Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

HyperNormalisation: 42 divokých let ve třech hodinách

Dnešní politické krize západních i blízkovýchodních zemí začaly v roce 1975, přesvědčuje Adam Curtis v hypnotizujícím střihovém dokumentu.

Televizní dokumentarista Adam Curtis bombí posledních patnáct let frekvence BBC jedním zneklidňujícím filmovým esejem za druhým. V cyklu The Century of the Self hledal odpověď na to, jak teorie Sigmunda Freuda pomáhaly ve dvacátém století ovládat davy. V The Power of Nightmares upozorňoval na podobnost mezi americkým neokonzervatismem a islámským fundamentalismem. Kam se z politiky poděly velké vize a snaha změnit svět, po tom se ptal v Trap: What Happened to Our Dream of Freedom, a že dnešní společnost stále méně ovládají demokraticky volení politici a stále víc souručenství finančníků a technoutopistů, o tom přesvědčoval v cyklu s ironickým názvem All Watched Over by Machines of Loving Grace. Před dvěma lety dokončil Bitter Lake, kritiku černobílého vyprávění o složitých konfliktech v současném světě. A nakonec všechny tyhle motivy spojil v syntéze s titulem HyperNormalisation, která měla premiéru několik týdnů před americkými prezidentskými volbami. Pohříchu jen na webu BBC, ne ve vysílání.

Proč se nezaleknout 166minutové stopáže ani toho, že český divák může sledovat leda pokoutní kopii a s anglickými titulky? Důvody jsou dva.

HyperNormalisation. Scénář a režie: Adam Curtis. Produkce: Sandra Gorelová, BBC. Stopáž: 166 minut. Premiéra: 16. října 2016.

Za prvé, Curtis nabízí srozumitelné, soudržné a originální vysvětlení toho, jak a proč se od roku 1975 změnil svět. Nebo přesněji: jak se z Blízkého východu stal klub rváčů a proč mají obyvatelé Ameriky a Británie stále větší problém čemukoliv a komukoliv věřit, včetně svých politiků. To vysvětlování je pochopitelně subjektivní: Curtis události analyzuje z pohledu řekněme umírněného sociálnědemokraticého kritika deregulovaného kapitalismu a západních intervencí v arabských zemích. Nečekejte ale přímočarou agitku ve stylu Michaela Moora, HyperNormalisation nepřebírá rétoriku Dobro versus Zlo, naopak ji problematizuje.

Za druhé, Curtis dává v HyperNormalisation velkou parádu. Už dlouho je to dokumentarista střihový: nezpovídá profesory před knihovnami v jejich pracovnách, místo toho míchá záznamy televizního vysílání, amatérské video a ukázky z filmů. Do toho pouští ironické hudební podkresy a pochopitelně i sám mluví. Výsledek hypnotizuje a pohlcuje. S výjimkou montáže scén z filmů natočených před rokem 2001, ve kterých se lidé dívají z různých důvodů s hrůzou k obloze, divák ani v jednom místě nemá šanci vytušit, co přijde vzápětí. Tuhle nejistotu podtrhuje opakující se záběr na les za soumraku, ve kterém po temném křoví bloudí úzký kužel světla z baterky.

Co v těch tmách objevíme?

Svět podle Curtise

„Náš příběh začíná roku 1975 ve stejném okamžiku ve dvou různých městech,“ začíná Curtis svým typickým, snadno parodovatelným stylem. Prvním městem je New York, jehož radnice nezvládla splácet dluhy a správu nad hospodařením od ní převzal devítičlenný výbor, ve kterém zasedalo osm bankéřů. „Byl to začátek pozoruhodného pokusu finančních institucí sebrat moc politikům a začít přímo řídit společnost.“ Ulice kupodivu nezaplavily davy demonstrantů, protože z politických radikálů se dávno stali individualisté, kteří „sledovali rozpad s cool odstupem. Nechtěli ho zastavit, ale hlavně si ho užít.“

Mezitím v syrském Damašku Henry Kissinger lstí kazí Háfizu al-Asadovi vytvoření silného politického bloku arabských zemí. V následujících blízkovýchodních konfliktech si odbývá premiéru revoluční zbraň: sebevražední atentátníci. (Záběry na mladé Íránce, kteří v plných autobusech s písní na rtech odjíždějí prošlapávat minová pole k irácké hranici, jsou čiré WTF.)

Nemá smysl vyprávět HyperNormalisation scénu po scéně, dva momenty si ale ještě zaslouží zmínku. První dal jméno celému filmu. Film skvěle oživuje atmosféru upadajícího východního bloku: „V Sovětském svazu všichni věděli o tom, že jim politici neříkají pravdu, protože se stačilo rozhlédnout a člověk viděl, že se hospodářství rozpadá. Stejně ale museli to divadlo hrát dál, protože si nikdo nedokázal představit žádnou alternativu. Jeden sovětský spisovatel to pojmenoval slovem hypernormalizace.“

Curtis vyštrachal z archivu absurdní amatérský videozáznam Rusky, která nejenom že nemá žádné přání a žádný sen, ale vypadá, že ani netuší, co ta slova znamenají. Později následuje poprava manželů Ceauşeskových prostřižená s videolekcí aerobiku Jane Fondové, doplněnou krutým komentářem: „Měnit svět je příliš složité. Ale můžete změnit aspoň svoje tělo.“

Druhým důležitým momentem, nebo spíš celou dějovou linií, je motiv „managementu pozornosti“. Aniž by tím Curtis jakkoliv omlouval Putinův režim, ukazuje, že postpravdivá éra nezačala založením první ruské trollí farmy; vypouštění dezinformací je tradiční součástí válek. Příklad jak z Dona DeLilla: některé z konspiračních teorií o kontaktech s mimozemšťany pravděpodobně mezi ufology rozšířila americká armáda.

Fastforward do roku 2016: západním demokraciím vládne místo politiků s vizí manažerská byrokracie a všeobecnou paranoiu a nejistotu přiživují teroristické útoky. Výsledek? Brexit a pár týdnů po premiéře dokumentu i Donald Trump.

Další pecka na solar

Slavoj Žižek je Jan Werich hipsterů. Ze slovinského filozofa se stal moudrý klaun, který může říct cokoliv, a vděčné publikum to zaručeně přijme jako „zajímavou věc“ „k zamyšlení“. Tak třeba ve filmu Perverzní průvodce ideologií... 

Perverzní průvodce ideologií velí ke vzpouře proti snům

Užít si svádění, ale nenechat se Curtisem svést

Jak se lze vůči poselství HyperNormalisation vyhranit?

Předně: obraz globální zkázy se dá vykreslit jenom díky zaostření na Blízký východ a na některé aspekty veřejného života v západních zemích. Konec světa nezačal rokem 1975, naopak se v té době mnoho důležitých ukazatelů začalo obracet k lepšímu. Většina obyvatel planety dnes žije bohatší a svobodnější životy než před 42 lety, a to přesto, že je jich dohromady skoro dvakrát víc. Viz třeba knihu Progress Johana Norberga.

A za druhé jsou brexit i Trump paradoxně důkazem toho, že široká vzpoura proti byrokratům bez vizí (Curtis), technokracii (Theodore Roszak), extremistům středu (Tárik Alí) nebo elitám (Petr Robejšek) je pořád možná. Bohužel pro Curtisův tábor se dřív povedla proputinovským nativistům než nějaké ze skupin usilujících o společenský pokrok. Ale hypernormalizační divadlo se očividně přestat hrát.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 8 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

2. 2. 2017 13:07

Krize Západu začala v 68. kdy se neomarxisté vydali na svůj Velký pochod institucemi.

+14
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Michal Hatlapatka | 2. 2. 2017 21:59

A neomarxisumus je - abychom si rozuměli - všechno, co se neoliberálům nelíbí (jako třeba statistiky...). Protože ty oni nepotřebují, oni mají mají fakta svá, alternativní? V tom případě jo, řekl bych, že neomarxista byl už Pythagoras a Descartes.

-2
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK