Očima expertů: Důchodový dluh. Jak ucpat černou díru?

Jednou ze zásadních položek státního rozpočtu jsou náklady na vyplácení důchodů. A příjmy z důchodového pojistného jsou totiž v posledních letech vždycky výrazně nižší než vyplácené penze. Nebylo to tak vždycky, ještě v roce 2008 byl účet průběžného důchodového systému šest miliard korun v přebytku. Od té doby musí stát každoročně první pilíř dotovat. Nejdřív třiceti, pak čtyřiceti a v posledních letech dokonce padesáti miliardami korun. Příští rok by se sice měl schodek o pár miliard snížit, rozhodně kvůli tomu ale nebudeme bouchat šampaňské. A demografové varují, že za pár desítek let by mohlo být mnohem hůř. Počet důchodců totiž strmě poroste, zatímco lidí v produktivním věku bude ubývat.

Jak ucpat černou díru

Částečně je za nynějším deficitem nedávná hospodářská krize. Jen vyšší nezaměstnanost má například na svědomí výpadek kolem patnácti miliard korun. Hlavní příčiny deficitu jsou ale hlubší. S otázkou, jakým způsobem, nebo spíš přesněji, z jakých zdrojů, dosypat díru ve „virtuálním“ důchodovém účtu, si láme kdekdo hlavu. Někdo by zvýšil důchodové pojištění, jiní navrhují zmrazení důchodů nebo dokonce jakési plovoucí penze, kdy by se rozdávalo jen to, co se vybere. Nebo se zkrátka smíříme se současným stavem a budeme důchodový dluh rovnat, jak se dá, většinou tedy příjmy z nejrůznějších daní. Další možností je reforma prvního pilíře. Avšak, jak to u nás dopadá s reformami penzijního systému, máme všichni v živé paměti…  

Jak se na problém dívají odborníci? Má podle nich smysl zvyšovat odvody sociálního pojištění? Máme rozdávat na důchodech méně, nebo pravidelně a oficiálně zajišťovat přísun peněz do prvního pilíře i z jiných zdrojů, případně se snad smířit se stávajícím stavem a brát ho jako nejpřijatelnější řešení?

Pavel Sobíšek

hlavní ekonom UniCredit Bank

Výdaje státu je nutné nastavit stabilizovaně a předvídatelně. Zvyšování sociálních odvodů nepovažuji za přípustné – už teď patříme k zemím s největším procentuálním odvodem v poměru k hrubé mzdě. Jako jedinou schůdnou cestu vidím zapomenout na automatické valorizace důchodů a valorizovat v jednotlivých letech o takové procento, jaké umožňují aktuální výběry sociálního pojistného.

Vladimír Bezděk

generální ředitel Penzijní společnosti České pojišťovny, prezident Asociace penzijních společností ČR

Deficit důchodového účtu v prvním pilíři je standardně vykrýván ostatními příjmy státního rozpočtu, jehož je důchodový účet součástí. Tedy zejména daňovými příjmy. Část deficitu má cyklický charakter a odráží nedávnou ekonomickou krizi – pokles zaměstnanosti a zbrzdění tempa růstu mezd a v konečném důsledku stagnace vybraného pojistného při vyšším využití předčasných důchodů jako „řešení“ nezaměstnanosti starších osob. Tento cyklický deficit postupně odezní, jak se oživí trh práce v důsledku celkového ekonomického oživení. Zbylá část deficitu je však strukturální a bude muset být pokryta daňovými zdroji i nadále. Zde by nejvýznamnější roli měla sehrát daň z přidané hodnoty, konkrétně její zvýšení. Zvýšení, které proběhlo v roce 2012 v rámci přípravy na vytvoření druhého pilíře – nyní rušeného. Současně je důležité, aby se vlády vyvarovaly předvolebního populismu v podobě ad hoc (a nad rámec povinností vyplývajících ze zákona) valorizací již vyplácených důchodů. Tyto kroky stojí státní rozpočet v kumulaci let mnoho desítek miliard korun navíc.

Jaroslav Vostatek

ekonom a pedagog, Vysoká škola finanční a správní

Mnou navrhované české „důchodové pojištění“ s parametry od roku 2015 je mixem dvou penzijních pilířů – solidárního a pojistného. Mix je „dokonalý“ pro více než 90 procent důchodců. Tato naprostá většina nových důchodců bude dostávat za rok pojištění nikoliv oficiálních 1,5 %, ale 1,5 % × 26 % = 0,39 % svého předchozího průměrného výdělku (26 % je redukční koeficient pro výdělky nad 44 % celostátního průměru). Když těm s nejnižšími důchody přidáme (vezmeme na to ze sociálních dávek, které dostávají), tak můžeme rozdělit dnešní „důchodové pojištění“ na solidární pilíř, rovný důchod ve výši asi 7600 Kč a na pojistný pilíř s důchodem ve výši 0,39 % průměrného výdělku za každý rok pojištění. Rovný důchod se ve světě financuje „z daní“, jakýchkoliv. Pojistné na (nově již poctivé) starobní pojištění se při nastíněné reformě sníží asi o 11 procentních bodů; rozpočet tohoto pojištění bude muset být dlouhodobě vyrovnán.

Unese-li to česká ekonomika (což lze předpokládat), mohlo by se pojistné a důchody i zvyšovat.

Aleš Tůma

finanční analytik Partners

Navrhoval bych zaútočit na Norsko, dobýt ropná pole a převzít penzijní fond, kam stát ukládá ropné zisky. Bude to jednodušší než hledat shodu na důchodové reformě – to se za posledních x let nepodařilo. Dočasný deficit v recesi není až takový problém, problém jsou dlouhodobé schodky. A jsme zpět u debaty o reformě. Za líbivými slovy o solidaritě či rovném důchodu se nakonec skrývá stejně zase jen zvýšení daní a/nebo ořezání důchodů. Přesný mix je otázkou politických preferencí. Další zvyšování odvodů ale považuji za nešťastné. Míra solidarity, či spíše přerozdělování, je v prvním pilíři vysoká už teď. Jediné další východisko je soukromé spoření, proto gratuluji vládě ke zrušení druhého pilíře…

Lukáš Kovanda

hlavní ekonom Roklen24.cz

Účastnil jsem se jisté panelové diskuse, na níž zástupce ministerstva financí tvrdil, že reforma penzijního systému vlastně není (!) potřeba… Představil graf znázorňující vývoj celkových výdajů na penze (nejen starobní, ale i invalidní a pozůstalostní) v poměru k HDP. Nyní tento podíl mírně přesahuje devět procent, do roku 2060 se bude vyvíjet prý celkem stabilně a stoupne pouze přibližně o procentní bod, na plus minus deset procent.

Nemyslím, že je přínosné veřejnost takto chlácholit. Je naopak spíš třeba upozorňovat ekonomicky aktivní populaci, že státní starobní důchod v určité výši rozhodně není nic stoprocentně garantovaného. Vlivem ekonomického vývoje v budoucích letech a desetiletích může deficit systému tak nabobtnat, že řešením bude rozdávat na důchodech méně nebo použít institut „plovoucího důchodu“.

Jakákoli úprava penzijního systému by tedy měla vést ke zvýšení spoluodpovědnosti lidí za své zajištění na stáří. Smýšlení lidí se musí zásadně změnit – musí spoléhat ve vyšší míře sami na sebe a stát k tomu musí vytvořit určité podmínky (například tak, že nebude zvyšovat daně a lidé budou moci nakládat s vyšším disponibilním příjmem, jehož část potenciálně uspoří). Pokud taková změna myšlení skutečně přijde, pokud zaznamená hmatatelné výsledky, je vlastně až druhotné, jakým způsobem se jí dosáhne.