Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Hybaj do polí

Peter Bednár | 8. 8. 2020 | Vstoupit do diskuze – 31 komentářů

Řídce zastavěné periferie plní sen o bydlení všem příjmovým skupinám. Život v nich je ale závislý na skrytých dotacích a levných energiích. Když zdraží, přijde šok.

Hybaj do polí

Zdroj: Shutterstock

Přestože zastavěné území tvoří jen tři procenta rozlohy České republiky, jsme jednou z nejhustěji obydlených zemí. V obci nad deset tisíc obyvatel nás žije 5,4 milionu, historické centrum krajského města, například Plzně, se vejde na rozlohu jednoho shopping parku s parkovištěm a skutečně městské prostředí tvoří i v Praze sotva pět procent katastru.

Vedle kompaktních bloků v centrech měst tu jsou periferie. Nejde jen o místa materiální nouze, kde žijí ti druzí, je to běžný stav moderních zemí. Jsou všude, kde lidskou krajinu netvoří ulice, náměstí nebo bloky, ale haly, billboardy a průtahy, bez ohledu na příjem obyvatel.

Většina nových sídel vzniká už desítky let v místech kdesi mezi přírodou a městem, v prostředí, které ignoruje civilizační odkaz krajiny, a v budovách, které by mohly stát kdekoliv. Zaběhnutý termín je urban sprawl, česky sídelní kaše.

Sto let rozvoje české průmyslově-zemědělské krajiny je velký experiment s dřív nepředstavitelnou prosperitou (jen podle HDP nám je osmkrát lépe) výměnou za rezignaci na to, jak to celé vypadá. Je dobře, že žijeme v bezpečné zemi, ale bylo by asi těžké někoho přesvědčit, že se vyplatí žít a zemřít za logistickou zónou v Čestlicích.

Modletice vs. KrumlovZdroj: Finmag

Největší česká dálniční křižovatka, MÚK Modletice spojující D1 a pražský okruh, přiložená v měřítku 1 : 1 na centrum Českého Krumlova. I když to není poznat z materiálů CzechTourism, toho líbezného je v české krajině méně než toho funkčního.

Horší z obou světů

Každý režim zanechá otisk v krajině – vzpomeňme rybníky a barokní vesnice, smrkové lesy Marie Terezie, odsuny lidí a měst, jednotná zemědělská družstva, zahrady s bazény nebo řepku. Periferie je prostorem věčné revoluce: rozdíly ve spravování krajiny vytvořily celky, jejichž jednotlivé části na sebe nenavazují. Celková podoba krajiny není otiskem národního charakteru, výstavba jen pragmaticky tvoří servisní zónu pro to, co je zrovna potřeba.

Výstavba kolem velkých měst připomíná letokruhy. První periferie, vystavěné ve stylu podnikatelského baroka, byly domovem těch, kteří si mohli dopřát luxus velkých sídel. Ty současné rostou pro ty, kteří si už bydlení ve městech nemůžou dovolit, a délka dojezdu je inverzně proporční finančním možnostem. Novinkou je bytový dům do pěti podlaží (aby nemusel mít výtah) na samém okraji obce. Tam, kde se spojí všechny nevýhody bytu se všemi nevýhodami venkova.

Problémy současné krajiny lze popsat jednou delší větou: Monofunkční budovy na nevhodných místech vytvářejí příliš velké vzdálenosti pro vznik hodnotných celků i v prosperujících oblastech, drancují krajinu a nechávají lidi zcela odkázané na dojíždění autem do blízkého města, kde doprava přespolních ničí to, co je na něm hezké, a v obyvatelích vzbuzuje pocit, že by měli větší klid za městem… v monofunkčních budovách na nevhodných místech.

Rozšířené představy o pomoci jsou dvě: postavit nové dálnice a zavést rychlý internet. Oboje má bohužel opačný efekt, funguje jako hnojivo pro nízkou hustotu nového osídlení a zrychluje chátrání problematických míst. Dojezd autem a virtuální spojení se světem umožňuje žít tam, kde by to jinak nedávalo smysl, na úkor kvalitní zemědělské půdy, bez prostorové návaznosti na blízkou obec, bez škol a nemocnic, bez pracovních příležitostí, v enklávách plošně rozdělených podle příjmů. Ani investice do vzdělání nemusí stačit, jak napovídají data o překvalifikovanosti zaměstnanců zaostávajících regionů.

Fimík
Zdroj: Shutterstock, koláž gp

Příští týden ve Finmagu

Už ve čtvrtek bude nové číslo Finmagu. Architekt Peter Bednár vás v něm vezme na výlet do Litvy. Místy z jeho cestopisu budete mít dojem, že je to země mírně bizarní. Ale pak vám dojde, že se tam vlastně budete cítit jako doma.

„Spor o to, komu, čemu a od kdy je dobré stavět nové sochy, je vyřešený nejviditelněji ve Vilniusu, kde zbylo nejvíc prázdných podstavců. Dnes jsou na nich sochy psů, koček, basketbalových míčů, ovoce nebo lidí, kteří s Litvou nemají téměř nebo vůbec žádnou spojitost. Například sochy Franka Zappy (kterou v roce 1995 přijel odhalit Václav Havel), Leonarda Cohena (jehož matka sice pocházela z Litvy, sám ale zemi nikdy nenavštívil) a Johna Lennona. Na jednom náměstí stojí obrovská kraslice, v nejužší uličce Vilniusu najdete sochu pupku a na hlavním náměstí sochu chlapce, který očichává botu. U té se údajně plánují první rande.“

Vynucená separace

Kromě efektivnějšího poměru zdanění práce a majetku pomůže periferiím hlavně lepší správa krajiny. To nezní problematicky, každá strana se přece s chutí hlásí k ochraně lesů a zadržování vody. Ale konkrétní řešení budou velmi kontroverzní: revize další automobilové infrastruktury, akceptování kompaktnější výstavby a možná i rozhodnutí, že mnohé z šesti tisíc českých obcí zjevně nemají perspektivu bez ohledu na to, kolik korun, eur nebo betonu se do nich nalije.

Nevýhody nízké hustoty osídlení mimo stávající strukturu nejsou tajemstvím, na jejich problematičnost reaguje například dokument Politika územního rozvoje ČR z roku 2009. Přesto se výstavba řídí archaickým rozdělením územních funkcí a tlakem na co nejmenší výšku budov.

Termíny nízká hustota nebo monofunkčnost působí neutrálně, ale mají zásadní dopad na podobu krajiny. Z paradoxní obavy před zastavováním přírody obce nařizují výstavbu na velkých pozemcích, co nejdál od už postaveného.

Stavební legislativa na většině míst neumožňuje postavit smíšenou čtvrť s obchody a školkou. Tyto funkce musejí být od sebe oddělené a natolik vzdálené, že každá běžná aktivita vyžaduje jízdu autem. Vylučují se i jiné komplementární funkce, například logistika nemůže být v areálu s výrobou. Návaznost bydlení, práce, nakupování a klidně i halových center do sjednoceného celku, známá třeba z rakouských vesnic, je u nás nepřípustná. Rakouská vesnice není hezká kvůli vkusu a bohatství našich sousedů, ale hlavně proto, že jsou budovy blíž. A i díky tomu, že Billa může stát na historickém náměstí a dál plnit centrum obce každodenním životem lidí. U nás je většina malých center před komercí „ochráněna“, ale za cenu toho, že na náměstí není důvod jít a do jeho okolí investovat. Místo menších samoobsluh na návsích vznikne jeden supermarket na poli.

Samotná ulice mezi domy, často pojmenovaná podle stromů, které byly na místě vykácené, je primárně prostorem pro hladký průjezd aut.

Nemožnost postavit výrobní areál blízko centra, třeba i se skromným bydlením pro zaměstnance, je motivovaná ušlechtilým cílem oddělit obyvatele od průmyslu a dopřát pracovníkům dost zeleně, přestože velká část výroby dnes probíhá prakticky nehlučně a bez kouře. Zaměstnance, často špatně placené, to vyhání v lepším případě do aut či sběrných autobusů, v horším případě do ubytoven, které lze provozovat jen tam, kde si na ně nikdo nebude stěžovat – na těch nejhorších a nejvzdálenějších místech.

Skryté dotace

Ideální verzí naší civilizace je městský nebo vesnický život v čitelných sídlech, s náměstími, hezkými ulicemi a institucemi vytvářející zázemí pro rozvoj a spolupráci jejich obyvatel. Buď tam, kde je tramvaj, nebo aspoň tam, kde Zdeněk Pohlreich může růžolícím sedlákům pochválit domácí speciality v dřevěnici s muškáty za okny. Navzdory tomu si ale prakticky ve všech zemích se svobodnými volbami a svobodným trhem většina vybere opak.

Většinový ideál bydlení je rodinný dům se zahradou, daleko od lidí, ale zase blízko městu, obklopený zelení, ve které se nukleární rodina může po práci rekreovat grilováním v zahradě plné batolících se dětí nebo lovením pstruhů v blízkém potoce. Výstavba mimo město tuto představu bohužel nenabídne. Příroda se v okolí sídelní kaše nenachází vůbec, nebo pozůstává z polí protkaných silnicemi, ploty, sklady a parkovišti.

Tato preference je samozřejmě zcela legitimní. Jenže popularita je možná jen proto, že cena nemovitosti je pouze zlomkem skutečných nákladů na řídké osídlení krajiny. Infrastrukturu, údržbu, sítě a sociální služby hradí stát a obce. Jen to, co je před domem pod zemí, často převyšuje hodnotu nemovitosti samotné. Představa o soběstačnosti soukromých domů je možná jen za předpokladu ohromného dotování všeho: silnic, aut, služeb, a dokonce i malých obchodů. Odpovědí samozřejmě není trestat vlastnictví rodinných domků, spíš upravit pravidla jejich výstavby, aby mohly zabírat menší plochu, na které se touha po životě v přírodě může potkat s realitou.

Sípejte ptáčkům
Zdroj: Shutterstock

Přerozdělování na Finmagu

Na venkově je život dražší. Cena je ale často schovaná ve statcích, za které lidé přímo neplatí. Například sítě: v Praze musí každý obyvatel zaplatit v průměru pár centimetrů kanalizačního potrubí. Na vesnicích to můžou být metry. Silnice, po kterých projede denně sto aut a deset tisíc aut stojí v průměru na jednu jízdu velmi rozdílnou cenu. Vybudovat dětské hřiště může stát stejně ve městě jako na vesnici, ale je rozdíl, jestli si na něj přijdou hrát stovky dětí denně nebo nejvýš nižší desítky.

Život na vsi. Luxus, na který vám přispívají druzí

Nedomy v neulicích

Eklektický styl nových domů vychází z laických představ o podobě historických sídel. Jenže základ krásy tradiční architektury nespočívá jen v ornamentálních detailech. Zajímavé je dnes už nepostavitelné umístění v krajině, většinou s domy těsně u sebe. Vesnickou malebnost vytváří koncentrace budov a lidí, kteří následně uživí třeba místní hospodu.

Architektura může jen kamuflovat dopady legislativy. Bohaté a chudé satelity se zásadně neliší, bez ohledu na rozměr obydlí a jejich vnitřní vybavení. Jsou až překvapivé rovnostářské: i český premiér žije v satelitu s ploty z levných cihel, na ulici bez chodníku, v domě s typickou střechou s nízkým sklonem, vycpanou izolací. I zjevně prosperující ostrovy luxusu v rekreačních oblastech, třeba Špindlerův Mlýn nebo Lipno nad Vltavou, ukazují, že lze koupit cokoliv, kromě normální ulice.

Velké vzdálenosti vynucují pro důstojný život rodin alespoň dvě auta. Dům s tímto požadavkem téměř nejde navrhnout jinak, než aby celé čelní fasádě dominovala garáž, která je zároveň hlavním vstupem. Vchodové dveře v satelitech jsou úplně vedlejší, schované a zjevně nepoužívané. Nová typologie domů se radikálně odřezává od tisíciletého vývoje lidských sídel, která jsou zajímavá právě propracovaností vstupu a fasádou, která obohacuje i kolemjdoucí.

Rodinný dům bývá na pozemku nejčastěji zhruba uprostřed, kde spolehlivě znehodnotí všechny potenciální kvality domu i zahrady. Celá přední část pozemku je v nejlepším případě čistě dekorativní předzahrádka, ve které není důvod se zdržovat. Může pouze signalizovat příjem domácnosti nákladností a exotičností zeleně. Samotná ulice mezi domy, často pojmenovaná podle stromů, které byly na místě vykácené, je primárně prostorem pro hladký průjezd aut. Proto v ní chybí cokoliv, co by ho narušovalo: stromy, mobiliář a často i chodníky, tedy zároveň to, co vytváří příjemné a hezké prostředí. Nebezpečí plynoucí z rychlosti průjezdu znemožňuje mimo jiné bezpečný pohyb dětí, přestože jejich rodiče často utíkají z měst právě proto, aby si měly kde hrát. Důsledné oplocení pozemku je proto celkem logické řešení, hradba proti nebezpečí a okolní nehostinnosti.

Ve zkratce: ochranářská regulace výstavby se bohužel zabývá nepodstatnými detaily jako sklony střech a okenními materiály, zatímco by měla hlídat především velikost parcel!

Půda (ne)zemědělskáZdroj: ČSÚ

Horní linka: zemdělská půda. Spodní linka: nezemědělská půda. Údaje v tisících hektarů. Zdroj: České zemědělství očima statistiky 1918–2017, ČSÚ

Až zdraží energie

Česká periferie je poklidná, přestože se do ní z úspěšných měst pomalu vystěhovávají lidé, kteří v nich historicky tvořili nespokojené revolucionáře. Varováním můžou být nedávné, nejdřív těžko pochopitelné protesty žlutých vest ve Francii. Jednalo se zřejmě o první revoltu jinak materiálně zajištěné krajiny kruhových objezdů a benzinek proti drobnému zdražení pohonných hmot. Co z pohledu města působilo jako logická daň, bylo výrazným zásahem do životní úrovně lidí žijících daleko od míst, ze kterých lze kamkoliv dojít pěšky.

Kritika periferií není jen estetickým soudem, špatnou strukturu osídlení stejně nelze vyřešit krásnějšími budovami. Nejpalčivější problém dokonce nemusí být ani celková nákladnost. Hlavní slabina neudržitelně nízké hustoty osídlení je křehká závislost na konkrétní, zhruba současné, ceně energií. Skokové, ale představitelné zdražení benzinu třeba na dvojnásobek by bylo likvidační i pro život těch, kteří se teď v okolí velkých měst právem považují za střední třídu.

Vyšlo v únorovém Finmagu. Vlastníkům digitálního předplatného je celé číslo – jako všechna další čísla – přístupné v archivu. Do archivu se taky příští čtvrtek přesune toto ↓↓↓ číslo. Pokud byste chtěli vlastnit jen to a žádné jiné, klikejte na tlačítko níž, později nebudou. 

Čtení na zbytek léta

Finmag srpen 2020Zdroj: Finmag

Téma čísla: Sex v roce 2020

Chceme to jako máma s tátou? Statistiky tvrdí, že mladí dnes mají míň sexu. Možná ale jen za sex nepovažují všecko, co kdysi jejich rodiče. Analýza Vojtěcha Pišla. • Monika Veselíková se ptá, jak lockdowny poznamenaly reálný sexbyznys v českých ulicích i privátech. • Michal Kašpárek o apkách, které z vás udělají pornstar samostatně výdělečně činnou. • Matouš Hrdina popisuje přeměnu Tinderu z aplikace, kde se rande domlouvá, na platformu, kde se rande děje. • Jak filmy zteplaly. Kamil Fila a story hollywoodského comingoutu.

Peter Bednár

Peter Bednár

Peter Bednár je architekt a urbanista v kanceláři Jakub Cigler Architekti. Studoval a pracoval v USA, Holandsku a Číně. Věnuje se převážně plánování městských struktur, krajině a veřejnému prostoru. Jeho práce s různými týmy... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 31 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Josef Fraj | 8. 8. 2020 10:57

Vzhledem k autorovu předchozímu článku "AMERIKA NESTAVÍ CHODNÍKY. JEŠTĚ BY PO NICH CHODILI ČERNÍ", který byl v podstatě neomarxistickou agitkou, mám trochu problém ho brát vážně.

Pár poznámek
1. Lidé jednají tak, aby dosáhly co největšího uspokojení vzhledem k omezeným zdrojům, které mají k dispozici a podmínkám, které nemohou ovlivnit. Podmínky pro život dnes nejvíce ovlivňuje stát a protože tyto podmínky mnoha lidem nevyhovují, snaží se je v rámci svých možností eliminovat. Když jsou vysoké daně a nesmyslný zákoník práce, tak vzniká švarc systém a off shore companies, když je šikana podnikatelů nesnesitelná, vzniká šedá či černá ekonomika a korupce, když lidé nemohou bydlet tam, kde by chtěli, tak hledají náhradní možnosti, které aspoň částečně splňují jejich očekávání atd.

2. Stále více podmínek, ve kterých žijeme, je dáno centrálním plánováním státu. Všechny ty dotace, jedno jestli skryté nebo neskryté, nesmyslné stavební řízení, šikana památkářů, zkorumpované územní plány zhoršují situaci, kterou se pokoušejí regulovat. Regulace tak fungují z principu a většině lidí nezbývá, než se jim podřídit. Regulátor tak pravidelně dosahuje opaku toho, co od regulace očekával.

3. Stále se rozšiřující centrální plánování včetně měnového monopolu a činnosti centrální banky stále více znemožňuje reálnou ekonomickou kalkulaci. V důsledků regulací, dotací, pobídek, podpor a nevím čeho ještě už nejsme schopni určit reálnou tržní cenu stále se rozšiřujícího okruhu věcí. To zcela zákonitě vede k tomu, že některé věci jsou nesmyslně levné a některé nesmyslně drahé. A lidé se tomu pochopitelně přizpůsobují.

+67
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Ondřej Hudec | 11. 8. 2020 18:00

Autorův předchozí článek byl naopak na mnoha datech zdomunetovaným institiucionálním rasismem, který v USA probíhá po staletí. Pokud i takto datově podložený a v podstatě "neideologický" článek nazvete neonacisty do veřejného diskursu vzneseným pojmem "neomarxismus", tak byste si zcela vážně měl zajít k doktorovi. Zbytek jsou typické volnotržní poučky, které už dnes snad kromě Institutu Václava Klause nikdo nebere vážně. Obvinit z obcházení zákonů (švarcsystém) a vykořisťování zaměstnanců stát namísto zaměstnavatelů chce hodně velkou dávku zatemnění mozku.

-5
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK