Babiš osedlal prázdno hlavního proudu

Ahoj lidi, nebudu chodit kolem horké kaše a rovnou vám povím, co si myslím: kniha O čem sním, když náhodou spím, podepsaná Andrejem Babišem, je jednou z nejpodařenějších, co jsem kdy četl. Neříkám nejlepších, ale nejpodařenějších. Její autoři věděli, co dělají, proč to dělají, pro koho to dělají, a udělali to s virtuozitou lajny Vůjtek-Patera-Procházka.

Předně tu konečně někdo pochopil moc knížek v politickém marketingu. Nenaženou desítky procentních bodů, ale k nějakému tomu mandátu pomoct můžou – hlavně, když se dostanou k masám ve formě masami stravitelné a když je proč o nich psát a mluvit v médiích.

Andrej Babiš: O čem sním, když náhodou spím – vydáno vlastním nákladem v červnu 2017, 286 stran, zdarma.

O čem sním, když náhodou spím vyšlo v obřím nákladu 300 tisíc hojně ilustrovaných výtisků, a komu se nechce nosit se s Babišem v batůžku, ten si ho může zadarmo stáhnout do tabletu nebo čtečky.

Knižní rozhovor předsedy ODS Petra Fialy s Miroslavem Balaštíkem Profesor na frontové linii stojí i jako e-book dvě stovky, což ho řadí k dražším knihám, ale zase k levnějším lékům na spaní. Přesně tak sáhodlouhé odpovědi na otázky „Kdo tě tehdy ovlivňoval ve smyslu vědeckého bádání?“ nebo „Ani mezi studenty tě tvůj univerzitní život nebavil?“ působí.

Petr Gazdík se může O čem sním… smát, že je to Babišův Mein Kampf, ale víc než jeho názor na tuhle knihu bych jako potenciální volič STANu ocenil vědět, o čem že tedy sní Gazdík sám.

Kozelka i Jobs

Za druhé, ta kniha se svou literární úrovní vyrovnává tomu nejlepšímu z českého porevolučního mainstreamu: Vieweghovi, Haklovi, Hájíčkovi. Autorský tým stvořil naprosto důvěryhodnou figuru Babiše-vypravěče, který připomíná cosi mezi excentrickým miliardářem Richardem Bransonem a hrabalovskou figurkou opilou životem a láskou k vlasti. Vypravěč osvěžuje výklad politických vizí osobními historkami, žoviálními průpovídkami, přímým oslovováním čtenářů – aniž by někde vypadl z role nebo naopak otravně přehrával.

Už jen ten tolikrát citovaný začátek: „Na ten zářijový večer roku 2011 si pamatuju, jako by to bylo včera. Bylo chvíli před půlnocí. Dorazil jsem domů, rodina už spala, přivítali mě psi, jinak bylo doma úplné ticho, tak jsem si v kuchyni otevřel pivo a dal pár slaných tyček a pustil si na chvilku televizi, než půjdu spát. Zrovna dávali rozhovor s Václavem Klausem. Viděli jste nějaký? Všechny jsou stejné. Stejné fráze, stejné vytáčky, stejné obří ego.“ Psi – pivo – tyčky – hejt na Klause: jeden odstavec a podstatná část čtenářů už je přesvědčená, že je Babiš v jádru stejný jako oni.

Za třetí musím smeknout za všechny ty intertextuální narážky, které většina publika nerozezná, ale zasvěcenou menšinu u nich rozesměje představa, jak si Marek Prchal a Jakub Ryška dávají při psaní hop břichama. Tak třeba tahle pocta Stevu Jobsovi: „A jako vždycky, změnu nastartovali silní a talentovaní lidé. Vidí věci jinak. Nikdy se nespokojí s tím, co mají. Najdou cestu a ukážou ji ostatním.“ (Srovnejte s projevem Here’s to the crazy ones.) Nebo Milanu Kozelkovi: „Jsme velmoc v chalupaření, máme v Evropě nejvíc rekreačních nemovitostí na obyvatele, jsme národ houbařů, naše síť turistických tras je jedna z nejpropracovanějších na světě.“ (Srovnejte s básní Houbaři.)

Která jiná knížka od politika a o politice má takový pynchonovský rozměr?

Zlaté české ručičky

Nejvíc ale obdivuju Babišův tým za to, jak dokáže politické body třískat ze tří zdánlivě apolitických témat, která prostupují českou polistopadovou popkulturou a valí se z ČT i Novy, Respektu i Reflexu.

Prvním je fetiš zlatých českých kluků a holek, velkých synů a dcer malého národa:

„Každá další generace se znovu vzpamatovala a předvedla úžasné výkony ve všech možných oborech. V průmyslu, ve vědě, medicíně, kultuře, sportu… Často navzdory papalášům a tankům a často doslova na koleně. Díky profesorovi Wichterlemu nemusíme hrát fotbal v brýlích, ale máme kontaktní čočky a taky silon. Profesor Heyrovský objevil polarografii a dostal Nobelovu cenu. Profesor Vojta vyvinul metodu, která po celém světě pomáhá dětem s obrnou. Egyptologové a etnografové sklízeli světové uznání. Na bruselském Expu v roce 1958 jsme triumfovali. Věra Čáslavská přivezla sedm zlatých z olympiády a její statečnosti tleskali na všech kontinentech. Martina Navrátilová vyhrála Wimbledon tolikrát, že už neměla kam dávat trofeje. Karel Gott se stal populární hvězdou i v Německu. A kolegové hned dodávají: Formanovy filmy, Kunderovy knihy, Kiliánovy a Radokovy inscenace obohatily světové umění…“

Druhým je kult práce. Slovo „práce“ se v knize opakuje pětasedmdesátkrát, řetězec „pracov“ dokonce sto dvakrát. „Makání“ tu není prostředek, který by dostal lidi k cíli, ale hodnota sama o sobě, která odlišuje pilné, a tedy hodnotné, od líných, a tedy nehodnotných. Stojí za úvahu, jestli s tím kultem není něco blbě, když Češi tráví v práci víc času než Němci nebo Rakušáci, ale vydřou si tím výrazně nižší životní úroveň. Tu úvahu ovšem nečekejte od Babiše. (Ale abychom byli fér: vlastně ani od nikoho z jeho politických konkurentů.)

Hlavně chytře

Třetím dokonale vykořistěným bůžkem jsou moderní technologie, „chytrá řešení“, data a transparentnost.

Babiš slibuje „superrychlý internet pro každého zdarma“. Otázka je, co si s ním počnou bezdomovci a skorobezdomovci, kterým ANO pomohlo zaříznout sociální bydlení; když už něco všem rozdávat zdarma, neměla by to být dřív střecha nad hlavou než širokopásmové připojení?

Občané si budou moci online ověřovat úspěšnost léčby v různých nemocnicích – báječný ukazatel, ze kterého pracoviště specializovaná na náročné případy vycházejí z principu hůř než felčaři, kteří cokoliv složitějšího vylifrujou jinam. Vůbec se nemůže stát, že by třeba porodníci kvůli lepším papírovým výsledkům častěji volili císařský řez se všemi jeho nepapírovými nevýhodami.

Že buzzword transparentnost smrdí permanentním dohledem, to už v éře EET nikdo ani neskrývá: „Budeme mít unikátní vzdělávací portál a ten bude člověka provázet od školky až po univerzitu třetího věku. […] A tenhle portál pak může i monitorovat, jak se na něm dítě pohybuje. Tak se třeba zjistí, že třeťák si prohlíží kurzy práce na počítači a v diskuzi se chlubí, co už dovede na svém notebooku. Díky tomu systém vyhodnotí, že IT dítě baví, a informuje o tom rodiče i školu.“

„Odpadkové kontejnery, které hlásí, že jsou naplněné, mohou být všude.“ Ono se to sice nevyplatí, ale je to chytré!

A pak tu je krásná pasáž o kulturním průmyslu a „Bilbao efektu“: českým městům pomůžou kreativní inkubátory a nové galerie, do kterých bude vstup zdarma. Největším problémem Bíliny totiž je, že si tam člověk nemá pořádně kam sednout s macbookem, a pozitivní externality Guggenheim Museum Bruntál se jistě přelijou až do Krnova.

Dva závěry

O čem sním, když náhodou spím si ale nezaslouží posměch. Jistě, některé pasáže jdou snadno rozcupovat konfrontací s fakty. Třeba když kniha cituje studentskou práci o motivaci lidí, podle které „aby se nezaměstnaným vyplatilo pracovat, museli by dostat plat přes 30 tisíc“: to nějak nejde dohromady se současnou rekordně nízkou nezaměstnaností a zároveň průměrnou mzdou, která je stále pod třiceti tisíci. Jindy člověk zase snadno může konfrontovat Babišovy sliby s tím, co dělají a říkají jeho ministři ve vládě, jako to udělal Ondřej Stratilík s pasážemi věnovanými obraně země.

Ale proč se s tím namáhat? Faktických tvrzení, u kterých by šlo analyzovat jejich pravdivost, je v knize pomálu. Tak už to se sny bývá. Stejně tak si Babišův tým dal podle všeho pozor na to, aby se vyhnul tématům, která měli ministři ANO čtyři roky v gesci. Navíc je fenomén Babiš myslím už dlouho za bodem, ve kterém by jeho příznivci (ale i odpůrci) měnili názor na základě faktů.

Na O čem sním, když náhodou spím je nejpodstatnější to, že Babišův PR tým lépe než kdokoliv jiný osedlal prázdno hlavního proudu. Pasivně-agresivní řeči o malém národu, který dokáže velké věci, inspirativní bulšit o chytrých inovacích jak z TEDxových přednášek, líbivé kecy o kreativitě, originalitě, významu kultury pro ekonomiku a turistický ruch, ale i skuhrání nad rozkrádáním, korupcí nebo zneužíváním dávek.

Vyplývají z toho dvě věci. Za prvé, politici, kteří se snaží Babiše porazit, si musí najít (i) jiná témata. Za druhé, tohle monstrum jsme pomohli stvořit my, novináři: přeceňováním významu sportovních úspěchů, konzumentsko-servisními reportážemi ze Špindlu, nekritickým adorováním estonského e-governmentu a všeho „chytrého“ a digitálního. O co míň bylo v minulých letech v Událostech kontroverzních témat, kvůli kterým by tu podal stížnost na Radu tu slušný pragovák a tu oligarcha, o to víc v nich bude v příštích letech Andreje Babiše.