Asi jsem vymyslela produkt. Simona Kijonková otevřeně o svých začátcích

Pandemie nepomohla nikomu, naznačuje Kijonková: „Dneska na trhu není nikdo, koho by nepostihla,“ říká. Packeta ale loni dosáhla obratu 2,5 miliardy a přepravila 40,5 milionu zásilek a letos – zatím úspěšně – cílí na 5,2 miliardy korun obratu a 75 milionů zásilek. Meziroční stoprocentní růst s sebou ovšem nese i potíže: kde brát lidi, jak rostoucí počty zásilek efektivně zpracovat. Díky technologickému nadšení Kijonkové si s tím firma poradila po svém: jako první v Evropě letos v říjnu spustila robotizovanou třídicí linku.

Příklon k technologiím Zásilkovnu definuje možná víc než škatulka jménem logistika. Na Expu v Dubaji firma vedle svých robotických přepravníků prezentovala i autonomní dron, který vyvíjí společně s ČVUT. S mladoboleslavskou Škodovkou a dalšími partnery zas uvedla systém doručování zásilek do zavazadlového prostoru aut. Rozvíjí vlastní doručovací boxy i mobilní aplikaci, a dokonce se chystá vybudovat i první „vodíkovou benzinku“ v Praze.

Simona Kijonková

Ondřej Košík

Narodila se v roce 1977 a vyrůstala s matkou a dvěma sourozenci, v dospívání si přivydělávala rozvozem letáků, během studií dělala pokojské služby či servírku, tři roky si přivydělávala jako sanitářka v nemocnici. Vystudovala podnikový management a po škole pracovala v poradenské firmě, v roce 2008 zkusila vlastní podnikání. Reklamní agentura, kterou založila s kamarádkou, ale neuspěla. Chytila se ovšem technologická Zásilkovna, která je dnes jednou ze 14 firem, které jsou součástí holdingu Packeta, který Kijonková spoluzaložila a jako generální ředitelka ho řídí. S manželem Jaromírem mají tři děti.

 

Co se vám vybaví, když řeknu datum 26. září 2010?

Překvapení, radost, obrovské emoce, ale i trošku zděšení. Taková kombinace pozitivních a negativních emocí. Byl to pomyslný milník, kdy systémem, který jsem vyvíjela od března 2010, prošly první zásilky. Když člověk něco dlouhé měsíce buduje a najednou se ten startup, to miminko, narodí, jsou to velmi euforické pocity. Taky jsem ale zjistila, že jsem udělala chyby, nemyslela jsem na všechno. Kdyby ale člověk čekal, až bude projekt dokonalý, domyšlený do nejmenšího detailu, asi by ho nikdy nespustil.

Kde se vzala ta prvotní myšlenka, která stojí za zrodem Zásilkovny?

Chtěla jsem si ušetřit práci. Vedla jsem s kolegou IT firmu zaměřenou na tvorbu e-shopů a e-shopových řešení na míru, do nich jsme pak často integrovali rozhraní různých dopravců. Neustále se to opakovalo a tehdy jsem si řekla, že to musím zjednodušit, a vymyslela si jakýsi most, který různé e-shopy dokázal snadno propojit s různými systémy dopravců.

To už jste si sílu svého nápadu uvědomovala?

Ne. V první chvíli mě to vůbec nenapadlo, až když mi ty internetové obchody začaly psát, že je to super a že bych to mohla prodávat jako produkt i někomu jinému. Začala jsem nad tím přemýšlet, což mě přivedlo k myšlence napsat to jako otevřenou platformu. Tedy takovou, aby se tam mohl napojit kdokoli zvenku, ne abych jen já napojovala svoje existující řešení. Tam byl ten první wow efekt, kolem března 2010, kdy jsem si uvědomila, že jsem asi vymyslela produkt.

Ondřej Košík

Ondřej Košík

Další obrázky v galerii (8)

Je to ale dost daleko od toho, jak firma vypadá dnes…

Začala jsem o tom nápadu mluvit s manželem, který je druhý největší internetový prodejce brýlí a kontaktních čoček v Evropě [Jaromír Kijonka spoluvlastní společnost Alensa, působící ve 30 zemích světa – pozn. red.]. Zamyslel se nad tím a řekl, že když už budu skákat do logistiky, bylo by fajn těm e-shopům nabídnout i výdejní místa, jako má třeba Alza. A protože jsem se s tímhle názorem začala setkávat často, šla jsem se podívat, jak to v té Alze funguje: chvíli jsem tam seděla, spočítala jsem si lidi, kteří tam pracují, metry čtvereční, techniku. Velmi rychle jsem si dala dohromady, že je to milion až dva na vstupu a že tohle asi nedám. Pak mi ale shodou okolností další majitel internetového obchodu vnukl myšlenku, že bych to mohla dělat jinak...

A to už jste se rozhodla pro dnes dobře známý systém franšíz?

To tenkrát přijel kamarád z Belgie, přivezl mi dárek a při rozhovoru prozradil, že si ho vyzvedával kdesi v květinářství. Začala jsem se zajímat, jak je to možné, a dostala se k belgické firmě Kiala [dnes spadá pod síť UPS – pozn. red.]. Tak jsem zjistila, že se dá postavit síť výdejních míst na bázi franšízingu. A protože jsem v Americe osm měsíců působila jako jeden z manažerů franšízy a tomu byznysu jsem rozuměla, poskládala jsem si těchhle vícero myšlenek – a takhle se narodila Zásilkovna.

Vystudovala jste řízení podniku, ale když mluvíte, zníte mi spíš jako programátorka...

To je self made, koníček, láska odjakživa. Už ve velmi mladém věku jsem k počítačům inklinovala a pořizovala jsem si je z brigád. Nejdřív to byl desktop, který jsem si sama postavila, a pak jsem v roce 2002 odletěla do Ameriky vydělat si na svůj první notebook. Lidi si klepali na čelo, protože oni si tam lítali vydělat na cestování, aby něco zažili, koupili si hezké oblečení…

Vždycky jsem uvažovala nad tím, jak prostřednictvím technologií vylepšit a změnit svět. Už na vysoké jsem si tak psala – ještě v HTML – vlastní webové stránky, přes které jsem dávala dohromady týmy lidí a pro ty pak organizovala různé akce – hory, kola, hospody. Takový prapůvodní Facebook, bohužel jsem se narodila v maličké zemi.

Už tehdy jsem mentálně fungovala jako podnikatel, když jsem to organizovala, samozřejmě jsem si vždycky nějaký drobný peníz nechala. Většinou, když se jelo do zahraničí, jsem to jako organizátor měla zdarma. Byla to pro mě nutnost, protože pocházím ze sociálně slabé rodiny.

Většina lidí vás vnímá jako logistickou firmu, vy se spíš vidíte jako technologická. Proč to?

Myslím, že se tak nevnímáme jen my, ale vnímají nás tak i internetové obchody. Jen média ne, nevím proč. Logistická firma má opravdu jen úzkoprofilové zaměření na logistiku, nedělá nic jiného. Packeta ale vznikla jako technologický projekt, který měl usnadnit práci programátorům. Ani dneska nenakupujeme IT, Packeta má z 2000 zaměstnanců 140 programátorů. Všechny projekty, které řídíme, řídíme technologicky. Nepřemýšlím nad tím tak, že jdu prodávat housky, ale jak zlepšit lidem svět prostřednictvím technologií. A většinou už ty produkty vyvíjíme nejen softwarově, ale i hardwarově.

Třeba drony pro doručování zásilek, které vyvíjíte ve spolupráci s ČVUT? Je tohle budoucnost?

Ona je to vlastně současnost, protože technologie jsou známé. Potřebujete jen nějaké reálné zadání a my ho máme. S ČVUT jsme proto začali vyvíjet autonomní, tedy samořiditelný, dron, který se dokáže orientovat v prostoru a sám doručí zásilku z bodu A do bodu B. Je to systém, který je plně funkční a plně použitelný, a o jeho nasazení do nějakého reálného testu brzy začneme jednat se zástupci Úřadu pro civilní letectví. Musíme začít vést diskuze, co to znamená pro bezpečnost civilního leteckého provozu, pro jeho řízení, v jakých koridorech můžou drony lítat…

Takže překážkou je už jen legislativa?

Určitě. V rámci Expa v Dubaji se mě zástupci místní municipality ptali, proč nejsme schopni reálné testy ve vlastní zemi dělat. Sami se pak nabídli, že bychom je mohli provést tam, a musím říct, že Spojené arabské emiráty můžou být zajímavou destinací, kde projekt spustit. Jsou tam koridory, kde se téměř nevyskytují lidé, a je vysoce nepravděpodobné, že by došlo k nějaké úhoně. Na druhou stranu Dubaj je tak hustě osídlená, že v Praze máme těch zelených míst, myslím, víc.

V Dubaji jste prezentovali i PackMeny, svoje roboty pro třídění zásilek. Ty jste taky vyvíjeli sami?

Ano. Nejprve jsme hledali existující řešení a testovali asi šest modelů, ale žádný nám nevyhovoval. Nakonec jsme se spojili s dodavatelem, který nám vytvořil hardware na míru s tím, že software si uděláme kompletně sami. Jsme první v Evropě, kdo takové robotické třídění zásilek uvedl. Považuji to za disruptivní technologii – věc, která tady nebyla a mění zažitý model. Předpokládám, že nás v budoucnu bude řada firem kopírovat.

Nicméně jednu disrupci uvedete, na druhé už musíte pracovat. Zatímco jsme uváděli PackMana 1.0, už začínáme pracovat na PackManovi 2.0. Za půl roku budou ti roboti vypadat zas úplně jinak, budou umět víc věcí.

Pohled na automatizovanou třídírnu mě nutí k parafrázi filmové klasiky: Budou mít skladníci co žrát?

Já bych otázku položila úplně jinak. Za pár let například nebudeme potřebovat ve velké míře ani řidiče, protože auta budou plně autonomní. Je to opět jen otázka legislativy, procesů, nasazení do reality. Když se ale podíváme do minulosti: Kdy začaly existovat chytré telefony? Notebooky? Kdy jsme začali řešit mobilní připojení? Dnes máme chytré hodinky a řadu dalších chytrých zařízení. Spoustu technologií, které před pár lety neexistovaly. A já i ty roboty vnímám jen jako novou technologii, která rozhodně nikomu práci brát nebude, ale spíš nová místa vytvoří. Jako třeba herní průmysl – máme tu spoustu online her, které před pár lety neexistovaly. Kolik jen v něm vzniklo nových pracovních míst? Pro ty, kdo hry programují, ty, kteří k tomu dělají hudbu, grafiku, kteří je prodávají, umisťují na sociální sítě... Kolik je nových lidí, kteří tvoří mobilní aplikace? To je obrovský průmysl, který v minulosti taky neexistoval.

Ondřej Košík

Ondřej Košík

Další obrázky v galerii (8)

Ne každý je ale schopen těm technologiím tak hluboce porozumět…

Lidi se musí zamyslet nad tím, co jdou studovat a čím se budou v budoucnu zaměstnávat. Manuální práce tady ale vždycky budou, jen už to nebude ta superrutinní, tu obsáhnou právě stroje. Ti lidé se přemístí na erudovanější pozice: dispečerské nebo operátorské.

Nezaměstnanost je na minimu, nedostává se lidí. Jsou pro vás tito roboti řešení?

Taky, ale nebyl to hlavní důvod. Myšlenka na robotiku přišla někdy na konci roku 2019, kdy jsem se čerstvě vrátila z Asie a byla toho plná. Automatizaci jsem začala řešit, abychom byli rychle škálovatelní, protože Packeta roste stoprocentním meziročním růstem, a musíme si tedy velmi racionálně klást otázku, co s tím. Protože manuálně od určitého počtu zásilek třídit nejde. V mezičase jsme také začali mít v některých regionech velké problémy lidi do skladu vůbec najít. Je to dáno i covidovou situací, kdy na trhu vlivem kurzarbeitu v zavřených továrnách chybějí lidi pro firmy, které naopak rostou. Situace je opravdu velmi špatná.

Hodně tlačíte automatické výdejní boxy. Umisťovat je chcete i na soukromé zahrady ve vsích, mají umožnit i vracení nebo reklamace zboží. Jak na tom tenhle projekt je?

Z-BOXy na zahrádkách jsou projekt budoucích roků. Co se reklamací a vratek skrze Z-BOXy týče, na projektu pracujeme a představit bychom ho mohli na začátku příštího roku. Počet Z-BOXů neustále roste a kromě nich jsme letos v září spustili i možnost doručování do zavazadlových prostor vybraných automobilů Škoda. Byli jsme jedni ze tří partnerů, kteří tento způsob doručení ve spolupráci se Škoda Auto otevřeli, bylo tam hodně programování. Ten systém není zas tak jednoduchý, jak se může na první pohled zdát.

Ráda vyzdvihujete umělou inteligenci. Kde vidíte její hlavní využití?

Předně je strašně důležité si uvědomit, že ať je to umělá inteligence, nebo jen autonomní způsob doručování nebo řízení systémů či vozidel, vždycky za tím musí být člověk, který je schopný ty systémy ovládat. Dokud bude lidstvo schopné ty systémy ovládat, bude je řídit a bude je mít pod kontrolou, všichni budou šťastní a všichni se tu budeme v rámci technologií lépe škálovat. Už dneska systémy umělé inteligence využíváme v rámci datové analýzy a zpracování hovorů na callcentrech a je jasné, že stejně jako smartphony půjde i tahle technologie mílovými kroky kupředu.

Trochu mimo stojí vaše snaha o stavbu první vodíkové plnicí stanice v Praze. Proč to?

Auta na vodík a celkově vodíková technologie jsou úžasné v tom, že odpadním produktem je jen kyslík a voda. Pokud vyrábíte vodík zeleně, tedy ne z fosilních paliv, je to technologie budoucnosti. Plán na vlastní plnicí vodíkovou stanici tedy pokračuje, připravujeme projekt realizovatelnosti, jednáme se zástupci municipalit. Bohužel to není úplně jednoduché, a jestli dostaneme, nebo nedostaneme povolení, vám neřeknu. Chceme být ale první a rozhodně stanici otevřeme i pro veřejnost. A když to vyjde, vrhneme se na vlastní doručování prostřednictvím vodíkových aut. Už dneska testujeme elektriku, která má ale jedno velké minus: dojezd. Auta na vodík tohle rozhodně vyřeší.

(...)