Očima expertů: Nerovnost v příjmech – brzda, či plyn?

Desetina lidí s nejvyšším příjmem v Česku vydělává zhruba 5,6krát víc, než na kolik si tu přijde deset procent příjmově nejchudších. Podle statistiky Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) patříme k největším „rovnostářům“. „Rovnější“ jsou jen severské státy Island, Dánsko a Finsko. Zároveň patříme k zemím s nejnižším procentem lidí ohrožených příjmovou chudobou. Největší takto měřená příjmová nerovnost je v Mexiku, Chile a ve Spojených státech amerických.

Měřítek, podle kterých se dá určovat nerovnost v příjmech je ale mnohem víc. Nemusí se posuzovat jen lidé navzájem, ale například regiony. Výrazné rozdíly mezi nepříliš vzdálenými územími můžou být také příčinou sociální, demografické i ekonomické dynamiky. Příčinou migrace lidí za lepšími platy a naopak výroby za levnější pracovní silou…

Pokud se podíváme na další analýzu OECD, která se tentokrát zabývá tím, jak se v členských zemích od roku 1995 prohloubila příjmová nerovnost mezi regiony uvnitř státu, vidíme, že v Česku se od sebe regiony co do příjmů na hlavu výrazně vzdalovaly. Vůbec nejvíc nerovnost mezi regiony rostla na Slovensku, dále v Austrálii a také v Kanadě. Nejmenší skok mezi regiony naopak hlásí Itálie, Maďarsko a Německo. V dnešním zmenšeném světě jsou ovšem asi mnohem významnější příjmové rozdíly mezi většími regiony, mezi Severní a Jižní Amerikou, mezi Afrikou a Evropou…

My se ale dnes budeme věnovat spíš těm rozdílům mezi příjmy jednotlivců. Ptáme se odborníků, jestli je podle jejich názoru nerovnost v příjmech hnací silou ekonomiky a jestli je jí vždycky. Jestli nerovnost příliš vysoká není spíš demotivujícím činitelem.

Pavel Kohout

ekonom, Partners

Příjmovou nerovnost nemá nikdo rád. Dokonce i ekonomové, kteří se tematikou profesně zabývají, mají sklony vnímat ji emocionálně. Například Thomas Piketty: v jeho víc než šestisetstránkovém pojednání nenajdeme ani řádku na téma, jestli by určitá míra nerovnosti nemohla být prospěšná: už jen z důvodu motivace chudých, aby se více snažili o zlepšení své situace.

Zkušenost ukazuje, že extrémní nerovnost není správná. Vezměme si Severní Koreu, kde jedinému muži patří všechno a ostatním nic. Ani vysoká nerovnost na úrovni Ruska nebo jiných postsovětských zemí není zdravá. Avšak ani extrémní rovnost není dobrá. Česko patří k nejvíce rovnostářským zemím na světě, což jde na úkor produktivního kapitálu. Kontinentální Evropa je vůbec vysoce rovnostářská, což může být jedním z důvodů, proč nové firmy, které hýbou světem, vznikají v jiných částech světa.

Po stránce ekonomické teorie patří otázka optimální míry nerovnosti k zanedbávaným tématům. Zájemci mají prostor pro další výzkum!

---

Jan Keller

sociolog a europoslanec

Myslím, že snad nejpodrobněji tyto otázky zpracoval Thomas Piketty. Na datech pro různé země ukazuje, jakým tempem narůstá zhodnocování majetku vzhledem k růstu HDP. Pokud je tento nepoměr příliš vysoký, je jen otázkou času, kdy vznikne vrstva rentiérů, kteří ekonomiku nijak nedynamizují. Piketty ukazuje, že Evropa i USA dosáhly v tomto ohledu už stejné kritické úrovně jako v předvečer první světové války. Navrhuje, aby stát prosadil progresivní daň, která by nepostihovala drobné a střední podnikatele, ale výhradně bohaté rentiéry.

---

Petr Mach

ekonom, předseda Svobodných

To, že příjmy lidí jsou různé, je normální. Normální a spravedlivé ale není, když stát pomocí zákonů tyto rozdíly prohlubuje nebo zmenšuje. Tak například někteří bohatí podnikatelé mají díky triku s korunovými dluhopisy své příjmy nezdaněné, zatímco příjmy většiny ostatních lidí jsou zmenšené o daně. To není spravedlivé a prohlubuje to uměle rozdíly mezi lidmi s nízkými a vysokými příjmy. Jiným příkladem je minimální mzda, která naopak nespravedlivě zmenšuje rozdíly v příjmech. Ještě před třemi lety byla minimální mzda – třeba pro nešikovného a líného pracovníka – 8500 korun, zatímco tvrdě pracující pracovník mohl brát dvojnásobek, řekněme 17 tisíc korun. Teď budou kvůli zvyšování minimální mzdy brát ten líný a ten tvrdě pracující skoro stejně a to také není spravedlivé. Pokud jsou příjmové rozdíly zasloužené, je to v pořádku. Pokud jsou způsobené nespravedlivými zákony, je to špatně.

---

Ilona Švihlíková

ekonomka, pedagožka

Měřítek nerovnosti je celá řada, například Giniho koeficient, který se globálně používá. Vzhledem k cenám bytů ve městech bych ještě dodala alespoň jeden ukazatel: mediánová cena bytu k mediánovému příjmu domácnosti. Samozřejmě kromě mnoha dalších, jako je porovnání horního a dolního příjmového decilu atd…

Takové Spojené státy hranici smysluplné nerovnosti rozhodně překračují, což má výrazné dopady ve společnosti, včetně politiky. Je ale také pravda, že různé společnosti jsou různě citlivé, Česko je rozhodně citlivější na nerovnost než uvedené USA nebo země Latinské Ameriky. 

Nerovnost se obvykle zvětšuje při transformačních procesech ekonomiky, ve stabilizovaném stavu by naopak příliš vysoká být neměla. Stát by se rozhodně měl angažovat proti přílišné nerovnosti, protože vysokou nerovností, jak vidno v USA, ohrožuje svou vlastní legitimitu. Možných opatření je mnoho, zdaleka se netýkají jen „redistribuce vůči chudším“. Ono je dobré se také podívat na to, jak si nejbohatší jedno procento drží svá privilegia – ti nežijí ze zisku, ale z renty. Pak už se systém začíná přeměňovat v oligarchii.

---

Aleš Michl

ekonom, spolumajitel investičního fondu Quant

Jak rozumně čelit příjmové nerovnosti? Třeba tak, že do toho bude stát co nejmíň zasahovat. Ten má totiž zůstat „malý“, zaměstnávat relativně málo lidí a neplést se pod nohy podnikání, tedy soukromému sektoru, který vytváří pracovní místa. Firmy se mají prát o zaměstnance tím, že jim budou nabízet lepší podmínky včetně platů. 

---

Josef Středula

předseda Českomoravské konfederace odborových svazů

O vlivu příjmové diferenciace na motivaci zaměstnanců se diskutuje často, ale nejsem si jist, zda lze nalézt jednoznačný závěr. Nesporný je vliv diferenciace odměňování v jednotlivých pracovních kolektivech, kde lze relativně velmi přesně stanovit podíl jednotlivých členů na celkovém výsledku dané skupiny či firmy.

Obecně se pravděpodobně má za to, že větší míra diferenciace je prospěšná, ale nesmí se překročit. Jak ale vysvětlit často publikovaná fakta? Podle nich byl například v roce 2015 ve Skandinávii příjem nejbohatší desetiny obyvatel pět- až šestkrát větší než příjem nejchudší desetiny a v České republice je to 5,4krát. Přitom kvalita života ve skandinávských zemích  je obecně uznávaná jako nejvyšší. Česko by z tohoto srovnání – měřeno jen příjmovou diferenciací – nevycházelo špatně. Ale máme pocit, že žijeme dobře, když za hranicemi za stejnou práci zaměstnanci dostávají trojnásobek? Na druhé straně tohoto pomyslného žebříčku jsou USA – poměr je 18,8 a také Mexiko s hodnotou 30,5.

Pokud jde o vládu, pak si myslím, že by měla – a je to především náš zájem – tlačit na spravedlivé mzdy v mezinárodním srovnání, na růst minimální mzdy, kdy pracovat se musí vyplatit, nikoli žít ze sociálních dávek.

---

Lukáš Kovanda

hlavní ekonom společnosti Cyrrus

Určitá míra nerovnosti je přirozená, a dokonce žádoucí. Je to motivátor. To, že od 80. let dochází mnohde na Západě k citelnému rozevírání příjmových nůžek, je primárně dáno mimořádnou – a přechodnou – souhrou demografických faktorů. Porodnost se v posledních 35 letech snižovala, efekt prodlužování lidského života nastupoval pozvolněji, a tak rostl podíl ekonomicky aktivních lidí na celkové populaci. Právě v tomto desetiletí je úplně nejvyšší. Výsledkem je obrovská globální zásoba pracovní síly. Když se pak na konci dvacátého století do světového trhu začlenily země střední a východní Evropy a zejména Čína, objem pracovní síly, kterou mohl globalizující se světový trh využít, se prakticky naráz zvětšil o závratných 120 procent! To je víc než cokoli jiného důvodem stagnace mezd. Vzácnost lidské práce prostě na nějaký čas poklesla.

Růst světové populace ale zvolní, z aktuálních 1,25 procenta ročně na 0,75 procenta ročně v roce 2040. Západ a hlavně Čína mají před sebou dekády rychlého stárnutí. Dramaticky se sníží poměr ekonomicky aktivních osob vůči starým lidem. Avšak tlak na růst mezd zesílí. Lidská práce bude vzácnější, a tedy dražší, i navzdory pokračující automatizaci. Vyjednávací síla zaměstnanců značně vzroste čistě z demografické příčiny, žádného posilování role odborů ani dalšího přerozdělování nebude třeba. Pokles podílu mezd na celkové velikosti ekonomiky, který vyspělé země vykazují od 70. let dvacátého století, se tedy podle všeho brzy přirozeně zvrátí. Klíčový zdroj nadměrné nerovnosti bude minulostí.