Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Český komplex z vlastních dějin

Každé dítě v této zemi ví, že nás v Mnichově spojenci v roce 1938 zradili. Rozhodli o nás bez nás a předhodili zemi Hitlerovi. Jako by toho nebylo málo: zatímco celá země chtěla bojovat, Beneš nařídil složit zbraně. Naše hranice přitom chránil důmyslný a neprostupný pás opevnění, který všichni obdivovali. Zbrojní výrobu nám záviděl celý svět. Přesto jsme byli obětování ve hře ostatních mocností.

Pokud jste u tohoto odstavce kývali hlavou a současně jste cítili ve vzduchu další zradu, čekali jste ji správně. České dějiny jsou prostoupeny mýty o zradě a utrpení a jejich boření bolí. Hodně. V roce 1989 napsal historik Jan Tesař pro sebe a pro své přátele esej, ve které se s mýtem Mnichova vyrovnal velmi přímě, a tedy i velmi krutě. Stojí za pozornost.

Jan Tesař: Mnichovský komplex. Jeho příčiny a důsledky. Vydalo nakladatelství Prostor v roce 2014 (2. vydání, doplněné cyklem esejů Vlastenci a bojovníci z konce 60. let a dalšími studiemi). 280 s., 297 Kč.

Československo se nikdy bránit nechtěloo

Jeho esej Mnichovský komplex: Jeho příčiny a důsledky (2000, druhé dostupné vydání 2014) totiž není zajímavý jen tím, že fakticky rozkrývá, co se stalo a nestalo, nebo jaké byly možnosti jednotlivých aktérů. Je zajímavý svým přesahem do současnosti. Mnichovská zrada či mnichovský diktát tvoří dodnes jeden ze základních kamenů národní identity.

Tesař boří představu, že se o všem rozhodlo až v Mnichově. Ukazuje, že Beneš pokládal válku s Německem za nevyhnutelnou nejpozději v roce 1932, proto tehdy vyzýval k budování opevnění. Francie v té době už svou Maginotovu linii stavěla třetím rokem – ano, rovněž zbytečně. Československu trvalo další čtyři roky, než vůbec začalo.

Podle Tesaře jsme kopírovali, co dělala Francie. Nicméně tak nějak po Česku. Napůl, aby se neřeklo. Bez hlubší představy, k jaké strategii bude opevnění sloužit. Jednou z variant mělo nebo mohlo být, že opevnění zdrží útok, aby se zbytek armády stihl stáhnout možná až na Slovensko a později odtamtud se spojenci zahájit protiútok.

Jenže aby se armáda mohla stáhnout na Slovensko – nebo se vůbec operačně přesouvat po území země – potřebovala by k tomu infrastrukturu. Dálnice a železnice. Třeba takové, jakými tehdy disponovalo Německo. Taky by potřebovala dopravní prostředky, ale nic z toho neměla v potřebném množství.

V době, kdy řádila světová ekonomická krize, mnoho států, nejen Německo, stavělo železnice a silnice, aby snížily nezaměstnanost, chudobu a sociální napětí. V budoucnu se jim to vyplatilo. V Československu pro to podle Tesaře chyběla představivost. Co nebylo potřeba okamžitě, to se nedělalo. Když už se nakonec něco stavělo, nalil se beton do „nepotřebných“ bunkrů v horách.

Vyšel nový Finmag!

CO V NĚM TAKY NAJDETE

VŘSD. Velký říjnový socialistický debakl

Alternativní historie z pera ekonoma Pavla Kohouta. V roce 1918, po rudém převratu, jsou uprostřed Ruska zmítaného občanskou válkou nejdisciplinovanější vojenskou silou československé legie. Jaký bude svět, až potřou bolševika a car Mikuláš se vrátí na trůn?


Z čirého zoufalství

„Něco na cestu? Tak to jedině stopětku,“ rozhoduje rázně Honza a vytahuje zpoza baru Glenfarclas 105°, šedesátiprocentní kanón, který se obvykle ředí kapkou vody. Teď a tady ne. — Těžce vysloužená recenze whisky baru spolku Marpek Whisky.

Československo mělo skvělé zbrojovky, které vyráběly skvělé věci. Na vývoz do jiných zemí. Armáda samotného státu byla podfinancovaná, měla zastaralou výzbroj. Moderní letectvo nebo tanky chyběly v podstatě úplně (jiné zdroje ale nejsou takto pesimistické). Když mluvíme o podfinancování, nebavíme se o zpětném pohledu. Armáda hrubě zaostávala i proti tehdejším plánům.

Tesař se tím nesnaží – pouze – ukázat, že v případném střetu by tehdejší stát neměl šanci. Míří k zásadnějšímu závěru: že totiž reálně skoro nikdo s žádnou válkou nepočítal. Že se všechno dělalo tak nějak na oko, aby to vypadalo, že se něco dělá. Aby spojenci měli pocit, že stát se mohutně vyzbrojuje a připravuje na konflikt. Aby se před občany zakrylo, v jak zoufalé situaci se země nachází.

Češi se zradili sami

V tehdejším parlamentu měly převahu strany, které se chtěly s Hitlerem dohodnout. Silná agrární lobby potřebovala vyvážet do Německa bez ohledu na režim. Za postoj k anšlusu Rakouska – tedy za mlčení – si země dokonce vysloužila pochvalu od Göringa.

Celá spartakiáda vyvrcholila velkým finále mnichovské dohody, kdy si země mohla oddychnout díky přesvědčení, které je živé dodnes: chtěli jsme bojovat, ale oni nás zradili.

Země se vyhnula traumatu ze svého snadného zhroucení a nahradila ho traumatem ze zrady druhých. Podle Tesaře nikdo bojovat nechtěl a spojenci neměli příliš na výběr. Snadno se mluví o zradě Francie a Británie. Přitom se zapomíná, jaké obrovské lidské ztráty (1,7 milionů mrtvých) za první světové války utrpěla jen samotná Francie a jak čerstvé ty vzpomínky stále byly.

Francie budovala desetiletí mohutné opevnění, aby se zakopala na svých pozicích a její veřejnost stála drtivě proti jakékoli válce. Tesař se na adresu demokratických politiků ptá: „smí poslat na smrt právě ty, kteří to jednoznačně odmítají, a za věc, kterou oni nepodporují?“

Češi podle Tesaře doufali, že nás Francie ubrání a nás to nebude nic moc stát. Československé elity před veřejností maskovaly vážnost situace a veřejnost s nimi tuto hru ráda hrála. Sama nevyvíjela žádný tlak, aby se stát připravoval na válku, dokud nebylo pozdě. Pak se odpovědnosti zbavila jednoduše tím, že ji hodila na hlavu Benešovi. Což je strategie, která je v Česku populární dodnes.

Sám Beneš proti veřejnému mínění přitom nikdy nešel. Podle Tesaře si byl díky příkladu Masaryka vědom, jak nesnášenlivá je česká společnost ke kritice: „… kritik je z národa vylučován, avšak jakmile se naučí vyprávět pohádky dle současného vkusu, stává se uznávaným Prorokem.“

Svou roli byl Beneš ochoten dohrát do konce. Byl přesvědčen, že by rodící se stát pohled pravdě do tváře nemusel vydržet.

Země, které je všechno jedno

Jenže podle Tesaře to stát stejně nevydržel. Rychlost, s jakou se společnost zhroutila nejen v době protektorátu, ale také po roce 1948 nebo roce 1968, pramení podle něj z této neschopnosti přijmout odpovědnost za vlastní osud. Měřítkem může být minimální až neexistující odboj, ať už v době protektorátu nebo později v době normalizace.

Toho si byl Beneš dobře vědom, a proto třeba tlačil na uskutečnění atentátu na Heydricha i s vědomím, že odpověď nacistů bude zdrcující. Bez existence odboje by se ale po válce obtížně vyjednávalo o obnovení původních hranic země.

Tesaře také zaráží, s jakou samozřejmostí země odevzdala v roce 1939 svou výzbroj. Kapitulovat je jedna věc, ale předat nepříteli výzbroj bez pokusu ji zničit, je něco úplně jiného.

Zatímco před vznikem samostatného státu dokázaly tehdejší elity světové veřejnosti představit příběh o důležitosti země uprostřed Evropy, předmnichovské Československo se uzavřelo do sebe. Pro vnější svět tak bylo nesrozumitelným státním útvarem.

Jan Tesař

Český esejista, historik, disident a prvosignatář Charty 77.

V roce 1956 absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1956 nastoupil do Vojenského historického ústavu, odkud byl v roce 1958 vyhozen z politických důvodů, dva roky se jako nezaměstnaný zabýval studiem historie lidových soudů v Čechách, následovalo zaměstnání v muzeu v Pardubicích, v roce 1961 se vrátil do VHÚ. V roce 1966 vstoupil do KSČ, na jaře 1969 vystoupil z KSČ. V září 1969 byl zatčen, po třináctiměsíční vazbě byl bez soudu propuštěn. V roce 1971 byl opět zatčen, z vězení se vrátil v říjnu 1976. V květnu 1979 byl opět zatčen a v roce 1980 přijal nabídku k vystěhování, žil v Německu a později ve Francii. Nyní do Česka a na Slovensko distribuuje Bulletin EIT/AET (Mezinárodní dohoda pracujících – Europské združenie pracujúcich).

Zdroj: Wikipedia

Po Mnichovu se ujala teze, že se rozhodlo o nás bez nás. Co se podle Tesaře zamlčuje, je skutečnost, že jsme doufali, že se rozhodne za nás – jen s jiným výsledkem.

Tesař příběh nezjednodušuje: popisuje složitost tehdejší situace, politikaření hlavních stran bez jakékoli fantazie, samotný problém Sudet – ve kterých demokratická opozice osamoceně čelila henleinovcům, zastaralou armádu, chaotické budování opevnění, chybějící infrastrukturu, nehájitelnou hranici, neujasněnost diplomacie, osamělost Beneše stejně jako neochotu veřejnosti převzít za zemi odpovědnost.

Tohle všechno předcházelo Mnichovu. Za tohle nenesla odpovědnost Francie ani Británie, ale samotné Československo. Nejde o to přepisovat historii, ale přestat před ní zavírat oči. Je vlastně docela neuvěřitelné, že mnichovský mýtus formuje naše pojetí sebe sama a náš pohled na svět už skoro osmdesát let.

Když ho ale začneme zpochybňovat, začnou se nám bortit i další mýty. Zhroutí se celý příběh věčných obětí okolností a zbude jen národ, kterému je vlastní osud tak trochu jedno.

Pokračování: Hledání národního alibi od Mnichova k normalizaci

Komentáře

Celkem 3 komentáře v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

David Goliáš | 28. 9. 2017 11:37

Nejsem historik, ale tenhle pohled mi taky přijde dost jednostranný. Nemám moc rád paušalizující a zjednodušené soudy o celých skupinách lidí (např. národů, "Češi", "česká společnost"atd...).
Minimální až neexistující odboj? S kým se to poměřuje, jaké jsou na to metriky? Každopádně při něm riskovaly život desítky tisíc lidí, tisíce bojovaly po Evropě, tisíce padly nebo byli popraveni, např. i předseda protektorátní vlády. Při českém povstání na konci války padlo během pár dnů taky několik tisíc lidí. Říkat, že tu byl minimální odboj, je trochu šlapání po hrobech všech těchto lidí.
Československo jako stát každopádně selhalo na celé čáře, byl to umělý stát, který se nutně musel při nejbližší krizi rozložit zevnitř. Do Švýcarska mu chybělo několik století a občanských válek. A nepřítel toho samozřejmě využil. Proč vyhlašovat válku, když tam máme početnou pátou kolonu a i jeho největší spojenci uznají, že by se mělo rozdělit a svou podstatnou a strategickou část odevzdat nepříteli. V podstatě jsme byli v situaci, kdy jsme byli proti všem, nepříteli i jediným přátelům a pokud bychom se bránili samostatně, asi by se dnes dějiny 2. světové války učily tak, že ji začalo Československo tím, že nepřistoupilo na vše-evropskou dohodu, že utlačovaná německá menšina se má připojit k sousední vlasti.
Taky si nemyslím, že tu nebyla mezi lidmi vůle k obraně. Nebránit stát bylo selhání toho státu, nicméně nebylo to tak jednoduché rozhodnutí jako třeba u Polska, kterému byla jasně vyhlášena válka (a které přitom mělo na reálnou obranu ještě menší šanci než my.)
Otázka předání zbraní je zajímavá, ale stála by za podrobnější rozbor. Předpokládám, že zde nebylo referendum, ve kterém by se lidé vyjádřili, že máme zbraně předat nepříteli. Něco v tom státě opět někde selhalo, ale nevíme přesně co a kde.
Že měl Mnichov vliv na události po válce a celkovou morálku společnosti je myslím zřejmé. Interpretovat ale dějiny tak, že "Češi" jsou nějací výrazně jiní lidé než ostatní a je jim jedno, v jakém státě žijí, mi moc reálné nepřipadá.

+83
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK