Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Rekordní růst důchodů očima expertů: Populismus, nebo férová náprava?

Ondřej Tůma
Ondřej Tůma
18. 10. 2019
 73 731

Na začátku příštího roku se opět výrazně zvýší důchody. Napravuje vláda hříchy svých předchůdců, nebo jen nesystémově rozhazuje? A bude nás brzy pálit nefunkční mezigenerační zásluhovost?

Rekordní růst důchodů očima expertů: Populismus, nebo férová náprava?
Zdroj: Shutterstock

Parlament nedávno definitivně schválil růst důchodů. Průměrný starobní důchod tak od začátku příštího roku poroste podruhé v řadě o 900 korun. Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová ani ministryně financí Alena Schillerová nezapomněly pochválit své partaje za to, že prosadily větší zvyšování, než stanovovala zákonná valorizace, která počítala jen se 750 korunami. Vládní návrh tentokrát podpořily i opoziční strany.

O zvyšování důchodů podrobně:

Kalkulačka valorizace 2020

Ekonomové ale upozorňují, že by se politici měli se stejným zápalem zaměřit i na dlouhodobé koncepční úpravy penzijního systému. Ostatně o nutnosti zásadnější důchodové reformy se v Česku diskutuje už řadu let. Poslední pokus vlády premiéra Petra Nečase skončil nezdarem a nejviditelnější opatření – druhý pilíř důchodového systému a pravidelné zvyšování věku odchodu do důchodu – byla během pár roků po zavedení zase zrušena.

Reformátoři penzí by se měli zaměřit především na to, že náhradovým poměr mezi průměrnými příjmy a průměrnými důchody povážlivě klesá. A že se to jen tak nezlepší, naznačuje i neutěšený demografický vývoj, podle kterého se v následujících desetiletích celkem razantně sníží počet pracujících ve srovnání s počtem důchodců.

Co si o tom myslí respondenti naší pravidelné páteční ankety? Je aktuální zvyšování starobních důchodů jen populistické rozhazování na úkor budoucnosti, nebo vláda napravuje selhání svých předchůdců? Co by se mělo konkrétně změnit, aby důchod neznamenal pro tolik lidí pád na hranici chudoby? A jak moc bude v budoucnu při řešení podobných otázek rezonovat „mezigenerační zásluhovost“, tedy to, kolik jednotlivé generace přispívají/přispěly do průběžného důchodového pilíře a kolik z něj reálně vyčerpají?

Filip Pertold

ekonom a výzkumník CERGE-EI

Filip Pertold
-
+17
+

Vláda se snaží všemožně udržet náhradový poměr „průměrný důchod/průměrná mzda“ na 40 procentech, ale to se jí nedaří, protože výdělky v poslední době rostou opravdu rychle. Samozřejmě dřív nebo později nás dožene demografický vývoj, ovšem až v době, kdy současní politici už nebudou u moci. Také v recesi, až budou vypadávat lidé z trhu práce do nezaměstnanosti nebo neaktivity, bude obtížné udržet systém vybalancovaný. Dlouhodobě je zřejmé, že musí přijít reformy, které budou maximalizovat zaměstnanost, a tím pádem i příjmy prvního pilíře, tj. odstropování důchodového věku, zkrácení studia na základní a vysoké škole, jak je standardní v zahraničí, a dřívější návrat matek na pracovní trh, též po vzoru třeba Německa. Mezigenerační konflikt, který nás čeká bez potřebných reforem, bude spočívat především v tom, že se budou zvedat důchody na úkor oprav silnic, platů učitelů a podobně. Stejně tak nám při neodstropování věku odchodu do důchodu hrozí skokové změny v důchodovém věku, což znamená obrovské konflikty mezi lidmi, na které to padne, a na které nikoliv.


Vladimír Bezděk

insurance business consultant ve společnosti EY

Vladimír Bezděk
-
-2
+

Není diskuze o tom, že důchodový systém by se měl k různým generacím v průběhu času chovat alespoň přibližně stejně a přiměřeně. Zaděláváme si na velký problém, až si to generace dnešních třicátníků a čtyřicátníků uvědomí.

Pro zachování rozumné úrovně příjmů bude důležité, aby lidé neodcházeli do důchodu hned při dosažení věkové hranice či předčasně a aby nespoléhali jen na stát a na penzi se zaopatřili i sami. Možnosti státního důchodového systému budou v následujících dekádách trpět vlivem stárnutí populace.

Růst penzí v roce 2020 je vyšší, než vyžaduje zákon. Ten byl nedávno změněn a valorizace se zvýšila z letité úrovně „inflace + třetina reálné mzdy“ na „inflace + polovina reálné mzdy“. Náklady přilepšení o 200 korun se projeví v příštím roce (cca 8 miliard korun) i za dalších 40 let. Celkové náklady rozhodnutí nejsou osm miliard, ale mnoho desítek miliard, a tyto výdaje budou muset uhradit budoucí vlády, které toto rozhodnutí neučinily. Nejvíc problematické je to, že o nákladech „nadvalorizace“ nevedeme veřejnou diskuzi.


