Špicar: Trpíme syndromem levné ekonomiky, to se musí změnit

Za pět minut dvanáct. S Radkem Špicarem se scházíme v Mlýnské kavárně na Kampě. Ve Mlejně, odkud kdysi vedl kampaň Karel Schwarzenberg a který svou návštěvou poctila americká ministryně zahraničí Condoleeza Riceová.

Tam, kde je normálně těžké najít volný stůl, není ani noha. Až na Radka Špicara, který si tu o samotě pochutnává na proleželém hermelínu. „Ve skutečnosti nebylo moc na výběr, oni tu na obědy moc nehrají. Ale já to tu mám rád,“ vysvětluje na úvod rozhovoru.

Produktivita v Česku je 13 eur na hodinu a v Německu 42 eur. A není to tím, že bychom z hodiny stáli tři čtvrtě opření o lopatu a nic nedělali.

Chodíte sem často. Pamatuju se, jak jste tu kdysi slavil čtyřicátiny.

Jo, to byl povedený večírek. Hodně lidí to tady vůbec nenašlo a skončilo v obskurním podniku pro turisty kousek odsud.

Kromě večírků a tance se léta věnujete lobbingu za český byznys a ekonomické diplomacii. Loni jste se stal součástí skupiny 32 českých byznysmenů, kteří volají po „druhé transformaci české ekonomiky“. Jak vás to napadlo?

Během karantény jsem přemýšlel, jestli byl vývoj od roku 89 uspokojivý, nebo ne. Jestli lze ekonomickou transformaci z devadesátých let prohlásit za úspěšnou. A máme být na co pyšní, ale taky jsem si uvědomil, že model, na kterém byla tehdejší transformace postavená, je překonaný. Otevřeli jsme zemi a přilákali množství zahraničních investic. Nabízeli jsme vysoce kvalifikovanou, ale levnou pracovní sílu. Měli jsme výrazně kvalitnější infrastrukturu v porovnání třeba s Polskem a v neposlední řadě jsme lákali na geografickou polohu.

Radek Špicar

Michal Fanta

Absolvent Univerzity Karlovy v Praze a University of Cambridge v minulosti působil jako náměstek místopředsedy vlády pro ekonomiku, ředitel pro vnější vztahy Škoda Auto nebo ředitel think-tanku Aspen Institute Prague. Je viceprezidentem Svazu průmyslu a obchodu ČR a od ledna 2022 i viceprezidentem BusinessEurope, evropského zaměstnavatelského svazu, který má 40 členů a zastupuje celkem dvacet milionů evropských firem. V akademické oblasti se Radek Špicar věnuje společenské odpovědnosti podniků a ekonomické diplomacii.

Co z toho ale platí dnes? Zbyla nám jenom ta výhodná poloha! Starý model nemá na to, aby nás dostal na úroveň Německa. Takže musíme nastartovat druhou ekonomickou transformaci, položenou na úplně jiných pilířích než ta první.

Na čem by měla stát?

Rozhodně ne na fyzicky náročné a levné práci, která nevyžaduje kvalifikaci. Odbory před pár lety přišly s kampaní Konec levné práce: „Máme tady levnou práci, můžou za to zlí zaměstnavatelé, kteří hodně vydělávají a málo dávají lidem.“ „Levná práce“ je ale důsledek. Příčinou levné práce je levná ekonomika a ta souvisí s nízkou produktivitou práce. Jasně to ukazují dvě čísla – produktivita v Česku je 13 eur na hodinu a v Německu 42 eur. A není to tím, že bychom z hodiny ve Škodovce nebo jakékoli jiné firmě stáli tři čtvrtě opření o lopatu a nic nedělali, zatímco v Německu intenzivně pracují. Trpíme syndromem levné ekonomiky, protože jsme spíš subdodavatelé s nízkou marží a bez kontaktu s finálním zákazníkem. To je strašně nevýhodná pozice. Němec je finalista: má koncový výrobek, a tím pádem vysokou marži, může si hrát s marketingem, s designem výrobku a má přímý vztah k zákazníkovi.

Přesto z malého Česka vzešlo množství globálně úspěšných firem. Můžou za to zlaté české ručičky, nebo jak si to vysvětlujete?

Jeden důvod jsem si uvědomil nedávno při rozhovoru s člověkem, který měl zkušenosti z Německa, Spojených států a dalších zemí, ale kvůli ženě přišel do Česka a založil tu firmu. Říkal: „Líbí se mi tu, ale to podnikatelské prostředí je tady – co se týká administrativy, regulace a státu, který hází klacky pod nohy, nedostatku lidí a neochoty větších firem zkoušet nové věci ve spolupráci s menšími – tak brutální, že kdo to tady zvládne, dokáže to úplně všude.“ Měl pravdu. Tohle prostředí zabije spoustu podnikatelek a podnikatelů, ale ti, co přežijí, jsou už tak vybroušený diamant, že je to pro ně ve světě často mnohem jednodušší!

Michal Fanta

Michal Fanta

Další obrázky v galerii (9)

Jste zastánce myšlenky, že legislativu a regulaci, které se týkají českého byznysu, už nelze ovlivňovat jen z Česka. Teď se chystáme na další předsednictví Evropské unie. Myslíte si, že jsme tentokrát líp připravení?

S minulou vládou jsme v rámci Svazu absolvovali řadu formálních i neformálních rozhovorů. Upozorňovali jsme, že předsednictví je podfinancované, personálně podceněné, že nemáme priority. A mám pocit, že se ledy pohnuly. Minulá vláda nakonec prostředky navýšila a jsem optimista v tom, že ta nová si uvědomuje, že předsednictví je nejen záležitost prestiže, ale lze si při něm významně posílit pozici v Bruselu do budoucna. Věřím, že premiér (Petr) Fiala, ministr pro evropské záležitosti (Mikuláš) Bek ani ostatní ministři předsednictví nepodcení. Většina lidí v Česku, včetně politiků, moc netuší, co je v Unii zrovna na stole.

Je potřeba si přiznat, že mnoho firem v Česku, a to i těch nejvyspělejších, má obrovské možnosti energetických úspor.

Vy sám teď do Bruselu, coby nově zvolený viceprezident evropského podnikatelského svazu BusinessEurope, jezdíte pravidelně. Tak schválně, jaká témata, o kterých my tady ještě ani netušíme, řeší aktuálně Brusel?

Téma, o kterém se tady příliš nemluví, je ESG. České firmy si zatím nepřipouštějí, jak tvrdě na ně dopadne povinnost nefinančního reportingu. Na ty velké už v příštím roce. Budou muset začít počítat svoje uhlíkové stopy, nechávat si dělat uhlíkové audity. Děsím se, aby to nedopadlo jako s GDPR, že firmy budou vědět, že se to blíží, a většina bude čekat do poslední chvíle a bude hrozně překvapena, co musí udělat.

PKV

Vymysleli mixážní pult na energie a slaví úspěch. Nápad z Brna šetří miliony

Vyměnit dodavatele elektřiny, namontovat nové technologie či jen šetřit. Energetické úspory se dají dělat různě, když ale jde o velkou fabriku či komplex budov, nic z toho nebude samo o sobě stačit. Ukočírovat všechny složky energetické spotřeby a tím i výdaje je v takových případech výzva jako blázen. Brněnští podnikatelé na ni našli řešení a úspěch slaví i díky pandemii.

Mnoho kritiků vidí v ESG výmysl a komplikaci, kterou Evropa podkopává svoji konkurenceschopnost.

Je to světový megatrend a je jenom otázka, jak se k němu postavíme. Příklad za všechny: Velká Británie, která odešla z Evropské unie právě kvůli různým ideologiím a formám šílenství, je v tom mnohem radikálnější než všechny evropské země dohromady. Už před rokem mi začaly volat firmy, které vyvážejí do Británie, úplně v šoku, že po nich britští obchodní partneři chtějí spočítanou uhlíkovou stopu. Protože tam už od 30. září 2021 platí, že firma, která se hlásí do veřejného výběrového řízení s objemem nad čtyři miliony liber, musí dodat uhlíkový audit a doložit, jak se během několika let chce dostat k uhlíkové neutralitě. K tomu se musí zavázat nejenom mateřská firma, ale komplet celý její dodavatelský řetězec, tedy nakonec třeba i Pepa Novák, který pro českého exportéra do Británie vyrábí na Šumavě palety. Český exportér je nucen za ním jet a ptát se: „Odkud berete to dřevo? Čím topíte v kamnech?“

To nezní jako velké zlepšení….

Je potřeba si přiznat, že mnoho firem v Česku, a to i těch nejvyspělejších, má obrovské možnosti energetických úspor. Kolik balastu a neefektivností se všude najde! Díky auditu se to odhalí, takže věřím, že to může pomoct. Na druhou stranu jsou ale některé evropské cíle v oblasti udržitelnosti a úspor energie absolutně přepálené. Když navštěvuji firmy, které je berou vážně a mají na to, aby nainvestovaly obrovské peníze do změn technologií, říkají mi, že další úspory už nejsou možné. Neexistují prostě technologie, které by to umožnily. S tím se potýkají třeba vápenky nebo železárny. Pro českou ekonomiku, která je nejprůmyslovější v celé Unii, to bude velmi těžké.

Co se s tím dá dělat?

Musíme se rozhodnout, kam chceme patřit: vyspělý svět jde do udržitelnosti radikálně, rozvojový je opatrný. Západ se ke svému současnému bohatství pročoudil a dosáhl ho do značné míry na úkor přírody, takže mám za to, že teď je potřeba s tím začít něco dělat. Jsem ale přesvědčený, že musíme jít jen tak rychle, aby to bylo sociálně a ekonomicky zvládnutelné.

Jak se uskromňuje Radek Špicar? Už si počítal svoji uhlíkovou stopu?

Nepočítal, ale na letence do Dubaje už jsem si ji přečetl a začínám na to myslet.

Takže příště pojedete vlakem?

Do Dubaje ne, ale o cestování vlakem do Bruselu přemýšlím.

Ve městech s masovým rozvojem elektromobility může nastat větší problém než na venkově, protože infrastruktura bude dlouho nedostatečná.

Strávil jste mnoho let ve Škoda Auto. Dnes jste hrdým majitelem Tesly a fanouškem elektromobility. Jak se vám to stalo?

Novináři se mě často ptali, jaký mám na elektromobilitu názor. Já nějaký měl, ale byl jsem teoretik. A tak jsem se rozhodl, že s tím něco udělám. Chtěl jsem vědět, co to auto udělá v zimě. Nebo co to je jezdit elektromobilem, když nemáte garáž v Praze. Teď to pár měsíců zjišťuju.

A jaké to tedy je?

Je to zajímavá zkušenost, není to úplně jednoduché, nad rámec starostí, které máte s prací a osobním životem přibude další, logistická. Spousta lidí na vesnici namítne: „To se vám to v Praze v těch nablýskaných elektromobilech jezdí, ale my na venkově máme jiný starosti.“ Ale já si paradoxně myslím, že ve městech s masovým rozvojem elektromobility může nastat větší problém než na venkově. Protože infrastruktura bude dlouho nedostatečná. Já bydlím v činžáku, kde nemůžu auto nabíjet, jsem rád, když vůbec najdu parkování. Ale na chalupě vytáhnu kabel z domu úplně bez problému. A můžu nabíjet během zvýhodněných tarifních pásem, takže jezdím za 60 korun na sto kilometrů. Je to plánování navíc, ale dá se to zvládat. Jen to nutí člověka víc přemýšlet.

Shutterstock

Nová generace baterií přichází. Elektromobily změní víc, než si myslíte

Zas ten Dobeš? Ten snad nedá pokoj! Tentokrát se podíval na slibné nové baterie. Protože když už dojde na kritiku elektromobilů, baterie bývají prvním cílem. A dává to smysl. Pořád jsou drahé na pořízení i výměnu, jejich kapacita umožňuje dojezd, který se sotva vyškrábal nad použitelnou úroveň, a jejich životnost stále vyvolává obavy. Co vše se ale změní, až přijde nová generace s výrazně lepšími parametry? Víc, než by se mohlo zdát.

K čemu vás to posunulo?

Určitě to neznamená, že odteď začínám jíst jenom fair trade potraviny nebo že už nesednu do auta se spalovacím motorem. To bych svému Jeepu Willys z roku 1942 nemohl udělat. Snažím se hledat nějaký balanc. Třeba do Bruselu se dá určitě jezdit vlakem nebo elektroautem, koneckonců Tesla cestování umí udělat velice příjemné.

Jak se vyvíjel váš vztah k elektromobilitě?

Když jsem nastoupil do Škodovky, Volkswagen si z každé své značky vybíral do tréninkového programu dva manažery a ti pak měli celý rok analyzovat určité téma. A výsledky se měly prezentovat představenstvu VW. Ten rok to měla být elektromobilita, o které tenkrát nikdo nic moc netušil, a mně se tam moc nechtělo. Můj tehdejší šéf Martin Jahn ale řekl, že to je velká šance, tak jsem se přihlásil. Psal se rok 2007 a já se stal členem týmu, který dostal za úkol zjistit, co to ta elektromobilita je, jestli to má smysl, kdo v tom co dělá a tak dál. Rok jsem jezdil po celém světě s partou lidí z Lamborghini, Bugatti, Bentley… Bylo to úplně skvělé.

Co bylo obsahem vaší prezentace?

Moje skupina rozpracovala, jak by elektromobilitu měla pojmout domácnost. Přišli jsme s tím, že by mohla být propojená s elektromobilem, který by se dal využít jako zásobník energie. Dokázal by nejen energii čerpat, ale elektřina by se mohla v případě potřeby vytáhnout taky zpátky, třeba do pračky. Prostě auto jako akumulátor, se kterým lze spořit za elektřinu. Prezentovali jsme to představenstvu a dodneška si vzpomínám, jak se na nás dívali a říkali: „Chlapi, copak si myslíte, že někdo řeší účty za elektriku?“ Tak jsme poděkovali, odešli jsme a tím to celé na pár let zhaslo.

Co se stalo pak?

Pak nebylo dlouho nic a najednou tu máme brutální emisní limity, takže automobilkám nic jiného nezbývá. Vodík ještě není připravený, syntetická paliva také ne, takže řešením je elektromobilita. Je jasné, že přechod na ni bude finančně náročný, ale zároveň jako uživatel si myslím, že to má obrovské množství výhod.

Myslím, že v pandemii jsme konečně pochopili, jak můžou být globální dodavatelské řetězce zranitelné.

Není potíž v tom, že se ekologická zátěž jenom přesune jinam?

To je správná poznámka. Ano, když se počítá uhlíková stopa, měl by se do toho zahrnout zdroj energie, který elektromobily využívají. S energetickým mixem ekonomiky, která by byla stoprocentně závislá na uhlí, je jasné, že se problém akorát přenese tam, kde se uhlí těží a spaluje. Ale je to jen otázkou vývoje. Jdeme cestou k tomu, aby energetický mix, který napájí elektromobily, byl skutečně čistý.

Energetický mix je jedna věc, odkud jsou baterie, věc druhá. Zatím jde především o dovoz z asijských zemí.

Opět jsme u strategických rozhodnutí. Jsem toho názoru, že je potřeba se v tomto zbavit závislosti. Volkswagen má plán postavit v Evropské unii továrny na baterie do elektroaut, v tom vidím šanci i pro Česko.

České vysoké učení technické

Green Deal umřel. Nemůžeme být závislí na východních zdrojích, říká Petráček

Zatímco první funkční období Vojtěcha Petráčka v čele ČVUT bylo ve znamení boje s covidem, hned na začátku toho druhého musí staronový rektor řešit dopady válečného konfliktu na Ukrajině. Jak se univerzita snaží pomáhat ukrajinským studentům? A jak by se podle něj měla řešit energetická závislost na Rusku?

Máte ještě jeden koníček kromě elektromobility a tím jsou včely. Po sítích koluje video, jak stáčíte med…

To musím uvést na pravou míru. Je pravda, že jsem před časem sám to video zveřejnil. A očividně jsem se u těch úlů pohyboval tak elegantně, že to v mnoha lidech, včetně zasloužilých včelařů, vzbudilo dojem, že jsem taky včelař. To ale bohužel nejsem. Jenom jednou ročně jezdím ke kamarádovi pomáhat stáčet. Ale musím říct, že mě to hodně chytlo a že skutečně přemýšlím, že si na chalupu nějaké úly pořídím. Právě v tom ležím a studuju, co to obnáší. Zatím máme jenom slepice.

Jak se prolínají vaše aktivity ve Svazu průmyslu a v BusinessEurope?

Myslím, že se dobře kombinují. Vyjednávání v BusinessEurope do značné míry kopírují politická vyjednávání. Zastupuje 20 milionů firem a je to hlavní partner pro Evropskou radu, Evropskou komisi a Parlament i v tak citlivé oblasti, jako je pro nás energetika.

Co konkrétně chcete v energetice prosadit?

Určitě potřebujeme upravit prováděcí směrnice v rámci strategie Fit for 55. V tuhle chvíli jsou její cíle, speciálně pro ekonomiku s naší strukturou, nereálné. Je nutné z Green Dealu udělat Real Deal. Za druhé chceme, aby Evropa byla i nadále šampionem volného obchodu, protože Česká republika je jakožto exportně orientovaná ekonomika životně závislá na tom, aby mohla bez bariér vyvážet.

Michal Fanta

Michal Fanta

Další obrázky v galerii (9)

Zároveň je ale podle mě nutné posílit naši strategickou autonomii v určitých oblastech. Budu konkrétní. Myslím si, že bylo nedůstojné, když jsme byli nuceni žebrat u Číny na začátku pandemie kvůli nedostatku ochranných zdravotnických prostředků. Třeba v lékových substancích na tom chceme být lépe, abychom nebyli vydaní napospas jihovýchodní Asii. Totéž se týká čipů či baterií pro elektromobily. Tím nemyslím, že by Evropská komise měla zakládat firmy, které je budou vyrábět, ale má říct, že to je strategicky důležité odvětví a měkkým způsobem podpořit výrobu na území Unie. Myslím, že v pandemii jsme konečně pochopili, jak můžou být globální dodavatelské řetězce zranitelné.

Za mě osobně je nejdůležitější vyřešit energetické směřování České republiky. A víme, že bez jádra to nepůjde.

Je ale reálně možné je přenastavit?

Ano, stahováním investic a práce do Evropy. Což už se děje. Mnoho firem už nechce být závislých na tom, že něco budou vyrábět na druhém konci světa a buďto to vůbec nedostanou, protože tam došlo k zavření ekonomiky, nebo se jim to velmi zkomplikuje, protože nějaký tanker uvízl v Suezském průplavu.

Týká se to i českých firem?

Samozřejmě. Ve Svazu už se bavíme s firmami, které přecházejí na jiné materiály, co se nemusí dovážet za zahraničí. Některé vzácné kovy tyto firmy nahrazují plasty, hledají dodavatele z Evropy nebo si začínají samy komponenty vyrábět. Dostáváme se do postcovidové konjunktury. Přestože se v tuto chvíli potýkáme s řadou problémů.

Ano, tuzemskému průmyslu dlouhodobě chybí kvalifikovaná pracovní síla a teď i součástky, ceny za energie skokově narostly…. Co z vašeho pohledu český byznys pálí právě teď nejvíc?

V tuhle chvíli se na český průmysl sneslo tolik morových ran, že je opravdu těžké říct, co je nejhorší. Čelíme inflaci utržené ze řetězu. Za mě osobně je nejdůležitější vyřešit energetické směřování České republiky. A víme, že bez jádra to nepůjde. Na tom pracujeme velmi intenzivně a doufám, že to dokážeme uhrát. S plynem je to podobné, transformaci českého teplárenství z uhlí na obnovitelné zdroje považuju za sci-fi. Musíme být ale tvrdí.

Líbilo? Tenhle rozhovor jste mohli najít v únorovém Finmagu a mít tak několikaměsíční náskok. Myslete na to, až budete zas míjet nějakou tu trafiku. Nebo jděte do digitálu, ten taky máme...

Kam dál? Byznys na Finmagu:

• Na nákupy se jezdit nepřestane. ZDR Investments sází na retailové parky
• Aero znovu v nejistotě. Výrobce letadel je vydán napospas Orbánově vládě
• Fascinující příběh hry Tetris. Jak vznikly návykové padající kostičky?
• Nejsme žádné fňukny, chceme jen svobodně žít, říká zástupce podnikatelů
• Český chytrý zámek dobývá Evropu. Před expanzí přidal GPS a láká investory