Muchna: Českému státu chybí odvaha i vize, dělá všechno a přitom nic

Michael  Durčák
Michael Durčák
7. 6. 2021
 7 523

Odešel ze školy, aby se plně vrhl na podnikání. Václav Muchna, zakladatel a CEO softwarové a hardwarové společnosti Y Soft, se pro Finmag.cz rozpovídal o nedostatku vizí v české politice i o tom, co je špatně na digitalizaci. A co odhalila o českém státě pandemie.

Muchna: Českému státu chybí odvaha i vize, dělá všechno a přitom nic
Zdroj: Y Soft

Když loni v březnu chyběly klíčové ochranné pomůcky, stát zastoupil efektivnější a rychlejší soukromý sektor. Jedním z desítek podnikatelů, kteří nejen Čechům pomohli, byl právě i Muchna. Se svou brněnskou firmou rozeslal v Česku přes 20 tisíc ochranných štítů nejen zdravotníkům a zhruba třetinu objemu poslal i zájemcům do zahraničí.

Kromě pomoci státu je však šéf Y Softu zajímavý i z mnoha dalších důvodů. Vzhledem k tomu, že jeho firma má pobočky po celém světě, může porovnat, jak se podniká v USA, jihovýchodní Asii a jinde. A také objektivně zhodnotit, co překáží podnikateli v Česku a co by se mělo změnit.

Jeden nejmenovaný člověk kdysi říkal, že se stát má řídit jako firma. A já si právě myslím, že nelze stát řídit jako firmu.

Právě na to, co se českému státu během pandemie nepovedlo, jsme se v aktuálním rozhovoru zaměřili. Proč nám třeba oproti Spojeným státům chybějí odvážné vize. „Obrovský rozdíl mezi Evropou a Amerikou je ten, že Američané nemají problém činit bold decisions [odvážná rozhodnutí, pozn. autora],” říká pro Finmag,cz Muchna.

Václav Muchna (41)

Václav Muchna
Y Soft

Po třech letech studia Fakulty informatiky na Masarykově univerzitě v Brně odešel v roce 2000 ze školy a spoluzaložil společnost Y Soft. Ta postupně narostla a dnes podniká kromě České republiky také ve Spojených státech, Izraeli, Japonsku, či Spojených arabských emirátech. Hlavním produktem firmy je platforma na 2D a 3D tisk YSoft SafeQ, kromě toho se Y Soft zabývá ale i dalšími softwarovými produkty. V posledních měsících se dostala jeho firma do médií třeba díky tomu, že ve svém oddělení vývoje zrušili pozici šéfů a produktivita skokově narostla. Jak sám prozradil během rozhovoru, ve volném čase si užívá rád třeba heliskiing. Pokud zrovna neřádí pandemie.

V článku pro Seznam zprávy jste loni na podzim kritizoval návrh Pirátů na daně z akcií, což má být jedna z cest, jak zalepit „pandemickou“ díru v rozpočtu...

To je pravda, ale asi bych to měl upřesnit. Mně zas až tolik nevadila ta daň, ale způsob, jakým se návrh dostal na stůl – šlo o přílepek, tedy klasickou cestu, která zabraňovala nějakou širší diskusi. Vadí mi tedy hlavně proces, jakým k tomu došlo.

Mimochodem, jeden nejmenovaný člověk kdysi říkal, že se stát má řídit jako firma. A já si právě myslím, že nelze stát řídit jako firmu. Jeden z rozdílů – a je jich spousta –, je v tom, že stát je o kompromisech. Stát jako takový má obrovský dopad na tolik lidí a věcí, že není možné přijímat unáhlená ad hoc řešení ve stylu – praštím do stolu a tak to prostě bude.

Můžete být trochu konkrétnější?

Jistě. Vyzkoušeli jsme si to na vlastní kůži, když nedávno prošla reforma stavebního zákona. Šlo o to, kdo je zodpovědný za vydání stavebního povolení, přičemž ono řešení bylo ušité horkou jehlou. Najednou jsem byl v situaci, kdy jsem čekal na stavební povolení týkající se drobných úprav na bytě tři čtvrtě roku. Nikdo si neuvědomoval dopad těch změn. Stát se takhle chovat nemůže.

To stejné jsem kritizoval u návrhu Pirátů na kapitálovou daň. To, že tady bude najednou 15% kapitálová daň, nezpůsobí, že odejdu z Česka. U bohatých lidí, kteří mají firmy s hodnotou stovek milionů až několika miliard korun, to z pohledu osobního příjmu je vlastně ve finále jedno. Já tu daň soukromě nepocítím. Ale znova zdůrazním: nemůžete chtít obejít systém a k něčemu takový návrh přilepit. To je nebezpečný precedent.

