Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis

Gambleři jsou taky lidi. Kolik nás stojí hazard?

Jakub Žofčák
Jakub Žofčák | 8. 12. 2021 | 2 komentáře | 3 653
alkoholismusanalýzaekonomieGamblinghazardHazardní byznys

Závislost na hazardním hraní škodí nejen samotnému hráči, ale velmi často i jeho rodině a skrze kriminalitu i celé společnosti. Gambleři ale tvoří spíš jen viditelnou menšinu. Pro většinu hráčů je hazard prostě jen způsob trávení volného času, koníček, nebo sport, ze kterého mají obce i stát nemalé příjmy. Jak tedy hazard celkově dopadá na společnost?

Gambleři jsou taky lidi. Kolik nás stojí hazard?

Ekonomické vyčíslení nákladů hazardního hraní se diametrálně liší od adiktologických studií, ukazuje speciál Hazardní byznys na FInmag.cz (ilustrační foto)

Zdroj: Shutterstock

Už od devadesátých let minulého století se vede vášnivá debata o společenských dopadech hazardu. Psychiatři, adiktologové, protidrogoví koordinátoři (a občas dokonce i ekonomové) se snaží vyčíslit, kolik nás ve skutečnosti stojí trpět všechny ty herny a kasina.

Vyústěním těchto snah bylo v roce 2015 šokující číslo společenských nákladů hazardního hraní v ČR: 14,2 až 16,1 miliardy korun ročně. Suma, která se mimochodem o rok později stala jedním z hlavních argumentů pro novelu loterijního zákona. Ta tvrdě reguluje výherní automaty a zavedla mimo jiné registr hazardních hráčů.

Pojďme se podívat na tuto problematiku pohledem ekonomie – jaké náklady způsobují gambleři sobě a jaké společnosti? A chovají se při tom racionálně? Může hazard společnosti přinést i nějaké výnosy? A hlavně, jak se přišlo na těch 14 miliard korun?

Hazardní byznys - speciál Finmag.czFinmag.cz

Přinášíme druhý díl speciálního miniseriálu Finmag.cz na téma Hazardní byznys. Každou prosincovou středu v něm detailně mapujeme, jak si dneska stojí nejen v Česku, ale i ve světě. Nebo třeba právě to, jak se vyčíslují jeho věhlasně obrovské společenské náklady.

Kvůli nejasné metodice si regulátoři a politici prakticky mohou vybrat studii podle toho, jaký výsledek se jim zrovna hodí.

Když dva počítají totéž, není to totéž

Začněme znovu čísly. Výpočet společenských nákladů prakticky jakékoliv aktivity je chaos. Obzvlášť u tak komplexního odvětví, jakým hazard je. Důkazem budiž výsledky vědeckých studií: odhady společenských nákladů na jednoho amerického gamblera se pohybují od 9469 dolarů (asi 215 tisíc Kč) ročně přes 13 200 dolarů (299 tisíc Kč), 15 000 až 33 500 dolarů (cirka 340 až 760 tisíc Kč) až po 53 000 dolarů (1,2 milionu Kč) ročně. A třeba australský kolektiv autorů Productivity Commission odhadl tamní celkové společenské náklady hazardu na astronomických 4,7 miliardy australských dolarů (77 miliard Kč) ročně.

Hazardní byznys - speciál Finmag.cz
Shutterstock

Hazardní byznys v Česku aneb Kde se točí miliardy

Hazard je celosvětový fenomén, který provází lidstvo už od vzniku civilizace. Pro jedny bezbožný byznys s lidským (ne)štěstím a závislostí, pro druhé zábava, sport nebo lákadlo pro turisty. Povyražení pro bohaté a falešná naděje pro chudé. Jak si stojí tenhle byznys v Česku?

Stejně tak se odhady liší i v Česku – zatímco kolektiv adiktologů v čele s doktorem Petrem Winklerem odhadl již zmíněné celkové roční náklady na víc než 14 miliard korun, bývalý bohnický primář Karel Nešpor je odhaduje dokonce na 26,5 miliardy korun. Jak je to možné?

Příčinou číslo jedna je nejednotná definice a metodologie výpočtu společenských nákladů. Ve studiích padají vágní definice jako „ztráty, které jsou společnosti způsobovány hazardním hraním“ nebo „náklady, které motivují vládu učinit opatření“. Tyto definice ve skutečnosti nic neříkají ani nedefinují. Navíc v drtivé většině případů jsou autoři těchto odhadů adiktologové a lékaři, kteří často dávají najevo, že považují hazard za a priori škodlivou aktivitu. Nelze se pak divit, že se nebrání si ony náklady občas přifouknout.

Konkrétní výpočet v praxi vypadá tak, že výzkumníci sepíšou seznam, co je na hazardním hraní negativní, bez ohledu na to, zda to dopadá na samotného gamblera, nebo na společnost. Ve společenských nákladech se pak objevuje všechno možné od prosázených peněz, přes hodnotu dluhů, náklady na terapii, snížení produktivity v práci, často související alkoholismus, emoční náklady blízkých, náklady na rozvody, pokusy o sebevraždu, náklady na soudnictví a vězení a tak dále a tak dále.

Velikost celosvětového trhu s predikcí pro rok 2021, v miliardách USD

Výsledkem jsou impozantní částky vypočítané způsobem, který připomíná kulinářské snahy pejska a kočičky. Kvůli nejasné metodice si ale pak regulátoři a politici prakticky mohou vybrat studii podle toho, jaký výsledek se jim zrovna hodí. Nebo si ji v krajním případě nechat napsat „na míru“.

Ačkoliv je koncept homo oeconomicus v mnoha směrech překonaný, je velmi prvoplánové odepsat gamblery jako iracionální.

Homer Simpson, nebo Spock?

Zkusme ale, co nám k tématu řekne ekonomie. Ta sice nemá takovou expertízu na závislosti jako adiktologie, zabývá se však lidským jednáním, umí efektivně analyzovat výnosy a náklady a především není zatížena hodnotovými soudy. A umí alespoň částečně předvídat dopady různých regulací, které adiktologové (a široká veřejnost) často požadují.

Hazardní hraní pohledem ekonomie je v prvé řadě aktivita jako každá jiná a je nesmysl předpokládat, že ekonomické zákonitosti přestávají platit jen proto, že je daná aktivita riziková. Čímž se dostáváme na samotnou dřeň problému – jedná hazardní hráč racionálně, i když se pouští do riskantních sázek? A co když je na této aktivitě patologicky závislý?

Srovnání výsledků odhadů problémového hraní v obecné populaci za použití screeningové škály Lie/bet v l. 2013–2020, v %

S racionalitou je to těžké. V ekonomii proti sobě stojí tradiční neoklasický koncept homo oeconomicus (člověk je racionální sobecký jedinec, který maximalizuje užitek, viz box níže) a poměrně novodobý koncept omezené racionality (člověk je ve svém rozhodování omezen svými nedokonalými informacemi a poznáním světa kolem sebe), který využívá behaviorální ekonomie. Často jsou tyto dvě teorie srovnávány na příkladu pana Spocka ze Star Treku (chladně kalkulující homo oeconomicus) a Homera Simpsona na straně behavioralistů.

Ačkoliv je koncept homo oeconomicus v mnoha směrech překonaný, je velmi prvoplánové odepsat gamblery jako iracionální, a to i v případě psychicky nemocných jedinců. I patologicky závislý gambler se ekonomicky rozhoduje. Je sice ovládán svou závislosti a nevnímá svět kolem sebe tak ostře jako ostatní, ale pořád se rozhoduje na základě podnětů a podmínek, do kterých je uzavřen. Pro něj osobně je racionální nastrkat celou výplatu do automatu, protože mu mozek našeptává, že se jinak zblázní. Kalkuluje, byť za naprosto jiných podmínek než ne-závislý hráč.

Člověk ekonomický

Mr. SpockLorraine_M / Shutterstock.com

Homo co-to? Homo economicus je model člověka jako agenta, který je důsledně racionální a úzce sobecký. Předpokládá se, že jedinci (agenti) vždy jednají způsobem, který maximalizuje jejich užitek jako spotřebitelů a zisk jako producentů a jsou za tímto účelem schopni libovolně složitých kalkulací. Vždy jsou schopni promyslet všechny možné varianty a zvolit si postup, který povede k nejlepšímu možnému výsledku.

Racionalita implikovaná modelem homo oeconomicus však neříká, jaké preference jsou přípustné. Pouze naivní aplikace modelu homo oeconomicus předpokládají, že agenti vědí, co je nejlepší pro jejich dlouhodobé fyzické a duševní zdraví. Například užitková funkce agenta by mohla být propojena s vnímaným užitkem jiných agentů (například něčího manžela nebo dětí), což by způsobilo, že je homo oeconomicus kompatibilní s jinými modely lidského konání.

Jakkoliv je to v mnoha ohledech překonaný koncept z 19. století, zavádí pro ekonomii důležité pojmy – racionalita, subjektivita a užitek. Zejména ukazuje, že základem ekonomie skutečně nejsou jakési němé makro veličiny jako HDP nebo inflace, ale jedinec a jeho touhy a rozhodování. Ekonomie je věda o člověku a u něj musí vždy začínat.

Zdroj: Wikipedia

Přináší mu hraní maximální pozitivní užitek? Určitě ne. Volí si v ten moment nejlepší cesty dle svých velmi omezených možností? Pravděpodobně ano.

Lidem navíc nelze „nahlédnout do hlavy“ a posuzovat racionalitu jejich rozhodování zvenčí. Podstupování rizika samo o sobě není iracionální, jelikož více či méně rizikové aktivity podstupujeme každý den. Pokud by hraní hazardních her bylo automaticky bráno jako iracionální, museli bychom tak posuzovat i řízení auta nebo život ve městě kvůli riziku vzniku rakoviny plic.

Tím pádem zároveň nelze racionalitu posuzovat zpětně na základě nepříznivého výsledku. Stejně jako žádný řidič neusedl před nehodou za volant proto, aby se vyboural, ani žádný závislý hráč neusedl poprvé k hracímu automatu proto, aby prohrál výplatu. Nebo proto, aby se stal závislým.

V ekonomii se nejedná o žádnou novinku. To, že se rozhodování a jednání už závislých jedinců nijak nevymyká ekonomické teorii, v roce 1988 popsal držitel Nobelovy ceny a jeden z titánů ekonomie Gary Becker ve své teorii racionální závislosti. Další ekonomové tuto teorii převedli i na hazard. Jak navíc upozorňuje rakouský ekonom Ludwig von Mises, odsouzení racionality zpravidla vede ke krokům veřejného sektoru, které tuto iracionalitu mají „napravit“, což často vede k obrovským nespravedlnostem nebo násilí.

Mnoho vědců, kteří se věnují společenským nákladům, považuje gamblery prvoplánově za iracionální. Mezi tyto vědce bohužel patří i čeští autoři Winkler a kolektiv. Tento postoj nejenže není dostatečně vyargumentován, ale především ještě víc usnadňuje ohýbat metodiku a započítat do společenských nákladů cokoli, co jim přijde pod ruku.

Je snadné se postavit do slonovinové věže a osvíceně kázat, ať nezaměstnaní lidé v depresích přestanou se sázením a jdou si stoupnout za pás. Ale skutečné náklady tohoto rozhodnutí musí posoudit sami lidé.

Je obrovsky těžké určit, zda za gamblerovu kriminální činnost může hazard, nebo ho naopak kriminalita a dluhy k hraní na automatu dohnaly.

Když prohra není náklad

Ale zpátky ke společenským nákladům hazardu. Velmi konzistentní ekonomický pohled na problematiku přináší profesor Douglas Walker z Jižní Karolíny. Walker se mimo společenských nákladů hazardu ve své práci věnuje například ekonomii kasin nebo regulaci hazardu v USA. Ve svých studiích nejenže obhajuje racionalitu hazardních hráčů, ale přináší zejména několik pravidel, kterými by se počtáři společenských nákladů měli řídit:

Za prvé – nezapočítávat takzvané transfery, ale pouze nově vzniklé náklady. Pokud například gambler prohraje na automatech měsíční výplatu, nezapočítává se tato suma do společenských nákladů, jelikož ty peníze nikam nezmizely. Pouze se přemístily z gamblerovy peněženky do peněženky majitele kasina – společnost tedy de facto o nic nepřišla, gambler prohrál, kasino vyhrálo (nebo naopak). Nově vzniklé náklady pak představují například peníze na vymáhání dluhů nebo újma gamblerových dětí.

Už ve čtvrtek nový Finmag s roboty

KolportérZdroj: Shutterstock

Pavel Jégl představí všechny typy dnešních robotů: koboty, bojoboty, choroboty, roboty domácí i roboty domácí mazlíčky • Vojta Dobeš tvrdí, že roboauto, co řídí samo, jen tak nebude, ať se Elon třeba utvítá • Michael Durčák zná české robotické startupy • Ondra Tůma krátce o robotických investičních poradcích • Kateřina Horáková o základních filmech, kde svádí lidstvo zápasy s robotstvem

Americká polepšovna

Jakub Žofčák o průmyslu brutálního polepšování amerických nezvedených teeangerů samotkami, ponižováním a fyzickými tresty. Včetně převychovávání homosexuální mládeže modlitbou

FIN

Dominik Stroukal o háčcích zodpovědného investování • Petr Němec o tom, ke komu milostivé léto nebude milostivé • Zdeněk Mihalco z Nadace Via o rostoucí chuti firem i lidí dávat na charitu • Top 5 světových filantropů

Za druhé – nezapočítávat internalizované (osobní) náklady. Gambler nechodí do práce a dostane padáka, ušlá mzda v práci ovšem není společenský náklad, jelikož dopadá jen na gamblera samotného. A také na jeho zaměstnavatele, ale ten se vykompenzuje sám (propuštěním zaměstnance). Odpadají tak oblíbené položky jako ztráta pracovní produktivity nebo emoční náklady gamblera. Deprese a psychické náklady gamblera jsou sice devastující, ale znovu se nejedná o společenský, nýbrž osobní náklad.

Za třetí – počítat pouze technologické externality, nikoliv peněžní externality. Externalita je v ekonomické hantýrce náklad (nebo výnos), který dopadá na třetí osobu, která se neúčastní dané transakce. Kasina sice ovlivňují ceny nemovitostí v okolí, nebo odlákávají zákazníky místním barům a restauracím, to je však přirozený tržní proces a takzvaná peněžní externalita, nikoliv společenský náklad. Naopak technologická externalita je například nutnost okolních domů si kvůli zákazníkům herny odhlučnit okna. Toto jsou nové náklady, které jsou náklady společenskými.

A konečně za čtvrté ten nejdůležitější faktor – komorbidity. Je obrovsky těžké určit, zda například za gamblerovu kriminální činnost může hazard, nebo naopak zda ho kriminalita a dluhy nedohnaly k hraní na automatu. Výzkum v Connecticutu ukázal, že z 98 členů anonymních gamblerů se 30 přiznalo k alkoholismu, 25 ke kompulzivnímu nakupování, 22 k přejídání, 14 účastníků k problémům s narkotiky a čtyři trpěli depresemi. Co je ale příčina, a co následek?

Samostatnou kapitolou je posouzení dopadů samotných regulací. K poctivé analýze je třeba porovnat stav před regulací (tedy s negativními dopady neregulovaného hazardu) a po ní. Kupříkladu plošný zákaz hazardu může snadno vést k přesunu hráčů do ilegálních heren nebo na internet a tvrdá regulace zase k monopolům. A jen těžko se lze domnívat, že by černé herny byly pro zranitelné závislé hráče lepší než kontrolované a regulované herny. Navíc – jak jsme si říkali minule – zavřené herny a kasina často znamenají velmi citelné výpadky příjmů veřejné kasy z daní.

Jinými slovy – výpočtem společenských nákladů práce nekončí. Je třeba vypočítat také náklady regulace a porovnat je.

Závěry studie jsou obrovsky přemrštěné a šly by z drtivé části seškrtat. Problém je, že ji citují prakticky všichni výzkumníci.

Neklesejme na mysli

Aplikací těchto pravidel byli Walker a další navazující výzkumníci schopni osekat výše zmíněné společenské náklady jiných studií. Ze zmíněných 9469 dolarů (oněch asi 215 tisíc Kč) na jednoho hráče je najednou jen 2974 dolarů (přes 67 tisíc Kč). Stačí nepočítat osobní (internalizované), ale opravdu společenské náklady.

Obrovské odhady výše zmíněné australské studie Productivity Commission jsou z 90 % tvořeny právě internalizovanými náklady gamblera – deprese, pokusy o sebevraždu, nechození do práce a podobně. Její závěry jsou tedy znovu obrovsky přemrštěné a šly by z drtivé části seškrtat. Problém je, že tuto studii citují prakticky všichni výzkumníci, kteří se posledních 20 let této problematice věnovali, a je považována za zlatý standard ve svém oboru.

Hazardní byznys - speciál Finmag.czFinmag.cz

A tím se konečně dostáváme k Winklerovi a kolektivu a jejich 14 miliardám korun. Nejprve odečtěme zmíněnou ztrátu produktivity a náklady na hledání nového zaměstnání (nesené gamblerem) ve výši přes 600 milionů Kč. Dále vyškrtněme náklady na léčbu (placené znovu de facto gamblerem z pojištění) za 39 milionů a především vágní emoční a osobní náklady gamblera (deprese, rozpad vztahů, pokusy o sebevraždu…), které samy o sobě dělají přes polovinu celkových nákladů. A voilá, dostáváme se k částce 5,3 až 5,7 miliardy ročně – při dnešním počtu rizikových hráčů tedy na zhruba 53 000 Kč na jednoho gamblera a rok.

Pokud bychom navíc opravdu striktně započítávali pouze položky podle výše zmíněného klíče – například náklady na soudy a policejní zákroky, vymáhání pohledávek, léčbu hrazenou z veřejných zdrojů nebo psychické náklady potomků gamblera – dostaneme se snadno pod jednu miliardu korun ročně (10 000 Kč na jednoho patologického gamblera).

A vůbec: kam se vlastně poděly společenské výnosy hazardního hraní?

Pro mnohé obce hazard představuje významnou položku v rozpočtu, která se může přetavit třeba v nový park nebo podporu kultury.

Čisté výnosy, nebo náklady?

Právě výpočet společenských výnosů hazardních her je určitým ukazatelem ochoty výzkumníka objektivně posoudit dopad hazardu na společnost. Je to přece jen významné odvětví zábavního průmyslu, turistické lákadlo, možnost trávení volného času, nemluvě o výrazném zlepšení kvality života těch pár jedinců, kteří měli štěstí.

A pro mnohé obce hazard opravdu představuje významnou položku v rozpočtu, která se může přetavit třeba v nový park nebo podporu kultury. Stejně jako u nákladů i zde je však nutné vyškrtat internalizované výnosy a transfery (například hodnotu výher) a počítat skutečně s dopady na celou společnost.

Příjmy hl. m. Prahy z podílu na dani z hazardních her v letech 2016–2020 (v mil. Kč)

Málokteří výzkumníci se však obtěžují společenské výnosy hazardu vůbec počítat. Zmíněný zlatý standard v podobě australské studie Productivity Commission sice přináší výpočet společenských výnosů hazardu, ale ve velmi osekané a bagatelizované formě. I tak se jedná o tak vysokou částku, že za určitých podmínek může hazard představovat pro Austrálii čistý přínos v řádech jednotek milionů australských dolarů. S čistým pozitivním dopadem kasin přichází i studie Walkera a Russela Sobela z roku 2016 nebo Deepaka Chabbry z téhož roku.

Inspirováni svými australskými protějšky se čeští autoři Winkler a kolektiv společenskými výnosy hazardu v České republice úplně odmítli zabývat. Podle jejich slov by to byl příliš obtížný úkol, jelikož by bylo nutné „očistit tyto výnosy o „iracionálně prosázené peníze“.

I mistr tesař se utne

Abychom ekonomy zase nepřechválili, i mezi nimi se najdou předsudky ohledně hazardu. Autorem jednoho takového faux pas je i laureát Nobelovy ceny a jeden z předních ekonomů své doby Paul Samuelson. Podle něj jsou hazardní aktivity pouze „sterilní převody peněz nebo zboží mezi jedinci, což ale nevytváří žádné nové zboží nebo peníze. Ačkoliv nevytváří žádný výstup, hazardní hraní přesto spotřebovává peníze a čas.“ Tento výrok kritizují dokonce i zmínění australští výzkumníci – Samuelson podle nich propadl materialistické iluzi.

Na konec odcitujme ještě samotného otce ekonomie, Adama Smithe, který v roce 1776 napsal: „Svět nikdy neviděl ani neuvidí dokonale férovou loterii,“ I po téměř 250 letech mu musíme dát za pravdu.

Jelikož se jedná o lokální problémy, je třeba konzistentně a bez předsudků analyzovat konkrétní situaci v konkrétním čase na konkrétním místě.

Přestaňte počítat, začněte analyzovat

Účelem tohoto článku a potažmo celého speciálu ale určitě není bagatelizovat nebo zmenšovat dopady patologického hraní v České republice. V minulém díle jsme se dozvěděli, že se riziko závislosti na hazardním hraní týká řádově statisíců Čechů. V určitých lokalitách Česka je to tak závažný problém, že rozvrací nejen rodiny, ale celé komunity už tak postižené exekucemi, prohlubující se chudobou a dalšími sociálními problémy. Doslova devastující je dopad na děti gamblerů.

Covidová pandemie sice na část roku uzavřela herny a kasina, patologičtí hráči se však z velké části přesunuli do online prostředí, kde se mohou ještě snadněji a méně kontrolovaně oddávat prohrávání peněz. Dalším alarmujícím trendem je i rostoucí počet seniorů s hráčskou poruchou.

Vývoj podílu land-based a on-line hazardních her na trhu podle příjmu provozovatelů v l. 2008–2020, v %

Tento článek ukazuje, že řešení tohoto problému nespočívá ve vágním výpočtu nicneříkajících společenských nákladů. Jejich výpočty trpí nejednotnou metodologií, ignorováním základních ekonomických poznatků a především zjednodušováním celého problému do jednoho konkrétního čísla. Jelikož se do určité míry jedná o lokální problémy, je třeba konzistentně a bez předsudků analyzovat konkrétní situaci v konkrétním čase na konkrétním místě a hledat řešení na míru. Plošná řešení postihnou všechny hráče bez rozdílu a s vaničkou se vylije i dítě.

A jelikož jde o problémy komplexní a multioborové, je třeba k řešení konečně přizvat i ekonomy.

Anketa

Kdo popisuje náklady herního byznysu nejlíp?

Autor článku

Jakub Žofčák

Jakub Žofčák

Jakub Žofčák je absolventem oboru Ekonomická analýza na NF VŠE a momentálně si dělá doktorát na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně. Živí se lektorstvím a pořádáním kurzů pro studenty, spolupracuje jako analytik s Centrem ekonomických a tržních analýz (CETA) a je editorem časopisu Trade-off. Mimo psaní ekonomických článků o obskurních tématech se několik let neúspěšně pokouší hrát na ukulele.