Očima expertů: Milujte se a množte se! Jak rozrodit Česko?

Stačí letmý pohled na statistiky a hned je jasné, že náš důchodový systém směřuje k pořádnému průšvihu. V kolonce „plodnost“ totiž na jednu ženu v Česku připadá zhruba 1,5 dítěte. Od alarmujících čísel z počátku tisíciletí, kdy na ženu vycházelo 1,13 dítěte jsme si tedy polepšili, do kýženého poměru 2,1 dítěte na ženu – což se obvykle považuje za počet nutný k udržení populace – nám ale pořád hodně schází, podobně jako většině evropských zemí

V penzijním systému se neutěšený demografický vývoj naplno projeví v době, kdy se do důchodu začnou odebírat silné ročníky Husákových dětí, za necelých dvacet let. Výrazně se sníží počet pracujících, kteří do penzijního systému přispívají odvody, přibude ale důchodců, kteří z něj čerpají.

Co změnit?

„Ufinancovatelnost“ budoucích penzí je sice jedním z hlavních témat nedávno vzniklé Komise pro spravedlivé důchody, řešení ale marně hledaly důchodové komise před ní. Navíc kromě teoretických nápadů tu musí být ještě politická vůle učinit je praxí. A ministryně sociálních věcí Jana Maláčová, která současnou komisi svolala, už se vyjádřila, v tom smyslu, že žádná reforma s velký R se v penzijním systému konat nebude. Tak snad jedině, aby proběhl nějaký postelový převrat a aby přibývalo dětí… Může aspoň k tomu stát nějak přispět?

Ptali jsme se mezi demografy a sociology, ptali jsme se v důchodové komisi, u penzijních společností a nezapomněli jsme ani na ekonomy a politiky. Jak velký problém chystá demografický vývoj našemu důchodovému systému? A může stát nějakým způsobem stimulovat porodnost, existuje nějaká úměra mezi podporou rodin a počtem dětí?

Vladimír Pikora

ekonom, Next Finance

Demografický vývoj je u nás velmi nepříznivý. Populace stárne. Zatím to není tak velký problém, protože silné ročníky ze sedmdesátých let ještě pracují. Problém nastane, až půjdou Husákovy děti do důchodu. V tu chvíli budeme mít moc důchodců a málo pracujících. Dá se tedy říct, že máme minimálně 15 let čas. Na první pohled se to může zdát hodně, ale když si uvědomím, že se o nutnosti důchodové reformy mluví dvacet let…

Mezi státní podporou a porodností existuje jasná vazba. Nicméně obvykle netrvá dlouho a vede jen k tomu, že se jedna generace „urychlí“. Stát bych do porodnosti netahal. Podle mě nejvíc pomůže, pokud je systém jasně daný, často se nemění a lidé se v něm vyznají.

Stát nemusí podporovat porodnost jen přídavky, mateřskou a podobně. Stačí, když nehází rodičům klacky pod nohy. To znamená: škola je zdarma, funguje družina, funguje školka, fungují jesle, funguje doprava do školy, kroužky jsou ve škole a podobně. Jenže tak to u nás často není a to odrazuje lidi od toho, aby měli víc dětí.

Tomáš Fiala

demograf

Bude třeba najít dostatečné finanční zdroje na výplatu důchodů po roce 2040, kdy odejdou do důchodu početné ročníky narozené v 70. letech minulého století, které neměly dostatečný počet dětí.

Počet dětí by měl být v důchodovém systému zohledněn. Lidé vychovávající děti by měli nižší pojistné (bez vlivu na výši důchodu). Není to nic nového. V minulosti se platily důchody z daní a rodiče měli velmi výrazné daňové slevy. Výše důchodu by závisela nejen na výši příjmů a době pojištění, ale i na počtu vychovaných dětí. Podpora by se týkala rodičů, kteří pracují – i jejich děti by zřejmě byly v dospělosti plátci pojistného, nikoli příjemci sociálních dávek. Zásluhovost je v českém důchodovém systému dvojí. Lidé s vyššími příjmy platí vyšší pojištění a mají tedy větší zásluhu o financování současných důchodců. Rodiče, kteří vychovávají děti, budoucí plátce pojistného, mají (úměrně počtu dětí) zásluhu na financování důchodového systému v budoucnosti. To v současné době není dostatečně oceněno.

Markéta Pekarová Adamová

poslankyně za TOP 09, členka důchodové komise

Už teď jsme svědky toho, že i v dobré ekonomické situaci je takzvaný důchodový účet v minusu. A to dnes na jednoho důchodce připadají asi čtyři pracující. Demografické predikce odhadují, že v roce 2060 by to měli být už jen dva pracující. Je tedy jisté, že bez zásadní reformy jsou budoucí penze v ohrožení, před čímž ostatně varuje i Národní rozpočtová rada nebo OECD. Vedle důchodové reformy musíme vytvářet podmínky přívětivé pro rodiny s dětmi, zajistit dostatečnou síť služeb péče o děti, pomáhat rodičům skloubit rodinu s prací například podporou zkrácených úvazků a nestavit je před rozhodnutí, jestli upřednostní kariéru před výchovou dětí. K tomu ostatně směřují i návrhy, které TOP 09 předkládá ve sněmovně, protože podporu rodičů myslíme vážně a na rozdíl od vlády nezůstáváme jen u proklamací a slibů, ale konáme.

Martin Potůček

sociolog, člen důchodové komise

Veřejná podpora rodin s dětmi a seniorů jsou spojité nádoby. Zanedbá-li se robustní prorodinná politika, přibližně s třicetiletým časovým odstupem a dlouhodobě se to projeví v rostoucím podílu seniorů na ekonomicky aktivní populaci. Česká republika v devadesátých letech minulého století radikálně omezila podporu rodičů pečujících o děti a to je jeden z důvodů, proč dnes a akcentovaně ještě víc v budoucnosti bude nucena dotovat důchody i z jiných zdrojů než z povinného sociálního pojištění.

A současná rostoucí podpora rodin s dětmi, která se v situaci limitů státního rozpočtu dostává přirozeně do konfliktu s rostoucí podporou seniorů, najde svůj pozitivní odraz ve vyšších zdrojích finanční podpory budoucích seniorů až ve druhé polovině tohoto století...

Ideální finanční podporu rodin s dětmi vidím v kombinaci univerzálních dětských přídavků (návrat k systému, který u nás dobře fungoval až do roku 1995) a daňových úlev dostupných všem ekonomicky aktivním rodičům.

Marcel Homolka

generální ředitel Penzijní společnosti České pojišťovny

Česká populace stárne, děti jsou luxus a ze státního penzijního systému se stává pyramidová hra. Moje generace už je bohužel v té zužující se části. Pokud nechceme být o půlku chudší než stávající důchodci, musíme buď víc tlačit na politiky, nebo si střádat bokem a nespoléhat na stát.

Jenom od sametové revoluce stoupla průměrná délka života o nějakých sedm osm let, na druhou stranu se ale rodí málo dětí. Teď je to zhruba 1,45 dítěte na matku, ale pro udržení konstantní populace bychom potřebovali zvýšit porodnost aspoň na 2,1.  Osobně bych hledal inspiraci v zahraničí.

V Anglii třeba začali znovu oživovat půjčky na bydlení pro mladé lidi formou tzv. shared equity. Stát zaplatí půlku bytu, druhou půlku splácí rodina formou hypotéky. Až děti povyrostou, rodina buď byt prodá a finance použije na nákup většího, nebo si vezme druhou hypotéku na splacení té první, státní části. Když máte tři a víc dětí, zažíváte velké problémy s logistikou. V Maďarsku dávají rodinám se třemi a víc dětmi příspěvek dvě stě tisíc na pořízení sedmimístného vozu. A podobně. Zkušenosti ze zahraničí mají jedno společné, daňové úlevy, slevy,… v zásadě moc nefungují, mladým rodinám pomáhá pouze přímá státní podpora. Cash is king!

Tomáš Martínek

poslanec za Piráty, člen důchodové komise

Do největšího problému se důchodový účet kvůli demografickému vývoji začne dostávat zhruba za dvacet let, až budou odcházet do penze silné ročníky sedmdesátých let dvacátého století. Částečně by zvýšené požadavky důchodového účtu mohla zmírnit zvýšená porodnost v příštích letech. Tyto děti by už za 20 let mohly přispívat formou sociálního pojištění do důchodového systému.

Piráti vidí velké rezervy státu v podpoře rodičovství, a to především už v době výchovy dítěte. Proto podporujeme zvýšení rodičovského příspěvku a jsme toho názoru, že by se měl navyšovat automaticky, obdobně jako se valorizují důchody. Dál je nutné větší finanční podporou zajistit dostatek míst v mateřských školách nebo dětských skupinách. Dalším faktorem, směřujícím k větší podpoře částečných úvazků, by byly například snížené odvody za rodiče malých dětí. Ti by tak měli zajištěné větší možnosti postupného návratu do práce. Důchodové komisi jsme také navrhli možnost zavedení fiktivního vyměřovacího základu, který by pomohl pečujícím rodičům zvýšit důchody.

Lukáš Kovanda

hlavní ekonom Czech Fund

Stát, zejména ten evropský sociální, postupně stvořil rozsáhlou přerozdělovací mašinerii. Od Bismarcka přes komunisty až po Špidlu s Maláčovou neustále slibuje nové a nové „jistoty“. Samozřejmě za cizí peníze, případně na dluh.

Model sociálního státu celkem fungoval v poválečných desetiletích, dokud dluh nestačil nabobtnat. Dnes už je ale tak velký, a to i kvůli objektivním příčinám typu populačního stárnutí, že ekonomiku evidentně dusí. Vlády a centrální banky na to reagují snížením sazeb na historická minima, ba dokonce do záporu. Tím ovšem vytvářejí začarovaný kruh: v prostředí s nízkými sazbami přežívají a vegetují i neproduktivní firmy, které by při normálních sazbách dávno odešly z byznysu. Tyto „zombie“ zaclánějí potenciálně produktivnějším nástupcům, kteří by normálně v rámci procesu kreativní destrukce nastoupili na jejich místo. Zaopatřovací stát přitom stále bere lidem motivaci k plození dětí. A Špidlové a Maláčové hlásají, že řešením je ještě víc dluhu, ještě vyšší sociální dávky. Ne, není.