Nedostatek míst v průmyslu? Proč dovoz pracovní síly není řešení

Debata o možnostech rozvoje českého průmyslu má často dvojí charakter. Na jedné straně se poukazuje na neobsazená pracovní místa, především v obslužných profesích v průmyslu. Současně přitom běží diskuse o dopadech Průmyslu 4.0, který má být další průmyslovou revolucí. Jeho průvodním znakem má být masové nasazení robotů a dosažení vysokého stupně automatizace výroby. To by mělo vést k uvolnění možná až poloviny ze současného stavu zaměstnanosti.

V této souvislosti je pak na místě si klást otázku, zda současný nedostatek pracovních sil v průmyslu nebude během několika let nahrazen přebytkem zaměstnanosti a masovým uvolňováním dosavadních zaměstnanců.

Pokud budeme na naši ekonomiku pohlížet tradičním způsobem, mají stesky po nedostatku pracovních sil objektivní charakter. Český průmysl, stejně jako ten evropský, dosud nebyl zasažen revolucí Průmyslu 4.0. Je to teprve budoucnost, která se projevuje jen v jednotlivých firmách, zatím však nejde o masový jev.

Zdroje tuzemských pracovních sil se v nejbližších osmi letech zmenší o minimálně 210 tisíc osob. To je čistě demografický vliv.

Demografický vývoj

Abychom mohli pochopit, co se ve skutečnosti v české ekonomice ohledně zdrojů pracovních sil odehrává, je v první řadě důležité zaměřit se na demografický vývoj.

Porovnáme-li budoucí vývoj počtu lidí, kteří dosáhnou 65 let a budou moci odejít do důchodu s těmi, kteří překonají hranici 18 let, pak do roku 2025 ubyde v této věkové kategorii více než 150 tisíc pracujících. Počet lidí, kteří by měli pracovat, se tak bude zmenšovat v průměru o 30 tisíc ročně. Do roku 2030 by se pak počet práceschopného obyvatelstva měl podle dat Českého statistického úřadu zmenšit o víc než 210 tisíc lidí.

V současnosti nepracuje víc než 250 tisíc lidí. Část z nich proto, že hledá zaměstnání, větší část však ani pracovat nechce. Zmenšení této skupiny není v době, kdy ekonomika zápasí s dopady covidové pandemie, příliš reálné.

Zásadní je, že zdroje tuzemských pracovních sil se z objektivních důvodů v nejbližších osmi letech zmenší o minimálně 210 tisíc lidí. To je čistě demografický vliv.

Na místě je otázka, zda právě z této skutečnosti vyplývají nějaké zásadní závěry pro budoucí hospodářskou politiku.

Změnit by se měl hlavně současný systém investičních pobídek. V nich se v současnosti pozitivně hodnotí, že nová investice vytvářejí nová pracovní místa. Skutečně ale potřebujeme vytvářet stále nová pracovní místa v situaci, kdy jich je v celé ekonomice 340 tisíc volných?

Ze zkušeností vyplývá, že nově vznikající pracovní místa vyžadují spíše nižší kvalifikaci, se mzdou na úrovni průměru i podprůměru. Přitom je stále více patrné, že každé nové pracovní místo je často obsazováno jen tak, že na něj přejde někdo z jiného místa. Vyvoláváme touto politikou – jistě dobře míněnou – stav, kdy si firmy přetahují lidi tím, že je přeplácejí? Bezesporu ano.

Hlavní problém spočívá v tom, že na tato pracovní místa – vyžadující spíše průměrnou kvalifikaci – jsou poskytovány nepřímé dotace ve formě slevy na dani z příjmu a dokonce, byť mimořádně, i přímé dotace na mzdy.

Navíc je tu ještě jeden problém. Tato nová pracovní místa často vznikají v místech, kde je dostatečně rozvinuta jiná ekonomická aktivita a tedy zpravidla nízká nezaměstnanost. V těchto regionech v podstatě není odkud nové pracovní síly brát.

Za druhé tento nedostatek pracovních sil vede k závěru, že je nutné do české ekonomiky ročně „dovézt“ 30 až 50 tisíc pracovních sil ze zahraničí. Zejména představitelé českého průmyslu právě tento počet považují za optimální pro to, aby průmysl mohl nadále dobře fungovat. To také uvedli jako svůj požadavek vůči nové vládě.

K požadavku na získání nových pracovních sil se hlásí i programové prohlášení vlády. Lze tak očekávat, že tlak představitelů průmyslu bude větší než dosud a nelze vyloučit, že legální migrační příliv bude zesilovat.

Je jistě správné, že možnosti legální migrace jsou vázány na možnost integrace těchto cizinců do naší společnosti. Pokud by skutečně mělo jít o lidi, kteří by se měli zapojit trvale do práce v průmyslu či jiných odvětvích, pak je patrně nutno počítat s jejich trvalou přítomností u nás a tedy s tím, že zde budou i s rodinou a dostanou statut osob s trvalým pobytem na území České republiky.

V tomto případě by byl ovšem problém s jejich ubytováním (zesíleným navíc příchodem uprchlíků z Ukrajiny), pokud by sem skutečně přicházeli v rozsahu, o kterém hovoří výzva představitelů Svazu průmyslu.

Volání po dovozu pracovních sil schopných nastoupit na uvolňovaná pracovní místa v průmyslu může ještě dále zesílit.

Struktura pracovních sil na trhu práce

Jaká je vlastně perspektiva rozvoje české ekonomiky právě z pohledu chybějících pracovních sil? Z požadavků svazu lze vyvodit, že představy vedoucích představitelů českého průmyslu počítají s tím, že průmysl bude fungovat jako dosud. Prostě potřebujeme nové pracovní síly, abychom mohli udržet, respektive zvýšit objem průmyslové výroby. Je to však řešení dalšího rozvoje průmyslu?

Domnívám se, že nikoli. Kromě toho vidím ještě jeden moment, který je podle mého soudu opomíjen a přitom je neméně vážný. Značně se totiž bude lišit kvalifikační struktura odcházejících pracovních sil od struktury pracovních sil nastupujících na pracovní trh. Nejde teď jenom o to, že nově nastupující generace bude mít nesporně vyšší průměrné vzdělání.

Za daleko závažnější považuji fakt, že v odcházející generaci bude vyšší podíl lidí s technickým vzděláním, kteří vykonávali samostatnou práci jako živnostníci, respektive řemeslníci a zaměstnanci typu zedník, elektrikář, obráběč kovů či instalatér.

Naproti tomu na jejich místo (obrazně řečeno) nastupují ve větší míře lidé sice se středoškolským a vyšším vzděláním, ale již v menší míře lidé s technickým vzděláním, jen v malém počtu připravení na konkrétní řemeslo a schopní ho samostatně vykonávat. V současné době přitom není snadné zručného řemeslníka najít.

Z tohoto pohledu usuzuji, že nedostatek pracovních sil bude v dalších letech ještě daleko výraznější, protože se nebude dostávat právě lidí, kteří by mohli alespoň početně nahradit ty, kteří z pracovního trhu odejdou.

Dá se proto očekávat, že volání po dovozu pracovních sil schopných nastoupit na uvolňovaná pracovní místa v průmyslu může ještě dále zesílit. Tento trend je již teď patrný například ve stavebnictví.

České firmy by při rozhodování o svém dalším rozvoji měly vycházet z toho, že pracovní síla se stává „vzácným“ zbožím.

Jak postupovat dál?

Dosavadní model fungování české ekonomiky by se tedy měl změnit. České firmy by při rozhodování o svém dalším rozvoji měly vycházet z toho, že pracovní síla se stává „vzácným“ zbožím a hledat všechny způsoby, jak s ní „šetřit“. A to i za situace, kdy hodnota české pracovní síly je podstatně nižší než v německé či rakouské ekonomice.

Shutterstock

Zdaňme roboty, je nejvyšší čas!

Proč je potřeba zdanit roboty? A proč by se v Česku kvůli robotizaci měl změnit přístup ke školství? Pro Finmag.cz napsal komentář Pavel Semerád.

V první řadě by to mělo být základním parametrem pro úvahy o dalším rozvoji průmyslových firem, neboť tohoto odvětví se nejvíc dotkne změna spojená s Průmyslem 4.0. Právě tam by mělo docházet ve větší míře než dosud k uvolňování pracovních sil, nikoli k rozšiřování jejich počtu.