Je tahle ukvapenost největší překážka pro podnikání v Česku?

Řekl bych, že ano. Tenhle návrh to ukázal, tenhle styl myšlení. V neděli večer se dozvíte, že v pondělí můžete otevřít obchod. Tohle pandemie ukázala milionům lidí, kterých se opatření a náhlé změny bezprostředně dotkly. Však si vzpomeňte na situaci, než začal jarní tvrdý lockdown: vláda měla na programu řešit otevírání obchodů a najednou otočila o 180 stupňů a všechno se zavřelo. Nějaká dlouhodobost, prediktabilita, cokoliv takového, českému státu chybí. V tom se nepodniká dobře.

Nikdo nemá dlouhodobou vizi. Nikdo neví, co bude za deset nebo dvacet let...

Já mám osobní zkušenost s byznysem i z USA ze států jako Texas, New York, Kalifornie a tam si občas u některých problémů říkáte, že to je snad možná ještě horší než v Česku. Ale pořád tam máte prediktabilitu, která v Česku chybí. Ale ani v non-friendly business státě se vám nestane, že vám nedají čas se na něco připravit.

A neplatí to jen pro pandemii?

Ne. Myslím, že to je efekt populismu. Protože lidé v Česku často volají po rychlých řešeních, protože mají pocit, že je potřebují. A co mají společného populismus a poloautokratické režimy, jsou rychlá řešení, která šťastnějším přinášejí nějaký efekt.

Podívejte se na Poláky, Číňany nebo Maďary, jak stavějí dálnice. Jsou v tom prostě řádově rychlejší než my. Ale za jakou cenu? Nechci úplně obhajovat, že pomalu stavíme dálnice, ale je to ve finále za cenu toho, že to odnesou minoritní skupiny obyvatelstva, často životní prostředí, občas i kvalita dálnice. Kompromis je přitom někde jinde, uprostřed.

Andrej Babiš, Alena Schillerová, Petr Arenberger
Úřad vlády ČR

Braňte si peněženky, přichází reforma daňového mixu

Daně porostou. To je realita vycházející z elementární matematiky. Jen se pro to našel nový výraz. „Potřebujeme změnit daňový mix,“ říká například ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová (ČSSD). Překlad politického newspeaku pro čtenáře Finmag.cz přinesl ekonom Dominik Stroukal.

To je ale jedno, protože vládnoucím silám jde o to, že obyvatelé reagují pozitivně, protože to má nějaký přesah do ekonomiky – všem se jim daří lépe krátkodobě. A dokud se většině daří lépe, tak se efekty na minoritní zájmové skupiny moc neřeší. To se začne řešit až ve chvíli, kdy se všechno zhroutí jako domeček z karet.

Takže sice dostanete skokové zvýšení životní úrovně, ale nikdo nemá dlouhodobou vizi. Nikdo neví, co bude za deset nebo dvacet let.

Jak se to projevilo v krizi?

Vezměte si třeba očkování. Obrovský rozdíl mezi Evropou a Amerikou je, že Američané nemají problém činit bold decisions. Evropská unie má suverénně nejnižší cenu všech vakcín. Super. Nejvíc mimochodem platí Izrael, pak Spojené státy, Spojené království a tak dál... Výsledek je, že se podle toho ty farmaceutické firmy samozřejmě řídí. Ale tady není, kdo by udělal to odvážné rozhodnutí a řekl: „Tak my prostě nevyjednáme nejlepší cenu, ale vyjednáme takovou cenu, aby Pfizer, Astra Zeneca a další firmy chtěly dodávat do Evropské unie.“ Místo toho se z toho udělal byznys, který pro ně bude ve finále s nulovou marží. Američané tohle mají v krvi. Nebáli se na tuhle kartu všechno vsadit.

Dalším příkladem jsou testy. Tady se řešilo u nákupu testů, aby byly levné. Proč proboha? Kdyby od začátku vláda byla schopná udělat bold decision a řekla, že PCR testy s výtěrem jednou až dvakrát týdně budou pro každého zdarma... Jasně, je to drahé, ale ona by ta cena šla dolů kvůli objemu nabídky. A celé by se to bohatě vrátilo v méně zavřené ekonomice. Jenže o to přece vůbec nejde!

Když se americká administrativa rozhodla, že s koronavirem zatočí, tak s ním zatočili. Ať stojí jedna dávka vakcíny pět dolarů, nebo třeba dvacet...

Tak o co jde?

Ono je takové řešení drahé na papíře, ale to, že by se ušetřilo mnoho miliard jinde – na ekonomických ztrátách, na dotování zaměstnaneckých platů zavřených podniků... těch sekundárních nákladů je mnohem víc. Ale všem to bylo a je jedno. Tady se řeší, že na papíře máme za a) rychlé rozhodnutí, které je za b) levné. A to všem stačí. V tom nám tady takový ten přístup, odvaha, drajv Američanů chybí. Když se bavím s lidmi z amerických poboček, první dávku vakcíny má skoro každý. A srovnejte to se situací u nás... Hlavně, že to bylo levné. To jsou ty bold decisions, které tu chybí.

Ano, americký naturel tíhne spíš k tomu obyvatelstvo neomezovat, takže škody na životech byly třeba mnohonásobně vyšší. Ale rozdíl byl, že když se americká administrativa rozhodla, že s koronavirem zatočí, tak s ním zatočili. Ať stojí jedna dávka vakcíny pět dolarů, nebo třeba dvacet, protože v takovém případě to bylo jedno.

Na začátku pandemie vaše firma posílala tisíce ochranných štítů nejen po Česku, ale i po celém světě, abyste dokázali zastoupit selhání státu. U vakcín to z důvodu byrokratických překážek nejde, ale kdyby bylo možné nakoupit vakcíny pro Českou republiku a očkovat rychleji, šel byste do toho?

Jednoznačně. Ale tady nejde jenom o mě. Takových je nás spousta. Řada podnikatelů, se kterými se znám, má CSR [společenská zodpovědnost firem, pozn. autora]. V případě Y Softu to je nějakých sedm milionů korun ročně. Minimálně to bych nainvestoval. V první řadě bych sice trochu sobecky naočkoval naše zaměstnance a infrastrukturu okolo – naše lékaře, nemocnice, komunity v okolí, ale rozhodně bych neměl ambici o tom rozhodovat já. Povolal bych lidi z komunity a nechal je dané zdroje přerozdělit.

Důchody
Shutterstock

Česko má problém, pro důchodce není místo. Docházejí domovy i příbuzní

Pokud nechceme zažít ještě delší pořadníky než dnes, musíme kapacitu pobytových zařízení pro seniory za třicet let ztrojnásobit. Jiří Hovorka o klíčovém problému Česka.

V čem vás a vaši firmu poučila pandemie ve vztahu ke státu?

Jedna z věcí, kterou řešíme i s českou pobočkou Nadace OSF [usilující mimo jiné o transparentní a efektivní veřejnou správu, pozn. autora], jsou otevřená data. Velká škola byla, že krize ukázala, jak moc jsou data potřeba a jak hrozně moc je něco takového v českém státě podhodnocené. Dnes už všechna potřebná data máme, ostatně se na ně podíváte v podstatě na každém serveru, ale doba, jakou to trvalo? Vždyť to bylo v mnoha případech skoro až půl roku.

Takže první problém byl, že to trvalo strašně dlouho. Ten druhý zádrhel, který vnímám, je, že vláda měla tendenci zatěžovat soukromý sektor principiálně na data, která už stát přece dávno má! A to je celá miskoncepce české digitalizace státu...

Ale vždyť digitalizaci si vytknul jako jednu z priorit i Andrej Babiš. V roce 2018 dokonce vyšla i koncepce s názvem digitální Česko. V čem je tedy problém?

Když to hodně zjednoduším, je to na hlavu postavené v tom smyslu, že digitalizace českého státu říká, že nahradíme papír pédéefkem. Ale absolutně nevyužívá automatizace. A to je přece podstata digitalizace.

Dám příklad – když vyplňuji daňové přiznání, pošlu ho dnes datovou schránkou, aby to na finančním úřadě někdo přeťukal. Proč to nemůžu vyplnit rovnou na nějakém portále, aby to rovnou šlo do daného systému? A nemusel tam být nějaký úředník, který to přeťukává?

Máme digitalizaci à la EET, ale opět neřešíme, aby to mělo nějaký efekt. Místo toho tu je ten systém jen jako zátěž pro podnikatele.

Nebo když loňský březen jsme mohli mít z EET data, tedy kdybychom ho nepozastavili, jaké segmenty spotřebitelského trhu jsou postižené a jak moc. A to si o EET můžete myslet, co chcete, ale mohli jsme díky těm číslům vidět, kde jaké podniky měly jaké tržby a o kolik šly dolů. A podle těchhle perfektních detailních dat bylo možné dávkovat podporu. To se nestalo. Místo toho to byla střelba naslepo.

Takže my tady máme digitalizaci à la EET, ale opět neřešíme, aby to mělo nějaký efekt. Místo toho tu je ten systém jen jako zátěž pro podnikatele. Já jsem možná trochu výjimka, mně EET samotné zas tolik nevadí, mně na tom štve, že je to jenom zátěž a nic vám to zpět nepřináší, žádnou hodnotu.

A když jste třeba malý podnikatel?

Když jsem malý podnikatel, jde to využít tak, že stát o mých tržbách ví naprosto všechno. Ví, že využívám paušál, tak proč mi nepřipraví daňové přiznání? Proč mi nepošle daňové přiznání ke kontrole a já to jenom podepíšu a potvrdím, že to sedí? Vždyť všechna ta data stát už má! Proč to musím dělat znovu?

Odklad, nebo definitivní konec? EET očima expertů

 
Jak se za čtyři roky fungování osvědčila elektronická evidence tržeb? A má smysl ji za dva roky resuscitovat, nebo spíš zaslouží poslední ránu z milosti?

Ve chvíli, kdy by EET a podobné projekty poskytovaly takové služby, hned by to bylo o něčem jiném. To je přece ta podstata digitalizace – automatizovat podobné úkony. Nemá to být o tom, že začnu se státem komunikovat emailem. A tohle stát absolutně nechápe.

Digitalizace českého státu je také mnohými vnímána jako předražený, neefektivní projekt. Dokážete vysvětlit ze své pozice, proč tomu tak je?

Cena se zvyšuje kvůli něčemu, čemu se říká vendor-lock in, kdy má stát uzavřené dlouhodobé kontrakty znemožňující fungování konkurence. Z toho plyne i ta cena.

Co je na tom ale nejdražší, je nekompetence úředníků, která způsobuje, že ti lidé vlastně nevědí, co chtějí. A teď ani nemyslím to, že neexistuje ucelená vize shora, když pomineme věci jako Portál občana, které měly existovat už před deseti lety. Ta nekompetentnost tkví v tom, že lidé, kteří o těchhle věcech rozhodují, nerozumí tomu, co digitalizace je. Do značné míry se taky bojí vyeliminovat úředníka, který tam přeťukává data, i když tam vlastně vůbec není potřeba. Koneckonců to jsou taky voliči…

Všechna ministerstva jsou zároveň taková sila, která se mezi sebou moc nebaví. A ještě se navíc nemají rádi, protože bojují o peníze z rozpočtu. Ve chvíli, kdy se snažíte dělat něco napříč jednotlivými resorty, vidíte, jak spolu ta ministerstva nechtějí a neumějí spolupracovat a házejí si klacky pod nohy.

Jeden resort po nás chce, abychom nechali zaměstnance doma, ale oni se nedokážou domluvit s ministerstvem financí, aby je nechali na podobné věci udělat paušál. To je nenapadne...

Našel byste nějaký příklad z praxe?

Ano, máme krátký příklad z koronaviru, na kterém to dokážu ilustrovat. Přišla vláda s tím, že firmy musejí udělat home office. Nechceme, abyste měli lidi fyzicky v práci, takže vám doporučujeme, abyste je nechali doma. Jasně, dává to smysl, nemám s tím problém. Jenže pak přijde finanční úřad, odbory, to je jedno, a řekne v přeneseném slova smyslu – no jo, ale vy musíte lidem platit náklady, které s tím home office mají. Jasně, zase s tím nemám problém. Ostatně to děláme ve Francii, děláme to ve Spojeném království, tak proč bychom to nedělali v Česku?

Home office nevydrží

Rozhovor s šéfem Y Softu vznikal pro pandemickou dobu typickým komunikačním kanálem – videokonferencí. Tento trend, umocněný přesunem lidí do domácích kanceláří, ale podle Muchny dlouho neudrží. Mimo jiné tvrdí, že právě onen trend home office nepřežije. Jedna z věcí, které nás podle něj drží na aktuálním pracovním místě, je totiž kolektiv. A ten se z pohodlí domova udržuje jen těžko.

Tak jsme přišli za finančním úřadem, že máme jeden návrh: víme, že naši zaměstnanci používají standardizovaný typ notebooku, a ten notebook má spotřebu 60 wattů. Průměrná cena elektřiny za jeden kilowatt je tolik a tolik, takže pojďme udělat paušál na notebook, na spotřebu elektriky s ním spojenou. Uděláme vám třídy zaměstnanců, zdokladujeme vám to... A oni nám na to řekli, že to sice udělat můžeme, ale v takovém případě to je daňově neuznatelné. To v přeneseném slova smyslu znamená, že při současné efektivitě daňového systému za to zaplatíte téměř jednou tolik navíc, protože z toho musíte odvést zdravotní a sociální jako firma, daně jako zaměstnanec...a vlastně úplně zbytečně.

