Anketa: Najde se důchodová reforma, která má šanci na přežití?

Vlajkovou lodí „velké důchodové reformy“, kterou na začátku letošního roku spustila vláda premiéra Petra Nečase, byl nově zavedený druhý pilíř penzijního systému, důchodové spoření. Lidé si do něj můžou ze sociálního „pojištění“ vyvést tři procenta hrubé mzdy, která pak společně s dalšími dvěma procenty z vlastní kapsy investují prostřednictvím speciálních důchodových fondů, vedených u penzijních společností. Zatímco tehdejší vládní koalice prezentovala druhý pilíř jako skvělou možnost, jak se může člověk zajišťovat na stáří, opoziční ČSSD ještě před startem celého „projektu“ hrozila, že pokud se po volbách dostane k moci, důchodové spoření nekompromisně zruší. Naprostá politická neshoda nad osudem penzijní reformy pak měla na svědomí tristní výsledky: Na začátku srpna bylo ve druhém pilíři něco málo přes 80 tisíc účastníků. Během července navíc přibylo jen 1654 nových smluv, což je zatím nejméně od začátku roku. Druhý pilíř je tak prozatím „u ledu“ a čeká se, jak to bude vypadat po předčasných volbách.

Dokážou se politici na něčem shodnout?

Zajímavé je, že zatímco zavedení druhého pilíře vzbudilo velké emoce, takzvaná malá důchodová reforma – která koncem roku 2011 změnila způsob výpočtu nově přiznávaných důchodů a prodloužila věk odchodu do penze – prošla celkem bez povšimnutí. Přitom šlo ve skutečnosti možná o mnohem zásadnější změny, než jsou ty, které vstoupily v platnost na začátku roku 2013.

Mezi politiky (a jejich ekonomickými poradci) neexistuje jednotný pohled na to, jak by se mělo stále víc ztrátovému průběžnému penzijnímu systému pomoci. A je víc než jasné, že změna nenastane ani po blížících se předčasných volbách. Reforma důchodového systému, který by měl fungovat desítky let, je tak v našem prostředí nejspíš stejně nemožná jako nutná.

Přesto jsme se rozhodli oslovit odborníky ze světa financí a byznysu, aby nám řekli, jak by podle nich měla účinná a trvalá reforma penzijního systému vypadat.

Jak má vypadat funkční reforma penzijního systému, která by měla z dlouhodobého hlediska šanci na přežití?

Ilona Švihlíková

ekonomka

Tohle by vydalo na celou studii, tak alespoň stručně několik bodů. Hlavní není demografický vývoj, ale vývoj produktivity práce a celkové fungování ekonomiky. Můžete mít „nasysleno“ v lecjakých fondech mnoho zdrojů, ale pokud ekonomika bude v rozvratu, k ničemu vám to nebude. Úvahy o tom, že jeden dospělý neuživí dva důchodce, jsou mimo ekonomickou realitu. To je asi totéž, jako bychom dneska nechápali, že v zemědělství s moderními technologiemi pracuje zlomek populace, uživí zbytek národa, a ještě může vyvážet. Zajímavé koncepce předložil náš největší expert na penzijní systémy profesor Vostatek. Úvahy se týkají například základní úrovně důchodu a k tomu bonifikace za vychovávání dětí. Dneska je to v systému spíš penalizováno, proto se také hovoří o feminizaci chudoby. 

Problém v Česku je vysoké zatížení faktoru práce, který je ve vyspělých zemích vzhledem k pracovně-úsporným technologiím marginalizován. A k tomu přidejme nerovné podmínky zaměstnanců s OSVČ. Pro financování penzijního systému bude důležité lépe redistribuovat zdroje z rostoucí produktivity práce – ideálně zdaněním finančního kapitálu, například zdaněním obratu burzy. 

Jiří Cihlář

analytik Next Finance

Vše nasvědčuje tomu, že občané si našli tu nejlepší variantu v podstatě sami. Důchodová reforma schovaná pod pojmem druhý pilíř příliš netáhne. Je zřejmé, že občané nemají zájem o takovou reformu penzí, která je direktivně řízena shora. Naopak sami začali na vlastní pěst nakupovat nemovitosti, dluhopisy, podílové fondy a další aktiva, která by je měla v důchodovém věku zabezpečit. A to je podle mě ta nejsprávnější cesta. Budoucí vlády by se měly pouštět do úprav důchodového systému jen v případě, že nad změnami bude panovat celopolitická shoda. Systém by totiž měl fungovat desítky let. Spořitelé by se neměli bát toho, že systém bude hned po dalších volbách upraven nebo úplně zrušen.

Tomio Okamura

senátor a podnikatel, spoluautor kuchařské knihy

Varianta, kterou navrhuji a ke které snad logicky v budoucnu politici i ekonomové dojdou, je změna principu důchodů. Bude to sociální dávka vyplácená jen potřebným a nebude zásluhová. Bude to pojištění v případě, že se nezabezpečíte na důchod jinak – to znamená, že by důchod nedostávaly osoby od jisté výše majetku. Důchod by nebyl zásluhový, ale lidé prostě dostanou maximum, co jim bude moci stát vyplácet, aby důstojně vyžili. V takovém systému zbyde víc peněz na ty nejchudší – ti, co vydělávají nadstandardně, budou mít stejně jako ostatní, ale s tím, že mají možnost během aktivního života investovat a zabezpečit si nadstandard, na který jsou zvyklí. Když to vezmu konkrétně – je přece nesmyslné, aby stát vyplácel nadstandardní důchod lidem, jako je Martin Roman a jemu podobní, kteří mají deseti- až stamilionové majetky, protože měli vysoké příjmy. Mělo by to být naopak – jestliže měli vysoké příjmy, pak přece nemusí ještě zatěžovat sociální systém. 

Petr Dufek

ekonom, analytik ČSOB

Penzijní reforma by měla být založena na vytváření finančních rezerv účastníků do budoucna. Na tom obecně staví fondové systémy zavedené ve vyspělých zemích, třeba ve Švédsku, které je občas dáváno za příklad. Náš penzijní systém stojí primárně na průběžném financování, které žádné rezervy již řadu let nevytváří. S ohledem na demografickou projekci třeba jen na následujících deset až dvacet let je zřejmé, že penzijní systém bude mít problém s financováním, pokud nedojde k výraznému přesunu daní v jeho prospěch nebo k dalším parametrickým úpravám. Jakákoliv penzijní reforma ovšem musí stát především na důvěře v dobré řešení pro obyvatele, nikoliv na víře, že to nějak všechno dopadne, že se zvýší produktivita v ekonomice tak, že bude po problému, nebo že nás spasí migranti.

Petr Mach

ekonom a politik

Kdybych měl možnost nějakou změnu penzijního systému navrhnout, pak umožnit lidem vystoupit z prvního pilíře – průběžného systému. Kdo nebude chtít od vlády důchod závislý na předchozí mzdě, ze systému by vystoupil a nemusel by dál platit pojistné na důchodové zabezpečení. Kdyby si do stáří sám nenašetřil, dostával by pak jen sociální dávky, jako dnes dostávají jiní lidé bez vlastních příjmů. To by byl systém dlouhodobě udržitelný, stát by zajišťoval důchod závislý na výši předchozí mzdy jen těm, kteří by o to stáli.

Vít Samek

vedoucí právního oddělení Českomoravské konfederace odborových svazů

Já myslím, že další zvláštní důchodová reforma už není zapotřebí. Průběžný systém, na který ve svém důchodovém zabezpečení spoléhá drtivá většina pracujících (zaměstnanců i OSVČ), má v zásadě správně a dynamicky nastaveny základní parametry a k jeho plné stabilizaci nejlépe pomůže obnova ekonomického růstu, snížení nezaměstnanosti, spravedlivý výběr pojistného od všech skupin pracujících osob a příliv plátců pojistného (vyšší porodnost, popřípadě vyšší imigrace) při zvyšující se míře zaměstnanosti ve společnosti. Soukromé pilíře samy ve své konkurenci ukazují, že životaschopnější je spíše třetí pilíř doplňkového penzijního spoření a tak je třeba jej podpořit. Druhý pilíř, který odsává finanční zdroje z průběžného systému, bych ukončil sloučením s efektivnějším třetím pilířem. Jak jinak, chce to širší politický konsenzus, který se třeba po předčasných parlamentních volbách podaří dosáhnout.

Petr Hampl

podnikatel a sociolog

Taková důchodová reforma by se měla  vrátit k tomu, co bývalo skutečným smyslem státní penze – zabránit, aby hodně staří lidé klesli pod úroveň neúnosné chudoby. Kromě toho dát lidem svobodu, zda se chtějí zajistit prostřednictvím dětí, prostřednictvím spoření nebo jinak. A snížit odvody natolik, aby tahle možnost začala být reálně dostupná i lidem s průměrným příjmem nebo pod ním. Za tímhle doporučením je skryté přesvědčení, že pokud lidé začnou skutečně srovnávat různé alternativy, budou se mnohem častěji rozhodovat pro víc dětí. Protože jestli se dramaticky nezvýší porodnost, žádné přesouvání peněz mezi fondy nepomůže.

Jan Traxler

privátní investiční poradce FINEZ Investment Management

Šanci na přežití v našem politickém uspořádání nemá bohužel žádná reforma. Lidi, kteří jen usilují o moc a popularitu, nebudou nikdy společně hledat dlouhodobé řešení, vždycky budou preferovat své aktuální zájmy. Pokud jde o přežití důchodového systému, tak dlouhodobé řešení musí především vést k vyšší porodnosti a podpoře rodin. Jako ideální řešení si představuji mezigenerační důchodový systém, kde každý odvádí větší část z odvodů na účet svých rodičů.

Lukáš Kovanda

ekonom a žurnalista

Z čistě politického hlediska by měla vypadat tak, aby se na ní konsenzuálně mohly shodnout politické subjekty napříč spektrem. Takto zásadní reformu, jež významně zasáhne do života každého z nás, nelze prosazovat silově s většinou pouhých několika hlasů. Reforma pak celkem pochopitelně nemá oporu nejen v podstatné části politického spektra, leč i u podstatné části veřejnosti. Není divu, že je za takovéto konstelace stávající reforma neúspěšná.

Z čistě ekonomického hlediska je třeba přehodnotit celkové angažmá státu v penzijním zaopatřování. Rolí státu by mělo být garantování určitého základního, nutného minima. Zbývající část penze by však měla být tvořena výnosy z – dobrovolných! – úspor a investic. Z odložené spotřeby, jak říkají ekonomové, kterou daný jedinec odkládal po dobu svého produktivního života; samozřejmě, lépe se mu bude odkládat v prostředí poměrně nízkých daní. Stáří čeká takřka každého a takřka každý se na něj může připravovat už od poměrně mladého věku. Stávající reforma, v jejímž rámci stát tak nějak splývá s „vyvolenými“ subjekty privátní sféry, penzijními společnostmi, vytváří nepřehlednou korporativistickou strukturu, za níž občan tuší neefektivitu, ne-li tunel. Tento jeho pocit je umocněn nešťastně silovým prosazením reformy.

Jan Procházka

generální ředitel společnosti EGAP

Já jsem spíše příznivcem povinného systému, takže nepovinný s možností výstupu po pěti letech a další uvolnění nevidím jako východisko. Ta „predikovatelnost“ systému bude mnohem složitější.