Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Napoprvé jako olejomalba, napodruhé jako instagram

Michal Kašpárek
Michal Kašpárek
23. 2. 2017

Strkat ostatním pod nos obrázky věcí, za které člověk utrácel, není hipsterský výstřelek. Žánr vznikl už v renesanci, zjistí čtenář knihy Způsoby vidění.

Napoprvé jako olejomalba, napodruhé jako instagram

Kamera zabírá Botticelliho obraz Venuše a Mars. K plátnu přistupuje muž s rozcuchaným květákem na hlavě, z opasku odepíná nůž, vráží čepel do plátna a čtyřmi rovnými tahy připraví Venuši o hlavu. 

Takovým překvapením začal v roce 1972 seriál BBC Ways of Seeing, populárně-naučná legenda svým kulturním významem připodobnitelná v českých podmínkách k Oknům vesmíru dokořán. Vlasáč byl John Berger, spisovatel a kritik, který ve čtyřech epizodách podal svou (velmi stručnou) verzi dějin výtvarného umění od renesance dál. Nevyprávěl je z perspektivy tradičního kunsthistorika: kdo maloval čím a jak. Naopak se proti ní vyhranil a nabídl pohled společenského kritika: kdo maloval co, pro koho a proč.

Seriál ještě v roce 1972 shrnula útlá stejnojmenná kniha, která na sklonku loňského roku vyšla pod názvem Způsoby vidění konečně česky. Stalo se tak jen několik dní před tím, co Berger 2. ledna ve věku 90 let zemřel.

John Berger: Způsoby vidění – vyšlo v nakladatelství Labyrint v roce 2016 v překladu Andrey Průchové. 152 stran, 269 korun. Autor recenze získal od nakladatelství bezplatný výtisk.

K čemu jsou nahotinky na světě

Způsoby vidění nejlépe poslouží jako úvod do kritické teorie pro úplné laiky. Pro lidi, kteří si z výtvarky pamatují různé techniky a z dějepisu různé slohy, ale rádi by se dostali ještě o stupeň výš a začali přemýšlet nejenom o obrazech samotných, ale o vztahu mezi umělcem, dílem a publikem.

„Každý obraz představuje způsob vidění,“ píše Berger v klíčové pasáži. „Dokonce i fotografie. Na rozdíl od toho, co se o fotografiích předpokládá, nejsou pouhým mechanickým záznamem. Pokaždé, když se díváme na fotografii, jsme si, jakkoliv nepatrně, vědomi přítomnosti fotografa vybírajícího daný pohled z nekonečného množství dalších možných pohledů.“ Objekty si volí nejenom fotografové, ale i malíři, kteří svůj způsob vidění promítají do mnoha stop na plátnech. Mechanický a objektivní pak není ani náš vlastní pohled na hotové dílo: vždycky si do něj promítáme své zkušenosti a hodnoty.

Absolventům uměnovědných oborů to může znít jako banalita, ale pro ty tahle kniha není. Všem ostatním Berger na 150 hojně ilustrovaných stranách zpřístupňuje ty nejdůležitější teoretické myšlenky prvních dvou třetin dvacátého století.

Zabývá se tím, co dnes vůbec zůstává na obrazech cenného, když jdou na rozdíl od doby svého vzniku levně přetisknout; vychází při tom ze slavné eseje Waltera Benjamina Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti. Souběžně s tím Berger zkoumá, jaký způsob vidění přinesl film; tady se zase čtenář seznámí s Dzigou Vertovem. Autor přibližuje základy genderové teorie, i když jí tak neříká; přesvědčuje, že v dílech evropské výtvarné tradice obvykle platí pravidlo: „muž jedná a žena se ukazuje. Muži hledí na ženy, zatímco ženy pohlížejí na sebe samé jako na spatřené. Tato situace nejen předem určuje většinu vztahů mezi muži a ženami, ale vyznačuje také vztah žen k sobě samým.“ Kdo by měl tohle rozdělení rolí za přirozené, nechť ho porovná s přetištěnými příklady indického a čínského erotického umění, ve kterém nejsou ženy pasivními ozdobami, ale aktivními účastnicemi milostných výjevů.

Další čtení

Pokud se držíte toho, že umčo má být v první řadě krásné, svět popsaný v knize Supermodelka a krabice Brillo vás poněkud zmate. Jestli ale velké umění určujete stejným klíčem jako provokatér Damien Hirst – „jak ho člověk spatří, vyhrkne: Co to, do pr…, je?“ – pak vám její stránky nabídnou vcelku inteligentní rozptýlení. Stejně tak v případě, že se zajímáte o byznys a investování.

Supermodelka a krabice Brillo

 

Než si hipsteři fotili jídlo, buržoazie si ho dávala malovat

Nejnápaditější je kapitola o speciálním způsobu vidění vtěleném do olejomalby, se kterou přišly do malířství převratně nové náměty: obrazy zvířat, obrazy předmětů, obrazy budov. Objednavatelé se takto začali chlubit tím, na co vydělali. „Umělecká díla předcházejícího období rovněž oslavovala bohatství. Zámožnost však tehdy symbolizovala neměnný společenský či boží řád. Olejomalba naopak velebila nový druh bohatství – jež bylo v pohybu a nacházelo své jediné stvrzení ve svrchované kupní síle peněz.“

Proto není podle Bergera náhodou, že tolik prostředků olejomalby převzala reklama, ať už je to „moře přinášející nový život“ nebo „zvláštní sexuální význam přikládaný ženským nohám“. Ačkoliv oba žánry podobnými způsoby oslavují soukromé vlastnictví, je mezi nimi přece jen očividný rozdíl: olejomalba ukazovala bohatství, které už lidé mají, reklama láká na to, které teprve můžou mít.

I když Způsoby vidění vyšly s pětačtyřicetiletým zpožděním, nijak zásadně nezestárly. Kromě toho, že pořád žije debata o zobrazování žen v médiích, Berger čtenářům pomůže vnímat v historických souvislostech i tak aktuální fenomény, jako je Instagram. Potřeba všem ukázat svou luxusní snídani není nic, co by tu nebylo před čtyřmi sty lety – jen se tomu říkalo zátiší s ovocem.

O výtvarnu nevýtvarně

Rozpaky zato vzbuzuje grafická podoba. Je chvályhodné, že českou redakci napadlo osvěžit knihu o čerstvé ilustrace. Pasáž o kontrastu mezi šťastným světem reklamy a nešťastným světem skutečných událostí je tedy doplněná screenem z iDnesu: zprávu „Vraždí nás a ponižují“ na něm zdobí branding Mattonky „zažijte ohňostroj chutí“. Fajn nápad, ale nedotáhnutý: jediná česká reálie z řady italských obrazů a anglickojazyčných reklam trčí.

I bystrozraký čtenář se bude potýkat s titěrností některých ilustrací. Jejich smyslem sice nemá být předvedení mistrné práci se štětcem v detailech vlasů, jenže blešky menší než krabička zápalek nenesou informaci vůbec žádnou. Odstavce jsou na čtvercových stranách široké k neučtení. Místy (například na stranách 117 nebo 124) je přímo do nich vražený obrázek, i když by se mu dalo najít místo o pár řádků dál mezi odstavci. Stránku od stránky se liší odsazení obrázků od textu, na straně 121 dokonce okraj obrazu překryl malou část nejbližšího řádku. Vypadá to pak jak vysázené ve Wordu. U knihy o výtvarném umění, navíc tak dlouho očekávané a cenné, to zamrzí obzvlášť.

 

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte

Vstoupit do diskuze
Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

Po studiu žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě prošel MF DNES a redakcemi Computer Pressu. Mezi lety 2009 a 2016 byl na volné noze, od roku 2017 do jara 2021 vedl Finmag.cz a editoval tištěný... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo