Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

To by se na Západě nikdy stát nemohlo

Příběh služebnice není jen mrazivým obrazem šovinistické teokracie – ale i připomínkou toho, že se společenský pokrok může kdykoliv a kdekoliv zvrátit.

Ameriku blízké budoucnosti zachvátí epidemie neplodnosti – a tři z každých čtyř dětí, které se navzdory ní podaří počít a odnosit, přicházejí na svět znetvořené nebo mrtvé. Po útoku na kongres, puči a občanské válce vyhlašuje junta Synů Jákoba na území USA Republiku Gileád: ultrakonzervativní, doslovným čtením Bible zaštítěnou diktaturu, jejíž program jako by sepsal Rúholláh Chomejní s Richardem Spencerem. Mrtvoly popravených gayů, leseb, baptistů, katolíků a vědců visí pro výstrahu na veřejných místech. Ženy nesmí chodit do práce, nakládat s majetkem a s výjimkou vychovatelek ani číst a psát. Ty plodné jsou pod záminkou banálních pseudoškraloupů zbavovány i zbytku práv, dokonce svých dětí – a slouží jako dělohy pro velitele režimu. (Režim má mimochodem lesanský touch: je militantně ekologistický a když už se v něm rodí, tak doma.)

Od takové situace odpíchla v polovině osmdesátých let kanadská spisovatelka Margaret Atwoodová svůj široce oceňovaný a dosud nejčtenější román Příběh služebnice. Volker Schlöndorff podle něj v roce 1990 natočil stejnojmenný, rychle zapomenutý film, a letos v květnu kabelovka Hulu převedla knihu do desetidílné televizní série, která původní příběh za rok nebo za dva ještě rozvine v pokračování.

Román se znovu dostal do žebříčků bestsellerů už po vítězství Donalda Trumpa ve volbách; v březnu přímo inspiroval k texaskému protestu proti omezování interrupcí. Scenáristicky, režijně, výtvarně i herecky nadstandardně dobře zvládnutá seriálová adaptace tenhle hype ještě posílila – a ze služebnic v červených pláštích a bílých čepcích se stává běžné publikum amerických zákonodárných sborů.

Nabízí se dvě otázky: dát šanci románu, nebo seriálu? A kterých motivů si v nich všímat?

Knižní lyrika vítězí nad seriálovou epikou

Pokud máte dvacet hodin (co děláte v sobotu a neděli?), přečtěte si nejdřív knihu, a pak si dejte i seriál. Atwoodová píše úžasně lucidně: bez odboček, hluchých míst, patosu, ve finále s o to drtivějším účinkem. Seriál se ale povedl taky: štáb producenta Bruce Millera promíchal estetiku Islámského státu (dodávky, kukly, samopaly) s úhledným severovýchodním maloměstem. Útěchy se nedočkáte ani v četných vzpomínkových pasážích datovaných před převrat: „i budovy tu vypadají sterilně,“ trefil někdo na Redditu.

The Handmaid's Tale

Margaret Atwood: The Handmaid's Tale – od roku 1985 vyšlo v řadě edic, na Bookdepository.com k dostání za cenu od 200 korun. Český překlad vydaný v roce 2008 v BB Artu je rozebraný.

The Handmaid's Tale – televizní seriál USA, 2017. Produkce: Bruce Miller, Hulu. V Česku vysílá HBO.

Pokud máte ovšem času jen půlku, pak existuje jen jeden důvod, proč upřednostnit seriál: český překlad knihy vyšel už před devíti lety a je rozprodaný. Těžko ho sehnat i v antikvariátech, v knihovnách je rezervovaný na měsíce dopředu. Na druhou stranu: Atwoodová píše bez shakespearovských kudrlinek, a tak pokud zvládnete číst články z The Atlantic, s originálem se poperete.

Adaptace je akčnější a přímočařejší, což se může někomu líbit, ale sám to vnímám jako mínus. Kniha je totiž vtahujícím záznamem myšlenek a pocitů člověka, který si snaží udržet vnitřní svobodu; v seriálu bojuje za svou svobodu v rámci omezených možností (a hollywoodských konvencí) se světem. V knize se lze k řadě údajů, například k hrdinčině jménu, dobrat jen detektivní prací; seriál říká vše polopatě, čímž rozptyluje mysteriózní auru.

Tvůrcům adaptace se ne úplně povedl posun děje o třicet let. Lidé dnes neprchají s knižními fotoalby, tím spíš, když se snaží být nenápadní. Vzhledem k tomu, jak aktivně se dnes Američanky hrdinčina původního postavení (emancipovaná žena pracující v knihovně) společensky angažují, se mi těžko věřilo tomu, že v seriálu o bezprostřední hrozbě teokracie nikdy ani neslyšely.

A ještě rozdíly bez hodnocení plus-mínus, čistě pro zvědavé: seriálová adaptace škrtla postavu hrdinčiny matky, zato rozvinula několik dalších vedlejších postav. V televizi taky dostali prostor černoši a černošky – v knize byl režim Synů Jákoba otevřeně rasistický.

Další čtení

Co kdyby francouzské prezidentské volby vyhrál kandidát Muslimského bratrstva? Michel Houellebecq si v posledním románu pohrál s podobnou výchozí situací jako Margaret Atwoodová – tentokrát ovšem hlavně proto, aby zkritizoval přizpůsobivost vzdělaných liberálů.

Fuck autonomy. Houellebecq napsal reklamu na podvolení

Když zítra znamená včera

Ještě týden po dvou dnech strávených v Republice Gileád mi hlava ubíhá ke třem motivům.

První: Amerika se tu do tyranie nepropadla z liberální utopie, ale z uspořádání už tak dost tvrdého k ženám. Tahle linie je patrnější v románu, jehož protagonistka porovnává nový režim se starým a není to černá versus bílá: „Pořád si pamatuju stará pravidla. Nikdy je nikdo nevyslovil nahlas, ale každá žena je znala. Neotvírej dveře cizím lidem, i když tvrdí, že jsou od policie: nechej si nejdřív prostrčit služební průkaz. Nezastavuj na silnici motoristům, kteří předstírají potíže: zamkni auto a jeď dál. Když na tebe někdo píská, nenavazuj oční kontakt. Nechoď v noci sama do prádelny.“

Druhý: nebyli to jen mačisté, kdo vybudoval absolutně šovinistickou společnost. Pomáhaly jim v tom i samotné ženy. V románu hlavně sadistické vychovatelky, seriál tuhle linii ale výborně rozvinul o další postavy. „Víš, že ti zákon zakazuje číst,“ péruje velitel svoji manželku. „Vím. Pomáhala jsem ho napsat,“ utře ho nazpátek.

Třetí: úplně všechno, co se ve fikčním světě děje, se v nedávné historie dělo i ve světě reálném. Atwoodová to sama připomíná jak v epilogu knihy, tak v četných rozhovorech. Trochu v tom ale zaniká jeden podle mě ještě děsivější rozměr: dělo (a děje) se to ve společnostech, které byly nedlouho před tím relativně liberální.

Margaret Atwoodová

  • Narodila se v roce 1939 v Ottawě.
  • Kromě příběhu Služebnice vyšlo česky víc než deset dalších jejich knih: romány, sbírky povídek i básní.
  • Vyvinula zařízení LongPen, které dálkově přenáší pohyb ruky s perem.
  • V seriálu The Handmaid's Tale si zahrála malou vedlejší roli.

V koncentračních táborech nacistického Německa trpěli lidé, kteří o dekádu dřív svobodně žili ve Výmarské republice nebo Československu. Zákaz antikoncepce a interrupcí a dokonce i náhodné těhotenské testy v Ceaușescově Rumunsku přišly postupně mezi šedesátými a osmdesátými lety; tenhle režim taky dovedl k „dokonalosti“ heslo, že se stát postará o děti líp než rodiče. Austrálie nebo Spojené státy zabavovaly děti domorodým obyvatelům ještě v druhé půlce dvacátého století, kdy se bílá majorita těšila historicky unikátní míře práv a svobod. Islamistická revoluce v Íránu, která Atwoodovu inspirovala zřejmě nejvýrazněji, porobila ženy v zemi, kde před tím část z nich žila průklep životů západních žen.

Problém tedy není jenom nedostatek pokroku, problém je také neustálé riziko jeho zvratu. Nikdy není dobojováno, temné doby se můžou kdykoliv a kamkoliv vrátit, i na Západ.

Příběh služebnice nabízí varování. A taky uniformu.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 37 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Kohout | 22. 6. 2017 10:57

Úředníci vládnou.
Já musím úřadu odpovědět do sedmi dnů, jinak mě finančně i pracovně zlikviduje.
Úřad se na mě vys**e na půl roku a nic se neděje.

+20
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Richard Fuld | 22. 6. 2017 12:22

Tak to je opravdu projev obrovské moci. :-))))

-9
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK