Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis 

Horákovi: Albatros stál a padal s Harrym Potterem. Bylo třeba to změnit

Adéla Vopěnková
Adéla Vopěnková | 26. 4. 2022 | 3 362
knihyknižní trhLiteraturapodnikání

Jaroslav a Silke Horákovi v obsáhlém rozhovoru vyprávějí o tom, jak z legendárního, ale skomírajícího Albatrosu, vypiplali jeden z největších nakladatelských domů v Česku. Přečtěte si ukázku z nového Finmagu.

Horákovi: Albatros stál a padal s Harrym Potterem. Bylo třeba to změnit

Zdroj: Herbert Slavík

Jaké knihy vás v životě ovlivnily?

Jaroslav Horák: Jako dítě jsem měl moc rád verneovky a mayovky. Od útlého věku mě také fascinovala francouzština a poměrně brzy jsem v ní začal i číst. A moje nejoblíbenější knížka v dětství, kterou miluju pořád, tak to je Alenka v říši divů.

Silke Horáková: To není úplně dětská knížka.

JH: Ano, je to filozoficko-matematická knížka, když to člověk domyslí do konce, jako dítě jsem ji ale samozřejmě tak nevní­mal. Později mě hodně bavilo sci-fi, třeba Lem nebo Bradbury. V dospělosti mě hodně zasáhla kniha 1984, ke které jsem se shodou okolností dostal v tomtéž roce. A pak třeba ještě Kafkův Zámek.

SH: Já si pamatuju, jak jsi mi krátce poté, co jsme se poznali, vyprávěl, jak tě zasáhl Jeden den Ivana Děnisoviče.

Jak se dítě vyrůstající v totalitním Československu dostane k francouzštině?

JH: Moje teta byla napůl Francouzka. Já si ten jazyk zamiloval a v době, kdy jsme všichni měli povinnou ruštinu, jsem se paralelně věnoval i francouzštině. Chodil jsem do Francouzského institutu, kde se daly vypůjčit krásné knížky, třeba histo­rická sága Fortune de France od Roberta Merla. V dospělosti mě to přivedlo do Francie, kde jsme se ženou pár let žili.

Silke a Jaroslav Horákovi

Silke a Jaroslav HorákoviFoto: Herbert Slavík

Majitelé Albatros Media, investoři a filantropové. Silke Horáková se narodila ve východním Německu, před revolucí v roce 89 se přestěhovala do Československa. Působila v soukromých investičních fondech a vedla Czech Private Equity and Venture Capital Association. Založila Nadaci Albatros, která podporuje vzdělávání znevýhodněných dětí, a se svým mužem patří mezi podporovatele Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky a Deníku N. Kromě toho se věnuje podpoře společensky odpovědného podnikání v Česku, je spoluzakladatelkou fondu Tilia Impact Ventures. Ve volných chvílích čte a maluje.

Jaroslav Horák je absolventem VŠE, na začátku 90. let pokračoval ve studiích na První pařížské univerzitě (Panthéon-Sorbonne). Poté působil v oblasti private equity. V roce 2008 odešel z aktivního managementu ARX Equity Partners. Zůstal ale jedním z investorů a působí v jeho investičním výboru. Je předsedou správní rady nadace vlastnící většinový podíl v Deníku N. Jeho zálibou je historie, antika a latina.

Silke, jak se vyvíjel váš literární vkus?

SH: Jako dítě jsem četla všechno od Ericha Kästnera a Julesa Verna. Vzpomí­nám na knížky Alexandra Volkova, který převyprávěl americké příběhy o čaroději ze země Oz. Z povinné četby mě později hodně zaujal Thomas Mann, jeho rodinná sága Buddenbrookovi a další. Když jsem studovala, do mé knihovny přibyly knihy od Hermanna Hesseho nebo knihy od autorů kritických k tehdejšímu spole­čenskému systému, jako byla Christa Wolfová. Tehdy jsem to četla spíš proto, abych o nich mohla diskutovat. K někte­rým se ale dnes po dlouhé době vracím a vidím v tom mnohem víc a jiných věcí.

Kromě toho sleduji nové německé autory, v poslední době mě fascinují například knihy od Juli Zeh. A hodně času věnuju i audioknihám a podcastům. Hlavně poránu, když běhám se psem. A zajímavé je, že poslouchám úplně jiné věci, než čtu.

Zajímavé také je, že používáte výraz „u nás“ pro Česko, ne pro Německo. Prý jste nedávno získala české občanství. Jak to probíhalo?

SH: Česko je pro mě domov a dlouho mě štvalo, že tu nemůžu volit. Před poslední prezidentskou volbou jsem si řekla, že je ten správný moment, a s půlročním předstihem jsem si zažádala o občanství. Myslela jsem si, že je to banální formalita, že zajdu na úřad a bude to, protože tady přece žiju 30 let, mám českého manžela, děti s českým občanstvím. Ale ukázalo se, že to byl bezbřehý optimismus. Než si mě úřady prověřily, trvalo to tři roky.

Co na tom tak dlouho trvá?

SH: Začíná to tím, že musíte udělat zkoušku z jazyka a reálií. Samotný test není problém, jenže než dostanete termín, čekáte třeba půlrok. A pak to papírování.

JH: Šli jsme na úřad několikrát. Já měl s se­bou vždycky šanon se všemi razítky, ale pokaždé se ukázalo, že ještě nějaké chybí.

SH: Dopadlo to tak, že když přišel první lockdown, někdo mi volá z úřadu a říká:

„Mám pro vás špatnou zprávu.“ Hlavou mi proletělo, že mi oznámí, že mám covid. Ale ta paní pravila: „Dobrá zpráva je, že tu mám listinu potvrzující vaše nové občan­ství. Špatná, že vám to nelze předat.“

Bylo to těžší než získat povolení odstěhovat se před revolucí z východního Německa do Československa?

SH: Tam se to dalo čekat. Tehdejšímu režimu se pochopitelně nelíbil odliv lidí na Západ, ale v podstatě jim vadilo, když se východní Němci stěhovali kamkoli, včetně spřátelených zemí, jako bylo Československo. My jsme s mužem spolu chodili pět let, než jsme se sestěhovali do Prahy. Do té doby jsme měli vztah na dálku.

JH: Tenkrát to bylo docela dobrodružné. Vlaky mívaly i tehdy zpoždění, ale k tomu ještě člověk musel automaticky počítat s komplikacemi na hranicích… Celníci měli tendenci všechno prohrabat, kontrolovali zubní kartáčky, všechno. Když jsem jed­nou jel autem, rozložili mi ho prakticky na součástky. Mysleli si, že musím něco pašo­vat, když jsem měl v pasu tolik razítek.

Jak jste se vlastně seznámili?

JH: Vyrazil jsem do východního Německa na svoji první služební cestu. Silke byla mezi studenty, kteří nás přišli přivítat na nádraží.

Jaké máte na začátky v Československu vzpomínky?

SH: Hezké. I když to nebylo jednoduché. Přestěhovala jsem se do Československa s ročním dítětem a nemluvila česky. Ale rok 1989 byl obdobím velké naděje. Zdálo se, že se všechno ubírá správným směrem. Jsem ráda, že jsem u toho mohla být.

(...)

Když jsme Albatros kupovali, firma nevypadala vábně. Byla malá a zranitelná, protože, jak jsme záhy zjistili, stála a padala s Harrym Potterem.

Dnes o Albatrosu mluvíte jako o srdcové záležitosti. Bylo to tak od začátku?

JH: Private equity fondy, se kterými jsem měl zkušenost, jsou založené na určitou dobu a prodat své firmy musí, je to závazek vůči investorům, pro které pracujete. Kdežto do Albatrosu jsme se se ženou pustili jakožto fyzické osoby.

SH: Je ale pravda, že na začátku jsme měli scénář postavit na nohy, dále rozvinout a prodat. Celou motivaci managementu jsme nastavili na plánovaný exit. Vztah k Albatrosu se vyvíjel postupně, to nebylo ze dne na den. Postupně nám ale došlo, že jde o jedinečný produkt.

Čím je jedinečný?

SH: Knížky přitahují určitý typ lidí, se kterými nás baví být. Proto jsme se nakonec rozhodli, že si tu firmu necháme. A přizpůsobili jsme tomu i svoji byznysovou strategii.

Firma se tak z „pouhého“ nakladatelství dětských knih postupně rozrůstala a dnes je Albatros Media největší nakladatelskou skupinou u nás. Začalo to akvizicí Computer Pressu, který byl ve své době dokonce větší než Albatros. Mezi dalšími akvizicemi jsou taková nakladatelství jako Vyšehrad, nejstarší fungující nakladatelský dům u nás, který existuje od roku 1934. Naposledy jste přidali Mladou frontu. Jaký význam má pro vás teď vydávaní knih pro děti?

JH: Prioritní. Značka Albatros měla a má pro nás zásadní význam. Albatros byla vypiplaná firma. Když jsme ho kupovali, společnost nevypadala vábně. Byla malá a zranitelná, protože, jak jsme záhy zjistili, ta firma stála a padala na Harrym Potterovi. Což bylo štěstí i neštěstí.

Albatros Media

Společnost za 14 let pod vedením Horákových několikanásobně zvýšila obrat. Rostla i během pandemie, v roce 2021 její obrat přesáhl 1,1 miliardy korun. Průběžně se rozšiřuje o další nakladatelské značky. Klíčovou z nich zůstává i nadále nakladatelství dětských knih Albatros. Pro Horákovy, jakož i generace čtenářů, je jedním z největších českých lovebrandů.

Vlastnit práva na Harryho Pottera vám připadalo jako neštěstí?

JH: Problém byl, že Albatros vždycky, když paní Rowlingová vydala nový díl, vygeneroval spoustu peněz a tehdejší vlastníci si je rozdělili. Když jsme se rozhodli koupit Albatros, žně zrovna skončily. Ukázalo se, že když se Harry Potter odečetl, zbytek nefungoval. Prostě jeden rok Potter vyšel a byl zisk v desítkách milionů. Druhý rok ne a byla ztráta 30 milionů. A tahle houpačka po sedmém díle skončila.

Ale čte se přece dodnes, ne?

JH: To ano, stále vydělává. Když se podíváme na deset nejprodávanějších titulů za nějaké období, tento titul tam bývá stále přítomen, ale už to nejsou zdaleka takové prodeje jako kdysi. Ty obrovské náklady už se nikdy nezopakují.

Pokud jste tohle věděli, byla motivací ke koupi Albatrosu nízká cena?

SH: Neřekla bych, že to byla cena nízká, spíš přiměřená.

JH: Ta značka má ohromné kouzlo. Je to lovebrand, na němž vyrostlo několik generací dětí. Proto jsme se rozhodli jí věnovat. I když lidé z branže nás od koupě odrazovali. Logicky. Pro standardní investory jako třeba ARX není firma s nekonzistentní finanční historií, která má jeden rok dvacet milionů korun zisku a druhý je třicet milionů v minusu, zajímavá. Navíc tenkrát byla doba, kdy nastupovaly čtečky a e-knihy a řada lidí si kladla otázku, jestli papírové knihy nebudou mít stejný osud jako cédéčka. Velkou obavu představovalo pirátství. To byl risk. Naštěstí se později ukázalo, že e-knihy zdaleka nevyrostly tak, jak se původně předpokládalo. A ani pirátství. Lidi, kteří čtou knížky, prostě obsah nekradou.

Jak se řídí firma, která má tak různorodé portfolio jako Albatros Media?

JH: Firma je organismus, který stojí na společně sdílených hodnotách. Řídíme se jimi my, nejvyšší management i zaměstnanci. Bez nich by se rozpadla. Z průzkumu, který jsme si před lety nechali vypracovat, vyšlo, že ta první je pro nás společná vášeň pro knihu a druhá je společenská odpovědnost, která vyplývá z role lídra trhu. Je zajímavé, že hodnoty nemůžete ostatním nadiktovat, buď ve firmě jsou, nebo ne. Ale je dobré mít je napsané, protože pak řídíte společnost jiným způsobem. Hodnoty slouží jako směrovka, když se rozhodujete.

Skvosty. Albatrosí edice, které pamatuje každý

Jaké největší chyby se investor a podnikatel může dopustit?

SH: Těch je spousta! Tou největší je vsadit na špatné lidi. Myslím, že podnikání je vždycky víc o lidech než o produktu.

JH: Je v tom hrozně důležitá intuice. Vždycky když mi na začátku nějaký člověk úplně neseděl, tak to špatně dopadlo. Při výběru lidí musí mít člověk dobrý pocit a pak ještě štěstí. U Albatrosu do sebe všechno zapadlo.

Jaké bylo to nejlepší investiční rozhodnutí vašeho profesionálního života?

SH: Že jsme vstoupili do Albatrosu.

JH: Jednoznačně.

(...)

Můžete vědět víc

Finmag 2022/2Zdroj: Finmag

 Pokračování v časopise. Čtěte. Kdo čte, nekrade:

  • Kdy Albatros vznikl a jaké byly milníky jeho historie?
  • Jak český knižní trh ovlivnila korona a jak Netflix? 
  • Dá se dopředu poznat bestseller?
  • Jsme národ čtenářů, nebo je to pravdismus typu Co Čech, to muzikant?
  • Jak se manželé Horákovi dostali k private equity a co dělali před nakladatelováním?
  • Proč se Horákovi pustili do charity a jaké projekty je zajímají?
  • Dá se dobro změřit?

 

Autor článku

Adéla Vopěnková

Adéla Vopěnková

Šéfredaktorka papírového Finmagu. Jako novinářka se věnuje byznysu, zejména rodinným firmám a financím. Coby redaktorka byla u startu českého Forbesu, předtím pracovala v Hospodářských novinách, psala pro Reportér, Deník N a další. Je absolventkou FSV UK a studovala na Greenwich University v Londýně. Začínala jako reportérka anglického Czech Business Weekly a přeložila několik knih. Edituje Magnus Magazín.