Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis

Zápas idejí a nákupní vášně. Čína tlačí západní firmy k pošlapání lidských práv

Marek Hudema
Marek Hudema | 27. 4. 2021 | 7 komentářů | 5 851
byznysČínalidská právazahraniční politika

Bojkot západních módních ikon v Číně ukazuje nebezpečnost nátlakové kampaně v rukou totalitní zvůle. Zatímco jinde slouží k prosazování lidských práv, zde spíš k jejich pošlapání. Současně však narážejí na základní principy kapitalismu.

Zápas idejí a nákupní vášně. Čína tlačí západní firmy k pošlapání lidských práv

Zdroj: Anson_shutterstock / Shutterstock.com

Když se řekne spotřebitelský bojkot, většina lidí si představí něco jako boj proti velké firmě kvůli ochraně životního prostředí, záchraně chlupatých zvířátek nebo dodržování lidských práv.

Jenže – jak se nedávno znovu potvrdilo – v Číně může takový bojkot sloužit i zcela opačnému cíli. Třeba konci kritiky porušování lidských práv. Takový bojkot pak může zasáhnout i společnosti z demokratických zemí jako třeba švédskou oděvní firmu H&M či výrobce obuvi Nike.

Jak moc, to záleží na tom, jestli mezi Číňany převládnou ideje (nebo, chcete-li, ideologie), nebo naopak láska k nákupu značkového zboží. Jde přitom o velké peníze.

​Místo zboží mizí prodejny

Manažery švédské oděvní firmy H&M čekalo v březnu nepříjemné překvapení. Den poté, co USA a Evropská unie vyhlásily sankce vůči čínským představitelům podílejícím se na potlačování lidských práv ve spojitosti s genocidou Ujgurů a dalších národností v čínském Sin-ťiangu, se ocitli pod palbou kritiky na čínském internetu.

Cílem mladých komunistů není jen konec kritiky čínského zacházení s Ujgury, ale také omluva Číně.

A nejen kritiky. Tady šlo rovnou o výzvy k ukončení nákupu jejich zboží a bojkotu prodejen. Později výrobky H&M zmizely z velkých internetových obchodů a prodejny H&M z elektronických map používaných v Číně zejména v mobilech. V některých případech začaly dokonce mizet i fyzicky. Nákupní centra, kde si firma H&M pronajímá prodejní plochy, jí dala výpověď.

Akce měla podporu oficiálních čínských míst, protože k bojkotu vyzýval Komunistický svaz (někdy překládáno také jako liga) mládeže Číny. Tedy mládežnická organizace vládnoucí komunistické strany. A důvod? Starší prohlášení firmy H&M, že nebude kupovat bavlnu ze Sin-ťiangu kvůli obavě, že se na její produkci můžou podílet uvěznění Ujguři.

Nesmrtelnost kapitána Boycotta

historik
Shutterstock

Bojkotu dal jméno anglický kapitán Charles Cunningham Boycott. V sedmdesátých letech 19. století se stal správcem velkostatku v Irsku a pro jeho majitele mimo jiné vybíral od menších rolníků peníze za pronájem půdy. V té době se ale v Irsku začalo rozvíjet hnutí požadující pro nájemce půdy lepší podmínky (a také irskou autonomii).

V roce 1880 nájemci požadovali po Boycottovi slevu na nájemném, ale požadované výše nedosáhli. Namísto toho se někteří dočkali výpovědi. Zemedělci odpověděli organizovanou nátlakovou akcí. Nebo vlastně neakcí: prakticky nikdo se od Boycotta nenechal najmout na práci. A pokud o tom někdo uvažoval, ostatní ho zastrašovali. Úroda hnila na polích.

Když se případ dostal do anglických noviny, byla uspořádána výprava s vojenským doprovodem, která měla „oběti irských nacionalistů“, jak byl kapitán Boycott vykreslen, pomáhat se sklizní. Propagandisticky šlo snad o britský úspěch, ekonomicky ale – kvůli příliš velkému počtu placených pomocníků a jejich neurvalému chování k majetku – o katastrofu. Boycott nakonec Irsko opustil.

Jeho jméno pak používal místní irský kněz pro pojmenování nátlaku. Slovem bojkot nahradil původní slovo „ostrakizace“, které prý bylo pro rolníky moc složité. Možná to ale byla jen osobní pomsta. Každopádně se slovo ujalo už za Boycottova života, a to dokonce i v Americe.

Bojkoty tu ale existovaly i před Boycottem, jen jim tak ještě nikdo neříkal. Například britští a američtí odpůrci otroctví už na konci 18. století odmítali kupovat rýži, bavlnu a hlavně cukr vyprodukovaný otroky, což přispělo ke konci otroctví v britském impériu.

Komunistický svaz mládeže to ale vyložil Číňanům tak, že jde o pomluvu Číny, snahu ponížit zemi a že je třeba proti takovým praktikám zakročit bojkotem výrobků dotyčné firmy. Cílem mladých komunistů přitom není jen konec kritiky čínského zacházení s Ujgury, ale podle některých vyjádření také omluva Číně.

​Miliardy v ohrožení

H&M se tak dostala do nepříjemné situace. Rázem bylo ohroženo zhruba pět procent jejích celosvětových tržeb, tedy nezanedbatelná miliarda dolarů (téměř 22 miliard Kč). A není v tom sama, později se výzvy k bojkotu zaměřily i na další nadnárodní firmy jako například výrobce obuvi Nike či Adidas nebo španělský oděvní gigant Zara.

Kdy ale vlastně může být takový bojkot úspěšný a jakou má šanci tento? Natlaková akce tohoto typu s sebou totiž nese několik problémů, z nichž některé popsal článku pro Harvard Business Review německo-americký ekonom a politolog Daniel Diermeier.

Příběh, že tyhle firmy urážejí Čínu a Číňany, zatímco si samy užívají jejich peněz, je jasný. Byť ne zcela přesvědčivý...

Prvním je, že bojkot musí mít jasný cíl. Jasný příběh toho, proč probíhá, jasné zaměření, proti komu je, a nejlépe i aby bylo jasné, jak to poškozuje (fakticky či „morálně“) zákazníky dané společnosti. Proto ostatně nejsou moc úspěšné bojkoty vůči méně známým firmám. A proto například aktivisté za práva zvířat vyzývali k bojkotu prodejen rychlého občerstvení McDonald’s, i když jeho vliv na zacházení se zvířaty je jen nepřímý. Jenže hamburger či smažené kuře „z mekáče“ zná každý a každému je jasné, že pocházejí ze zvířat.

Čínský bojkot zaměřený na značky jako H&M, Nike či Adidas je také dobře cílený. A onen „příběh“, který upozorňuje na to, že tyhle firmy urážejí Čínu a Číňany, zatímco si samy užívají jejich peněz, je jasný. Byť ne zcela přesvědčivý, jak o tom svědčí občasné kritické poznámky na čínském internetu.

​Bojkot musí být vidět

Dalším popsaným problémem je koordinace potenciálních bojkotujících tak, aby o bojkotu věděli a účastnili se ho v přibližně stejnou dobu. Zákazníci jsou přitom oproti bojkotované firmě v nevýhodě, protože jsou rozptýleni a většinu času bez pevného vzájemného spojení.

vůdce
Shutterstock

Bojkot ve službách zla

Bojkot je hůl o dvou koncích. Ačkoliv je běžně brán jako nástroj slabšího proti silnějšímu a za „dobro“ a demokracii, ne vždy to platí. Může jít i o nástroj společnosti či státu proti slabším. Historie dokonce ukazuje, že to často byla jakási předehra genocidy, která měla vytyčit jasné hranice mezi většinovou společností a menšinou určenou k likvidaci.

V tomhle ohledu je asi nejznámější nacistický bojkot židovských obchodů a některých profesí v Německu v roce 1933, který ale zemi způsoboval takové ekonomické ztráty, že byl brzy poté odvolán. Nacisté ho ale rychle nahradili protižidovskými zákony a posléze holokaustem. Podobně byl předzvěstí genocidy Arménů a dalších křesťanů v Osmanské říši turecký bojkot arménských obchodů v roce 1914, který organizovali takzvaní Mladoturci ovládající státní aparát.

Na státní úrovni využil bojkot třeba bývalý Sovětský svaz, který v roce 1984 údajně kvůli „protisovětské hysterii“ odmítl účast na olympijských hrách v Los Angeles. Ve skutečnosti šlo buď o odvetu za bojkot olympijských her v Moskvě o čtyři roky dřív nebo o obavy ze zpřísněných protidopingových kontrol. Ty by totiž mohly odhalit sovětské sportovce využívající rozsáhlý státní dopingový program.

Historicky se tento problém řešil veřejnou kampaní v tisku, plakáty nebo třeba výzvami k bojkotu přednesenými v kostelích či na náměstích. „Bojkotáři“ se také můžou sdružit v nějaké organizaci, jako to bylo třeba v devatenáctém století při bojkotování kapitána Boycotta, který ostatně dal bojkotu jméno (více viz box Nesmrtelnost kapitána Boycotta), či při boji proti otroctví.

V některých případech je to akce přímo či nepřímo řízená státem a jeho složkami. Nejznámějšími příklady jsou protižidovské bojkoty v předválečném Německu nebo bojkot arménských obchodů těsně před první světovou válku v Osmanské říši.

Současný čínský bojkot západních firem je někde na pomezí státem organizovaného bojkotu a bojkotu spontánního. Výzva k němu sice přišla od zmíněného Komunistického svazu mládeže Číny a podpořilo ho i čínské ministerstvo zahraničí (které oznámilo, že Čínský lid nedovolí cizincům sklízet v Číně výhody a na druhé straně ji zároveň očerňovat), ale později se obě oficiální organizace opatrně stáhly a přenechaly propagaci bojkotu různým celebritám.

Dnes tak výzvy k cílené ignoraci zmíněných firem v Číně víc než z vládních kruhů zaznívá třeba od herečky Jang Mi (Yang Mi) či zpěváka Easona Chana. Či místních influencerů na internetu jako je herec Li I-feng (Li Yifeng). Koordinaci a propagaci bojkotu převzala sociální média.

​Černý pasažér

Bez otevřené státní podpory či organizace, která by bojkot vynucovala a kontrolovala, se ale záhy objeví problém „černého pasažéra“. Úspěšné bojkoty v předminulé i části minulého století byly úspěšné i kvůli tomu, že kdo se jich neúčastnil, musel počítat s výhrůžkami sousedů či dokonce státních či polostátních ozbrojených složek. A pod hrozbou násilí se každý rád „dobrovolně“ přidá.

Pokud tenhle prvek chybí, část spotřebitelů se může tvářit, že bojkot podporuje, aby si upevnila své společenské postavení, ale zárovéň bojkot potají ignorovat a nakupovat bojkotované zboží dál. Na internetu a s dodávkami i ze zahraničí je to snadné.

V Německu nebyl pro motoristy problém natankovat místo Shellu u jiné čerpací stanice, přišel tam téměř o čtyřicet procent tržeb.

Efekt neposlušných je ale menší a bojkot je většinou úspěšný, pokud zákazníky účast na bojkotu moc nestojí. Tedy v případě, že mají možnost nakoupit podobné zboží jinde a za podobnou či nižší cenu (podobně to platí i v případě bojkotu dodávek zboží či práce nějaké firmě či osobě).

Proto byla v roce 1995 velmi úspěšná kampaň organizace Greenpeace vyzývající k bojkotu firmy Shell za její snahu potopit do moře vysloužilou ropnou plošinu Brent Spar. Například v Německu nebyl pro motoristy problém natankovat místo Shellu u jiné čerpací stanice, kde dostali benzin či naftu v podobné kvalitě i ceně. Shell tam přišel téměř o čtyřicet procent svých tržeb.

​Touha po originálu

Jenže jestli můžou čínští zákazníci získat na tamním trhu snadno náhradu zboží západních módních značek, není jisté. Nejde totiž jen o zboží jako takové, třeba tričko nebo boty, ale právě o značku. Protože některým čínským zákazníkům jde často o to, aby to byl skutečně originál, i když jinde mohou získat téměř identickou kopii.

Anketa

Bojkotovali jste někdy něco?

Podle Joea Kima, čínsko-kanadského politologa, který žije v Číně a píše pro server The Diplomat, většinou v Číně vítězí konzumerismus nad nacionalismem a bojkotem. Například firma Nike nezaznamenala do konce března propad prodejů a Číňané si dopředu objednávali ještě nevyrobené nové modely jejích bot. Bez vládní podpory současný bojkot západních firem v Číně nakonec nebude fungovat, tvrdí Kim. A zřejmě má pravdu.

Jistou nadějí pro úspěch takového bojkotu je, že by si vedení těchto firem vyhodnotilo čínský trh jako tak perspektivní, že by podle toho upravilo svou politiku. V minulosti už ostatně některé firmy požadavkům Pekingu ustoupily i v méně kontroverzních otázkách, například u sporu o Tchaj-wan. A dokonce i teď už začaly některé firmy potichu ustupovat.

Jenže teď to na omluvu Číně zatím rozhodně nevypadá. A třeba právě H&M ukazuje, že pro ni setrvání na čínském trhu rozhodně není otázkou života a smrti. Čínským pohlavárům navzdory.

Jarní Finmag

Finmag srpen 2020Zdroj: Finmag

Až nám technologie rozvážou ruce. Popularizátorka umělé inteligence Sara Polak o revolučních dobách, ve kterých žijeme.

Dobrou! Téma čísla – spaní. Pavel Jégl zkoumá, jak spali předkové. Lifehacker Tomáš Baránek líčí, jak zkoumá, jak spí on sám. Fyzioložka Zdeňka Bendová o biorytmech a světle.

Učit se, učit se atd. Tematický blok o vzdělávání a kariéře. Česko rekvalifikuje, i když o tom úřady práce, nevědí, píše Jiří Hovorka. Nevyužili jsme historickou šanci zničit maturity, lituje Vojtěch Dobeš. Robert Vlach o údělu celoživotního vzdělávání u volnonožců.

FIN. Ve finanční části magazínu Dominik Stroukal a investeens. Petr Kučera sleduje bankovní novinky. Balík textů o realitách a realitních fondech.

Autor článku

Marek Hudema

Marek Hudema

Vystudoval historii a politologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, pracoval jako novinář například v Respektu, Reflexu, Hospodářských novinách nebo Lidovkách. Zajímá se o Blízký východ a Asii, kde se snažil co nejvíc cestovat, a také ekonomiku a ekonomii.