Jaroslav Vostatek

ekonom a pedagog, člen důchodové komise

Jaroslav Vostatek
-
-10
+

České starobní důchody je nutné rozdělit do dvou penzijních pilířů již proto, aby byly více srozumitelné a přehledné pro většinu klientů. Jakmile dojde k již částečně proponovanému rozdělení na rovný důchod na úrovni hranice chudoby OECD (aktuálně lehce přes 10 000 korun měsíčně) a na pojistný důchod (s poměrně nízkou procentní výměrou 0,39 procenta za rok pojištění), tak lze očekávat většinový zájem politiků o přednostní růst pojistného důchodu. Oba dva veřejné důchody by měly mít různou koncepci důchodového věku, valorizace atd. Předchozí vlády selhaly hlavně v tom, že nebyly schopny dotáhnout tzv. malou důchodovou reformu: především zrušit redukční hranice.

„Mezigenerační zásluhovost“ v uvedeném pojetí ve světě ustupuje do pozadí, čeští voliči pro ni asi nebudou mít pochopení. V zájmu budoucích důchodů potřebujeme podstatně více podpořit rodiny s dětmi; u dětí je dnes míra chudoby dvojnásobná než u seniorů. Celá rodinná politika vyžaduje reformu, včetně nároku na školku a jesle od 1. roku věku dítěte a zavedení „celodenní školy“ téměř zdarma. Současně lze zkrátit povinnou školní docházku a vůbec zefektivnit vzdělávání. Bez toho budou mít budoucí penzisté smůlu.


Lukáš Kovanda

hlavní ekonom Czech Fund

Lukáš Kovanda
-
+120
+

Důchody se sice příští rok zvýší, ale zase tak výrazné to navýšení nebude. Nad rámec zákonného navýšení – valorizace – dostanou penzisté měsíčně jen zhruba 150 korun. Je to nedůstojné přihazování po drobcích, výsledek čtvrtstoletí přetrvávající bojácnosti politiků provést zásadní důchodovou reformu. Objektivně dnes – v době rekordně rozšířených záporných úrokových sazeb – není jednoduché dosahovat vyššího výnosu z investic při přijatelné míře rizika. Jenže kdo může za ultranízké úroky? Pokud pomineme samotné populační stárnutí a technologický pokrok, hlavně tedy přesun do investičně méně náročného online prostředí, je na vině sám stát a jeho centrální banka. Úroky totiž snižuje předluženost, přeregulovanost, přebujelé přerozdělování přestárlých ekonomik Západu i příliš uvolněná měnová politika jeho centrálních bank. Je to dokonce už tak zlé, že si půjčujeme od sebe samých v budoucnu, od našich dětí či vnuků. Nízký nebo záporný úrok znamená přesun bohatství z budoucnosti do přítomnosti, neboť v budoucnosti pochopitelně kvůli nynějšímu nízkému úroku přijdeme o bohatství, který bychom jinak měli při vyšším nynějším úročení. Z toho plyne nejlepší, byť zatím utopický recept na důchodovou reformu: snížit dluhy, oddlužit, deregulovat, omezit přerozdělování, tedy snížit daně, přestat měnově uvolňovat, kdykoli si burzy svým výraznějším poklesem „písknou“.


Robert Jahoda

ekonom a pedagog, člen důchodové komise

Robert Jahoda
-
-6
+

Český důchodový systém stojí na mezigenerační solidaritě. Stručně řečeno – dnešní pracující platí důchody dnešním důchodcům, aby poté sami získali důchody od příštích pracujících. Základními rysy této „mezigenerační smlouvy“ je, že pomoc nemá nadměrně zatěžovat pracující a současně má být přiměřená pro důchodce. Tato přiměřenost se měří například pomocí poměru mezi průměrným důchodem a průměrnou mzdou. Jelikož v Česku tento poměr klesá (45 procent v roce 2000, ale pouze 38 procent v roce 2018), je z pohledu našich rodičů a prarodičů nanejvýš spravedlivé, že se současná vláda snaží tuto situaci řešit zvyšováním důchodů. Cenou za to je růst nákladů systému, což naopak znepokojuje dnešní pracující. Problém bude zvlášť palčivý po roce 2030, kdy začne do důchodu odcházet silná generace „Husákových dětí“.

Všem je asi jasné, že tato „smlouva“ dozná změn. Budoucí důchody budou nejspíš nižší a budoucí pracující budou možná platit víc. Vyrovnávacím mechanismem je potom důchodový věk, který se (bohužel) bude prodlužovat k 67 rokům, ať se nám to líbí nebo ne. Protože tento vývoj nastane, každý z nás by měl dnes přemýšlet, jak výpadek příjmů v důchodu nahradit. Jestli to bude větším počet vlastních dětí nebo dlouhodobým spořením nebo dokonce nákupem investičního portfolia, je každého volba. Stát by ale měl na tuto situaci občany upozornit a může jim pomoci s vhodnou strategií (např. podpora důchodovému spoření).


Václav Franče

ekonom Deloitte Czech Republic

Václav Franče
-
-6
+

Poslední dobou téma udržitelnosti a úprav důchodového systému v Česku poměrně rezonuje. Česko už začíná cítit dopady stárnutí populace, jelikož do důchodu odešla silná generace baby boomers. Počet starobních důchodců se za posledních deset let zvýšil o 300 tisíc. Za patnáct let navíc začne do důchodu odcházet další silná generace Husákových dětí a parametry důchodového systému se dále zhorší.

Dobrá zpráva je, že navzdory zhoršující se demografii je důchodový systém podle naší analýzy udržitelný, ale za cenu postupné devalvace poměru průměrného důchodu a průměrné mzdy. Důchodovému systému pomohlo zvýšení míry plodnosti (na začátku tisíciletí na jednu ženu připadalo 1,14 dítěte, nyní 1,71), snížení míry nezaměstnanosti, zvýšení míry zaměstnanosti a parametrické změny. I tak bude přizpůsobení se demografickým změnám náročné.

Není mým cílem dávat normativní doporučení, ale bylo by vhodné, abychom se na budoucí demografický vývoj připravovali už dnes. Na některé dobře myšlené nápady (poměr průměrného starobního důchodu a průměrné mzdy 40 až 50 procent) v budoucnu nebudou zdroje. Naše analýza ukazuje, že udržitelný poměr je „jen“ okolo 30 procent.


Vladimír Weiss

finanční poradce Partners

Vladimír Weiss
-
+9
+

Mzdy v posledních letech rostou a pokud se má dodržet náhradový poměr okolo 50 procent, měly by se zvedat i starobní důchody. Otázkou je, zda růst není příliš vysoký. V posledních letech zažíváme slušný hospodářský růst, a tím pádem není problém starobní důchody navyšovat. Ale z čeho se důchody budou hradit, až dojde k hospodářskému zpomalení či recesi? Mandatorní výdaje je nutné navyšovat obezřetně a v kontextu výhledu hospodářského vývoje pro další roky. Vzhledem k výše uvedenému se přikláním spíše k tomu, že se jedná o politický, populistický krok.

A co by se mělo změnit? Pozoruji dvě roviny. Jednak je zapotřebí rozumná důchodová reforma, na které bude panovat shoda napříč politickým spektrem. Návrhů je několik. Vývoj demografické křivky je neúprosný a první pilíř na něj nedokáže adekvátně reagovat. Druhou rovinou je, že o riziku „dožití se stáří“ víme všichni a je na každém z nás, co s tím budeme dělat. Rozhodně nedoporučuji se spoléhat na stát, že se zejména o dnešní mladé generace postará. Naopak doporučuji vzít osud do vlastních rukou a v průběhu produktivního života pravidelně, systematicky odkládat volné prostředky a budovat majetek, ze kterého lze v důchodu čerpat rentu.


Vít Samek

místopředseda Českomoravské konfederace odborových svazů, člen důchodové komise

Vít Samek
-
-16
+

Zvyšování důchodů, tak jak je provádí současná vláda, je v pořádku. Směřuje ke kompenzaci propadu, který souvisel s krizí před deseti lety a s přístupem tehdejších vlád k důchodcům. V situaci, kdy ekonomika šlape a reálně rostou mzdy, musí výrazně reálně růst i důchody. Ty se v podstatě plně vracejí do ekonomiky a představují významný prorůstový impulz.

Kdo to řekl nejlíp?

Současná dávková formule upravující podmínky výpočtu starobního důchodu i valorizační mechanismus umožňují reálný růst hodnoty nově přiznávaných i vyplácených starobních důchodů – to samo o sobě představuje nejlepší ochranu před pádem důchodců do chudoby. Problém, který přesto může přivést větší skupiny osob ve stáří k chudobě, je skutečnost, že řada pojištěnců, zejména osob samostatně výdělečně činných, odvádí v průběhu svého podnikání jen velmi malé pojistné na sociální pojištění, a proto i jejich důchody, jakkoliv jsou solidárně podporovány pojistným, které je odváděno za zaměstnance, budou nízké. Stejně tak řada lidí v průběhu svého aktivního života prodlužuje období, kdy nepracuje, takže jim hrozí, že nárok na důchod získají až po dosažení důchodového věku, kdy splní podmínku potřebné doby pojištění.

Mezigenerační zásluhovost rezonuje v diskusích o důchodovém systému a o jeho změnách již od 90. let minulého století, kdy se jím zabývala již i první tzv. Bezděkova komise při posuzování scénářů důchodové reformy předložených tehdejšími parlamentními politickými stranami. Je tedy na co navázat. Tímto tématem se zabývá a ještě bude zabývat i dnešní Komise pro spravedlivé důchody.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (15)

Vstoupit do diskuze
Ondřej Tůma

Ondřej Tůma

Vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Studoval také na Fakultě humanitních studií v Praze a na Goethe-Universität ve Frankfurtu nad Mohanem. Má za sebou stáže v Českém rozhlase... Více

Související témata

důchodylukáš kovandapenzijní reformastarobní důchodyvalorizacevalorizace důchodůvít samekvladimír bezděk
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo