Očima expertů: USA mizí z NATO! Sci-fi, nebo realita?

„Severoatlantická aliance je jednotnější a silnější než kdykoli dřív.“ Říká závěrečná deklarace summitu NATO, který proběhl letos v červenci v Bruselu. Ve skutečnosti to není zdaleka tak růžové. Vztahy mezi spojenci jsou v poslední době napjaté. A nejde jen o „celní klacky“, které si vzájemně házejí pod nohy.

• Obchodní války. Budou bolet i nás?

Třecí plochou mezi Spojenými státy a zbytkem spojenců jsou peníze. Členské státy se zavázaly, že do roku 2024 zvednou své výdaje na obranu aspoň na dvě procenta hrubého domácího produktu. Jenže valná část jich k tomu má zatím daleko. Kromě Spojených států, které mají tak trochu oprávněný pocit, že celé NATO táhnou a ostatní se vezou, dávají na obranu dvě procenta a víc jenom čtyři další z členských zemí. Česko na obranu vydává zhruba jedno procento HDP.

Americký prezident už několikrát členské státy tlačil k tomu, aby své výdaje na obranu ke dvěma procentům zvedly hned, že jinak bude zle. Letos na summitu NATO přišel rovnou s tím, že by se výdaje členských zemí na obranu měly zvednout na čtyři procenta – asi aby dohodnutá dvě procenta vypadala jako docela prima kompromis. Po jeho vystoupení na summitu měli někteří politici i novináři pocit, že Donald Trump vlastně naznačoval, že by Spojené státy taky klidně mohly Severoatlantickou alianci opustit. Ostatně není to tak dávno, co mluvil o odchodu z jiného významného mezinárodního klubu, Světové obchodní organizace (WTO). Tuto interpretaci ale mezi jinými vyloučil i sám Donald Trump. Jenže zatím poslední americký prezident je nevypočitatelný muž. Mezi jeho vyjednávací taktiky, které si přinesl z byznysu, patří i tvrdý nátlak a blufování. Až bude příště na spojence tlačit, aby se zvyšováním výdajů na armády nečekali do roku 2024, může kartou vystoupení z NATO klidně hrát. A může partii klidně rozehrát tak, že vynesenou kartu už jen těžko půjde vrátit zpátky…

Co si myslí odborníci? Je podle nich reálné, že by Spojené státy mohly vystoupit z NATO? Co by to znamenalo – zejména tedy pro Evropu, potažmo pro Česko?

Michael Romancov

politolog a pedagog

To nejhorší, co se při promýšlení budoucnosti může stát, je nevzít v úvahu nějakou variantu jen proto, že se nám nelíbí. Samozřejmě, že USA můžou NATO opustit a pak by bylo rozhodující, jak by se dál vyvíjel vztah mezi třemi nejsilnějšími evropskými státy – Velkou Británií, Francií a Německem. Jen tyto tři země mají v tento okamžik potenciál vytvořit jádro vojensko-bezpečnostní aliance, která by zvládla poskytnout ochranu sobě a případným dalším zájemcům, menším evropským státům. Klíčovým faktorem by pak byla výše výdajů na obranu a podíl na velení. Kdyby se příspěvek určoval procentem z HDP, ten německý by byl větší než součet příspěvků Británie a Francie. Přitom by Německo nemělo jadernou zbraň. Bez vyřešení tohoto rébusu se funkční spolupráce nezdá být možná.

Jan Hamáček

předseda ČSSD, ministr vnitra a zahraničí

Možnost vystoupení z NATO ze strany USA nikdy explicitně nezazněla, jedná se o spekulaci. Po summitu NATO prezident Trump naopak veřejně ujišťoval o trvajícím americkém závazku ke kolektivní obraně a pevnosti transatlantické vazby, která je garantem kolektivní obrany a bezpečnosti v Evropě i v Česku.

Jako Evropa jsme na USA závislí v mnoha oblastech obrany a bezpečnosti, jsme provázáni na úrovni vojenských i velitelských struktur. USA nesou kolem dvou třetin aliančních výdajů na obranu, nicméně Česko přijalo svůj díl odpovědnosti a snaží se ho naplňovat, jak nejlépe dovede – mimo jiné i účastí českých vojáků v zahraničních misích, což nám přináší respekt a uznání spojenců. Pokračuje i modernizace našich ozbrojených sil. Neměli bychom alianci a naše spojenectví redukovat jen na debatu o výdajích, ale hlavně bychom měli s USA více mluvit a jasně říkat, co spojenectví přináší. To je velký úkol pro českou diplomacii. S USA nás víc zájmů spojuje, než rozděluje. A v oblasti bezpečnosti to platí dvojnásob.

Pavel Telička

europoslanec

Podle mého názoru není v současné době odchod USA z NATO reálný. Jakkoliv tím americký prezident Donald Trump vyhrožuje, toto rozhodnutí není výhradně v jeho kompetenci. Na základě usnesení amerického senátu vydaného v předvečer konání posledního summitu NATO je patrná nejen podpora tohoto členství, ale rovněž hluboké spojenectví. To nemůže být narušeno několika prohlášeními amerického prezidenta. Ať jsou jakkoli silná.

Nerad bych spekuloval, jaký by mohl mít případný odchod USA následky. Ve zkratce můžeme říci, že by se samozřejmě kvalitativně proměnil náš postoj k USA i naopak. Došlo by k přehodnocení vzájemných vztahů a jak Evropská unie, tak Spojené státy by si v novém světovém uspořádání musely najít své místo. Což by se nemuselo obejít bez vzájemných střetů. Záleželo by však na okolnostech, podmínkách, za kterých by USA z NATO vystupovaly, a celkové situaci. Doufám, že si obě strany uvědomují, že by především tratily, a to nejen vojensky a ekonomicky.

Alexandr Vondra

bývalý ministr obrany a zahraničí, bývalý velvyslanec v USA

Nemyslím, že by USA vystupovaly z NATO. Hrozí ale něco jiného: že se NATO stane jen prázdnou schránkou, že ho USA nebudou brát vážně, pokud evropští spojenci nebudou plnit své závazky, tedy nezvýší do roku 2024 své obranné výdaje na dvě procenta HDP. Nejde tu jen o Trumpa. Američané na problém poukazují dlouhodobě. S Trumpem se jen změnilo, že to po jeho hlasitém tvítování ví daleko větší počet Američanů a pro kohokoli, kdo přijde po Trumpovi, bude těžké od takového požadavku ustoupit.

Od druhé světové války nesou USA hlavní zodpovědnost za obranu Evropy. Nesou náklady za jaderné odstrašení a přítomnost amerických vojsk v Evropě. Navíc – poměr výdajů na obranu mezi státy NATO na linii USA – Evropa byl před dvaceti lety 50 : 50, teď je 75 : 25. USA navíc nesou odpovědnost za ochranu Izraele a také Japonska a Jižní Koreje a Evropané tu nijak moc nepřispívají. Když k tomu připočteme i obchodní deficity USA zejména s Německem, když k tomu dodáme, že německá armáda, pokud vůbec investuje, tak nakupuje především doma a v Evropě, vychází z toho Washingtonu, že je ve stále větší ztrátě a že od Evropy za to nic nedostává zpět. Je proto nutné si sednout ke stolu, vyndat tvrdá data a začít jednat. Pokud se vůle plnit závazky vytratí, NATO sice zůstanou nové baráky v Bruselu, ale naši protivníci nebudou mít důvod se ho bát.

Jiří Šedivý

bývalý náčelník Generálního štábu Armády ČR

Spojené státy nikdy oficiálně neuvedly, že by mohl přijít scénář, kdy by USA opustily NATO. Různé spekulace na toto téma přinesly některé výroky prezidenta Trumpa, které ovšem vycházejí z dlouhodobé nespokojenosti USA s přístupem Evropanů k zajištění své bezpečnosti. Netýká se to jen období prezidentství Donalda Trumpa, ale i předešlého prezidenta USA. 

Přes uvedené, vystoupení USA z NATO je proti základním zájmům USA, a proto si nemyslím, že by někdy v budoucnu k tomuto rozhodnutí USA dospěly. A to i za situace, kdy kritizují evropské spojence za jejich laxní přístup k otázkám bezpečnosti, především vyčleňování nedostatečných financí. Protože USA musí řešit i jiné problémy bezpečnosti a v jiných regionech, lze za této situace předpokládat, že přesunou své kapacity do částí světa, které jsou pro ně důležitější. To by pro Evropu znamenalo – a jsem přesvědčen, že to v budoucnosti nastane – potřebu přijmout řadu zásadních rozhodnutí. Nejen to, že by musely evropské státy vynakládat mnohem větší finanční částky na svoji bezpečnost, ale budou muset měnit i organizační struktury svých ozbrojených sil. Zejména strategické prostředky by bylo nutné nahradit nebo více rozvinout. To si vyžádá investice, které budou potřebné nad často zmiňovaný limit dvou procent HDP.

NATO bez USA by muselo změnit i způsob svého řízení. Vůdčí role USA by musela být nahrazena jiným efektivním systémem. To by určitě nebylo jednoduché.  

Lukáš Kovanda

hlavní ekonom Cyrrus

Trump je možná neomalenec, ale někdy jiné než neomalené jednání zkrátka nezabírá. Bush junior i Obama opakovaně vyzývali evropské státy k plnění závazků vůči NATO. Neúspěšně. Šli na to až příliš v rukavičkách. Evropské státy se rády holedbají svojí civilizovaností a hodnotami, ale když přijde na lámání chleba, prokazují, že spíš než vlídný apel na ně platí zákony džungle. Teprve když Trump pořádně pohrozil, Evropě se otevřely oči. Jednala totiž pošetile. Financuje všechno možné, její sociální model je neudržitelný, a na plnění definičního závazku státu vůči svým občanům už nezbývají  peníze. Samozřejmě že bylo jen otázkou času, než americkému daňovému poplatníkovi dojde trpělivost. Jak by se nám líbilo, pokud bychom platili bezpečnost občanů zemí jiného světadílu, přičemž ti by nejevili snahu svůj vzniklý dluh splatit? Mezi ony často zmiňované „evropské hodnoty“ musí přece na prvním místě patřit dodržování slova.

Ponechávám stranou odpověď na otázku, zda se má do budoucna Evropa stále schovávat pod bezpečnostním deštníkem USA, nebo si má bezpečnost zajišťovat sama. Obojí je možné, i když to druhé určitě ne přes noc. Evropští politici si ale nejprve musí uvědomit, že bezpečnost občanů je naprostou prioritou. Trump jim – tak trochu nám všem – otevřel oči. Jestli budou mít evropští politici dostatek odvahy, kompetence a rozhodnosti věc řešit, se teprve uvidí. Pokud ne, občané je ve volbách postupně vymění.