Právě v průmyslu jsou největší možnosti zvyšování produktivity práce robotizací, automatizací či rozšiřováním inteligentních řešení. Především zde lze očekávat největší úspory pracovních sil.

Tato konstrukce „vzniku úspor pracovních sil“ vychází z teoretického konceptu možností růstu produktivity práce. V teorii se připouští, že objektivně největší možnosti růstu produktivity – v podstatě neomezené – jsou právě v průmyslu, kde lze nasadit techniku umožňující masovou výrobu produktů a měnit technologie.

V tom je zásadní rozdíl oproti terciárnímu sektoru, tedy službám, kde je vysoký podíl lidské práce (zatím) obtížně nahraditelný technikou. To lze dokumentovat na jednoduchém příkladu kadeřníka, který v daném čase prostě není schopen zvládnout více účesů a těžko si představit, že by zde bylo možné nasadit nějakou zásadní technickou inovaci, například robota. Kromě toho – právě v tomto příkladě – nastupuje i moment kreativity a individuálního návrhu.

V podstatě totéž platí i pro řadu dalších služeb – pro opraváře domácí myčky, instalatéra či servisního technika v autoservisu. V krátkém časovém období zkrátka nelze zásadně zvýšit produktivitu jejich práce.

Pro vývoj produktivity práce v průmyslu by měla být rozhodující situace ve velkých firmách, kde je soustředěna většina zaměstnanosti.

Vývoj produktivity práce v průmyslu

Jednou z možností, jak měřit vývoj produktivity práce v průmyslu, je analýza dat o vývoji průmyslové výroby, kterou sleduje Český statistický úřad (ČSÚ). Pro naše účely je vhodné sledovat vývoj produktivity v rozdělení na malé, střední a velké průmyslové firmy.

Statistika sleduje za tyto kategorie souhrnná čísla o růstu celkových výkonů a také o vývoji přidané hodnoty. Ukazatel celkových výkonů zahrnuje objem veškeré produkce dané firmy. Je v něm tedy obsažena i spotřeba materiálu v dané firmě, náklady na pracovní sílu a tak dále. Fakticky tento ukazatel musí pokrýt i další náklady firmy – finanční náklady, pojištění, sociální náklady, stejně jako je jeho součástí i zisk firmy. Jde tedy o základní ukazatel charakterizující souhrnný výsledek firmy, tedy to, co firma utrží na trhu.

Tento ukazatel se označuje jako ukazatel hrubého obratu. Jeho velikost je ve značné míře, jak dále uvidíme, závislá na úrovni materiálových nákladů – to jest spotřeba materiálů, energie. Hovoříme-li o průmyslové výrobě, pak velikost právě těchto nákladů zpravidla dosahuje víc než polovinu, někdy až dvě třetiny hodnoty výkonů.

Z tohoto ukazatele tedy lze odvozovat i produktivitu práce v dané firmě. Tento ukazatel produktivity je ovšem z definice ukazatele výkonů víc závislý na materiálové spotřebě, která tvoří jeho rozhodující část. Neukazuje tedy příspěvek dané firmy k tvorbě hodnoty výsledného produktu.

Relativně přesnějším ukazatelem je ukazatel přidané hodnoty, který lze vyjádřit jako ukazatel výkonů zmenšený právě o materiálové náklady. Z jiného pohledu je možné říct, že přidaná hodnota je tvořena především náklady na pracovní sílu, zisk a odpisy – tedy hlavní složku investic. Je to tedy hodnota, která je na daném výrobním stupni – v dané firmě – „přidána“ ve výrobním procesu k nakoupeným materiálovým vstupům.

Pro vyjádření úrovně či dynamiky produktivity práce na úrovni firmy je možná vhodnější ukazatel přidané hodnoty. 

Na úvod je vhodné uvést ještě několik čísel. V průmyslu v roce 2019 pracovalo 1,4 milionu lidí, z toho bylo ve firmách o počtu zaměstnanců do 50 zaměstnáno 409 tisíc lidí (minimálně třetina z nich pak na částečné úvazky, což je specifikum těchto malých firem). Ve firmách do 250 zaměstnanců bylo zaměstnáno 354 tisíc lidí a ve společnostech nad 250 zaměstnanců 675 tisíc, tedy necelá polovina celkové průmyslové zaměstnanosti.

Pro vývoj produktivity práce v průmyslu by tedy měla být rozhodující situace ve velkých firmách, kde je soustředěna většina zaměstnanosti. Ty také vytvářejí 70 % hodnoty výkonů českého průmyslu, proto jsou jejich výsledky a efektivita naprosto rozhodující pro celý průmysl.

 Zdroj: ČSÚ, Statistická ročenka ČR 2021, kapitola Průmysl, vlastní propočty.

Uvedená data zachycují některé zajímavé trendy.

1. V první řadě je patrné, že nárůst průmyslové zaměstnanosti probíhal v uplynulém desetiletí téměř výlučně v sektoru velkých firem – nad 250 zaměstnanců, kde se jejich počet zvýšil o pětinu. Za průmysl jako celek se pak zaměstnanost zvýšila o 120 tisíc lidí.
2. Nejvyšší dynamiku růstu výkonů zaznamenaly velké firmy, i když, jak plyne z uvedených dat, to bylo zčásti vyvoláno tím, že zřejmě v období po roce 2015 došlo k přechodu části středních firem do segmentu velkých firem, skokově totiž vzrostl počet jejich zaměstnanců. Právě proto je index růstu výkonů středních firem po roce 2015 menší než 100 a tedy jejich výkony se absolutně snížily. To zjevně není vysvětlitelné jinak než právě těmito organizačními změnami.
3. Dynamika přidané hodnoty byla v segmentu malých a středních firem vyšší než dynamika růstu výkonů. Naproti tomu v segmentu velkých firem byl růst přidané hodnoty menší než růst výkonů. Možné vysvětlení tohoto pohybu může spočívat v tom, že do segmentu velkých firem přešly střední firmy, které mají vyšší růst výkonů a nižší růst přidané hodnoty.
4. V segmentu středních firem se neprojevil absolutní pokles objemu přidané hodnoty po roce 2015, kdy se absolutně snížil objem výkonů. To by znamenalo, že se zde dařilo růstem přidané hodnoty kompenzovat tento výpadek.
5. Podíl přidané hodnoty na celkových výkonech nepřesáhl 30 % ve všech segmentech – viz vysvětlení výše v textu. Nejvyššího podílu přidané hodnoty v celkových výkonech dosáhly střední firmy – 29,5 %, které také zaznamenaly největší zvýšení – 5 bodů – tohoto podílu v daném období. V podstatě stejné úrovně jako střední firmy dosahoval podíl přidané hodnoty ve výkonech v segmentu malých firem. Nejnižší podíl přidané hodnoty pak mají velké firmy – zhruba o polovinu nižší podíl než ve středních firmách tj. kolem 20 % a přitom podíl přidané hodnoty po roce 2015 poklesl.
6. Produktivita měřená výkony nejrychleji rostla v segmentu malých firem – index 132. V podstatě obdobně rostla tato produktivita v segmentu velkých firem. Zásadně se lišila úroveň produktivity měřené výkony. V segmentu velkých firem dosáhla na konci období 6,1 mil Kč na zaměstnance. Oproti úrovni produktivity v malých firmách byla více než trojnásobná. Výrazně vyšší relace byla i vůči produktivitě ve středních firmách – 2,2 krát vyšší.
7. Produktivita měřená přidanou hodnotou nejrychleji rostla v segmentu malých a středních firem – index 133. V segmentu velkých firem byl její růst podstatně pomalejší – index 120. Nejvyšší hodnoty produktivita měřená přidanou hodnotou dosáhla v segmentu velkých firem – 1,203 mil Kč na pracovníka a byla více než dvojnásobná oproti úrovni dosahované v malých firmách a zhruba o polovinu vyšší než úroveň dosažená ve středních firmách.
8. Průměrné mzdy rostly velmi dynamicky po celé období. Nejvyššího růstu mezd bylo dosaženo v segmentu malých firem, kde se zvýšily o 48,5 %. Také v dalších segmentech růst mezd nezaostával – ve velkých firmách byl index – 144 a ve středních firmách byl index 143. Je zřejmé, že firmy musely respektovat situaci na trhu práce a tomu přizpůsobit svůj růst mezd. I tak se ale nepodařilo odstranit velké rozdíly ve mzdách. Nejnižší mzdy v segmentu malých firem – 27 160 Kč dosáhly jen 70 % průměrných mezd velkých firem. Mzdy ve středních firmách dosáhly analogicky 83 % úrovně mezd velkých firem.
9. Důležitým ukazatelem je také relace růstu průměrných mezd a růstu produktivity. Nezávisle na tom, zda šlo o růst produktivity měřené výkony či přidanou hodnotou, došlo v celém období k předstihu růstu mezd před růstem produktivity. Největší předstih růstu mezd před růstem produktivity měřené přidanou hodnotou byl v segmentu velkých firem – na 1 % růstu produktivity zde rostla průměrná mzda o 1,2 %. V malých firmách byl tento ukazatel 1,1. Vývoj ve středních firmách byl patrně ovlivněn vzpomenutou organizační změnou, nicméně i zde byl patrný předstih růstu mezd – koeficient 1,07.

Zdroj: ČSÚ, Statistická ročenka ČR 2021, kapitola Průmysl, vlastní propočty.

Výše uvedené tendence zobrazují situaci v průmyslu jako celku, do kterého statisticky patří i těžba nerostů, výroba energie, rozvod plynu, odpadové hospodářství a také zásobování vodou. Naprostou většinu výkonů průmyslu ovšem tvoří zpracovatelský průmysl tedy výroba strojů, výroba kovů, automotive, elektrotechnický průmysl stejně jako potravinářský či textilní průmysl a řada dalších. Právě zpracovatelský průmysl zaměstnává nejvíce lidí, tam se vytváří většina hodnoty průmyslové produkce a od jeho produkce se odvíjí i vývoj všech základních národohospodářských veličin. Proto je účelné podívat se také na stejná data za jádro českého průmyslu.

Jak je zjevné, všechny tendence patrné v průmyslu jako celku jsou analogické tomu, co se odehrává ve zpracovatelském průmyslu. Je tam několik rozdílů, které zpravidla závisí na velikosti firem. V segmentu malých firem je za celek průmyslu vyšší úroveň produktivity a současně i vyšší mzdy než ve zpracovatelském průmyslu.

V segmentu středních firem je úroveň ukazatelů ovlivněna přesunem části zaměstnanosti do velkých firem, což je patrné ve vývoji ukazatelů přepočtených na zaměstnance.

Velké firmy ve zpracovatelském průmyslu jsou ve většině ukazatelů pod úrovní ukazatelů velkých firem v průmyslu jako celku. Je zřejmé, že tuto úroveň ovlivňují velké firmy typu energetických nebo těžebních firem. Je to patrné zejména ve vývoji mezd, kde je zpracovatelský průmysl pod úrovní průmyslu jako celku, i když má vyšší podíl přidané hodnoty.

Kroky ČNB směřující ke zvyšování úrokových sazeb jsou dlouhodobě v rozporu s nutností investovat do rozvoje malých firem.

Nízká přidaná hodnota ve velkých firmách

To, co na první pohled zaujme, je především relace produktivity měřené podle přidané hodnoty mezi malými a velkými firmami – je to jen dvojnásobek. Naproti tomu relace produktivity měřené z výkonů k produktivitě v malých firmách ukazuje, že ve velkých firmách je trojnásobně vyšší.

Klíčový poznatek je však v tom, že podíl přidané hodnoty na výkonech ve velkých firmách je nízký. Ten rozdíl činí přibližně třetinu, o kterou je nižší než v malých firmách, kde je podíl přidané hodnoty na výkonech bezmála 30 %.

Z toho je zřetelné, že právě velké firmy nedosahují potřebné úrovně přidané hodnoty. Odtud pak také – podle mého soudu – pramení úvahy o dalších požadavcích na nové pracovní síly, kterými chtějí dohnat zaostávání produktivity přidané hodnoty. Právě dodatečnými pracovními silami pracujícími při nezměněné produktivitě chtějí zvyšovat své výkony.

Úroveň přidané hodnoty na pracovníka v malých firmách signalizuje, že tyto firmy se pohybují ve velmi omezeném prostoru z hlediska svého zisku, respektive efektivnosti.

Přidaná hodnota v malých firmách obsahuje náklady na pracovní sílu a také odpisy a potřebný zisk. Přitom jejich úroveň mezd musí odrážet situaci na pracovním trhu – a také proto zde mzdy rostou rychleji než ve velkých firmách, a přitom jsou nižší, než je jejich průměr v ekonomice.

V malých firmách ve zpracovatelském průmyslu představují mzdy (bez sociálního pojištění) podle propočtů víc než 63 % objemu přidané hodnoty (a započteme-li i toto pojištění, budeme někde nad 75 %). Ve velkých firmách je to podstatně méně – 41 % a ve středních 47 %.

Podíl přidané hodnoty v celkových výkonech v malých firmách je paradoxně vysoký. Přitom přidaná hodnota je tvořena v naprosté většině objemem mezd, které jsou relativně nízké. Tržní podmínky, v nichž tyto firmy působí, je nutí udržet konkurenceschopnou úroveň mezd, tudíž pak musí omezit jak investice, tak i zisk.

Příčinou jsou podle mého názoru nízké realizační ceny a z toho plynoucí nedostačující produktivita celkových výkonů. Tak lze vysvětlit, že podíl přidané hodnoty v malých firmách na celkových výkonech je relativně vysoký.

Uvažovat, že malé firmy budou schopny samostatně – bez stimulů – investovat do automatizace, do náhrady pracovních míst, je zjevně iluzí. Obávám se, že bez určité formy podpory zvenčí se zde nebude možné do budoucna obejít. Tyto firmy jen sotva mohou počítat ve svých úvahách s možností využít úvěru jako zdroje financování investic. Jejich ziskovost – jak plyne z těchto dat – je velmi nízká.

Z tohoto pohledu jsou kroky české centrální banky směřující ke zvyšování úrokových sazeb dlouhodobě v rozporu s nutností investovat do rozvoje těchto malých firem.

Potom už zbývá jen jediný nástroj – pomoci formou pobídek, či grantů z rozpočtových zdrojů.

Obdobná – i když trochu lepší, bude situace středních firem, kam by měla směřovat také pomoc s cílem úspory pracovních míst, ale vždy na základě nové techniky.

Zpevňování kurzu české koruny bude nahrávat relativnímu zlevnění dovoz nové techniky, ale současně omezí příjmy z exportu.

Specifika velkých firem

Zásadním problémem české ekonomiky – což výše uvedená data potvrzují – je ovšem nízká přidaná hodnota a tedy relativně nízká produktivita velkých firem, jakkoli to vypadá paradoxně. Právě tady musí být těžiště úsilí o úspory pracovních sil, protože zde je většina průmyslové zaměstnanosti a proto musí být dosahováno zrychlení růstu produktivity.

Růst produktivity však musí probíhat především tím, že rychle roste hodnota výstupu firmy a tedy hodnota na pracovníka. Rozhodně to není o tom, že někdo bude pracovat více hodin, či rostoucí intenzitou. Produktivita se počítá jako zlomek – objem výkonů ku počtu pracovníků – a my potřebujeme, aby dynamicky rostla hodnota výstupu. To je klíč růstu produktivity. Snižování počtu zaměstnanců má na něj až druhotný vliv.

V tomto případě však hovoříme o velkých firmách ve zpracovatelském průmyslu, které jsou vzhledem ke své velikosti exportéry, a tedy jejich přidaná hodnota je primárně dána realizačními cenami jejich produkce. A ty jsou zjevně nízké (i při devalvované koruně, která zde byla po většinu sledovaného období).

Realizace výrobků těchto našich firem se odehrává v zahraničí. A tam jsou dvě možnosti – v první jde o to, že tuzemská firma je součástí holdingu a dodává jiné firmě v holdingu, která teprve dodává finálnímu uživateli a až tam se realizuje celý finální efekt. Přidaná hodnota tímto způsobem odplouvá jinam a nezůstává v naší ekonomice.

Nebo je tu ještě druhá možnost – poskytovat cenové ústupky při přímé realizaci na těchto trzích, především jako subdodavatel. Proto v konečném důsledku existuje relativní rozdíl mezi zpracovanou hmotou – ve výkonech a efektem – přidanou hodnotou.

Někdy se v diskusích poukazuje na to, že realizační ceny českých firem jsou nízké, protože produkce není dostatečně kvalitní. To obvykle není pravda. Většina velkých firem – zejména v sektoru automotive – dodává výrobcům, kteří svoji produkci uplatňují na světových trzích. Není v zásadě možné, aby právě tyto výrobky českého původu měly nižší kvalitu, protože potom by měl nižší kvalitu i finální výrobek. Takové tvrzení je proto spíše výmluvou, jak „jednoduše a přesvědčivě“ vysvětlit nízké realizační ceny, které vyplývají z nerovného postavení českého subdodavatele vůči zahraničnímu odběrateli.

Nepochybně právě exportním firmám měla pomoci devalvace koruny v letech 2013 až 2017. Zda se takto získané dodatečné zdroje promítly do vyšších investic, možná ukáže buducnost. Nezapomínejme, že ona devalvace zdražila také dovoz, především nové techniky. Tedy její efekt byl především v působení na setrvání dosavadních výrobních struktur. Nakonec, proč investovat, když z devalvace exportérům plynuly zisky bez větší snahy.

Navíc je tu ještě jeden moment. V podmínkách přetrvávající devalvace, respektive pevného kurzu, ještě dále vynikla nízká cena tuzemské práce. Pokud bylo nutno se rozhodnout, zda koupit drahou techniku, tedy nasadit roboty (nakupované v zahraničí za devalvovanou korunu a tedy dráž) nebo najmout relativně levnou pracovní sílu (která fakticky devalvací zlevnila oproti dovážené technice), bylo rozhodnutí jednoznačné.

V neposlední řadě rozhodnutí využívat spíše „levné“ pracovní síly, než investovat do úspor pracovních sil, umožnilo realizovat také vyšší míru zisku. V podmínkách pevného kurzu koruny – jako exportérovi – umožňovala udržovat vyšší míru zisku a realizovat dividendy, které zpravidla končily v zahraničí.

Zpevňování kurzu české koruny však bude sice nahrávat relativnímu zlevnění dovoz nové techniky, ale současně výrazněji omezí příjmy z exportu.

Pokud proto v minulosti firmy neinvestovaly do nové techniky, pak v příštím období to pro ně bude obtížnější vzhledem k nižšímu inkasu z exportu. Zpevnění koruny by nicméně mohlo v určité míře pobídnout k úsporám pracovních sil, neboť pracovní síla bude relativně „zdražovat“ ve vztahu k technice.

Potřebujeme více finálních výrobků, v jejichž případě naše firmy mohou určovat ceny. Stručně řečeno potřebujeme být méně jen subdodavateli.

Technický pokrok je nutnost

Raději než o dovozu dalších pracovních sil potřebujeme uvažovat, jak zvýšit výkonnost průmyslu, zvýšit jeho finalitu, zrychlit jeho inovační aktivity, vytvářet nová technická řešení, orientovat ho na úspory pracovních sil cestou automatizace a robotizace. Zkrátka potřebujeme více finálních výrobků, v jejichž případě naše firmy mohou určovat ceny. Stručně řečeno potřebujeme být méně jen subdodavateli.

Nemělo by být také pochyb o tom, že velmi zásadní roli zde musí sehrát aktivní státní politika a razantní podpora technického pokroku ve firmách. Bez této aktivní státní politiky podpory průmyslu k žádnému markantnímu zvýšení jeho výkonnosti nedojde. Obávám se, že o tom však zatím současná vláda moc nepřemýšlí.

Kam dál? Robotizace na Finmagu:

• Zdanění robotů? Musíme najít globální řešení, říká odborník na daně
• Dělej mi to jako stroj. Budoucnost patří robotům
• Umělá inteligence v žurnalistice. Rutinu můžeme přenechat strojům
• Umělá inteligence pracovní místa neničí, ale vytváří. Když ji stát nechá
• Roboti nám vezmou práci. Zaplaťpánbůh