Finanční úřad vám řekne, že pokud si to chcete jako firma odečíst z nákladů, tak každý jednotlivý zaměstnanec vám musí dokladovat smlouvou s dodavatelem energie a musí dokladovat cenu energie. Musíte to aplikovat u každého zvlášť, nedovolí vám udělat jednotný paušál. Takže jeden resort po nás chce, abychom nechali zaměstnance doma, ale oni se nedokážou domluvit s ministerstvem financí, aby je nechali na podobné věci udělat paušál. To je nenapadne, ani je to vlastně nezajímá, protože spolu nic nekoordinují, často spolu vůbec ani nekomunikují.

Nemůžete mít všechno. Když si řeknete, že děláme na všem, tak ve finále neděláme na ničem. A protože děláme všechno, tak nemáme penzijní reformu, nemáme digitalizaci, nemáme silnější infrastrukturu, chybí nám zaměření na jednotlivosti...

Co s tím do budoucna?

Teď neřeknu nic nového, ale na to by měla vzniknout digitální koncepce ČR. Ano, něco takového teď existuje, ale neřeší tyhle problémy. A ona koncepce by měla být postavena nejen na souhlasu odborníků napříč politickým spektrem, ale zároveň by tam měla být shoda velkých dodavatelů do státní správy a ministerstev. No a tenhle plán by pak měl být implementován do praxe.

Já mám sice nějaké konkrétní názory, co by tam být mělo a co ne, jenže ten fígl je v tom, že by to nemělo být o názorech jednotlivce. Musí to být skutečně cross-platform věcná studie, ke které se vyjádřili všichni klíčoví hráči, a ne aby to byl další dokument, který se hodí do koše po výměně vlády. Základem je dosáhnout konsenzu napříč politickým spektrem, ale i dodavatelských řetězců, které to budou realizovat.

Na čem by měl český stát především zapracovat?

To by ale znamenalo mít vládu, která má silnou digitální vizi. Jenže to vyústí logicky v to, že se silnou digitální vizí taky o něco někde přijdeme. Nemůžete mít všechno. A to už známe přece z těch firem. Když si řeknete, že děláme na všem, tak ve finále neděláme na ničem. Já vždycky říkám, že priorita není říkat, co budeme dělat, ale říkat, co nebudeme dělat. A protože děláme všechno, tak nemáme penzijní reformu, nemáme digitalizaci, nemáme silnější infrastrukturu, chybí nám zaměření na jednotlivosti.

Na druhou stranu, když jste ve vládě, prosazovat takhle partikulární zájmy vlastně ani moc nejde. Protože jste v pozici, kdy se snažíte vyhovět zájmům co nejširší skupiny obyvatel. A tohle zkrátka nejsou úplně projekty na čtyři roky...

Je to spíše strukturální problém, nebo to souvisí s nějakým nedostatkem vize, která není delší než jedno volební období?

Ono to souvisí už s tím, o čem jsme se bavili na začátku. My se bojíme dělat odvážná rozhodnutí. Ale zároveň potřebujete mít leadership, který není založen na kultu jedné osobnosti, ale zakládá si na nějakém kompromisu. To je to, proč říkám, že nemůžete řídit stát jako firmu. Já můžu v Y Softu praštit do stolu a říct – nebudeme dělat kompromisy co se týče služeb zákazníků. Ale ve státě máte koaliční partnery a iks dalších vlivů, takže to prostě nejde. To je ta chyba, kterou Babiš na začátku udělal, ale podle mě si to už uvědomil. A to je taky důvod, proč já bych nikdy nemohl jít do politiky, jelikož nejsem člověk kompromisu (smích). V politice ale musíte být schopni a připraveni kompromisy dělat, což je schopnost, která se vytratila nejen u nás, ale třeba i ve Spojených státech.

Ohodnoťte článek

-
24
+

Sdílejte

Diskutujte (2)

Vstoupit do diskuze
Michael  Durčák

Michael Durčák

Má rád fotbal a kočky. Kromě Finmagu píše pro magazín Reportér nebo komentáře o dění v USA pro Seznam Zprávy. Zároveň je redaktorem videoherního časopisu Score.

Související témata

Andrej BabišbyrokracieČeská republikaJihomoravský krajkoronavirusodvahaPodnikavé Českorozhovortechnologické firmytechnologievize

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo