Švýcarský ráj plný hnoje. Co ukázal únik dat z Credit Suisse

Credit Suisse, druhá největší švýcarská banka a skutečná značka ve světě financí, nemá v posledních letech právě velké štěstí. Před rokem musela odepsat 4,4 miliardy švýcarských franků (přes 100 miliard korun) kvůli krachu nezajištěných pákových obchodů hedgeového fondu Archegos Capital Management a teď na banku spadl skandál s třiceti tisíci podezřelých kont, na nichž podle zjištění globální investigativní sítě OCCRP, odhalující korupci a organizovaný zločin, leží peníze politicky problematických figur, obchodníků s drogami a dalších potenciálních či faktických zločinců.

Desítky milionů dolarů tu měli příbuzní bývalého egyptského vládce Husního Mubaraka, milionové vklady u Credit Suisse má dnešní vládce Kazachstánu Kasym-Žomart Tokajev, nástupce Nursultana Nazarbajeva, který při nedávných nepokojích nechal střílet do demonstrantů. A peníze si do švýcarské banky svého času uložil i problematický vládce Alžíru Abdelazíz Buteflika.

Pro Švýcary není diskuse na toto téma evidentně příjemná. V zemi existuje dlouhá tradice bezpečného uložení peněz i majetku...

Violoncellista miliardářem

Credit Suisse v oficiálním prohlášení pochopitelně popřela, že by se dopustila čehokoliv nelegálního. Zákon proti praní špinavých peněz podle názoru banky porušen nebyl, banka nemůže dohledávat všechny konečné klienty u vkladů zprostředkovaných, takže skutečného majitele peněz často zjistit ani nedokáže, respektive nemá povinnost to dělat. Vysvětlení je celá řada.

Je tu navíc problém s tím, kdo je a kdo není takzvaně „politicky exponovaná osoba“, o jejíchž vkladech se jako o rizikových a prověřovaných v zákoně mluví. Exponované osoby jsou politici, vysoce postavení úředníci, právníci, soudci, vojenští představitelé, ale už ne jejich známí a příbuzní.

Švýcarský deník Neue Zürcher Zeitung tak například upozornil na jméno Sergeje Roldugina, známého ruského violoncellisty. Sedmdesátiletý Roldugin je totiž přítelem ruského prezidenta Vladimira Putina a disponuje miliardovým majetkem, na nějž si při nejlepší vůli nemohl hraním na cello vydělat. Jsou to tedy politicky rizikové peníze od Putina? Od ruských vládních firem? Je Roldugin tedy politicky exponovaná osoba?

Pro Švýcary není diskuze na toto téma evidentně příjemná. V zemi existuje dlouhá tradice bezpečného a diskrétního uložení peněz i majetku, na kterou jsou hrdí nejen banky a jejich zaměstnanci. Odhalení, že švýcarské banky se podílely na zlodějských nacistických operacích s nakradeným zlatem a židovským majetkem, které se naposledy vrátilo před čtvrtstoletím, tuto pověst vážně poškodilo.

Místo samotného jádra problému – finanční vklady problematických lidí a možné praní špinavých peněz – se řeší problém odvozený a vnucený...

Credit Suisse kráčí stranou

Soudní odškodnění v řadě případů špatné svědomí úplně nevyčistilo. I proto je současné odhalení tak citlivé a snad i proto se v diskuzích tak často objevují obranné mechanismy: mluví se o cíleném útoku na švýcarské finančnictví, za nímž je Evropská unie, která těžce nese, že Švýcarsko komplikuje vztahy s EU tím, že ukončilo jednání o rámcové dohodě.

A zcela vážně se uvažuje o cíleném konkurenčním podrývání důvěryhodnosti švýcarských bank, protože který klient by si chtěl uložit peníze v bance, jež není s to zabezpečit údaje o svých klientech a jejich majetkových poměrech.

Kouzlo jménem Bankovní tajemství

Shutterstock

Bankovní tajemství je způsob nakládání s informacemi, které banka získává ve styku s klienty a v souvislosti s jejich obchody. Tyto informace se mohou šířit mimo banku jen za okolností daných zákonem země, ve které banka působí. Zachovávání bankovního tajemství je od počátku bankovnictví důležitým prvkem vztahu klienta a banky a ochraňuje jeho soukromí, tají jeho obchodní kontakty, finanční toky a obchody, stav jeho majetku. To ovšem přináší i riziko krytí zločinů a ukrývání majetku. Proto už absolutní bankovní tajemství ve své ryzí podobě prakticky neexistuje a například české zákony ho berou jen na vědomí.(Wikipedia)

Jde o klasický krok stranou, kterému se v poslední době začalo říkat „strawman argument“, tedy slamák či útok na slaměného panáka. Místo samotného jádra problému – finanční vklady problematických lidí a možné praní špinavých peněz – se řeší problém odvozený a vnucený, tedy kredibilita finančního systému, který dopustí průsaky digitálních databází o klientech a vkladech. Místo rozpravy o povinnosti prověřování morální a trestní čistoty obstarávaných peněz se útočí na zpochybňovaní ochrany osobních údajů jako základu dobrého bankovnictví.

Tento úkrok stranou odvádí pozornost od jádra věci a relativizuje morální povinnost bank prověřovat klienty, jejichž chování a objemy vkládaných peněz mohou vyvolávat zákonné i jiné povinnosti. Ke společenské odpovědnosti firem (CSR) se přece hlásí i banky a kde jinde než právě v přístupu k problémovým klientům a prověřování původu jejich peněz by se měla CSR ve finančních ústavech primárně projevovat.

V roce 1992 ještě leckdo chápal, že dohledáváním špinavých peněz, které Klaus ironizoval, by se mohla zabrzdit reálná ekonomika.

Nepěkné špinavé peníze

Problematizace třiceti tisíc účtů u Credit Suisse znovu oživuje starou známou otázku, jak odlišit špinavé peníze od čistých a neporušovat při tom „intimní zónu“ mezi bankou a klientem. Každý běžný klient si přitom může připomenout, jak důkladně jsou jejich majetkové a pracovní poměry prověřovány nejen při ukládání peněz, ale i při žádostech o půjčky. A o co snadněji, jak se zdá nejen z případů v Credit Suisse, tyto operace probíhají, jde-li o skutečně velké peníze, na jejichž opečovávání banky dokážou hodně vydělat.

„Neznám způsob, jak odlišit špinavé a čisté peníze,“ tvrdil v 90. letech Václav Klaus a vyvolal tím šílenou debatu o tom, že špinavé peníze snad ani neexistují. Sám Klaus svůj výrok později připomněl jinou svou větou z volebního mítinku v roce 1992: „Zabránit špinavým penězům za cenu, že zlikvidujeme ty čisté, to na federálním ministerstvu financí umíme, ale nejsem přesvědčen o správnosti této cesty,“ uvažoval tehdy Klaus.

Lidé v Credit Suisse dnes přemýšlejí velmi podobně. Nechce se jim do detailního rozlišování morálně-politicko-trestní hodnoty peněz, protože by tak banka mohla přijít o svůj tradiční velmi výnosný byznys.

V roce 1992 ještě leckdo chápal, že dohledáváním špinavých peněz, které Klaus ironizoval, by se mohla zabrzdit reálná ekonomika. Dnes je to ale jeden z největších zločinů, který zakládá pocity nespravedlnosti nejen v české společnosti. Credit Suisse se skandálu nezbaví tím, že ho prostě přehlédne a vysedí, nýbrž tím, že prakticky vylepší své metody na oddělování špinavých a čistých peněz. Důvěra většiny je skutečný kapitál banky. Pokud se raději nespokojí s důvěrou lidí, kteří pro peníze klidně běhají za hranici zákona i obyčejné slušnosti.

Nenechte své peníze spát aneb Kdo hýbe miliardami v Česku

Shutterstock/Finmag.cz

VSTUPTE DO SVĚTA INVESTIC!

Kam dál? Bankovnictví na Finmagu:

• Hypotéka po muslimsku: Jak se dělá úvěr na bydlení, když je úrok hřích
• Free banking I: Banky bez privilegií
• Free banking II: Jak to dříve (ne)fungovalo
• Nastává revoluce digitálních měn? Rozhovor s Georgem Selginem
• Bitcoin. Promění alternativní měny světovou ekonomiku?

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag