Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Jak Ota Šik naučil Čínu obchodovat

Kniha Unlikely Partners detailně líčí první setkání čínských komunistů se západními ekonomy. Odhaluje při tom, jak významnou úlohu hrál při transformaci bývalý československý vicepremiér.

Přelom ledna a února roku 1979: Teng Siao-pching, nový faktický vůdce Číny a osobnost předchozího roku podle časopisu Time, absolvuje přelomovou výpravu po Spojených státech. Navštíví moderní závody Fordu i Boeingu. V Texasu fotografům zapózuje s obřím kovbojským kloboukem. Na hotelové posteli se pak neklidně převaluje ze strany na stranu. Už několikátou noc nezabral, jak moc je z toho, co všechno v Americe viděl, rozrušený.

Září 1985: luxusní jachta S. S. Bashan zvedá kotvy k týdenní plavbě po řece Jang-c’-ťiang. Na její palubě jsou čínské politické špičky – a elitní západní ekonomové. Americký nobelista James Tobin, sir Alexander Cairncross, polský emigrant Włodzimierz Brus a především maďarský miláček Číňanů János Kornai. Dva cíle plavby: scénické soutěsky na horním toku řeky a kolektivní přemýšlení nad tím, jak uvést do praxe krédo premiéra Čao C’-janga: kdo chce vládnout zemi, musí její lid učinit bohatým.

Julian Gewirtz: Unlikely Partners: Chinese Reformers, Western Economists, and the Making of Global China – vyšlo v lednu 2017 v nakladatelství Harvard University Press. 416 stran, 30 dolarů (verze pro Kindle).

To jsou dva obrazy, které mi utkvívají v paměti i několik týdnů po přečtení Unlikely Partners: Chinese Reformers, Western Economists, and the Making of Global China (Nečekaní spojenci. Čínští reformátoři, západní ekonomové a otevření Číny světu“). Napsal ji Julian Baird Gewirtz, který svoje znalosti čínských zahraničních vztahů prodával americkému ministerstvu energetiky, e-shopu Alibaba nebo redakcím Washington Postu, Financial Times a Foreign Affairs.

Zkuste to s cenovkami, milý Teng Siao-pchingu!

Čtyřsetstránkový špalek pokrývá období od roku 1976, kdy se čínští komunisté přestali řídit pravidlem „radši chudí, ale ideologicky čistí“ a končí rokem 1993, kdy osmé všečínské shromáždění lidových zástupců odhlasovalo vepsání „socialistické tržní ekonomiky“ do ústavy. (Po roce 1984, kdy ústřední formálně podpořil přechod na „plánované komoditní hospodářství“, Gewirtz tempo vyprávění zrychlí.)

Komu se dá zhruba týdenní studium téhle hutné knihy, ve které téměř chybí životopisné pikanterie, a funkcionář proto poněkud splývá s funkcionářem, doporučit? Napadají mě dvě skupiny čtenářů.

Unlikely Partners už z definice chytnou každého, koho zajímá buď ekonomická transformace obecně, anebo konkrétně ta čínská. Na začátku je chudý maoistický stát, na konci čile obchodující a rychle bohatnoucí země. Jak se to mohlo stát? Gewirtz (stejně jako Arthur Kroeber ve svém úvodu do čínské ekonomiky) přesvědčuje, že za tím nebyl jeden grandiózní plán, který by někdo namaloval na jeden flipčárt a prosadil silou, ale dlouhá série pokusů a omylů a politických a ideologických střetů. „Brodíme se přes řeku opatrným šmátráním z kamene na kámen,“ cituje autor samotné reformátory. (Tady si neodpustím paralelu s politikem, který sní, když náhodou spí: Čínu během transformace neřídil žádný šéf jako svou firmu, bylo to spíš rozhádané družstvo permanentně na hranici krvavých čistek; žvanírna bez konce.)

Na výlet do Číny

Kniha se zavděčí taky těm, které baví hledat české stopy ve světových dějinách. Vedle Kornaie, Tobina a Miltona Friedmana totiž v Číně dostal obrovský prostor k uvedení svých teoretických myšlenek do praxe také Ota Šik, který z pozice místopředsedy československé vlády koordinoval hospodářské reformy během pražského jara a po srpnové okupaci emigroval do Švýcarska. Už na samém začátku reforem na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let přesvědčil v sérii svých přednášek čínské politiky, že se socialistická ekonomika neobejde bez tržních mechanismů:

Kašpárkovo čínské léto

V červenci a srpnu najdete na Finmagu každý čtvrtek nové recenze nedávno vydaných knih o minulosti, současnosti a budoucnosti Číny:

Starší recenze knížek k tématu:

„Šikovu přechodnou cenotvorbovou strategii uvedlo do praxe nově založené Centrum pro výzkum cen. To najalo několik českých konzultantů doporučených Šikem, mimo jiné Jiřího Skolku, který na instruktážních workshopech školil úředníky dohlížející na reformy. Úřad čelil velké výzvě: vypočítat ceny, které by zohledňovaly ‚socialistický vztah mezi komoditami a penězi‘, jak Šik záležitost pojmenoval v roce 1981. Znamenalo to vybrat 1200 kategorií produktů a obeslat dotazníky sedm tisíc podniků, deset tisíc farem a pět tisíc obchodních center. Na základě těchto rozsáhlých dat vypočítali úředníci s pomocí Šikova dvousměrného cenového systému ceny odrážející pracovní i kapitálové náklady. Experti ocenili výsledek výpočtů jako výrazně ‚racionálnější‘, než byly výsledky předchozích pokusů. Pod vedením Süe Mu-čchiaa centrum fungovalo ještě několik dalších let. V roce 1982 už ceny několika stovek méně významných komodit stanovovaly samotné podniky, o rok později jich bylo tři sta padesát. V roce 1983 se Centrum pustilo do velkého přepočítání, které mělo vylepšit výsledky z roku 1981. Šikovy myšlenky se staly součástí čínského hospodářství, a to jak po analytické, tak institucionální stránce.“

Mimochodem: na českém internetu a v databázi knihovny s právem povinného výtisku jsem o Šikově působení v Číně našel dohromady jedinou stručnou zmínku v jedné bakalářské práci – což považuju za ostudu, s přihlédnutím k tomu, jak dramaticky dovedeme nafouknout význam kdejakého okresního cimrmana. (A Jiří Skolka je dohledatelný tak obtížně, až jsem si chvíli myslel, že jeho jméno postihl šotek.)

Jde to v Číně, jde to všude

Právě Šikovo angažmá vede k prvnímu brouku, kterého mi Unlikely Partners nasadili do hlavy: jak by vypadalo Československo sedmdesátých let nebýt okupace? Vedle tradiční romantizující představy socialismu s lidskou tváří se nad stránkami této knihy vykresluje druhá možnost: přechod na tržní hospodářství, byť by mohlo být oděné do pláštíku socialistických frází. Milton Friedman získávající Alexandra Dubčeka pro ideu negativní daně, založení zvláštních ekonomických zón Plzeň a Košice… dobrý námět na spekulativní román, řekl bych.

Druhá neodbytná myšlenka: Unlikely Partners mě utvrdili v přesvědčení, že pokud je možné sérií ustrašených reforem za pár let zgruntu změnit ekonomickou základnu tak rozsáhlé země s tak starodávnou kulturou, pak padá (v Česku oblíbený) argument, že se bohatství společnosti nevyhnutelně odvíjí od takzvané národní mentality. Kdepak: rozhodující jsou politické a ekonomické instituce. I ty nejchudší africké státy teoreticky dělí od několikanásobného nárůstu životní úrovně deset dvacet let šťastných politických rozhodnutí. Unlikely Partners napovídají, že by vedle neoliberálů z Mezinárodního měnového fondu nebylo od věci poprosit o radu i ekonomy prosazující takzvanou třetí cestu.

Úvodní foto: Šanghaj v 21. století. Shutterstock.com

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 23 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Altman | 3. 8. 2017 10:16

Předně Čínský příběh ukazuje, že ne demokracie, ale tržní hospodářství je podmínkou a zdrojem prosperity.
Ostatně gorbačovská glasnosť a demokratizace (napřed politické reformy, pak možná ekonomické) to (negativně) dokazuje také.
A rozdíl růstu nedemokratické Číny versus demokratické Indie také.
Případně je také zajímavé porovnat pinochetovskou Chile s okolními zeměmi, kde více či méně demokraticky zvítězili socialisté (včetně dnešní Venezuely, dříve jedné z nejbohatších zemí světa). V tomto světle se jeví poměrně racionální ona tehdejší žádost chilských vlastníků farem a fabrik směrem k jistému plukovníkovi, aby zatočil s organizovaným zločinem, tedy aby zabránil socialistickému pokusu o megaloupež (protože loupež zůstává loupeží, i když jí fandí třeba 51% z těch 30ti%, kteří na hlasování vůbec přistoupí).
Když už autor volá po spekulacích nad alternativní historií - zkusme si představit jinou: 1948, komunisté (víceméně demokraticky) sahají po moci, pravice a vlastníci výrobních prostředků žádají plukovníka XY, aby zasáhl. Ten mobilizuje věrné jednotky a zároveň rozdává zbraně Sokolům, dalším nekomunistickým organizacím a jednotlivcům. Celý pokus o komunistické převzetí moci končí na stadionu Slavie, kde jsou internovaní komunističtí pučisté (a plánovači megaloupeže a útisku) postříleni. Plukovník pak vládne dalších XY let, po kterých se vlády vzdává. Během jeho vlády dochází k excesům, zatýkání levicových aktivistů (zastánců megaloupeže) intenzivně podporovaných z Moskvy. V roce 2017, dávno po skončení plukovníkovy vlády, mnoho Čechů (s průměrným platem 5000 euro pracujících v českých firmách, které dobyly svět) plukovníka za tyto excesy kritizuje. Oprávněně. Někteří ale namítají, že v alternativní historii, kdy komunistům puč prošel, by morální i materiální škody byly daleko vyšší. Ale je to jen spekulace.

+27
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Richard Fuld | 4. 8. 2017 11:06

Pán Risik (a mnoho dalších zdejších libertariánů) si myslí, že je zcela v pořádku, pokud se v rámci vývoje společnosti stane část lidí nepotřebnými a bez prostředků a že by tito lidé měli pěkně nenásilně bez odporu a hezky v tichosti pochcípat se svými potomky hladem a zimou. Takovému člověku, těžko něco vysvětlíte. :-(

-10
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK