Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Opuštěný Erik Tabery

284stránkový úvodník opakuje mnohokrát napsané.

Šéfredaktor Respektu a lawful good české mediální scény Erik Tabery se v knize Opuštěná společnost: Česká cesta od Masaryka po Babiše ptá, jestli ještě pořád vidíme maják, který rozsvítil Tomáš Garrigue Masaryk a znovu zažehl Václav Havel: „Jsme zemí humanismu, evropanství, svobody, otevřené diskuse a občanské společnosti, jak si otec zakladatel přál?“

Odpověď nepřekvapí: česká společnost se od takových ideálů už poněkolikáté za poslední století odklání. Zároveň si ale nedefinovala nové, takže se plácá bez cíle a bez plánu na místě – bez majáku, opuštěná. Čehož obratně využívají populisté, včetně dvou, kteří si vysloužili samostatnou kapitolu: Miloše Zemana a Andreje Babiše.

Erik Tabery: Opuštěná společnost. Česká cesta od Masaryka po Babiše. Vydalo nakladatelství Paseka v srpnu 2017, 284 stran, 289 Kč (brožovaná)

Taberyho úvaha je myslím v jádru správná: pokud by se veřejná debata méně točila kolem krátkodobých morálních panik a místo vnitřních a vnějších nepřátel hledala „konsenzus o tom, jak má země vypadat, jaká je naše společná idea,“ mohli bychom být v Evropě silnější a doma šťastnější.

Na druhou stranu se ale s podobnými apely na návrat k idejím a ideálům setkávají čtenáři Respektu, ale i Hospodářek nebo Lidovek v různých komentářích poměrně pravidelně. A krom toho, že se Opuštěná společnost na 284 stranách vrací k myšlence, která by silněji vyzněla v časopisecké eseji, lze mít i několik výhrad k formě i obsahu.

Zahradou těch, které má Tabery rád

S Taberyho knihou by šla hrát barová hra – dejte si panáka vždycky, když narazíte na některé z následujících jmen: Masaryk (99×), Havel (89×), Peroutka (60×), Čapek (20×), Borovský (9×), Orwell (9×), Karl Kraus (9×), Churchill (8×), Arendtová (7×). Po pár stránkách se neudržíte na nohou.

Není nutně špatně, když se autor upozadí a hojně cituje slova druhých. Aby byl výsledek stimulující, je ale nutné buď takhle představit málo známá jména a myšlenky – anebo se vůči těm známým kriticky vymezit. Tabery nedělá ani jedno. Klidně si mohl od Milana Kundery vypůjčit titul Zahradou těch, které mám rád: cituje přesně ty autory, které čekáte, že bude citovat (dále zmiňme: Tigrida, Judta, Churchilla, Kennedyho…), a dovolí si k nim leda přátelský štulec. Třeba když připomene, jak Václav Havel vkládal naděje do Stanislava Grosse.

Osamělá společnost proto připomíná diplomovou práci opřenou i o několikastránkové citace z děl velikánů, aniž se nesmělý student odvážil vykročit z jejich stínu. Knihu by zvedlo, kdyby Taberymu ruplo v kouli, smetl by z šéfredaktorského stolu svoje čtenářské deníky a zarámované fotografie čítankových novinářů, praštil do něj pěstí a zařval tak hlasitě a sprostě, jak jen dovede: Tak já vám teď povím, vy plantážníci darební, co vám ještě nikdy nikdo takhle naplno nepověděl! – Jenže ten moment nepřichází.

Velký rozhovor

Vojta Hodboď × Erik Tabery

„Základním úkolem novinařiny je pomoct lidem, aby se z nich stali občané. To znamená předat jim dostatek informací, aby se podle nich mohli rozhodovat. Rozdíl mezi člověkem a občanem je hodně velký. Tohle je pro mě východisko, které by měla žurnalistika ctít. Média by se neměla bát hledat pravdu a přinášet kvalitní informace. A samozřejmě být nepohodlnými pro ty, kdo mají zrovna moc. Dokonce bych řekl, že nikdy v historii nebyl význam žurnalistiky větší než dnes.

Čekat na nového Havla je marné

Mám jen hlavu plnou ideálů

Od formy pokročme k obsahu. Jeho prvním problémem je, že Tabery prodává to, co Václav Bělohradský už v roce 1999 pojmenoval jako „morální kýč“. Kdo z Taberyho (a mého) tábora by nechtěl žít v „zemi humanismu, evropanství, svobody, otevřené diskuse a občanské společnosti“? Jenže: co přesně to znamená a co z toho vyplývá pro všední život?

Je humanistický polský zákaz potratů, protože chrání životy nenarozených lidí, nebo czarny protest proti němu, protože brání právo narozených žen na nakládání se svým tělem? Svobodou se myslí svoboda pozitivní, tedy svoboda zajít si do nezakouřené restaurace, nebo svoboda negativní, která spočívá v možnosti určit si, jestli se v mojí restauraci bude kouřit? Patří do evropanství nevolená Trojka zakleknutá na demokraticky zvolenou řeckou vládu, izolace migrantů v tureckých pracovních táborech po uzavření balkánské trasy, spojení kontinentální krajní pravice pod novou evropskou identitou? Počítá se do občanské společnosti lidové antiislámské hnutí, squatting a budování autonomních zón, občanské hlídky?

Aktuální číslo Finmagu

CO V NĚM TAKY NAJDETE

VŘSD. Velký říjnový socialistický debakl

Alternativní historie z pera ekonoma Pavla Kohouta. V roce 1918, po rudém převratu, jsou uprostřed Ruska zmítaného občanskou válkou nejdisciplinovanější vojenskou silou československé legie. Jaký bude svět, až potřou bolševika a car Mikuláš se vrátí na trůn?


Volby bez patosu

„Dejme tomu, že se vám poštěstí mezi kandidáty vybrat toho nejslušnějšího. Dejme tomu, že ho žraloci v oblecích nesežerou na prvním zasedání Sněmovny. Nakonec se ale ukáže, že slušnost nenahradí program, neudělá z imigrantů oblíbené sousedy, nezreformuje Unii a eurozónu, nezpomalí změny klimatu. To může zařídit jen politika,“ píše Michal Kašpárek.

„Jediným možným národním a státním programem je vytvářet dobré lidské společenství,“ cituje Tabery Havla citujícího Masaryka, ale jak konkrétně takové společenství vypadá a funguje, to se z Opuštěné společnosti nedozvíte.

Druhý problém jsou Taberyho idealistické představy o minulosti a o západní Evropě. „Pustit do médií cílenou lež bylo možné, ale mělo to své důsledky,“ píše o dobách předinternetových. „Pro dané médium znamenala dezinformace ztrátu prestiže a důvěryhodnosti – a tudíž i čtenářů, protože se vždy našlo dost konkurenčních titulů, které se snažily dokázat, jak to bylo doopravdy.“

Tím bych si nebyl tak jistý: fake news jsou staré jako komerční média sama. Newyorský deník The Sun, tehdy jeden z nejčtenějších, ne-li nejčtenější na světě vydal v roce 1835 senzační zprávu o tom, že po Měsíci porostlém stromy létají dvacetimetrové okřídlené bytosti, které se beze studu páří na veřejnosti. Ano, The Sun po vydání téhle koniny přestal vycházet. Trvalo to ovšem 115 let.

Na příkladu uprchlické krize zase Tabery ilustruje, „jaký je stále rozdíl mezi politikou západní a naší. Zatímco čeští politici si dávali záležet na tom, aby veřejnost ‚uklidňovali‘ tím, že sdílejí stejné pocity, němečtí politici například věnovali energii líčení, co všechno podnikají, takže nejsou jen pasivními příjemci osudu“. Němci jsou tak uklidnění, že si do Spolkového sněmu poprvé od války zvolili krajní pravici. V Rakousku budou (už zase) vládnout Svobodní, jejichž směrem se posunuli i lidovci a socialisté. Ve Francii získala kandidátka Národní fronty třetinu hlasů v druhém kole prezidentské volby. O Donaldu Trumpovi a amerických republikánech nemluvě. (Dobrá zpráva: patříme na Západ!)

Nechejte si laskavě vysvětlit, že nic nemůžete mít jisté

V knize tolik prošpikované voláním po úctě k pravdě zarazí, že přes redakci prošlo několik fakticky sporných pasáží.

„Peroutka nikdy ideologii nacismu či komunismu (na rozdíl od samotného Zemana) nepodlehl,“ soudí Tabery. Kdy Zeman podlehl ideologii komunismu? Když na jaře 1968 vstoupil do KSČ, což byl jediný způsob, jak se aktivně účastnit reforem? „Podlehnutí ideologii“ snad znamená ztrátu kritického myšlení a rezignaci na morální principy, a v tomhle ohledu si mladý Zeman udržel štít čistý.

Uprchlická krize roku 2015 je prý událostí, „kterou postkomunistické země víceméně nikdy neřešily, protože jsou to země, kde živelnost událostí může maximálně způsobit příroda, a to ještě v poměrně omezené míře“. Jugoslávské války přitom v první půlce devadesátých let vyrobily 2,3 milionu uprchlíků, Česko jich přijalo tisíce, celých šedesát tisíc Maďarsko. Co uprchlická krize po Mnichově nebo ta na konci druhé světové války, které mají stále živé pamětníky?

Čtvrtá a poslední část mých výhrad jde za Taberyho ideologickými východisky, která můžeme shrnout jako topkařská. „Ke svobodě patří nejistota, opak nabízejí totalitní systémy, ale výměnou za to dostaneme i mříže,“ píše. „Mluvit o jistotách je riskantní. Opravdu není vše řiditelné a zařiditelné.“

Ke kafi Kašpárkův výběr

Chytré čtení na víkend

Dobré čtení má oproti sebelepší buchtě jednu výhodu. Nevadí, že se do něj před vámi zakousl někdo jiný. Každý týden šéfredaktor Finmag.cz Michal Kašpárek ochutná metráky textů. A každý pátek vám e-mailem pošle přehled těch nejlepších. Pokud tedy budete chtít a přihlásíte se k odběru našeho pravidelného newsletteru. 

Čtení na víkend

Myslím, že jde o falešné dilema: půvab západních liberálních demokracií je právě v tom, že vedle bezpříkladné míry svobod nabízejí občanům i bezpříkladnou míru jistot. Co je totalitního na společenské dohodě, že když přivedu na svět dítě, za tři roky pro něj bude místo ve školce poblíž? Že když se přestěhuju na předměstí, dostanu se do centra veřejnou dopravou? – Namítnete, že to zahrávám do extrému, jenže Tabery těmi slovy o mřížích polemizuje se sociálnědemokratickým sloganem „Lidé si zaslouží jistoty“, který znamená právě takové atributy civilizovaného světa, ne jistotu pečených holubů padajících do huby.

Přijde mi proto paradoxní, že se Tabery hlásí k návrhu experta na konspirační teorie Michaela Buttera, aby politici a novináři lidem vysvětlovali, „jak dnešní společnost funguje“. Je vůbec někdo z cílovky fake news zvědavý na „taberysplaining“ spočívající v tom, že člověk s doživotní jistotou uplatnění v kterémkoliv think tanku ezoterického havlismu přesvědčuje ostatní, aby přijali nejistotu, protože bez ní není svoboda?

Z Opuštěné společnosti vychází sám autor opuštěně: zavřený v zahradě lidí a hesel, které má rád, neschopný o jejich hodnotě a významu přesvědčit nikoho, kdo už nebyl přesvědčený společně s ním.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 10 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Honza Burdík | 19. 10. 2017 10:18

"Co je totalitního na společenské dohodě, že když přivedu na svět dítě, za tři roky pro něj bude místo ve školce poblíž?"

Zkuste říct, že s tím nesouhlasíte, nemáte o to zájem a daně na to platit nebudete.

A prosím, můžete tu vyvěsit tu dohodu? Já nikdy žádnou neviděl a svoje děti chci vychovávat tak, jak budu chtít a NE/dávat je do školky, jak budu chtít.

Ale třeba bych chtěl společenskou dohodu, abych měl multikino hned za domem. Nebo radši dvě. Či tři. A bazén. A hasiče. Dáte mi na to peníze ze svých daní, pane Kašpárku?

+11
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK