Odpady jsou hlavně byznys, až pak ekologie, říká expertka

Zálohavané PET lahve v Česku dlouhodobě propaguje společnost Mattoni. Ta už loni ve spolupráci s on-line supermarketem Košík.cz odstartovala pilotní projekt, v němž nabídla možnost koupě své minerálky ve vratné PET lahvi s tříkorunovou zálohou. Vratné ovšem jsou jen některé lahve vyrobené z 80procentního recyklovatelného PETu. Po vrácení míří k opakované recyklaci.

Firmy po roce oznámily, že zálohované lahvi dává přednost víc než polovina zákazníků a zhruba polovina z nich lahve i vrací. Před vypuknutím pandemie koronaviru to bylo dokonce až 78 procent, během ní ale měli kurýři omezené možnosti zpětného odběru. Právě doručovatelé, kteří potraviny rozvážejí, neponičené lahve od zákazníků i odebírají.

RNDr. Alena Myslivcová Fučíková, Ph.D.

Tereza Makovská

• narodila se roku 1983 v Brně, vystudovala obor Biochemie na Farmaceutické fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové
• doktorské studium v oboru Molekulární patologie absolvovala na Fakultě vojenského zdravotnictví v Hradci Králové (Univerzita obrany)
• v současnosti působí jako vedoucí Oddělení experimentální biologie pod Katedrou biologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Hradec Králové
• zaměřením je analytička, věnuje se hmotnostní spektrometrii makromolekul, zejména proteinů
• problematikou odpadů se intenzivně zabývá i díky výuce odpadového hospodářství na Univerzitě Hradec Králové
• svůj výzkum zaměřuje na mikroplasty, v rámci grantového projektu na vlastnosti specifického polymerního materiálu používaného v medicíně
• žije v Hradci Králové, ve volném čase se věnuje lezení na skalách a volejbalu

Vybrané lahve se následně recyklují, z lahve se stávají lahve nové. Konkrétní počet takto zrecyklovaných nádob ale zástupci firem neuvedli. Smyslem propagace zálohovaných PET nejčastěji bývá, že se petky budou více vybírat zpátky a nebudou se povalovat na ulicích a v přírodě.

Podle Myslivcové Fučíkové to ale není cesta. „Jsem jednoznačně proti. Podle mého názoru je to jen víc práce, za kterou ještě ve finále zaplatíme,“ upozorňuje. Obaly a plasty by přesto nezatracovala. Jen je potřeba, abychom se s nimi naučili zacházet zcela jinak.

Proč myslíte, že zálohovací systém na petky Česku nepomůže?

EU přechází na cirkulární ekonomiku a tam, kde takto sbírali jen petky, budou mít nyní daleko více problémů se sběrem dalšího plastu. Jednoduše na to nejsou připraveni, třeba po logistické stránce, může jim chybět svozová technika, síť dotřiďovacích linek, provázanost s odběrateli jednotlivých druhů plastů, nemluvě o tom, že budou muset vynaložit dost energie na osvětu svých obyvatel. U nás v Česku sice jsou prostory pro zlepšení celé oblasti, ale ve srovnání s jinými zeměmi máme svůj systém celkem funkční a efektivní.

Přínos pro životní prostředí? Spíše vidím riziko – větší spotřeba pohonných hmot, protože kromě zbytkového plastu se bude muset jezdit zvlášť pro petky, a velmi nízká úroveň zpracování zbylého plastového odpadu. Mezi obchodovatelný plast, tedy takový plast, o který mají zpracovatelé zájem, patří v Česku většinově PET. Zpracovatel si vezme celou žlutou popelnici, vyzobe si z ní to, co může výhodně zpeněžit, a o zbytek se musí řádně postarat. To se mu zatím vyplatí.

Magazín vysokých škol Universitas.cz

Rozhovor přinášíme ve spolupráci s magazínem Universitas.cz

Kromě rozhovorů a aktualit na magazínu vysokých škol Universitas.cz najdete třeba téma o tom, jak současná pandemie mnohem drtivěji postihuje ženy-vědkyně. Anebo o tom, jak se české vysoké školy spojily, aby bojovaly s plagiátorstvím.

A když PET lahve z kontejneru zmizí?

Tak o tu plastovou hlušinu nikdo nebude mít zájem, přestane se třídit a bude končit na skládkách. A spotřebitel se za vidinou mrzkého zisku pár korun potáhne s pytlem nesešlápnutých petek do obchodu, doma musí najít prostor na jejich skladování, do obchodu zbytečně pojede nová svozová firma jen pro petky... Zavedení systému zálohování bylo už před více než deseti lety v nákladech odhadnuto na zhruba tři miliardy korun. Kdo myslíte, že to zaplatí?

Nyní vše pohodlně třídíme do jedné tašky a jsme v tom dobří a funguje to a já bych byla pro, aby to tak zůstalo. A že se v přírodě válí sem tam nějaká petka? Ale vždyť ona se tam válí i použitá pneumatika, dětská plenka, sklo, prázdné konzervy nebo starý nábytek. Dobře to samozřejmě není, ale jako lepší řešení vidím petky prostě nekupovat.

A co zálohování plechovek, kartonů, sklenic a dalších obalů?

To je v zásadě to stejné jako u plastů. Ptejme se: Čeho tím vlastně chceme docílit? Ačkoliv v přírodě končí dost odpadků, opravdu čekáme, že se zálohováním něco změní? Myslím, že je lepší se opravdu zaměřit na prevenci vzniku odpadu a na snížení nadužívání obalových materiálů. Toho, kdo je schopen vyhodit lahev od limonády v lese, stejně nějaká koruna zálohy nebude zajímat.

Co je ekologického na kartáčku na zuby sice ze dřeva, ale původem někde z daleka, který nadto stojí přes dvě stovky? To si raději koupím plastový od české firmy, který nakonec zhyne ve spalovně a jeho uhlíková stopa bude rozhodně menší.

Nepřenášejme tedy v některých věcech nutnost individuální odpovědnosti na bedra nějaké instituce nebo státu. Koneckonců legislativa vznik zálohového systému nijak neomezuje, kdokoliv se může do tohoto projektu pustit. Myslím si, že je to ale zbytečná práce.

Co si myslíte o takzvaných bioplastech? Tedy plastech vyrobených ze škrobů a dalších alternativních materiálů, které se mají v přírodě rozložit? Experti varují, že v určitých směrech dělají víc škody než užitku, protože se rozloží jen za určitých podmínek, a to ještě spíš rozpadem na mikroplasty. Je to podle vás slepá ulička, nebo mají bioplasty smysl?

Na plasty má dnes počíháno kdekdo. Jsou synonymem pro ohrožení povrchových i podpovrchových vod, zdraví lidí, fauny i flóry, skloňují se v souvislosti s bezpečností potravin. Ale ony jsou opravdu úžasný materiál! Nedívejme se na ně jako na zplozence pekla. To my s nimi neumíme správně nakládat a hledáme různé alternativy, než bychom se smířili s tím, že je mnohdy zkrátka nepotřebujeme. V případě bioplastů navíc často vyháníme čerta ďáblem. Ano, rozkládají se. Někdy… Možná… Některé… A za definovaných podmínek. Což ale nejsou podmínky na skládkách.

U plastů je v první řadě třeba snažit se definitivně uzavřít kruh jejich využití největší možnou mírou recyklace. A pozor, třídění nerovná se recyklace. A ano, nahradit je tam, kde se dá. Na zahradní párty opravdu nepotřebujete kupovat plastové vidličky. A tyčinky na čištění uší mohou být dřevěné. Ty tolik diskutované petky také mají své řešení, například velmi často je lze bez problémů nahradit vlastní, dlouhodobě používanou a vymyvatelnou lahví či sklenicí vody z kohoutku.

Nejen auta. Bezemisní automobilka! Fakt?

Foto: Volvo Cars

Volvo před nedávnem odhalilo svůj druhý plně elektrický vůz. Do roku 2050 má být provoz celé automobilky bezemisní. A prý na tom ještě vydělá. „Věříme, že v důsledku tohoto přechodu můžeme od roku 2025 ušetřit zhruba miliardu švédských korun ročně,“ píše se v oficiálním prohlášení automobilky k přechodu na cirkulární ekonomiku.

Konec plýtvání. Volvo šlape na brzdu

Bioplasty mohou někde mít své opodstatnění, je ale úplně stejně nutné s nimi umět pracovat, až se stanou odpadem, a hlavně by se neměly stávat automatickou náhradou za klasické plasty.

Když už jste zmínila, že je lepší obaly nekupovat než pak řešit, co s nimi, tak v poslední době se v Česku výrazně rozšířily bezobalové obchody. Potraviny se v nich nakupují do vlastních nádob či pytlíků. Jsou už téměř ve všech větších městech. Je to podle vás cesta, jak se zbavit zbytečných odpadů, nebo to nebude ve velkém měřítku fungovat?

Ze své subjektivní zkušenosti s nákupy v bezobalech v mém okolí říkám, že tak, jak jsou nyní většinou nastavené, to nebude ve velkém nikdy fungovat. Můj názor je takový, že pokud bychom chtěli v tomto směru nějakou významnou změnu, je třeba spotřebiteli nabídnout ideálně ten samý sortiment věcí, které je zvyklý nakupovat. Já chci nakupovat bezobalově, ale nechci prací gel z mýdlových ořechů, já chci ten svůj, chci běžné těstoviny, ne ty celozrnné, chci kypřící prášek a čistič na vany bez toho, abych musela dlouze studovat, jak si ho doma správně namíchat.

Já vím, jak to teď ode mě zní, ale nemyslím to špatně. Já tam nakupuji ráda. Ale zároveň vidím, že to má své rezervy, a to nemluvím o tom, že velká většina nabízených komodit, ač bez obalu, tam stojí víc peněz. Tím davy prostě nezaujmete. Navíc často tyto obchody nabízí i různé rádoby ekověci denní potřeby. Co je ekologického na kartáčku na zuby sice ze dřeva, ale původem někde z daleka, který nadto stojí přes dvě stovky? To si raději koupím plastový od české firmy, který nakonec zhyne ve spalovně a jeho uhlíková stopa bude rozhodně menší. Až budou k mání kartáčky z našeho kůrovcového dřeva, dám jim přednost.

Pro jistotu znova opakuji – jsem fanda bezobalu. Ale dejme tomu šanci trochu jinak.

Dokážete si představit, že byste žila zero waste životem? Že byste nakupovala jen věci bez obalu, oblečení měla ze second handu a tak dále? Je to pro vás reálné?

Ne. Navíc vše bez obalu prodávat jednoduše nejde. Obal nemá jen estetickou funkci a není určen primárně a pouze k tomu, abychom na něj úplně zanevřeli. Obal chrání výrobek během přepravy, zajišťuje udržení jeho definovaných vlastností a spoustu dalších věcí. My se s ním jen musíme naučit lépe pracovat po tom, co se stane odpadem, a snažit se to s nimi nepřehánět.

My nepotřebujeme sto naprosto bezchybných zero waste hrdinů, my potřebujeme miliony lidí, kteří to sice nedělají dokonale, ale snaží se a jsou ochotni se učit a inspirují tím ostatní.

A oblečení? Přiznám se, že si to též neumím představit. Ta bezmoc, kdy si po hodině hledání vyberete nějaký pěkný kousek v second handu a zjistíte, že potřebujete jinou velikost…

Ale teď vážně, snažím se nakupovat primárně českou kvalitní výrobu, věci, které vydrží a jsou nadčasové. Myslím si, že to není špatná cesta. Zero waste nebudu nikdy, ale množství odpadu minimalizuji. Někdy vidím, že k tomu někteří přistupují až militantně, a to není dobře. Nebuďme na sebe tak přísní, my nepotřebujeme sto naprosto bezchybných zero waste hrdinů, my potřebujeme miliony lidí, kteří to sice nedělají dokonale, ale snaží se a jsou ochotni se učit a inspirují tím ostatní.

Co tedy může udělat běžný člověk v běžném životě, aby vytvářel méně odpadů?

Naprostou většinu běžného odpadu v domácnostech tvoří obalový materiál. Takže se prostě rozhodnu, že se to pokusím minimalizovat. Budu jednoduše předcházet vzniku odpadu. Nebudu si brát stále nové igelitové pytlíky na nákup pečiva, případně je použiji opakovaně, nebudu nakupovat balenou vodu v plastu. Najdu si dobrého řezníka, kam budu chodit pro maso a uzeninu do vlastních znovupoužitelných obalů, a vykašlu se na salámy v plastu. Najdu si někde dobrou cukrárnu nebo pralinkárnu, kam si zajdu pro sladké, místo abych kupovala bonboniéru, kde víc váží obal než obsah.

Oficiální propagační materiál charity WWF-UK

Záchrana světa podle Attenborougha. Skutečně stačí tak málo?

Vzdělat nevzdělané, využívat jen obnovitelné zdroje energie, jíst méně masa a masivně zalesňovat. Recept na záchranu světa podle Davida Attenborougha má řadu trhlin. A nejde jen o to, že by to „moc stálo“.

 

Ono to s sebou nese jak pozitiva, kdy tímto většinou podpořím lokální výrobce, získám kvalitní potraviny a hezky protáhnu nohy na nákupech, tak i negativa – zvýšené nároky na čas strávený nakupováním, bohužel mnohdy vyšší cena a podobně. To ale v konečném důsledku může být pozitivem, protože si alespoň pořádně rozmyslím, co koupím, a co ne. Až třetina potravin totiž v Česku končí v koši, ale to už je zas jiná kapitola. Můžete argumentovat tím, že jeden použitý igelitový pytlík celosvětovou odpadkovou krizi nevyřeší, a ano, máte pravdu. Já ale nepojedu zachraňovat mořské živočichy zamotané do plastu, nepojedu řešit haldy odpadků v rozvojových zemích. Já musím hlavně začít u sebe a ostatní lidé taky.

Co je podle vás v současnosti největší problém českého odpadového hospodářství?

Největším a zásadním problémem je chybějící koncovka nebo, chcete-li, uzavření kruhu. Myslím si, že třídění odpadů je na opravdu velice slušné úrovni. Podívejme se vždycky s taškami vytříděných odpadů na sebe do zrcadla a řekněme si: Jo, jsme dobrý! Jak občané, tak firmy jsou víceméně dobře obeznámeni s povinností svoje vyprodukované odpady třídit, a když pomineme občasné zbytečné výkřiky o třídících mýtech, které spíš demotivují, krásně nám to funguje.

Ale pak přijde otázka: Kam s nimi? V České republice se bohužel nově prosadilo prodloužení skládkování odpadů do roku 2030 a snad i déle a neřeší se jiné způsoby využití odpadů, jako je především recyklace a dále energetické či tepelné využití. O předcházení vzniku odpadů ani nemluvím. Před zhruba pěti lety byla vypracována koncepce nakládání s odpady v Česku – ZEVO [zařízení pro energetické využití odpadů, tedy spalovna vytvářející teplo k vytápění, pozn. red.], která ale zůstala většinou pouze na papíře a realizovala se sporadicky. Vzhledem k tomu, že rok 2030 se tak jako tak blíží, je nutné opravdu začít v tomto směru jednat a o svoje odpady se postarat. Vývoz ke zpracování do jiných zemí není ekonomicky ani prakticky možné řešení.

Je třeba si uvědomit, že odpady jsou v první řadě byznys, ve druhé a třetí řadě taky a až někde potom si můžeme povídat o ekologii a podobných tématech.

Nynější schválení několika zákonů a novel týkajících se odpadového hospodářství a právě též posunutí toho nešťastného zákazu skládkování ovlivňuje obrovský mnohamiliardový byznys, kde jsou proti sobě postaveni aktuálně vítězní skládkařští králové se svými miliardami ročního zisku a svozové firmy, spalovny, investoři do recyklačních technologií a mnoho dalších subjektů, které naopak tento krok naprosto demotivoval. Viděli světlo na konci tunelu v podobě zákazu skládkování v roce 2024. V dobré víře investovali své prostředky do rozvoje technologií, výzkumu a vývoje nových směrů nakládání s odpady a místo činů před sebou opět vidí jen sliby a další možná.

Samozřejmě nic není černobílé, ale je třeba si uvědomit, že odpady jsou v první řadě byznys, ve druhé a třetí řadě taky a až někde potom si můžeme povídat o ekologii a podobných tématech.

A jak by se tedy současná situace měla řešit? Co by pomohlo?

Asi klíčová by v tomto směru byla zejména podpora státu pro vybudování zpracovatelských zařízení a následně dobrý systém pro částečnou dotaci výrobků z recyklovaných materiálů. Možná to mnohé překvapí, ale výroba kvalitních výrobků z recyklátů je rozhodně drahá. Není většinou ekologická, je náročná na energii a další vstupní suroviny, prostě se moc nevyplatí. Co se týče legislativy, máme sice čerstvě nové zákony a velké díky za ně, ale je dobré říct, že jsou v mnoha ohledech už opět zastaralé. Jiné je chování spotřebitelů, závazky mnoha firem už částečně nový zákon předbíhají... Chtělo by to větší flexibilitu, ale zároveň i spolehlivé záruky toho, že co je jednou naplánováno, nebude se odsouvat na neurčito, jako se to stalo se zákazem skládkování, které se odsunulo na rok 2030. Potřebujeme jasné a stabilní právní prostředí.

Když pomineme legislativu a podíváme se na to celkově, podporuje podle vás český stát dostatečně ekologické nakládání s odpady?

V našem státě je podpora zaměřena pouze na zlepšení třídění odpadů, kde je na základě tlaků z EU nutné vytřídit čím dál větší procento jednotlivých druhů odpadů. My v tomto ohledu měli slušný náskok, usnuli jsme na vavřínech a teď se propadáme stále hlouběji hlavně v oblasti oběhového hospodářství.

Opět opakuji, chybí zde podpora koncového nakládání s vytříděným odpadem – recyklace, jiné způsoby využití odpadů. Jsme jednou z nejprůmyslovějších zemí celosvětově, vyrábíme, exportujeme, ale máme obrovské ztráty v surovinách, které by se daly znova využít, ať u materiálově, či energeticky. Končí na skládkách. A my dále zběsile vstupní suroviny a energii nakupujeme mimo naši zemi.

Takže je třeba podpořit koncovku a postupně se začít více zaměřovat na prevenci vzniku odpadu. Je také třeba více rozjet cirkulární ekonomiku, to je jistě cesta hodná podpory stran státu.

Autorka je redaktorkou Hospodářských novin.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag