Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Optimalizujte se. Až k smrti

Táňa Zabloudilová | 28. 12. 2020 | Vstoupit do diskuze

Než si nachystáte seznam novoročních předsevzetí, vytahujeme z archivu Finmagu vážné varování: Je to past! Dokonalost je past. A krom toho se v článku Táni Zabloudilové dozvíte, jak souvisí obsese naklizeným domovem s tetováním.

Optimalizujte se. Až k smrti

Zdroj: Shutterstock

Tetování přestalo být symbolem revolty. Mají ho lidi z berlínských klubů i sekretářky na moravských maloměstech. Pokud žijete ve vesničce u Lanžhota a dojíždíte pracovat do kanceláře, kde se chodí v saku, možná jste měli problém s tím, že vám zpod rukávu kouká obrázek. Ve větším městě je ale čím dál těžší přijít kvůli tomu k nepříjemnostem, tatuáž je běžný módní doplněk. Přesto mají někteří jeho fanoušci dojem, že je pořád poznávacím znamením tajného klubu, známkou spirituálního prožitku, nebo ho úplně vážně považují za vizuální vyjádření vlastní identity. Není nic horšího než poslouchat, proč má někdo na lýtku vytetované přesýpací hodiny a jak přesně vystihují jeho osobnost.

Guru uklízení

Lidé se ale tetují odjakživa, a nebýt Instagramu, nic iritujícího by na tom nejspíš nebylo. Promýšlení instáčových tetování, která mají za cíl podtrhnout individualitu potetovaného, ale spadá do podobné lifestylové kategorie jako pořady Marie Kondo, která napsala několik bestsellerů o uklízení. Světoznámá třicátnice se už před pár lety objevila v žebříčku nejvlivnějších lidí podle časopisu Time a loni s ní Netflix natočil osmidílný seriál. Navštěvuje v něm rodiny, které jsou ve svých domech tak beznadějně zaházené nashromážděnými krámy, že potřebují maličkou Japonku, aby je zbavila úzkosti z hromad tepláků, nádobí a ponožek, kterých se neumějí zbavit nebo je správně poskládat.

Marie Kondo
Foto: Tinseltown / Shutterstock

Marie Kondo

Jako by Velký úklid s Marií Kondo (Tidying Up with Marie Kondo) vystihl dnešní Ameriku ze všech seriálů nejlíp. Rodiny ze země, která jim slíbila obří dům a spoustu věcí, se v něm přehrabují v nesmyslech a popisují pocity dezorganizovanosti a ztráty kontroly. Až návštěvnice z jiné kultury jim pomůže v kosmetických kabelkách a chráničích na baseball udělat pořádek.

Co má metoda uklízení Marie Kondo společného s instagramovým tetováním? Jde to vysvětlit na epizodě z domu zamilovaného páru mileniálů Matta a Franka, kteří se chtějí naučit uklízet, aby udělali dojem na rodiče. „Kdyby sem teď přijeli, tak to bude ostuda. Vypadá to tu jako na koleji,“ stěžuje si Frank, který má pocit, že zbytek svého života už si uspořádat stihl. Dům, kde bydlí s Mattem, ale prý jeho vnitřní harmonii dostatečně neodráží. Neodráží to, kým Frank je.

Co ho frustruje, spatříme záhy. Na lince mají s partnerem několik špatně umístěných pánviček, v komoře moc oblečení. Devastující. Když pak přijde na návštěvu typicky přehnaně entuziastická Japonka, pošle je nejdřív oba spárovat hromadu ponožek.

Frank s Mattem její úkoly nadšeně plní, protože mají dojem, že když dům bude dokonalý, rodiče si to samé budou myslet i o jejich životě. Uznají, že dospěli. „Náš dům je přece odrazem našeho vztahu, takže pokud nebude v harmonii, mohli by si myslet, že je to jenom dočasný. Měli by hned vidět, že jsme stvořili něco obdivuhodného.“

Na Franka zapůsobí Mariino motto: člověk by si měl zorganizovat prostor tak, aby vyhovoval jeho „nejlepšímu možnému já“. Je tak dokonalým příkladem mileniála, který je podle sociologických studií v pasti obsesivního perfekcionismu.

Dezinformace, koronavirus

Sebekurátorství

Velký úklid s Marií Kondo je hrozný pořad. Od momentů, kdy se guru s každou domácností „rituálně pozdraví“, až po řeči o tom, jaký má kdo vztah ke svým knížkám, botám, šatům, ponožkám a květináčům.

Žvatlání o sobě samém není únavné jen kvůli neskrývanému narcismu všech účastníků i těch, kteří je sledují. Stupidita obsažená v byznysu Marie Kondo je v tom, že dává publiku dokonalý nástroj k nekonečnému přemýšlení o sobě a o tom, jak svůj obraz vylepšovat – ke kurátorování sebe sama.

Touha nebo pocit povinnosti vykřesat ze sebe svoji nejlepší možnou verzi a ukazovat ji nejen svému bezprostřednímu okolí, ale i followerům na sociálních sítích, je dnes u lidí pod čtyřicet viditelná ve všech prostředích. Kromě oblečení, stylu hudby a politického názoru, které vám stačilo vybrat v době subkultur, je tu dnes milion dalších možností, jak se udělat zdánlivě jedinečným, jak vybrat, co mít nebo nemít rád, a jak to o sobě dát vědět.

Vyhrajou jen nejlepší

Čtivě a podrobně píše o základním problému lidí narozených zhruba mezi lety 1981 a 1996 americká novinářka Anne Helen Petersenová ve virálním textu Jak se z mileniálů stala generace vyhořelých (u nás ve zkráceném překladu uvedl A2larm). I ona si všímá pořadu Marie Kondo, která v nás prý vzbuzuje dojem, že náš osobní prostor by měl být optimalizovaný stejně jako naše osobnosti a kariéry.

Potřeba optimalizovat sebe samého podle Petersenové vyplývá z pokrizové socioekonomické situace, ve které se mileniálové ocitli a stále ocitají, když se pokoušejí začít kariéru. „Jak se americký obchod stále zlepšoval v dosahování zisku, bylo třeba příští generaci přimět k co největší konkurenceschopnosti,“ píše Petersenová. „Nestačilo přijít s diplomem a čekat, že dostaneme práci. Mileniálové měli jako první generace v dějinách nejprve za úkol zdokonalit sebe samé tak, aby byli nejlepšími možnými zaměstnanci.“ Připravenými na kombinování několika úvazků bez placeného volna nebo pojištění.

Krize samozřejmě ovlivnila všechny, pro generaci Y ale byla podle Petersenové formující. „Nemohli jsme najít normální práci, jen zaměstnání na částečný úvazek, místa bez dřív samozřejmých zaměstnaneckých výhod nebo pozice kombinující tři různé práce. A tak jsme se často stěhovali zpátky k rodičům nebo do sdílených bytů a snažili se žít z mála. Byli jsme přece vychováváni tak, že když budeme dost pracovat, všechno nám vyjde,“ píše Petersenová o životních podmínkách mileniálů a o doporučeních, která dostali do života od rodičů – srazit paty a prostě se snažit. Kdo bude chtít pracovat, práci si najde. Kdo se bude dost snažit, bude odměněn úspěchem. A jak by mohla dodat Marie Kondo – kdo si život dokonale zorganizuje, bude ho mít dokonalý.

„Nikdy jsem si nemyslela, že systém je spravedlivý,“ píše Petersenová. „Věděla jsem, že může vyhrát jen několik z nás. Prostě jsem si myslela, že když budu dál pokračovat v optimalizaci sebe sama, můžu se stát jedním z nich,“ shrnuje víru velké části lidí s ambicemi.

„Nakonec nám to zdánlivě vyšlo,“ pokračuje americká publicistka. „Ekonomika se uzdravila. Většina z nás se odstěhovala od rodičů. Našli jsme si zaměstnání. Ale finanční stabilitu jsme nenašli nikdy.“

Mezitím v Česku

Petersenová vykládá situaci zaoceánských mileniálů, kteří do života vstupují s dluhem za školu. Ani vyhlídky těch českých rozhodně nejsou tak lákavé, aby byl její text nesrozumitelný. I rodiče zdejších dvacátníků a třicátníků byli přesvědčení o tom, že jejich děti se v novém režimu budou mít výrazně líp. Při návštěvách městských sdílených bytů, kde většina mladých po škole zakotví, si nejspíš říkají, k čemu všechny jazykové kurzy a Erasmy byly.

I v Česku občas vypukne debata o tom, jestli jsou mileniálové neschopné fňukny (jak si myslí liberálové), měkké buzny (jak si myslí konzervativci), anebo mají prostě smůlu, protože se narodili v době, kdy světové ekonomice diktují korporace, pro které se všichni optimalizujeme (jak si myslí stárnoucí mladí levičáci z Prahy a z Brna).

Ti, kdo bývají za fňukny nejčastěji, jsou nepřekvapivě umělci, kteří mají reflexi společnosti v popisu práce, ale také si díky svému vysokému kulturnímu a sociálnímu a nulovému ekonomickému kapitálu dávno všimli, že se po nás na pracovním trhu chce něco jiného, než jsme čekali. Mistři jejich oboru byli kdysi dávno zruční řemeslníci, později intelektuální géniové. Dnes jsou umělci tlačeni do rolí kreativních podnikatelů schopných se propagovat a prodávat. Optimalizovat se jako všichni ostatní tak, aby zdravotní i sociální pojištění zaplatili vždycky sami, a se stabilním zaměstnáním nikdy moc nepočítali.

Jako Emma Smetana

Zvykli jsme si z toho dělat legraci. Co jiného. Na lidi vyznávající kulturu neustálého sebezdokonalování se vymýšlejí vtipy snadno. Už proto, že výchova k individualismu stojí na bájném přesvědčení o vlastní výjimečnosti, známém z amerických filmů díky slovíčku „special“. „Když potkám někoho o pět nebo víc let mladšího, než jsem sama, je to většinou totální zm*d!“ říká v ikonickém mileniálském seriálu Girls epizodní postava, kterou hraje Natascha Lyonneová.

„Říkali vám rodiče, že jste výjimeční? To jste tomu věřili? Protože nám i těm před námi to říkali taky. Jenomže my byli dost chytří na to, abychom si všimli, že jsme blbci, a tak jsme se o to víc snažili, abychom z té debility vyrostli,“ shrnuje rozdíl mezi mileniály a všemi předešlými generacemi. Přesto, že se z kouzelného slova díky komediím, jako jsou Girls, dávno stalo klišé, neznamená to, že ve své „special“ mileniálové nedoufají. „Asi jsem jiná. Ale podobně je jiný každý, kdo žil chvíli mimo tuto zem,“ věří zpěvačka a moderátorka Emma Smetana, že k injekci zvláštnosti přišla v zahraničí.

Od finančně zajištěných městských mileniálů, jako je Smetana, známe aktivní sebekurátorství asi nejvíc. Hezký Instagram se pochopitelně líp dělá lidem s tlustší peněženkou. Systém, ve kterém jsme každý samostatnou podnikatelskou jednotkou poskytující ostatním své služby, pracujeme pořád a propagujeme se taky pořád, si nás ale podrobuje všechny. Představa hipstra, co nemá kvůli mizerné výplatě na latéčko, může být zábavná. Jenže ti, co jsou na žebříčku pod ním, v době, kdy na nájem těžko shání pražský kreativec, zažívají existenční potíže jako z francouzských sociálněkritických dramat. A ta moc vtipná nebývají.

Mileniálové, ačkoliv si je nejčastěji představujeme v New Yorku, Berlíně nebo Praze, bydlí i na malých městech a vesnicích. Z Bruntálu moc lifestylových instagramových účtů nepochází. Se zvykem zaměstnavatelů očekávat optimalizované zaměstnance a nabídkou pracovních míst, která nedávají smysl, jsou ale bruntálští mileniálové nepochybně obeznámeni.

Sváteční Finmag

Finmag prosinec 2020Zdroj: Finmag

Dušan Šenkypl: „Nakonec někdo z ministerstva křičel, že by bylo nejlepší nedělat nic a  nechat procento populace prostě umřít.“ Internetový miliardář popisuje, jak s iniciativou Covid19CZ pomáhali státu. Proč chce teď dávat peníze politikům?


Ham. Téma čísla: jídlo. Chceme bio a poctivé vaření. Babička by se nám vysmála. • Hospoda: přežije rok 2020? A vinaři? Mapujeme, jak se snaží. Lukáš Hejlík má pár tipů. • Lid: Až tlustý budou hubený... Covid: Ale di ty. • Jak věda nasytila lidstvo.


Michael Durčák navštívil palírnu, kde se since 1875 dělá Jack Daniel’s. Leží v suchém okrese, kde vám prostě nenalejou. Výjimku má jen tenhle podnik. A počítá se, že se odsud dostanete tak, jako sem. Vlastním autem.


Ještě víc: Vojta Dobeš chválí první VW stavěný zgruntu jako elektro. • Marek Hudema o zmrtvýchvstání Islámského státu. • Petr Houdek o setrvačnosti a dějinách: ač jezuiti odešli před čtvrt tisíciletím, pořád je lid vzdělanější ad. • Peter Bednár: Porýní-Severní Vestfálsko – náš vzor. Kde se učit opravovat krajinu.


Dobrovolná konformita

Iritující je proto ochota, se kterou na optimalizaci sebe sama přistupujeme, kurátorujeme vlastní značky a zvykáme si na pozice chudých izolovaných podnikatelských subjektů o jednom člověku. S malým zpožděním tak pomáháme naplňovat porevoluční sliby Václava Klause, že všichni budeme podnikateli.

I Petersenová ve svém textu akcentuje konformitu, kterou mileniálům vštípili rodiče, přesvědčení o tom, že v novém světě nebude třeba se proti něčemu bouřit. Hodnotou je vynikat, nikoliv někam patřit. Dost možná nám tak atrofuje schopnost se na něčem domluvit, pokud komunikace není určená otázkou „kolik to stojí?“.

Spíš než na změnu podmínek nás všech, za kterou bychom museli lobovat společně, promýšlíme individuální strategie, jak vystoupit z davu. I kdyby jen na Instagramu, protože právě dobrá veřejná prezentace nám může pomoct sehnat lepší práci, než máme. Odbory nejsou cool, spolky jsme zvyklí zakládat, maximálně když potřebujeme založit komunitní zahradu. Přitom by se nám dnes komunitní know-how hodilo třeba při obraně proti zvyšujícím se nájmům.

„Když mi tohle všechno došlo, ulevilo se mi,“ shrnuje Petersenová svoje úvahy o vlastním sebekurátorování. Publicistce, která text napsala kvůli pociťovanému syndromu vyhoření, stačí k momentální spokojenosti to, že si určila diagnózu, zjistila příčiny, a díky tomu může být sama k sobě upřímnější.

Přijít si na to, že nemusím být den ode dne lepší, zdravější, lépe oblečený a připravený víc pracovat, nejspíš opravdu pomůže. Ale ne moc. Nemusíme být totiž lepší my sami, ale podmínky, ve kterých žijeme. Pokusit se je změnit je druh práce, na kterou zvyklí nejsme.


Text vyšel ve Finmagu 2/2019 a bude platit, dokud lidé nedostanou rozum, a pak jim bude připomínat dobu, kdy ho neměli. A protože se to u textů ve Finmagu stává často, je dobré mít předplatné. Když si předplatíte Finmag na papíře, zarchivujete si ho, když elektronicky, dostanete přístup do kompletního archivu. A to se vyplatí.
Táňa  Zabloudilová

Táňa Zabloudilová

Píše o popkultuře, společnosti a tématech spojených s rozvojem a designem měst. Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi