Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Věřím v karmu, nejdřív pomáhám, říká mladý vietnamský podnikatel

Monika Veselíková
Monika Veselíková
24. 4. 2021
 9 932

Jednatřicetiletý Tung Manh Nguyen patří mezi takzvané banánové děti, které se rozhodly jít ve svém podnikání dál než jen provozovat večerku, bistro či nehtové studio. „Dělám, co mě baví. A věřím, že se mi to vrátí,“ říká v rozhovoru pro Finmag.cz zakladatel finanční skupiny InvestMan a společnosti Czech Viet propojující české a vietnamské firmy.

Věřím v karmu, nejdřív pomáhám, říká mladý vietnamský podnikatel
Zdroj: Se souhlasem Tung Manh Nguyen

V Česku žije podle statistik zhruba jednašedesát tisíc Vietnamců, třetina z nich se věnuje podnikání. Mezi úspěšné byznysmeny patří i Tung Manh Nguyen, o kterém bylo v minulém roce slyšet hlavně v souvislosti s iniciativou Vietnamci pomáhají.

Tung Manh Nguyen

Tung Manh NguyenSe svolením Tung Manh Nguyen

Narodil se v roce 1989 v Česku, dětství strávil na tržnici v Krnově. Vzhledem ke ztrátě otce musel jako náctiletý nechat školy a začít vydělávat. Svoji kariéru odstartoval jako kamelot v rodném Krnově, v roce 2007 nastoupil do HR firmy a postupně nabaloval další pracovní zkušenosti, včetně založení klubu Crosswaybusiness, ze kterého později vzešla firma InvestMan. Nyní Tung vystupuje jako aktivní podnikatel, který se spolupodílel na založení dvanácti firem a čtyř neziskovek.

Platforma, která od první vlny pandemie propojuje vietnamské dobrovolníky s žadateli o pomoc, získala v loňském roce cenu nadace Via. Ta víc jak dvacet let oceňuje inspirativní filantropické počiny. Letos v lednu přibyl ještě firmový oscar – cena Český Goodwill.

Právě dobročinné aktivity, které rozhodně nekončí jen zmíněnou iniciativou, nás přiměly mladého podnikatele oslovit. Při rešerši se pak člověk nestačil divit, kolik toho má ve svých jednatřiceti letech za sebou. Nejen pokud jde o filantropii, ale taky co se byznysu týče.

Během rozhovoru, který jsme vzhledem k situaci kolem koronaviru vedli raději virtuálně, nás navíc Tung nechal nahlédnout také do života vietnamské komunity v Česku.

Mají Vietnamci podnikání v krvi?

Nákup a prodej je pro nás z historického hlediska přirozený. Většinou i zemědělci bez vzdělání pochopili, že je dobré část úrody prodat na tržnici. Podnikání navíc konfucianismus staví vedle vzdělání na poměrně vysokou úroveň.

A jak je to s pověstnou vietnamskou pracovitostí?

To je trochu klišé. Věřte mi, že je spousta lenivých Vietnamců. Nemyslím, že jsme oproti jiným národům výrazně pracovitější. Spíš jde o vliv prostředí. Vietnamci jednoduše vědí, že nedostanou nic zadarmo. Ještě když chtějí uspět v cizí zemi...

Když mi bylo čtrnáct, zemřel mi tatínek, maminka byla dlouhodobě nemocná. Musel jsem se začít starat, odejít z gymplu a vydělávat.

Nikdo ale nechce trávit prací šestnáct hodin denně, sedm dní v týdnu a dítě posílat k české babičce. Vždyť vietnamská kultura stojí na rodinných principech. Generace našich rodičů ale zkrátka musela tuhle oběť přinést. Samozřejmě roli hraje i způsob, jakým se podniká ve Vietnamu. Na jedné ulici je třeba deset obchodů se stejným zbožím a v momentě, kdy ten svůj zavřete, víte, že zbylých devět profituje.

Přesto je pracovitost první slovo, které mě při pohledu na váš životopis napadá: ve dvanácti kamelot, v osmnácti práce v personální agentuře, ve dvaceti jste odešel z rodného Krnova do Prahy založit e-shop...

I v mém případě šlo o nutnost. Když mi bylo čtrnáct, zemřel mi tatínek, maminka byla dlouhodobě nemocná. Musel jsem se začít starat, odejít z gymplu a vydělávat.

Máte pocit, že vám formální vzdělání chybí? Nedala vám nakonec škola života víc?

Znalost ekonomických principů nebo marketingu by mi v začátcích určitě hodně pomohla. Takhle jsem to musel dohánět, jak se dalo. Hodně jsem třeba chodil na veřejné vysokoškolské přednášky a postupně se stal členem několika klubů na VŠE. Díky tomu jsem navázal řadu kontaktů, které mi později pomohly v dalším byznyse. Obecně pro mě ale byla oblast e-commerce skutečně velká škola, díky které jsem se naučil hrozně moc. I když to nakonec nedopadlo nejlíp.

Co se stalo?

Se společníky jsme postavili byznys na dovozu produktů z Asie. Šlo hlavně o výrobky, které tady tehdy nikdo neznal. Třeba elektronické cigarety, vakuové pytle nebo nevyklopitelné misky pro děti. Postupně se ale ukázalo, že každá novinka má na trhu omezenou exkluzivitu. Netrvalo dlouho, konkurence nás začala kopírovat a dovážet méně kvalitní, ale levnější zboží. Navíc jsme prodávali hlavně skrze slevové portály a řada z nich se v té době dostala do problémů.

Zuby jsme si vylámali i na samotném dovozu. V Asii se moc nehraje na smlouvy, často musí stačit podání ruky. V praxi proto nemáte záruku, kdy zboží doručí. Byl to poměrně nepříjemný pád, rozhodně ale téhle etapy nelituju. Naskytly se mi díky tomu další možnosti, kam investovat čas a poslední peníze.

Aktuálně působíte hlavně jako výkonný ředitel společnosti InvestMan. Jak se z mladého eshopisty stane investor?

Po příjezdu do Prahy mi rychle došlo, že jde o vysoce konkurenční prostředí a cesta k úspěchu vede přes budování kvalitních vztahů. Založil jsem proto klub mladých podnikatelů, ve kterém se potkávali lidi z e-commerce, ale i realiťáci, měli jsme tam i personalistu nebo člověka z multilevelu. Společně jsme se vzdělávali, debatovali, já se hodně věnoval financím. Přes podnikání jsme se dostali k investicím a postupně z toho vznikl Investman klub.

Často za mnou chodili zástupci českých firem a chtěli poradit, jak dostat své produkty k vietnamské komunitě.

Nakonec se většina členů rozutekla k vlastním projektům, já se ale nechtěl myšlenky investičního klubu vzdát. Udělal jsem z toho eseróčko, přibral další kolegy a začal pomáhat lidem kolem mě realizovat jejich nápady. Doteď jsme byli u rozjezdu dvanácti firem a čtyř neziskovek. Naše role je přitom různá – někdy jedeme v projektu půl na půl, jindy pouze zainvestujeme, nebo poskytneme know-how.

Vedle začínajících podnikatelů ale pomáháte i českým firmám navazovat kontakty s vietnamskou komunitou.

Tohle začalo už v době, kdy jsem pracoval na e-shopech. Často za mnou chodili zástupci českých firem a chtěli poradit, jak dostat své produkty k vietnamské komunitě. V roce 2012 se ozvala firma PK FROST, výhradní zástupce Algidy. Chtěli najít obchodníka, který dostane jejich zmrzliny do vietnamských večerek v Praze. Šli jsme do toho a nakonec obsadili zhruba šedesát až sedmdesát procent trhu. Tak jsme získali první kladnou referenci, postupně se začali nabalovat další, až jsme v roce 2016 založili vlastní značku Czech Viet.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.


Díky čemu jste ve večerkách zabodovali?

Najali jsme vietnamské studenty, kteří zrovna přijeli do země. Oproti banánovým dětem (druhé generaci Vietnamců narozených v Česku, která je „navrch žlutá, uvnitř bílá“ – pozn. red.) si s generací našich rodičů, tedy majitelů oněch večerek, rozuměli o něco líp. Díky tomu pro ně bylo snazší si je získat. Pro studenty šlo zase o skvělou příležitost, jak nabýt zkušenosti s obchodním zastoupením a analýzou trhu. Vzhledem k jazykové bariéře by patrně práci jinde než v potravinách nebo Sapě nenašli.

Jak se podařilo získat důvěru vietnamské komunity vám? Jako rodák z Krnova patříte mezi zmíněné banánové děti…

Díky tomu, že opravdu dlouhodobě pracuju v její prospěch. Už v Krnově jsem pomáhal s tlumočením, vyřizoval Vietnamcům pracovní papíry a podobně. Stejně to má i kolega David Duoc, se kterým jsme Czech Viet založili. Vytvořili jsme několik informačních portálů, já se hodně věnoval finanční gramotnosti, David cestování. Informace a vědomosti jsme komunitě vždycky poskytovali zadarmo.

Postupně jsme tak získali slušnou základnu odběratelů. A tím pádem i prostor, který jsme mohli nabídnout českým firmám, například pracovní portál VietJobs nebo naši zpravodajskou stanici. Firmy si nás nadto najímají na tlumočení, filmaři s naší pomocí hledají herce vietnamského původu. Při zavádění elektronické evidence tržeb jsme třeba předělávali pokladní systémy do vietnamštiny a natáčeli instruktážní videa. Nakonec jsme se pustili i do organizace nejrůznějších konferencí a networkingových setkání.

Czech Viet je také jeden z partnerů Asociace mladých vietnamských podnikatelů. V jakých oborech mladí Vietnamci podnikají? Přebírají živnost po rodičích, nebo jdou raději vlastní cestou?

Jsou takové tři hlavní proudy. Ten, kdo se narodil ve Vietnamu, se nejčastěji věnuje oborům, díky kterým může pomáhat vietnamské komunitě – účetnictví, reklamě a marketingu nebo třeba poradenství. Další část přebírá byznys po rodičích, zároveň se ho ale snaží rozšířit a inovovat. A třetí skupina sleduje hlavně vlastní záměry a sny. Máme mezi sebou lidi z technologických startupů jako Avocode, hodně členů dělá e-commerce. Pak jsou to jednotlivá povolání jako herec, influencer, první česko-vietnamský voják nebo porodní asistentka.

Je pravda, že se zejména starší generace Vietnamců příliš nezajímá o to, jak se podnikání vyvíjí, neřeší inovace nebo nové technologie. Přitom to není extra složité.

Když se řekne vietnamský podnikatel, vybaví se většině lidí večerka, bistro, nehtové studio nebo obchod s oblečením. Je pravda, že Vietnamci neradi chodí do rizika a radši kopírují zaběhnuté?

Částečně ano. Roli ale hraje i to, že v Asii se takhle zkrátka obchoduje – máte třeba jednu ulici, kde jsou samé obchody s obuví. Taková nabídka totiž láká daleko víc lidí, protože mají na výběr a můžou smlouvat. A pokud jde o vietnamské podnikatele v Česku – představte si, že přijedete do cizí země, nemáte vystudovanou žádnou ekonomku nebo podnikatelskou školu, plus je tu jazyková bariéra. Naučit se podnikat v cizím jazyce je opravdu těžké. V takové situaci je prostě mnohem jednoduší okopírovat něco, co funguje.

Na druhou stranu je pravda, že se zejména starší generace Vietnamců příliš nezajímá o to, jak se podnikání vyvíjí, neřeší inovace nebo nové technologie. Přitom zavést třeba online objednávání nebo hodnocení manikérek v nehtových studiích není nijak extra složité. Nejsou taky zvyklí dělat marketing a budovat značku, i když ve Vietnamu teď branding dost frčí. Věřím ale, že je otázka času, než je v tomhle směru někdo vzdělá a dojdou k tomu taky.

Rasismus v Česku
Shutterstock

AŤ JE KLIDNĚ ČERNÁ HUBA, HLAVNĚ KDYŽ MAKÁ

Všichni moji kamarádi trpící pod břemenem politické korektnosti si snad konečně ulehčeně oddychnou. Jeden z jejích okovů, ta přízračná formulka „já nejsem rasista, ale“, konečně pukl. Na veřejnosti už se smí přiznat barvu. Ta hrdost! Ta úleva! Už nemusíme neobratně kličkovat „nenávidím rasisty a černochy".

Chtějí vůbec vietnamští rodiče, aby po nich děti převzali večerku či bistro, nebo je spíš vidí v nějakém stabilním zaměstnání?

Naši rodiče de facto neměli na výběr. Přijeli do cizí země a nákup prodej pro ně byl přirozený. Rozhodně ale nejde o povolání, které by chtěli pro své děti. Každé vietnamské dítě proto neustále poslouchalo: studuj, ať nedopadneš jako my. Pak ale přijde moment, kdy člověk konečně dostuduje, začne pracovat v oboru a rodiče se začnou ptát, kolik vlastně vydělá. Mnohdy přitom dojdou k tomu, že si jako podnikatelé vydělají víc. Znám řadu vystudovaných lidí, kteří nakonec tu večerku po rodičích převzali.

Loni bylo o vietnamské komunitě slyšet hlavně v souvislosti s dobrovolnickou pomocí v rámci první koronavirové vlny. Na základě téhle aktivity jste vytvořil platformu Vietnamci pomáhají. Jaká je situace teď, pomáhají Vietnamci dál?

Určitě, i když je pomoc o něco menší a je o ní míň slyšet. Druhá a třetí vlna se totiž podepisuje i na vietnamských podnikatelích. Takže se mnohdy spíš než na pomoc ostatním soustředí na záchranu svých podniků.

Jak velký dopad bude mít pandemie na vietnamskou komunitu? Klesne počet podnikatelů? A kde najde bývalý vietnamský podnikatel nové uplatnění?

Část Vietnamců, kteří jsou v Česku kratší dobu a vlivem koronaviru přišli o práci, teď čeká na první přímý spoj do Vietnamu. Na opačné straně je skupina, která je v Česku od osmdesátých a devadesátých let. Ti často vlastní vícero obchodů, mají kapitál, investují ve Vietnamu. Na ně aktuální situace nijak vážně nedopadne.

Pak jsou tu ještě Vietnamci, kteří přijeli kolem roku 2008. Typicky jde o majitele malého rodinného bistra. A řada z nich bohužel bude muset zavřít. Ty buď zaměstnají další lidi z komunity, nebo zkusí pracovat v průmyslu. Lidi ze starší generace se neštítí žádné práce, nebudou proto nijak řešit, že by z podnikání museli přejít do fabriky. Opravdu věřím, že většina to nějak přestojí a nenastane stejná situace jako v roce 2009.

Věříte v karmu?

Co bylo v roce 2009?

Kvůli světové krizi přišla řada Vietnamců o práci. Většina z nich nevěděla, co se sebou, a dost z nich naletělo skupině špatných Vietnamců, kterým jako bílí koně pomáhali s nelegálním byznysem. Dnes už jsou ale všichni o dost vzdělanější a na tohle snad nikdo neskočí. Opravdu věřím, že najdou práci u krajanů, kteří na tom budou dobře. Anebo přijdou na nějakou novou oblast podnikání. Třeba expanze vietnamských bister přišla právě po roce 2009. Do té doby všichni dělali čínu, protože věděli, že Češi to znají a kung-pao je rychlovka. Najednou ale přišel nějaký Vietnamec s tím, že v Americe frčí phóčko, a tak se to zkusilo i tady.

Neustále se pohybujete mezi byznysem a neziskovým sektorem. Označil byste sám sebe spíš za podnikatele, nebo filantropa?

Jednoduše dělám, co mě baví. Druhá věc je, že hodně věřím v karmu. Věřím, že když budu pracovat ve prospěch naší komunity, vrátí se mi to. Mám to prostě takhle nastavené, nejdřív se musí pomáhat, potom vydělávat. I v Bibli je napsané – nechej si jen to, co potřebuješ a ostatní dej těm, kteří na to dosáhnout nemohou.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
6
+

Sdílejte

Diskutujte (1)

Vstoupit do diskuze
Monika Veselíková

Monika Veselíková

Bakalářské studium odstartovala na Technické univerzitě v Liberci, magisterské v oboru Mediální studia dokončila na Fakultě sociálních věd UK. Pro Finmag a Peníze.cz píše od konce roku 2014. Ve volném... Více

Související témata

koronaviruspodnikáníPodnikavé ČeskorozhovorVietnamci
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo