Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Jak IBM skalpovala Kasparova

Někdejší nejlepší šachista světa vzpomíná na svůj boj se strojem. Nejsilnější tahy slavného zápasu podle něj neudělal počítač Deep Blue, ale – samotná IBM.

Garry Kasparov je posledním mistrem světa v šachu, který dokázal v zápase s turnajovými pravidly porazit počítač. Bylo to v únoru 1996. Historie si ho ale pamatuje kvůli odvetě z května 1997, ve které jako první mistr světa s počítačem prohrál. Dvacet let o téhle trpké zkušenosti nechtěl mluvit, přesvědčila ho teprve nedávná nabídka z nakladatelství PublicAffairs.

Ze spolupráce s šachovým publicistou Migem Greengardem letos na jaře vzešla kniha Deep Thinking: Where Machine Intelligence Ends and Human Creativity Begins (Hluboké myšlení. Kde končí inteligence strojů a začíná lidská kreativita). Je to strhující čtení. I pro lidi, kteří nerozeznají pěšáka od střelce. Deep Thinking nabízí příběh plný zvratů a zrad, neokoukané postřehy o psychologii špičkových duševních pracovníků – a taky překvapivou porci nostalgie po devadesátých letech plných iluzí.

Garry Kasparov, Mig Greengard: Deep Thinking: Where Machine Intelligence Ends and Human Creativity Begins – vyšlo v nakladatelství PublicAffairs v květnu 2017, 304 stran, 19 dolarů (verze pro Kindle).

Kompjútr nevydeptáš, mistra světa ano

Na slavné odvetě, novináři přezdívané „poslední vzdor mozku“, není nakonec nejzajímavější střet Kasparova a superpočítače Deep Blue, ale střet Kasparova a společnosti IBM, která stroj vyvinula. Tehdy čtyřiatřicetiletý rodák z Baku se nechal do druhého zápasu vlákat s vidinou víc než milionu dolarů, který se měl podle výsledku rozdělit mezi vítěze a poraženého, plus dlouhodobé spolupráce s tvůrci stroje. „Jenže IBM nechtěla můj respekt ani partnerství. Chtěla můj skalp,“ ví už.

Kasparov nedostal příležitost projít si zápasy nové, vylepšené verze Deep Blue – což byl pro šachistu vyhlášeného pečlivou přípravou obrovský hendikep: (Tvůrci Deep Blue měli samozřejmě přístup k celé Kasparově kariéře.) Naivně souhlasil s tím, že se pátá a šestá hra uskuteční v sobotu a neděli, takže je bude v přímém přenose sledovat víc lidí – ale sám tím přišel o den odpočinku před rozhodující bitvou. (Deep Blue samozřejmě žádný odpočinek nepotřeboval.) Během zápasu Kasparova rozhodilo údajně nedostatečné zázemí a taky dva pády počítače, po kterých se čekalo na restart. Jednak se tím mohla změnit strategie stroje, jednak to Kasparova zdeptalo. (Deep Blue naopak z principu nešlo rozhodit ničím. Jeden z jeho riskantních tahů v prvním zápase magazín Time ohodnotil takto: „Bylo to, jako kdyby generál Meade v bitvě u Gettysburgu poslal své vojáky těsně před Pickettovým útokem natrhat jablka, protože si spočítal, že se na pozice vrátí s půlvteřinovým fórem.“)

Poté, co Deep Blue zvítězil 3½–2½, IBM odmítla Kasparovu žádost o odvetu i o zveřejnění logů ze systému, které by vyvrátily zásahy lidských operátorů – a nechala stroj rozmontovat.

Trénink je důležitý, ale talent nepodceňujte

I když Kasparov na osudový zápas vzpomíná s nepřekvapivou hořkostí, svá nejtvrdší původní nařčení z podvodů v knize mírní a lituje hlavně svoji vlastní naivity. „I když to dnes zní zvláštně, v roce 1997 bylo docela přirozené věřit tomu, že by se IBM nikdy nedopustilo ničeho nekalého, aby pro Deep Blue získala výhodu. Do skandálu Enronu zbývaly ještě čtyři roky. Teprve po něm se ukázalo, jak zlovolnou říší může americký energetický gigant být.“ Ach, ta krásná devadesátková víra liberálně smýšlejících mladíků z postkomunistických zemí, že velké firmy musí hrát fair play, aby si neudělaly špatné jméno, tu si taky pamatuju…

Nejdůležitější ponaučení z celé Kasparovovy knihy pro mě tedy zní: umělá inteligence není autonomní subjekt s vlastní vůlí, ale jen prodloužená ruka svých (stále ještě) lidských tvůrců. Přebírá jejich agendu, plní jejich zadání.

Když jsme u té umělé inteligence: pokud vás tohle téma zajímá, ale zároveň nemáte rádi technicistní detaily, Deep Thinking je výborná kniha do startu. Kasparov a Greengard srozumitelně vysvětlují rozdíl mezi počítačem (nebo spíš systémem) Deep Blue, který porazil Kasparova v šachu, a AlphaGo, který o devatenáct let později překvapivě překonal špičkového hráče deskové hry go, Lee Sedola. Počítačové šachy se nejpozději v osmdesátých letech rozešly s tím, čemu se říká „umělá inteligence“ a stále kvalitnější lidské protivníky prostě porážely brutální výpočetní silou. Naproti tomu AlphaGo funguje na principu umělé neuronové sítě, která se dovede sama zdokonalovat, učit. „Deep Blue byl konec; AlphaGo začátek,“ poznamenávají básnickou zkratkou autoři.

Ti se mimoděk dostávají k řadě populárních „chytrých“ témat. Existuje něco jako talent, nebo lze schopnosti prostě vydřít deseti tisíci hodinami tréninku? Komu není shůry dáno, v apatyce bohužel nekoupí: jednak tu jsou mimořádní dětští hráči, kteří dokáží v devíti letech porazit dospělé špičkové šachisty s mnohokrát většími zkušenosti, jednak i sama tvrdá práce je svým způsobem nadání. „Schopnost tlačit se vpřed, nepolevovat v práci, trénovat a učit se víc než ostatní je přece taky druh talentu.“

Další čtení

Nejde o to, kolik času promarníte pinkáním míčku o zeď, počítá se totiž jen ten trénink, při kterém cílevědomě a usilovně pracujete na zlepšení svých schopností. A ani nedoufejte, že byste v jakémkoliv oboru mohli prorazit pouhou gigantičností vlastního talentu, protože neexistuje žádná zkratka, dík které byste se mohli vyhnout namáhavému a dlouhodobému cvičení. 

Tohle jsou dvě nejdůležitější lekce z knihy Peak: Secrets from the New Science of Expertise.

Chceš do Carnegie Hall? Musíš trénovat

Androidi sní o čuňačinkách

Kasparov se taky kriticky zamýšlí nad teorií, podle které dokáže kombinace člověka a počítače porazit i ten nejsilnější superpočítač. (Zpopularizoval ji Tyler Cowen v knize Average is Over. Kasparov sice Cowena v Deep Thinking nezmiňuje, ale před pár měsíci s ním nahrál jeden z nejpoutavějších podcastů, jaký jsem kdy poslouchal.) Kasparov do nerovnice vnáší další proměnnou: proces. Tedy pravidla určující, co přesně řeší člověk, a co počítač. „Slabý lidský hráč plus stroj plus dobře nastavený proces podle mě přehraje nejenom silný počítač, ale kupodivu i silného hráče s počítačem a podřadnými procesy.“

Žel, jakmile autoři přestanou držet dominantní linku „vzpomínáme na slavný střet s Deep Blue, odhalujeme jeho zákulisí a doplňujeme ho o historické souvislosti“ a pustí se do obecnějšího hodnocení vztahu lidí a strojů, začíná být Deep Thinking lehounce blábolivá. Ne tolik, aby to mělo od čtení knihy odradit, ale kritické vymezení si tyto pasáže zaslouží.

Na jednu stranu souzním s Kasparovovým „racionálním optimismem“, pokud jde o roli nových technologií ve všedním životě: „Lituje někdo toho, že už nemusí vymýšlet mnemotechnické pomůcky na telefonní čísla nebo trasy cest?“ ptá se trefně a přesvědčuje, že lidé mají technologický vývoj přijmout, ne se mu bránit. Kdyby z něj přitom byl dvacet let od prohry s Deep Blue zapšklý dědek, který v domě bez elektřiny plive na vše moderní, asi by mu to nikdo nemohl mít za zlé.

Když ale přesvědčuje, že počítače nedokážou snít ani rozlišovat důležité otázky od nedůležitých, takže výsadní postavení lidí neohrozí, jednak zapomíná na to, že to nedokáže ani spousta lidí – a jednak přehlíží, že technologie dělají pokroky i tady. Dobré otázky i fantazii lze totiž v řadě oblastí aspoň částečně nahradit generováním velkých množství nápadů a jejich testováním: třeba v marketingu. Doslova vzato navíc umělé neuronové sítě dokážou snít, nebo přesněji generovat snové vizuály, včetně erotických.

Zároveň Kasparov zlehčuje mocenský rozměr umělé inteligence. Což je pozoruhodná ironie hned ze dvou důvodů: jednak má zkušenosti s tím, jak IBM vrtěla svým Deep Blue, jednak má ještě čerstvější zážitky s ruským autoritativním režimem, proti kterému bojuje. Nepřinášejí „chytré“ technologie docela nové možnosti ovládání lidí a kontroly nad nimi? Nemůžou se z firem nebo vlád disponujících umělými inteligencemi stát nesvrhnutelní hegemoni navěky vládnoucí těm, kteří žádné takové technologie nemají, protože vždy budou o krok před nimi? Podobnými otázkami se v Deep Thinking zabývá jen pár odstavců ústících do dutého moudra „soukromí skomírá, takže potřebujeme transparentnost“. Bůh ví, co to znamená. Ale třeba nám to brzy nějaká umělá inteligence vysvětlí.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 1 komentář v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Mario Vápeník | 2. 9. 2017 10:27

Knihu jsem nečetl, ale její shrnutí mi stačí k tomu, abych měl několik poznámek. Autorův odstavec:
"umělá inteligence není autonomní subjekt s vlastní vůlí, ale jen prodloužená ruka svých (stále ještě) lidských tvůrců. Přebírá jejich agendu, plní jejich zadání." považuji za zásadní. Na rozdíl od autora však bez poznámky v závorce. Tzv. umělá inteligence nikdy nepřekročí svůj stín, který je už dnes jasně vržen. Nejedná se totiž o inteligenci umělou, ale ve skutečnosti o pouhou simulaci inteligence. Vše nad to jsou a budou jen fantazie. Z drobných narážek se domnívám, že Kasparov je si toho vědom. Na rozdíl od mnoha jiných. Ale zase ve shodě jinými dalšími.

+2
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK