se tam čtyři potoky a je tam několik pramenišť. Na tom pozemku je výjimečná biodiverzita, mám tam asi jedenáct potvrzených druhů obojživelníků, mezi nimi například skokana ostronosého, rostou tam vzácné druhy rostlin. Teď probíhá monitoring šelem a drobných savců, pak přijde entomologický průzkum, na vážky, na brouky…

Co s tím pozemkem hodláte dělat?

Snažím se ho rozvíjet, zlepšovat přírodní poměry. Cílem je ho scelit s dalšími do většího celku, k čemuž jsem přizval několik odborníků. Plánujeme projekt celkové revitalizace. Dneska mluvíme o rozloze 7,5 hektaru, po scelení se dostaneme možná na dvojnásobnou výměru, jednáme s vlastníky okolních pozemků. Podobný projekt mám ještě v západních Čechách. Dávám dohromady portfolio environmentálně cenných pozemků. Primárně investuju do něčeho, co mě baví a naplňuje, ale myslím si, že by to v delším čase mohlo mít hodnotu i finanční.

Takže portfolio mokřadů budete zvětšovat?

Určitě, budou-li zdroje a energie. Ale nemusí to být jenom mokřady, můžou to být stepní louky a další biotopy.

Na nudný život si nemůžete stěžovat. Než jste se pustil do realit, dělal jste v reklamě. Bylo to v devadesátých letech, která byla v Česku pro obor zlatou érou, jak na ně vzpomínáte vy?

Jako na dobu, kdy všechno bylo možné. Připravovali jsme třeba kampaň na pivo a ptali se klientů, čím je unikátní.

–„Ničím“.
– „Dobře, je nejlepší?“
– „Ne, není nejlepší.“
– „Tak je nejlevnější?“
– „Ne, není.“

Tak vznikl claim Braník, pivo v každé lahvi, jsou k tomu – to si najděte – krásný spoty. Byla v tom ta devadesátková uvolněnost, kdy vás klienti nechali dělat leccos. Ale jinak korporát jak řemen. Můj tehdejší šéf měl třeba takovou knížku, se kterou pochodoval po kanceláři, jmenovala se Vaši zaměstnanci vydrží víc, než si myslíte. Bylo to fajn, ale vydržet se to dlouho nedalo. Odnesl jsem si ale důležité poznání – co v reklamě nefunguje. Možná díky tomu jsem byl potom schopný marketing ve Svoboda & Williams stavět efektivněji než konkurence.

Prokop Svoboda v červnovém Finmagu

Herbert Slavík

Herbert Slavík

Další obrázky v galerii (7)

Co třeba nefunguje?

Mám pocit, že většina kampaní, co jsme vyráběli, vůbec nefungovala! Protože jak to změříte? Uděláte si focus group. V té se respondenti najednou snaží být hrozně chytří, ale ve skutečnosti to třeba vnímají úplně jinak. Jak se měří kreativita? Těžko. Jedno je ale jisté, v reklamě v té době bylo velké množství peněz, klienti byli ochotní utrácet. Řešili jsme třeba Red Bull. Pan Kastner, charismatický Rakušan, který postavil celou tuhle slavnou značku, přijel osobně do Prahy a učil nás správnou intonaci Red Bull verleiht Flügel. Pak jsme v Cinemasoundu adaptovali asi čtrnáct dní nějaké spoty a ten claim. Peníze lítaly, ale pořád to nebylo ono. Někomu to stálo za to, mě to stresovalo. Nebyl to obor pro mě a byl jsem šťastný, když jsem dával výpověď.

Co byl váš plán?

Bylo mi jedno, co to bude, ale chtěl jsem se postavit na vlastní nohy, začít podnikat.

Kde se ve vás vzal ten byznysvý drajv? Máte to v rodině?

Částečně asi ano. Můj pradědeček byl Gustav Heidler. Teď se otevírá hotel na Senovážném náměstí, v budově Cukrovarnického paláce – tak ten nechal postavit on. Byl jednatelem Spolku pro průmysl cukrovarnický v Čechách. To byla za první republiky důležitá obchodní instituce, Československo bylo velkoproducent cukru. Ale podnikatelského ducha měl i děda Žilka [flétnista, pedagog a propagátor hry na zobcovou flétnu – pozn. red.] z máminy strany. On byl pro mě takový vzor. 

V čem vás inspiroval?

Byl neskutečně pracovitý. Hrál ve filharmonii, ale byl katolík a komunistům vadily jeho názory. Když ho vykopli z filharmonie, byla to pro něj rána. Vyhazovali ho odevšud, říkali, že bude rád, když ho nechají učit v lidušce. To byl moment, kdy se děda vrhnul na dřevěnou píšťalku a s ní udělal díru do světa. Byl strašně aktivní a všechno si manažoval sám. Flétnu byl schopný protlačit všude.

Pamatuju ho jako pedanta s velkým srdcem. Vstával v šest, vždycky mi jako puberťákovi nadával, že spím do deseti. Prorokoval, že skončím jako kavárenský povaleč. Já se tomu smál. Dneska to mám jako děda, vstávám brzo a od rána pracuju. On od rána datloval do stroje a psal koresponďáky, chápejte, tenkrát se neposílaly maily. My děti jsme to nosily do schránky.

A všichni jste museli hrát na flétnu?

Jo, jen já to neumím. Byl jsem jediné vnouče, u kterého děda vyhodnotil, že je to ztracené, že z něj muzikant nebude.

Vaším prvním podnikáním byl prodej piva. Jak jste to měl vymyšlené?

Byznysplán byl postavený na tom, že jsem sledoval letáky se slevami, a jak bylo nějaké pivo v akci, koupil jsem ho náklaďák a pak ho přeprodával do večerek.

To fungovalo?

Jo, nicméně ta etapa trvala, jen dokud jsem v jednom baru nenarazil na Američana Branstona Haggertyho, tehdejšího parťáka Marion Williamsové, a ten na mě nevybafnul: „Come to work for me!“ Prodávat nemovitosti? Nejdřív jsem se divil, ale pak jsem to zkusil. Když jsem prodal první byt, ta transakce nešla úplně po másle. Byl jsem totální amatér, a když mě kupující pozval na kafe, pomyslel jsem si – chce licitovat o provizi. On mi místo toho poděkoval, že jsem odvedl skvělou práci, a řekl, že si zasloužím odměnu navíc. Americkej přístup!

S Američankou Marion Williamsovou jste byl ve firmě několik let. Co jste se od ní naučil?

Já byl deformovaný socialistickou morálkou, takže bych byl spoustu věcí řešil nějakou zkratkou. Hlavně rychle uzavřít transakci a inkasovat provizi. Naopak Marion měla velmi kultivovaný přístup. První pro ni byl zájem klienta. Bojovala za něj, snažila se mu vyjednat nejlepší deal. Když měla pocit, že něco pro klienta není dobré, klidně z obchodu vycouvala. Věděla, že nejhodnotnější je reference. Já do realit nešel úplně nezkušený, dělal jsem v nadnárodních korporacích, ale pořád se v tom odrážel ten český přístup, kdy jde především o rychlý zisk. S tím jsem u ní narazil.

Jsou reality svobodnější prostředí než reklama?

Určitě, reklama se vždycky tvářila jako děsně kreativní obor, ale je to korporátní byznys jako každý jiný. Rezidenční reality naopak hodně přitahují lidi, kteří se chtějí trhnout, chtějí si to dělat po svém. V době, kdy jsem do toho naskočil já, jsem potkával skutečně velké exoty. Byli tam lidi, kteří začínali třeba coby prodejci billboardů, plakátů a najednou se vrhali na realitní development. Dobrodruzi. Italové. Emigranti, co se vraceli, kupovali činžáky a opravovali je. V realitách jsem potkal daleko kreativnější a ulítlejší lidi než kdy v reklamě.

(...)

Líbilo? Prokop Svoboda má furt co říct...

Zdroj: Finmag

V časopise na vás čeká víc, tak šup do trafik, nebo elektronické čtečky:

• jak to bylo s prodejem vily Milouše Jakeše a historky ze zákulisí realit
• jestli se válka na Ukrajině propsala i do realitního byznysu
• na co se připravit ve světě rostoucích úroků a inflace
• co by poradil někomu, kdo si aktuálně sedí na balíku peněz
• kde dneska začíná hranice luxusu a co taková nemovitost musí mít
• nebo i to, proč furt ještě nevypli ruskojazyčné stránky

Koupit Finmag

Kam dál? Rozhovory na Finmagu:

• Agresivní zvyšování úroků inflaci neřeší, v eurozóně by bylo líp, říká Švejnar
• Špicar: Trpíme syndromem levné ekonomiky, to se musí změnit
• Teď je šance na změnu. Sníme o tom, že daně vám spočítá stát, říká Bartoš
• Jeho překladače porážejí i Google. Učte se jazyky, radí přesto Bojar
• Nejsme žádné fňukny, chceme jen svobodně žít, říká zástupce podnikatelů