Největší úspěchy i propadáky. Rok covidu očima expertů

2. 1. 2021

13 309

Co se v roce 2020 povedlo a co byl naopak největší průšvih? Ekonomové, zástupci podnikatelů a další odborníci hodnotí uplynulý rok.

Největší úspěchy i propadáky. Rok covidu očima expertů

Zavřené obchody, restaurace, školy. Zákaz cest za hranice, večer ven jedině na noční nebo se psem. Práce z domu. Rok 2020 byl ve znamení pandemie koronaviru, který ochromil svět.

Doba je výjimečně nejistá, čeká se krize – ale navzdory tomu se akciové trhy po počátečním šoku za pár týdnů otřepaly a vrátily indexy na rekordní hodnoty. Pořádnou jízdu zažily třeba akcie Tesly, ze které se dokonce stala nejhodnotnější automobilka světa. Do nebes míří i bitcoin, jehož cena v posledních dnech překročila hranici 27 tisíc dolarů. Vydělali i ti, kdo na začátku roku investovali do zlata. A poklesu se – pro mnohé překvapivě – brání i ceny nemovitostí.

V Česku tak patří mezi poražené především státní správa, která nedokázala využít toho, jak se jí podařilo zvládnout první vlnu pandemie, příchod druhé vlny ignorovala a chaotickými opatřeními i vystupováním se připravila o důvěru velké části veřejnosti.

Jak rok 2020 hodnotí respondenti naší ankety? Co jim udělalo největší radost a co je naopak nejvíc zklamalo?

Radost mi udělalo nadšení ekonomů a dalších společenských vědců přispět odborností, radami a analýzami ve společenském boji s epidemií. Vyjevilo se, že epidemie je i problém společenský. Nevystačíme s medicínou, virologií a epidemiologií. Ukazuje se, jakou roli hraje i zapojení ekonomie, psychologie, sociologie, práva a dalších. Uvedu dva příklady: Optimalizace nákladů trasování, testování a cílení na straně jedné a ztrát plošných restrikcí na straně druhé. Sledování intenzity šíření nákazy v různých úrovních školství a zpětná vazba pro rozhodování o podobě opatření ve školách. Možná tato zkušenost odhalí omyl, že prosperitu země stačí zajistit STEM obory, přírodní a technické vědy, strojírenství a matematika.

Zklamal mě přístup vlády, která místo aby nadšení otevřela dveře a doplnila logistiku a koordinaci, přehlížela ho a moc o něj nestála. Některé věci se prosadily, ale s obrovským zpožděním a ztrátami. Epidemie obnažila zastaralost fungování naší státní správy a skepsi k roli moderní vědy v informovaném vládnutí.

Obrovskou radost mi udělalo to, když jsem od března znovu a znovu viděl, jak se Češi nedají, jak si dokážou poradit, jak se dokážou v těžkých chvílích semknout a nezapomenout na úsměv a poděkování. Zklamalo mne to, že měl Andrej Babiš pravdu – opravdu jsme schopný národ, jen nás řídí nemehla. Tedy pokud jde o dobro pro všechny. Pokud jde o prospěch Agrofertu, tak schopnějšího člověka v této zemi není. Nenechme si tím ale zkazit náladu – to, co tato země dokázala bez ohledu na neschopnost a chaotičnost vlády, je naprosto neuvěřitelné.

Covid-19 nás všechny vyhodil z komfortní zóny, z režimu „business-as-usuall“. Z běžných věcí – jako jsou přímé společenské kontakty včetně těch nejcennějších, kontaktů napříč generacemi v rodinách – udělal věci vzácné, chvíli i zakázané. Různé oblasti běžného lidského života i života firem se výrazně proměnily. Rezistence vůči změnám nedostala často šanci, a tak jsme byli svědky překotného přesunu vzdělávání, nákupů, obchodních a týmových jednání na online. Jsme svědky akcelerace změn ve společnosti i ekonomice. Mění se organizace práce, mění se pracovní prostředí a donedávna těžko prosazované home officy se staly nevyhnutelností. Neakceleruje jenom to, překotně se zavádějí inovace, jsme svědky technologického pokroku a doufám i změny myšlení. Šití roušek, zapojení soukromých firem do boje s covidem, projevy podpory a sounáležitosti ukázaly, že česká společnost umí být solidární.

Covidový šok ale zároveň připravil mnoho lidí o živnost, zničil či poškodil zdroj jejich obživy a smysl jejich života. Chyby děláme všichni, ale měli bychom se z nich poučit. Spoléhat se na stát byla asi největší chyba roku 2020.

Radost mám z nesmírné kreativity řady lidí, podnikatelů a firem, to je naděje do budoucna. A těší mě ekonomická solidarita a vzájemná pomoc, epidemie nám všem připomněla, že jsme na jedné lodi a vše je propojené. A jsem taky rád, že konečně skončil Petr Rafaj na ÚOHS, to byl výsměch, a ne regulátor hospodářské soutěže.

Covid ale zároveň ukázal naplno, v jak zoufalém stavu je naše státní správa a že to má hluboké dopady na fungování státu i byznysu. Vědělo se 15 let, že ministerstvo zdravotnictví je vybrakovaný úřad, ale až krize ukázala, jaký to je problém. A vládní čistě marketingová politika tiskovek a foteček tu smutnou realitu nemůže překrýt, jen ji chaoticky kamufluje.

Nejvíc mě v roce 2020 potěšil vývoj na nemovitostním trhu, který navzdory některým pesimistickým odhadům prokázal svou stabilitu. Ačkoliv se transakce během první vlny pandemie téměř zastavily, léto bylo naopak velmi silné. Během druhé vlny jsme viděli, že se subjekty na trhu dokázaly s vládními opatřeními dobře vyrovnat a transakce realizovat omezením navzdory. Ceny nemovitostí díky tomu nezaznamenaly propad, což se pozitivně podepsalo na výkonnosti realitních fondů a ziscích jejich investorů.

Zklamáním je přístup vlády k řešení důsledků pandemie a navržený rozpočet na rok 2021. Zmatečná opatření vlády, časté změny podmínek nouzového stavu a nedostatečná podpora podnikatelskému sektoru měly neblahý vliv na řadu firem. Schválený rozpočet na rok 2021 představuje největší „sekyru“ v historii České republiky a její břímě přenášíme na další generace. Bohužel celá řada výdajů v rozpočtu není prorůstová, ale představuje především populistická gesta směřovaná k určitým skupinám voličů.

Největší radost mi udělalo, že se v době největší krize na jaře jasně ukázalo, že se česká společnost dokáže semknout a táhnout za jeden provaz. To, že jsme mistři improvizace a i v nejtěžší době si dokážeme poradit, způsobilo, že jsme jarní vlnou prošli lépe než země kolem nás. Některé sektory ekonomiky dokázaly v době covidu výrazně expandovat, a to i přes nulovou podporu státu (např. nanoprůmysl). Jiné sektory dokázaly velmi pružně inovovat nebo přejít do online systému.

A co mě nejvíc zklamalo? Nesystematický a nestrategický přístup vlády k řešení ekonomických následků krize i krize samotné. Neschopnost řídit na základě faktů a dat, neschopnost strategicky plánovat, a především neschopnost přijímat odpovědnost za vydaná rozhodnutí výrazně přispěla ke zvyšování míry nejistoty v ekonomice se všemi jejími negativními dopady. Nevybudování dostatečných očkovacích kapacit bude mít v příštím roce za následek, že opět budeme muset „tupě“ zavírat ekonomiku, na rozdíl od států, které dokážou relativně rychle proočkovat velkou část populace (jako např. Německo nebo Izrael). Velmi mě také zklamala pomalá, objemově velmi malá a především administrativně náročná pomoc podnikatelskému sektoru, která se mnohdy míjela účinkem.

Protože jsem ještě „stihl“ studovat dialektický materialismus, vím, že věci nejsou ani černé, ani bílé. Nabízím tedy černobílý pohled na náš svět. Uvědomil jsem si v tomto zvláštním roce, jak je vlastně naše civilizace křehká. A tím pádem také zranitelná. Jsme provázáni vším. Politikou, obchodem, penězi, lidmi, dopravou… Špatná zpráva je, že když se někde něco zvrtne, tak se to zvrtne všude. Což je vlastně i dobrá zpráva, protože čím víc jsme na sobě závislí, tím méně se vyplatí dělat hlouposti, protože se obvykle obrátí proti nám samotným.

Klasik říká, že my lidé jsme nepoučitelní a dokud nepadneme úplně na dno, tak se nic nestane a nic zásadního se sebou dělat nebudeme. To je špatná zpráva, protože toho máme k řešení hodně. Ochranu klimatu, zadlužování, imigraci… Ale zároveň je to i zpráva dobrá, protože vypovídá o tom, že se vlastně máme dobře. Tak snad to v té dialektice i nadále ve zdraví přežijeme.

Mohl bych napsat, že mně největší radost udělali činorodí lidé, například ti, kteří na jaře svépomocí šili roušky, když byly nedostatkovým zbožím. A také živnostníci a podnikatelé a další „chytré hlavy“, třeba v oblasti byznysu nanovláken či 3D tisku, kteří svým důvtipem zareagovali na pandemii mnohem pružněji než stát, jenž je v chaosu vlastně dosud. Mohl bych napsat, že selhal stát a kvetl soukromý sektor.

Ale to přece není nic překvapivého. Alespoň pro toho, kdo alespoň letmo zná základní díla klasických liberálů a kdo si alespoň trochu ještě pamatuje československý socialismus. To je vlastně plně očekávatelná věc. Spíše mě tak zaráží, kolik lidí je nemohoucností státu zaskočeno. A ještě více je zarážející, že ti sami lidé velmi často míní, že stačí jedny politiky vyměnit za druhé a stát pošlape konečně skvěle. Tuhle změnu jsme provedli v roce 2013. Dnes tedy již můžeme vidět výsledky zřetelně.

Takže je to vlastně nedůvěra českého lidu v sebe sama, v to, že by uměl žít v menším státě, co mě zas a znova zklamává. Samotný konec roku mě v tom jen utvrdil. Lidé díky zrušení superhrubé mzdy a snížení daní mohou mít víc (peněz, ale i svobody) pro sebe sama, než měli dosud, ale mnozí reptají. Přitom zároveň je tvrdší rozpočtové omezení veřejných výdajů, důsledek to nižších daní, pobídkou státu, aby s penězi daňového poplatníka nakládal hospodárněji a účelněji. Víra v to, že se tak stane, mi dělá radost, byť si uvědomuji, že snadno může jít jen o naivitu.

Ohodnoťte článek

Sdílejte

Diskutujte (10)

Vstoupit do diskuze

Ondřej Tůma

Vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Studoval také na Fakultě humanitních studií v Praze a na Goethe-Universität ve Frankfurtu nad Mohanem. Má za sebou stáže v Českém rozhlase... Více

Další články autora